autor: Reginleif
Zoufalá doba – Bill
U Georga jsme už několik dní. Všichni se tu ke mně chovají hezky. A hlavně můj Tom. Nechává mě spát v náručí, nežádá víc, než je mi s ním příjemné, a má mě rád… poprvé v životě cítím, že mě někdo miluje. Vím, že Georgovi a slečně Katherine na mně záleží. Dokonce i Tomův šéf se chce ujistit, že jsem v bezpečí, a já si toho vážím, ale těm lidem bych nechyběl, kdybych byl pryč. Ale Tomovi ano, jsem si jistý, že ano. Tom je ten, kdo mi vždycky pomůže. Má mě rád a já se v jeho náručí cítím jako živý.
Když spolu spíme, vždycky se probudím první. Rád se dívám, jak spí. Ale tentokrát jsem se probudil a zjistil, že se mě dotýká tam, kde mi to ještě není příjemné. Bojuju sám se sebou. Neměl bych se třást, neměl bych vyšilovat. Jsme spolu a je přirozené, že se mě bude chtít dotýkat. Neměl bych v něm vzbudit dojem, že ho považuji za špatného člověka, jako jsou ti, kteří mi ublížili. Snažím se zhluboka nadechnout. Je to můj Tommy, je to jenom můj Tommy. Podaří se mi zůstat v klidu, ale všechen strach ze mě vychází v pláči. Nechci mu brečet v náručí, to si nezaslouží. Vždycky na mě byl hodný a já nechci, aby si myslel, že si toho nevážím.
„Můj maličký… moje lásko…“ šeptá ze spaní a přitiskne mě k sobě. Nevím, co mám dělat. Dotýká se mě z lásky a já cítím strach kvůli těm, kteří přišli před ním. Tentokrát si nemůžu pomoct, ale chvěju se. Srdce mi bije tak rychle, že nemůžu ani dýchat. Ještě se bojím ho odstrčit, ale v tu chvíli se kvůli mému třesu probouzí. „Billy? Co se děje?“ Zamumlá ještě napůl ve spánku. Když vidí, že mě takhle drží, vypadá překvapeně a okamžitě mě pustí. „Promiň, nechtěl jsem… Kurva, to bylo nevhodné. Omlouvám se, Billy… nebreč, ano?“
Dívám se mu do očí a nemůžu přestat brečet. Už to není proto, že bych se bál. Teď jsem jen smutný, že s ním nemůžu žít normální život a mít normální vztah. Vypadal tak spokojeně, když mě držel v náručí, a já jsem ani nedokázal zůstat klidný v náručí toho muže, který pro mě obětoval všechno. Zasloužím si to, jestli mě chce potrestat, zůstanu klidný a přijmu to. Vezmu jeho pásek ze židle, kde si včera večer nechal oblečení, a podám mu ho. Vypadá naprosto nešťastně a zmateně a nebere si ho.
„Proč mi to dáváš?“
Ukážu mu, že mě může uhodit, a vidím, jak se jeho oči mění. Jako by byl najednou velmi smutný nebo velmi znepokojený. Tenhle pohled znám. Vezme pásek a já se skoro připravím na ránu, ale on ho odhodí a drží mě.
„Věříš mi tak málo, Billy? Musíš se k sobě přestat chovat takhle. Půjdeme za tvou terapeutkou. Možná bychom měli zase začít spát odděleně, nechci, abys měl strach.“
Věřím mu tak, jak jen v tuhle chvíli někomu věřit dokážu. Vím, že on to nejspíš nechápe nebo tomu nevěří, ale já ano. Opravdu věřím. Když jsem patřil Santinovi, musel jsem si přinést jeho pásek, když mě chtěl uhodit. Tom mě ani nechce uhodit. Ale opravdu jsem byl neposlušný, odmítl jsem jeho doteky, a pak jsem ho rozesmutnil. Tom mě láskyplně hladí po zádech a já mu zabořím hlavu do hrudi.
„Ještě nejsi připravený na vztah, Billy,“ povzdechne si. Opouští mě, dává to smysl, že? Že už mě nechce? Ne… nechci ho ztratit. Vím, že může mít normální vztah a ne někoho, kdo bude brečet při jeho doteku, ale přesto nechci, aby odešel. Miluju ho… Pevně ho objímám, abych mu ukázal, že nechci, aby odešel. Ale zdá se, že on to nechce. Políbí mě na čelo a pohladí po vlasech. „Neboj se. Uvidíš slečnu Katherine, hned jak bude mít volno, zavolám jí. A já musím navštívit Gustava.“
Nejsem si jistý, jestli chci navštívit svou terapeutku. Nemuselo by se jí líbit, že jsme s Tomem spolu. Zdá se, že se to nikomu nelíbí. Dokonce si myslí, že mě Tom zneužívá, a já nemůžu mluvit, abych jim vysvětlil, že to není pravda. Jen doufám, že budu připravený na opravdový vztah dřív, než ho přestanu bavit a poohlédne se po někom, kdo se nebude třást, když se ho někdo dotkne. Nebo se alespoň bude třást očekáváním a rozkoší, a ne strachem. Tom mě pustí a vstane.
