autor: Reginleif
Motýl – Tom
Skoro se mi nechce věřit, co se právě stalo. Chci se ujistit, že jsem se nezbláznil, protože nevěřím tomu, co se právě stalo. Bill se na mě dívá nejistěji než kdy dřív, ale zdá se, že je taky v šoku. Nechci ho vyděsit, jestli teď udělám chybu, mohl by zase mlčet. Dotknu se ho opravdu zlehka, a když vidím, že se nebojí, vezmu ho do náruče.
„Já tě taky miluju, Bille.“
Zdá se, že si není jistý, jestli má zkusit znovu promluvit. Vypadá to, jako by se jeho mysl nacházela v úplně jiném prostoru. Políbím ho, a pak ho uložím, vypadá vyčerpaně a potřebuje si odpočinout.
„Pojďme se trochu prospat, ano, Billy?“
Přikývne a vypadá velmi nepřítomně, ale stejně se nechá přitulit. Vím, že je šťastný, jinak by se mi takhle neschovával v náručí. Neplakal by a nedržel by mě u sebe. Vůbec nevypadá ospale, ale už nepromluví. Nevím, jestli se bojí nebo proč nemluví, ale nebudu mu to vyčítat. Dávám mu jeho plyšového medvídka a hladím ho po zádech tak, jak vím, že to má rád. To ho uklidňuje. Chudáček můj, je tak unavený. Když konečně usne, nechám ho jemně ležet na polštáři a přikryju ho peřinou. Je tak roztomilý, jak se ve spánku usmívá a přitahuje si celý blažený a šťastný peřinu více k sobě. „Tome…“ zamumlá ze spaní a já nedokážu zadržet radost. Vždycky jsem doufal, že uslyším, jak vyslovuje moje jméno, ale teď se to děje a já tomu skoro nemůžu uvěřit. Ráno si možná poprvé opravdu promluvíme. Ulehám ke spánku a dívám se mu do tváře. Vím, že je pro mě ten jediný, protože na tuhle tvář se chci dívat, když jdu spát a když se ráno probudím. Jsem tak unavený, že nedokážu dlouho udržet oči otevřené.
***
Když ráno otevřu oči, Bill tam pořád je. Od včerejšího večera se téměř vůbec nepohnul. Byl vyčerpaný. Jak krásně vypadá se svými hedvábnými kadeřemi kolem obličeje. Skoro jako anděl na svém bílém polštáři. Spí na břiše s medvídkem v náručí a já se na něj nemůžu přestat dívat. Chtěl bych pro něj udělat něco hezkého, jako to dělá on pro mě. Udělám mu snídani a možná mu přinesu dárek. Asi bychom si měli promluvit s jeho terapeutkou, protože se rozpovídal, ale to počká. Chci mu vytvořit bezpečný prostor, abychom si mohli poprvé doopravdy promluvit, a vím, že on to chce taky. Včera večer vypadal šokovaně a já se chci ujistit, že je připravený mluvit i s někým jiným.
Já v téhle naší malé rodince nejsem ten, kdo vaří, ale dokážu mu připravit dobrou snídani. Miluje palačinky, tak mu nějaké udělám. Když chceš Billymu připravit palačinky s javorovým sirupem, nemůžeš udělat chybu. Snídani doplním nějakým ovocem, cereáliemi a možná i vajíčky. Bill si nikdy nedává kávu, takže mu místo ní udělám čaj nebo naliju džus. Vždycky se ujistím, že máme pomeranče, abychom mu mohli vymačkat čerstvou šťávu. Ještě jsem ani nebyl se snídaní hotový, když jsem ho uslyšel přicházet do kuchyně. Billovy kroky jsou vždycky velmi tiché, ale naučil jsem se je rozpoznávat. Pořád drží svého plyšáka a dívá se na mě. Vypadá velmi ospale.
„Dobré ráno, maličký. Jsi si jistý, že se nechceš ještě trochu prospat?“
Přikývne a odloží svého plyšáka, aby se ke mně přiblížil a vzal mi z ruky vajíčka. Samozřejmě, když je v kuchyni šéfkuchař Bill, nikdo nesmí nic připravovat bez jeho odborné rady.
