autor: Reginleif
Sluneční paprsky – Bill
Nevím, proč mě Tom miluje. Co na mně vidí nebo proč je tak shovívavý, když pro něj nedokážu být normálním partnerem ani na jednu noc. Snažím se, opravdu se snažím, ale nemůžu v sobě najít dost síly udělat to. Vidím své tělo a mám pocit, že nikdy nebudu vypadat tak, jak má vypadat muž. Vypadám slabě, podvyživeně a moje jizvy jsou příšerné. Tomovo tělo je tak hezké. Vypadá velmi silně, a když mě vezme do náruče, mám pocit, že mě ochrání, ať se děje, co se děje. Nechci v jeho náručí plakat. To si nezaslouží. Ujal se mě, miluje mě, dělá všechno pro to, abych se cítil lépe. Neměl bych brečet. Teď je starostlivý a chápavý, ale jednoho dne už na mě tak milý nebude. Bude chtít to, co chtějí všichni muži. Vím, že není jako ostatní muži, které jsem znal, ale jednou mě bude chtít, to vím. A co když to já nikdy chtít nebudu? Pak mě Tom opustí a já nebudu mít nikoho.
„Bille? Maličký, nemusíš mít strach. Počkám na tebe,“ řekne mi a já se na něj podívám. Vypadá to, že to opravdu myslí vážně. Nesnáším, jak mě lidé, kteří mě zneužívali, zanechali neschopného komukoli důvěřovat, neschopného pořádně milovat, pořádně žít. Snažím se být normální, nikdy nedat Tomovi najevo, jak moc se bojím i jeho, ale vím, že nikdy nebudu takový, jakého mě chce mít on. Jednoho dne bude chtít normální rodinu a já budu muset odejít. Všechny tyhle myšlenky jsou na mě příliš. Pořád brečím a mám pocit, že se mi zastaví srdce. Chci zmizet. Mám pocit, že chci umřít. Je to strach, panika. Nemůžu si pomoct, tělo se mi třese a já pořád brečím. „Bille? Potřebuješ jet do nemocnice, Billy?“
Do nemocnice? Přikývnu. Třeba mi tam pomůžou. Nikdy v životě jsem se takhle necítil. Nemůžu ani pořádně dýchat. Tom mi pomůže do bot a kabátu a odnese mě do auta. „Neboj se, slečna Katherine přijde taky, neboj,“ říká mi pořád, ale já si nemůžu pomoct. Přál bych si umřít, aby se o mě už nemusel starat a snášet moje stavy. Nemůžu dýchat. Srdce mi buší v hrudi. Proč? Proč se mi to všechno stalo? Chtě jsem být jen normální a milovaný, a teď už nebudu ani jedno. Vím, že Tomovi na mně záleží, ale nikdy nebude milovat někoho tak zlomeného, jako jsem já. Zaslouží si někoho lepšího.
Lidé v nemocnici jsou na mě vždycky tak milí. Dali mi sušenku a mléko, když se ujišťovali, že jsem v pořádku. Slečna Katherine přišla, když ji dali vědět, že jsem tam. Sestry jí řekly, že je to jen záchvat paniky a že nejspíš můžu jít domů, ale vypadala, že má strach. Posadila se vedle mé postele a vzala mě za ruku. „Chtěl by sis se mnou promluvit o tom, co se stalo, Billy?“
Zavrtěl jsem hlavou. Proč bych o tom měl chtít mluvit. Už tak se cítím dost trapně. Jen jsem se pokusil o sex s mužem, který mě miluje, a skončil jsem v nemocnici kvůli tomu, že jsem bezdůvodně zpanikařil.
„Dobře, tak si o tom možná promluvíme, až budeme mít zítra schůzku. Nechceš jít domů a odpočinout si?“
Přikývnu. Lidé tady jsou milí a vím, že jim na mně záleží, ale já potřebuju jít domů. Jestli mě chce Tom potrestat za to, co se dneska stalo, má na to plné právo a já si nebudu stěžovat. Tom mi pomáhá do auta, jeho ruka mi ochranitelsky leží na zádech a usmívá se na mě. „To je v pořádku, Billy, teď už pojedeme domů a vyspíme se.“
Vypadá tak mile, jako vždycky, a já ani neodpovím. Nevěděl bych, co říct. Cítím se provinile za to, jaký je teď jeho život kvůli mně. Jsem si jistý, že než mě potkal, nemusel se starat o hloupého blázna. A teď mě nechce poslat pryč, protože je hodný a má mě rád, ale já ho nechci dál dělat tak nešťastným. Musím odejít. Na světě není nikdo, koho bych miloval víc než jeho, ale musím. Beze mě mu bude líp. Až dnes večer usne, odejdu z jeho domu. Vím, že mu to možná nejdřív zlomí srdce, ale nakonec pochopí, že jsem pro něj udělal to nejlepší. Musím ho opustit, ale nechci ho rozesmutnit. Myšlenky mě přemáhají a já se znovu rozpláču. Povzdechne si a zastaví.