„Je čas na vážení, maličký.“
Na vážení chodím každý týden, abychom se všichni přesvědčili, že přibírám na váze. Obvykle mě to neznepokojuje, protože teď, když mám dostatek dobrého jídla, jím hodně, ale poslední týden mi nechutná, protože cítím strašnou úzkost. Vím, že se Tom asi nebude zlobit, pokud jsem nepřibral, ale nechci ho zklamat. Ukázalo se, že jsem nepřibral, ale ani nezhubl, takže si nemyslím, že by se zlobil.
„To je v pořádku, Billy, neboj se. Už teď se ti daří velmi dobře.“
Usměju se na něj a on mě políbí… nechce mě tedy opustit. Zůstane se mnou, i když jsem tak podělaný strachy. Dělám si starosti. Vím, že se brzy dozvíme, jestli bude Tom stíhaný. Tom a ostatní přede mnou tyhle věci nikdy neprobírají. Řeknou mi, ať si jdu lehnout, a mluví o samotě. Tomovi nevadí, že to vím, ale Jessen vždycky říká, že bych neměl poslouchat. Vím, že se bojí, abych neřekl pravdu, když vím, že se Tom dostane do problémů, a nechce, abych byl kolem, když se baví o důvěrných informacích. Nelíbí se mi, že přede mnou něco tají, ale všichni se ke mně chovají dobře. Dokonce i Jessen mi vždycky říká malý Bill a žádá Toma a Georga, aby se o mě dobře starali. Když zazvoní zvonek, vím, že je to on, a nechám Toma, aby otevřel. Už se toho muže nebojím, ale raději nechám Toma o samotě, aby si s ním promluvil.
„Dobré ráno, pane.“
„Dobré ráno, Thomasi,“ řekne starší muž, ale do domu nevstoupí. „Musíš se oblíknout. A vezmi si na sebe něco lepšího než obvykle. Dneska musíš udělat dobrej dojem.“
„Takže dneska se to dozvíme? Myslel jsem, že to bude až příští týden.“
„Jo… zatahal jsem za pár nitek, abych to urychlil. Čím rychleji to budeme mít z krku, tím líp.“
Přistoupím k nim a obejmu Toma. Nebyl jsem na to dneska připravený, ale musím tu pro něj být stejně jako on pro mě. Vezmu ho za ruku a podívám se na něj a on ví, co chci.
„Může jít Bill s námi?“
Jessen si mě prohlíží od hlavy až k patě. Přál bych si vědět, na co myslí. „Žádné líbání ani objímání, až vyjdeme ze dveří. Bille, oni si musí myslet, že ani nedokážeš reagovat na to, co se kolem tebe děje. Jsou zkušení, jen tak je neoklameme. Myslíš, že to zvládneš?“
Přikývnu. Dokážu to. Myslí si, že jsem hloupý, protože nemluvím a pořád se bojím, ale ve skutečnosti se v těch věcech dokážu orientovat. Stejně jako jsem unikl trestu, když mě měl Santino. Nestávalo se to často, ale někdy jsem ho dokázal přesvědčit. Jsem si jistý, že dokážu přesvědčit i lidi u soudu, když se se mnou pokusí mluvit. S Tomem se oblékneme a odjíždíme Tomovým autem. Jessen nás tam najde. Ani nevím, co se bude dít.
Zanedlouho přijíždíme k budově soudu. Je to malá místnost, ne taková, jakou jsem viděl v televizi. Tom mi v autě vysvětlil, že to není skutečný soud. Musí se rozhodnout, jestli mají dost důkazů, aby ho mohli obžalovat. Jeho oddělení mu našlo velmi dobrého právníka a věří, že to dopadne dobře. To je samozřejmě všechno, co mi řekl, protože pak tu jsou ty věci, které probírají, když mě posílají spát. Ale vlastně mi nevadí, že to dělají. Cítím se jako dítě, jako bezpečné a chráněné dítě s rodinou. Nikdy jsem rodinu neměl, ale tihle lidé se ke mně chovají tak dobře. Starají se o mě a já mám pocit, že jsou teď mojí rodinou. A já jsem jejich malý Bill. Vím, že jsem na takové oslovení už trochu starý, ale nevadí mi to. Nikdy jsem neměl možnost být dítětem a mít lidi, kteří by o mě pečovali. Nikdy předtím.
