autor: Anony
Naděje
Když Tom kráčel ke Sprint Center, ležela na zemi tenká vrstva ledu a sněhu. Blížily se Vánoce a Tomova rodina ho vytáhla z domu na sváteční koncert, na který chodili každý rok. „Musíš přestat truchlit,“ řekla mu matka den předtím, když mu předávala lístek.
Bylo to už několik měsíců, co se rozešel se svým dlouholetým přítelem Billem Kaulitzem. Byl to oboustranný rozchod, což ale ani tak nebylo méně bolestivé. Ani jeden z chlapců nechtěl toho druhého opustit, ale jejich životy se ubíraly různými směry a oni usoudili, že bude nejlepší se rozejít. Koneckonců, pokud si byli souzeni, tak se zase najdou, jak mu řekl Bill se smutným úsměvem
Tomovy myšlenky se zastavily, když čekali ve frontě před dveřmi. Hned za kovovým plotem na straně budovy, který blokoval vchod pro kapelu, měl Tom pocit, že ho vidí. V různých blikajících světlech, padajícím sněhu, proplétajícího se mezi lidmi, kteří na poslední chvíli nesli dovnitř vybavení, by Tom přísahal, že vidí Billa.
Když se však řada lidí, která mu bránila ve výhledu, rozptýlila, Billa nikde neviděl.
„Tome!“ Vykřikl jeho bratr a přiměl muže s nedávno ostříhanými krátkými blond vlasy, aby trochu zavrtěl hlavou a vrátil se do reality. „Zdržuješ frontu.“
„Promiňte, omlouvám se,“ řekl Tom s tichým povzdechem a omluvně se usmál na lidi za sebou, zatímco se přesouval nahoru, aby se připojil ke své rodině.
Gustav se na svého mladšího bratra trochu zamračil, podíval se úkosem na svoji snoubenku a pak se podíval zpátky na Toma. „Jsi v pořádku, chlape?“ Zeptal se s obavami viditelně vrytými do tváře.
Tom trochu přikývl a natáhl se, aby se pod čepicí, kterou si předtím natáhl, poškrábal na čele. „Jo, jsem v pohodě. Jen jsem si myslel, že jsem viděl… To je jedno…“
Tomovi bylo třiadvacet, takže byl nejmladším v rodině a všichni ho neradi viděli takhle, zvlášť když nemohli udělat vůbec nic pro to, aby se to zase napravilo. Cítil na sobě matčin smutný pohled, když se konečně dostali ke skenování lístků. Jakmile celá jejich skupina prošla bezpečnostní kontrolou, všichni zamířili do prostoru pro skutečné sezení a dolů na svá místa, pět řad od pódia.
Tom se nedokázal přimět k tomu, aby se zapojil do veselého rozhovoru své rodiny, který pomalu utichal, když světla začala pohasínat. Blonďatý mladík si tiše povzdechl a vlastně se trochu usmál, připravený na to, že se na příští dvě a půl hodiny prostě ztratí v dobré hudbě a jasných světlech.
Koncert byl zhruba v polovině, když se z reproduktorů začala linout pomalá melodie. Ve stínech bylo vidět tři zpěváky, kteří přistupovali ke třem stojanům s mikrofony. Trochu se pohupovali, když světla a hudba začaly nabírat na síle, ale jejich tváře ještě pár okamžiků nebyly pořádně vidět.
Teprve když se do hry zapojila kytara, Tomovi se zatajil dech. Na pódiu za předním mikrofonem stál Bill… jeho Bill. Mladý muž s černými vlasy se usmál, než se zhluboka nadechl a začal zpívat. „This night, we pray, our lives will show. This dream he had, each child still knows…” (Tuto noc se modlíme, aby se ukázaly naše životy. Ten sen, který měl, každé dítě ještě zná… “) K Billovi se přidaly další hlasy, ale Tom slyšel jen známý hřejivý a silný hlas svého bývalého přítele a nevšímal si šokovaných pohledů své rodiny. „We are waiting. We have not forgotten.” („Čekáme. Nezapomněli jsme.“)
Píseň byla jednoduchá, doprovázena dvěma dalšími hlasy, které Tom nedokázal vnímat, protože jediné, co viděl, byl Bill stojící tam ve světle reflektorů. Dokázal to. Splnilo se mu jeho přání. Bill si předsevzal, že se pokusí prorazit jako zpěvák, že se bude moci někam dostat s talentem, který mu tolik lidí závidělo, a bylo jasné, že když mnoho lidí s úžasem sledovalo tóny, které mladík zpíval, byl to jen začátek. „On this night, on this night, on this night, on this very Christmas night.” („V tuto noc, v tuto noc, v tuto noc, v tuto vánoční noc.) Billův hlas zněl výrazně a jasně celým koncertním sálem, zatímco hudba se dál rozléhala spolu s ním.
Tom si nemohl být jistý, ale přísahal by, že na vteřinku se na něj Bill zadíval. Vnitřnosti ho při té představě hřály, i když věděl, že je velmi pravděpodobné, že ho Bill neviděl kvůli jasným světlům, která téměř nepřetržitě blikala kolem, když začala hrát další píseň a Bill vklouzl zpátky do sborové řady, zatímco na pódium vyšel další muž, aby ho vystřídal.
Po celý zbytek koncertu se Tom nemohl dívat jinam než na Billa. Chtěl si s mladším mužem promluvit, potřeboval to. I kdyby mu měl jen pogratulovat a prostě odejít. Věděl, že si s Billem musí promluvit.
„Běž,“ pobídl ho bratr, jakmile koncert skončil a lidé buď odcházeli, nebo zůstávali na setkání s hosty. Tom se jen usmál, než zmizel v davu tak rychle, jak jen dokázal. Musel najít Billa. Prostě musel.
Ať se však díval, kam se díval, nikde nemohl chlapce, kterého měl stále v srdci, najít. Bill nebyl u žádného ze stolů pro setkání, nestál s žádným z členů kapely, kteří byli roztroušeni po hlavním parketu. Tom ho prostě nikde nemohl najít a žaludek se mu bolestivě sevřel.
Už to byla skoro hodina, jak si uvědomil, když se sklíčeně vydal na cestu z koncertního centra. Tomova naděje a srdce se okamžitě rozpadly v okamžiku, kdy vyšel ven. Myslel si, že možná… jen možná to, že tam Bill byl, bylo znamení, že mají být spolu. To, že ho pak nenašel, ho však přesvědčilo o opaku.
Když kráčel padajícím sněhem, cítil se nepopsatelně sklíčeně a natáhl se, aby si stáhl čepici na hlavě níž. Ještě ani nedošel na chodník, když se zastavil. Pod jednou z pouličních lamp stál Bill. Tmavé vlasy mu spolu se sněhem vlály kolem obličeje, když foukal vítr. Mladší muž měl zrůžovělou tvář a ruce zastrčené v kapse kabátu. „Bille,“ řekl Tom s viditelným výdechem a pomalu k němu zamířil.
„Ahoj, Tommy,“ odpověděl Bill nervózně, kousal se do rtu a trochu se vrtěl na místě. „Já-já jsem tě tam dneska večer viděl.“
Blonďák v odpověď jen přikývl a přemýšlel, jestli to má být rozloučení, ale když se kolem nich dál třepotal sníh, zjistil, že to nepotřebuje vědět. Měli tuhle chvíli, alespoň tuhle noc, a to mu stačilo, aby se uklidnil, dokud se nedokáže přimět k tomu, aby to věděl jistě.
Úsměv na Billově tváři mu stačil k tomu, aby získal naději…
autor: Anony
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