„Copak se děje? Proč máš takový strach, maličký? Půjdeme domů a trochu se vyspíme, to je všechno, nehodlám ti ublížit.“
Nechci se před ním chovat takhle, ale kdyby jen věděl, čím jsem si prošel. On to ví, ale nejsem si jistý, jestli chápe, jak mi bylo.
„Pojďme domů, zaparkujme auto, a pak se můžeme projít, ano?“ Navrhne mi. Už jsme blízko jeho domu a já přikývnu. Za chvíli dorazíme na místo a vystoupíme z auta. Město je v noci vždycky krásné. Tom ví, že se rád procházím venku. Nikdy mi to nebylo dovoleno, většinu dospívání jsem strávil zavřený uvnitř. Během naší procházky jsem uviděl dětské hřiště. Samozřejmě si tam tak pozdě v noci nikdo nehrál. Podíval jsem se na Toma a doufal, že mu to nebude připadat příliš dětinské, ale zdá se, že se mu ten nápad líbí. „Pojď, Billy.“
Drží mě za ruku a sedáme si na houpačky. Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy houpal na houpačce, ale vím, že se mi to líbilo. Tom se na mě dívá s láskou v očích. Zasloužím si jeho lásku? Spíš si myslím, že ne. Chci ho opustit, a i když to chci udělat pro jeho vlastní dobro, neznamená to, že si ho zasloužím. Snažím se věnovat mu úsměv, ale když se na mě podívá, vím, že pochopil, že něco není v pořádku.
„Neodcházej, Bille. Miluju tě,“ řekne mi a já nedokážu skrýt výraz překvapení ve tváři. Jak to ví? „Vím to,“ ujistí mě svým úsměvem – tím úsměvem, který vždycky říká, že nakonec bude všechno v pořádku. „Ale rozhodně nemám v plánu tě nechat odejít.“
Poklekne přede mnou a jeho tvář se přiblíží k mé. Jak bych mohl odolat a nepolíbit ho? Je to dobrý muž, je pohledný a chová se ke mně, jako bych pro něj byl jediný. Jak rád bych byl normální, třeba jen na jeden den, abych se k němu mohl chovat tak, jak si zaslouží. Chtěl bych mu dát najevo svou lásku, chtěl bych s ním mluvit o tom, jak se kvůli němu cítím, ale místo toho pořád mlčím. Chci se už přestat bát. Tom si sedne na houpačku vedle mě a dívá se na mě, jak si hraju. Ví, že si rád hraju, myslím, že při tom vypadám dost hloupě – jako pro všechny ostatní, ale lidem, kteří mě znají, možná připadám jako úplně dětinský dospělý muž, ale jemu to připadá roztomilé. Večer se začíná ochlazovat a já se skoro třesu.
„Billy? Nepůjdeme domů? Nechci, abys nastydl.“
Přikývnu a vstanu, abych se k němu připojil. Vím, že ho nemůžu opustit. Bylo by to, jako bych ho zrazoval, když toho pro mě tolik udělal. Je mi zima a jeho paže na mých ramenou mi dodává útulnost a teplo. Nikdy nechci tohoto muže ztratit ze svého života. Je pro mě jediný a já si přeji, abych byl jediný pro něj. Třeba z nás jednou bude normální pár, budeme spolu žít jako teď a já poznám, jaké to je mít šťastnou rodinu. V našem domě se vždycky cítím příjemně, když vejdu dovnitř. Tom mi otevře branku a já ucítím vůni růží na zahradě, než dojdu ke vchodovým dveřím. Je to jediné láskyplné místo, které znám. Jediná pravda, kterou jsem poznal, nebo alespoň jediná pravda, kterou bych chtěl poznat. Když mě Tom drží, celý můj předchozí život se zdá být vzdálený. Dokonce i Santino a všechno to týrání, kterému mě vystavil, se zdá být naprosto vzdálené.