Soudce mi připadá divný. Ještě nikdy jsem neviděl skutečného soudce, ale myslel jsem si, že vypadají vždy mile. Tenhle vypadá velmi přísně. Doufám, že to pro Toma nebude špatné. Hraju svou roli, jak mi bylo řečeno. Dívám se dolů a neodvažuji se s nikým navázat oční kontakt, ani když se o mně zmíní. Jessen od začátku říká, že mě musí litovat. Nejsem si jistý, jestli chci, aby mě někdo litoval, ale chápu, proč mě požádal, abych to udělal. Pokud mě budou litovat, budou mít rádi mého Tommyho za to, že se mě snaží chránit, a ani ve snu je nenapadne, že jsem to byl já, kdo Santina zabil.
Ale já na ten okamžik myslím každý den. Zabil jsem ho já. Udělal jsem to a ani toho nelituju. Vzpomínám si, jak jsem viděl jeho oči, když jsem ho střelil. V jeho očích byl strach, stejně jako byl strach v mých, když mě týral. Udělal jsem, co jsem musel. Zničil mě ve všech možných ohledech. Znemožnil mi normální vztah s mužem, kterého miluji. Nevěnuji pozornost tomu, co se kolem mě říká. Dívám se na soudce… Mám zvláštní pocit, že se na mě dívá. Nemýlím se, tenhle pohled jsem viděl na mnoha tvářích. Připadám mu přitažlivý… Jsem si jistý, že ano. Děsí mě tím svým indiskrétním pohledem. Vím, co to znamená… Vím, ale neodvážím se odvrátit pohled. Nechci, aby se rozzlobil. Musím Tomovi pomoct, a pokud to znamená, že budu muset strpět tuhle vulgaritu, musím to udělat. Podívám se na něj a podaří se mi slabý úsměv. Nemůžu uvěřit, že to dělám, ale musím Tomovi pomoct, jako on pomohl mně. S trochou štěstí toho muže už nikdy v životě neuvidím.
Doufám, že si Tom nevšiml, co se děje. Byl by naprosto schopný tomu muži nadávat a odvést mě domů. Ale Jessen se na mě dívá a určitě ví, co se děje. Uklidňujícím způsobem na mě kývne. Vím, že chce, abych pokračoval v tom, co dělám. A soudce vypadá, že je s mou reakcí spokojený. Dobře. Budu mu dál tolerovat, co dělá, pokud to znamená, že Tom bude moci odejít na svobodu, až tady skončíme. Srdce mi rychle buší, cítím, jak se mi potí tělo. Mám strach, vím, že se mi to děje. Mám strach. Ještě chvíli. Musím být statečný.
Zhluboka dýchám a snažím se zůstat nepovšimnut. Dnes už jsem na sebe upoutal příliš mnoho negativní pozornosti. Brzy to skončí, vrátíme se domů a budeme pokračovat v našem životě. Snažím se sám sobě připomínat, že teď mám lidi, kteří mě ochrání, ale moc to nezabírá. Cítím, jak se mi do očí derou slzy, je to zdrcující, ale snažím se je ještě chvíli zadržet. Slyšení se chýlí ke konci a já nemůžu Toma ani držet za ruku. Ani nevnímám, co se kolem mě děje, ale brzy pochopím, že je konec. Je po všem.
„Pojď, Bille, půjdeme domů,“ řekne mi Tom a já vstanu, abych ho následoval. „Billy, co je s tebou? Je po všem. Nebudou mě stíhat, jdeme domů,“ říká a teprve teď se mi vrací kontakt s realitou. Počkám, až vyjdeme z budovy, a obejmu ho. Nechám se přemoci slzami a společně nasedáme do auta. „Viděl jsem, jak se na tebe ten úchyl díval,“ řekne mi Tom, když už jsem klidnější. Myslel jsem, že si toho nevšiml. „Vím, že jsi schválně nereagoval… abys mi pomohl.“
Nechci si za to připisovat žádné zásluhy. Neexistoval žádný důkaz o tom, že by Tom zneužil svou moc nad tím člověkem. Všichni věděli o tom, co Santino dělá. Stejně by Toma nechali jít, věřím, že by viděli, že je to správné. Ale já prostě nemohl riskovat a dát najevo svou nespokojenost s tím, jak se na mě ten člověk dívá jako na kus masa. Usměju se na Toma a vrátíme se do Georgova domu. Teď už to bude lepší.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