„Chtěl jsem ti udělat snídani,“ namítnu, ale on se jen usměje a políbí mě. Proč se mnou nemluví? Všimne si palačinek a znovu mě políbí. „Nejsou pro tebe dost dobré, pane šéfkuchaři?“ Škádlím ho a on se směje. Opravdu se směje a zní to tak svěže a krásně, ještě lépe, než jsem si myslel. Pokračuje ve vaření a já si ho přitáhnu do náruče, abych ho objal. Zvládá tu pánev tak lehce a s takovou grácií, že si myslím, že by z něj opravdu byl skvělý kuchař. Pomáhám mu dokončit jídlo a hrdě vše pokládám na stůl. Vypadá velmi spokojeně, když usedá k naší snídani a jako vždycky nejdřív servíruje tu moji. Já servíruju tu pro něj, jelikož nechci, aby měl dojem, že je jediný, kdo musí cokoliv dělat pro mě. Dívám se, jak jí, a jen díky tomu se můžu cítit šťastný. Jeho stravovací návyky se hodně změnily. Dřív si cpal jídlo do pusy ve strachu, že mu ho někdo vezme, ale teď jí tak elegantně. Občas si pochutná na jídle z fast foodu, ale dal se na zdravou stravu.
„Tak jak jsem si vedl?“ Zeptám se, když ochutná palačinky.
„Není to špatný,“ odpoví a vezme si další sousto. Zajímalo by mě, jestli chápe, že zní a vypadá jako diva, ale možná je to část jeho já, kterou nikdy neměl šanci ukázat, takže si to užívám. „Tome… co se týká včerejší noci, nevadí, když nebudu dál mluvit? Já… cítím se divně, když se o to snažím.“
„Samozřejmě že je to v pořádku. Jsem rád, že můžeš mluvit, ale jestli se cítíš nesvůj, můžeš to dělat, jen když se ti bude chtít.“
„Díky, Tome.“
„Takže hádám, že s tím ještě nechceš jít za svou terapeutkou, že?“ Zeptám se ho a snažím se ho pochopit. Nerad bych na něj vyvíjel nátlak. Pokrčí rameny. Vím, že mu to asi nevadí, Katherine je na něj vždycky tak hodná a nikdy ho nenutí na nic spěchat. „Potom jí zavolám, dobře?“
Přikývne a pokračuje v jídle.
Úplně nechápu, proč to tak cítí, ale respektuji, co chce, a chci, aby to věděl. Opravdu si s ním chci pořádně promluvit, ale pokud to není to, co chce on, počkám na něj. „Chtěl bys dneska něco podniknout? Už nepracuju pro oddělení, takže na tebe mám všechen čas na světě.“
Zdá se, že je z toho smutný, ale mně to opravdu nevadí. Svou práci jsem měl rád, ale od té doby, co jsem poznal Billa, mám pocit, že už nechci riskovat život a jezdit na dlouhé mise. Mám doma svého malého a chci být pořád vedle něj. Takže mi asi přišlo jako malá úleva, že už nemusím chodit do práce. Samozřejmě si budu muset brzy najít něco jiného, moc peněz stranou nemám, ale asi to zvládneme, než najdu, co chci dělat dál. Bill potřebuje jídlo, pěkné oblečení a bezpečný domov, který máme, a já ho nepřestanu živit. „Tak co kdybychom šli do obchoďáku? Obávám se, že si nemůžeme dovolit moc nakupovat, ale můžeme zajít do té restaurace na cheescake, co máš tak rád.“
„Chci pracovat,“ řekne mi a já si nejsem jistý, jak na tohle prohlášení reagovat. Není na to připravený a oba to víme. Doufám, že mi to neříká jen proto, že už nemám práci. Chci, aby se cítil v bezpečí.
„Možná až se budeš cítit líp, Bille. Zatím nás oba dokážu zaopatřit. Vím, že to, že jsem musel změnit práci, není nic moc, ale najdu si něco jiného. Možná je to takhle lepší, stejně jsem uvažoval o změně kariéry. Můžu požádat matku o malou půjčku, než se to vyřeší. Vždycky říká, že mi ráda pomůže.“
Bill měl vždycky špatný pocit ze setkání s mou matkou. Myslí si, že mu bude všechno vyčítat. Znám svou matku, možná je teď naštvaná, ale až ho potká, bude ho milovat. Ale mému malému se tahle vyhlídka zřejmě nelíbí. Špulí rty a dál jí. Jak roztomilé.