„Hej, Billy, co se děje?“ Najednou slyším Toma. Mluvil na mě? Cítím, jak mi hoří tváře, když pochopím, že jsem se zasnil a on to zjistil. Uchechtne se, když dojdeme do obýváku, a pomůže mi z kabátu. Usměju se a on mě odvede na pohovku a posadí mě. Dívám se dost nevěřícně, když mi začne rozvazovat boty, a snažím se ho zastavit. „Nech mě, ať se o tebe postarám, Billy,“ řekne a já se přestanu bránit. Tohle pro mě ještě nikdo neudělal. Tom mi sundal boty, opatrně mi sundal ponožky z nohou a začal mi je masírovat. Miluju toho muže. Miluju, co dělá a jak moc mě miluje. „Líbí se ti to, maličký?“ Zeptá se a já přikývnu a podívám se do jeho sladkých očí. Nemůžu uvěřit, že je ochotný to pro mě udělat. Už mě líbali jiní muži – ne tak jako on, ale líbali. Jiní muži se mnou už spali, i když mě zneužívali, ale žádný muž přede mnou nikdy neklečel, aby se o mě staral. Tom se na mě usmívá, zatímco mi přináší čisté ponožky a pomáhá mi do nich. „Pojď, Billy, půjdeme do ložnice, ano?“
Pořád přemýšlím o tom, co právě udělal. Myslel jsem, že tohle mám dělat já pro jiné muže, nikdy mě nenapadlo, že by to někdo mohl udělat pro mě. Chci se ho zeptat, proč to udělal, ale nemůžu k tomu najít cestu. Možná bych to mohl napsat. Beru tužku a píšu to na stránku bloku. Jen „proč“. On to pochopí.
„Jak to myslíš, proč? Copak se chlap nemůže postarat o svého přítele? Ach, Billy, proč se na mě takhle díváš?“
Na svého přítele? To jsem já? To bych nikdy nečekal. Nikdy by mě nenapadlo, že budu něčí přítel. Všichni ostatní muži v mém životě mě vlastnili. Byl jsem jejich a oni si se mnou mohli dělat, co chtěli. Tom se dívá zmateně. Nejspíš nechápe, proč byla jeho odpověď tak nečekaná.
„Cítíš se dneska dobře, Bille?“ Dobře? Teď se cítím více než dobře, jsem šťastný. Skočím mu skoro do náruče a on mě pevně obejme. „Můj Billy je šťastný?“ Zpívá mi do ucha a já přikývnu, zatímco se k němu skláním, abych ho políbil. Musí být hodně překvapený, obvykle nechávám iniciativu v těchto věcech na něm. „Jsi zvláštní, víš to? Předtím jsi měl záchvat paniky, protože jsem se tě dotýkal, a teď se chováš, jako bys mě chtěl.
Já ho opravdu chci. Vím, že je pro něj těžké to poznat, protože vždycky vypadám vyděšeně, ale nikdy jsem se takhle s žádnými muži necítil. S Tomem vím, že jsem v bezpečí. Ale nikdy jsem nevěděl, že chce, abych byl jeho přítel. Opravdový přítel jako lidé ve filmech. Vždycky jsem si myslel, že je něco jako můj pán. Říkal, že není, a vždycky byl milý a věděl jsem, že mě má rád jako člověka, ale ne že mě vidí jako sobě rovného, jako někoho, s kým by chtěl strávit život.
„Pojď, můj maličký, půjdeme spát. Je pozdě.“
Přikývnu a svléknu se, abych si lehl do postele. Otočím se a v zrcadle vidím své jizvy. Mast, kterou mi Tom dal, zabírá, možná nikdy nebudu mít bezchybná záda, ale aspoň to bude vypadat líp. Vlezu do postele a Tom mě obejme.
„Miluješ mě, Bille?“ Zeptá se a vypadá, že si tím není moc jistý. Copak neví, že ho miluju? Nikoho nemám na světě raději než jeho, je to první člověk, který ke mně byl laskavý a milující, a já ho za to budu vždycky zbožňovat. Trochu mě mrzí, že se mě na tohle zeptal. Copak to neví? Dívám se na něj a není na něm nic špatného, nic zlého. Miluje mě celým svým srdcem a já mu budu dělat totéž. Dám mu všechno, protože si to všechno zaslouží. Mě celého. Dokonce i ty části, které už lidem neukazuju. Přisunu se k němu blíž a políbím ho. Drží mě u sebe a v jeho očích je celý můj život. Na tvářích cítím horké slzy. Proč vůbec brečím? Stále vidím každého člověka, který mi kdy ublížil, a Tom to všechno dává do pořádku. Svítí na můj život jako slunce a všechno, čím jsem si před ním prošel, je ve srovnání s jeho světlem jen slabý plamínek svíčky. „Co se děje, lásko?“ Zeptá se mě tiše. Snažím se utřít si slzy a dát mu najevo, že jsem v pořádku, ale je tu ještě něco, co ze mě chce ven.
„Miluju tě, Tome…“
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