„Nedělej si starosti, Billy. Bude tě mít ráda. Pak jí zavolám. Teď, jestli jsi dojedl, můžeš se jít obléknout a já umyju nádobí.“
Přikývne a nacpe si do pusy poslední sousto palačinky, aby se šel převléknout. Otočí se zpátky a podívá se na mě a já vím, že něco chce. „Tome… můžu si změnit účes?“
Ta žádost mě zaskočí. Miluju jeho černé vlasy, ale tohle je jeho vzhled, a pokud si ho chce změnit, měl by mít možnost to udělat. „Samozřejmě, Bille. Můžeme to udělat v obchodním centru, jestli chceš.“
Usměje se a jde do svého pokoje. Když vyjde ven, nejsem si jistý, jestli je to můj Bill. Má na sobě ty nejtěsnější džíny, které má, a tričko místo obvyklé mikiny. Tenhle mladík mě nikdy nepřestane udivovat. Vypadá, jako by chtěl všechno hodit za hlavu a být šťastný, a já nechci nic víc než být šťastný po jeho boku. Ukazuje mi své oblečení a dívá se na mě a čeká na odpověď.
„Jsi krásný. Nech mě, ať na sebe hodím něco slušivého a hned jsem u tebe.“
Vypadá šťastně, když nasedáme do auta a jedeme do obchoďáku. Nechávám Billa vybrat hudbu, je to pro něj hezká příležitost procvičit si čtení. Usmívá se, a to je všechno, co chci.
„Tak co plánuješ s těmi svými vlasy? Nebo je to překvapení?“
Zdá se, že se zdráhá. Nevím proč, uvažuje o něčem hodně šíleném, nebo chce, aby to bylo překvapení? Stejně bych mu neřekl ne. Je moc dobře, že chce se svým vzhledem něco dělat, takže ho v tom budu podporovat. Nemluví, takže ho asi nechám, ať si s vlasy dělá, co chce, aniž bych dál vyzvídal.
„Můžeš si vybrat, co chceš, stejně budeš nádherný,“ řeknu mu a on se začervená. Ten kluk je sladký, ale taky strašně sexy a já mu to nemůžu dát najevo. Nechci ho vyděsit. Zaslouží si někoho, kdo tu pro něj bude a počká na něj tak dlouho, jak bude potřebovat. A čím déle s ním trávím dny, tím víc chci být tím někým po zbytek života.
Když dorazíme do nákupního centra, vím, že naší první zastávkou bude kadeřnictví. Bill vypadá, že je tam moc rád. „Je to jako ve filmech,“ šeptá mi a já nevím, jestli mám být šťastný, nebo smutný, ale asi vlastně šťastný. Teď je se mnou a bude mít všechno, co bude chtít.
„Takže chceš, abych zůstal, nebo mám jít a nechat se překvapit?“
Vypadá to, že chce, abych odešel. Pořád nevím, jak chce komunikovat, vzhledem k tomu, že mu není příjemné se mnou mluvit, ale možná se bude cítit méně nejistě s cizími lidmi.
„Dobře, půjdu se dívat nahoru na film, než skončíš. Jsi si jistý, že to zvládneš?“
Přikývne a já mu zapíšu číslo svého mobilu pro případ, že by mi potřeboval zavolat ze salonu.
„Tak zatím, Billy,“ řeknu a dám mu svou kreditní kartu. „Pin znáš, že?“ Zeptám se a on vypadá zmateně. „Den, kdy jsem tě poznal,“ zašeptám mu do ucha a skoro cítím, jak ze mě vyzařuje radost. Políbí mě, a pak se usměje a vejde dovnitř. Můj Billy. Mění se. Skoro jako by vylezl ze svého kokonu a byl připravený nechat si narůst křídla. Jsem na něj hrdý. Hrdý na nás, na to, co jsme dokázali a čím můžeme být. Miluju ho. Miluju ho víc než cokoli na světě. „Jsi si jistý, že dokážeš komunikovat i beze mě?“
Přikývne a skutečně se zdá, že si je jistý. Možná tomu chlapci nikdy úplně neporozumím, ale je to jedna z nejkrásnějších záhad mého života. V jednu chvíli dokáže působit tak nejistě a křehce a v další je silný a vypadá, že by se mohl postavit celému světu. Pořád si vzpomínám, co pro mě udělal u soudu. To je Bill, můj vlastní Bill, a já jsem rád, že ho mám. Když odcházím z kadeřnictví, usměju se na něj přes okno a on mi úsměv oplatí. Život je tak krásný, když je po mém boku. Jdu do kina ve vedlejším patře, abych se na něco podíval, než Bill bude hotov se svým účesem, a když se podívám na obrazovku s nabídkou, instinktivně se rozhlédnu kolem sebe, abych se ho zeptal, na co se chce dívat, ale pak si vzpomenu, že je dole. Od té doby, co jsem ho poznal, skoro nemám rád chvíle, když jsem sám. Mění se a já mám pocit, že tahle změna je k lepšímu.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
