autor: Reginleif
Zjevení – Tom
Dokonce i Bill vidí, že se nedokážu soustředit na řízení. Nevím, jak to dělá, ale najednou se zdá, že ten mladý nejistý muž je pryč. Vím, že to tak není, ale to, že se tak snaží, mi ukazuje, že je odhodlaný. Chce zpátky svůj život a já udělám všechno, co bude v mých silách, abych mu pomohl. Dívá se z okna jako vždycky a užívá si výhled na město. Sakra, je sexy. Nemůžu mu to ani vyjádřit, protože vím, že by ho to mohlo vyděsit, ale sám se mě na to zeptal, takže se mu ta myšlenka možná přece jen líbí. Je to mladý dospělý člověk, možná si dokáže představit, že by se mnou měl sexuální vztah. Možná ne teď, ale v budoucnu. Můžu na něj počkat. Už teď se mu daří mnohem lépe. Dívá se na mě svým sladkým pohledem, který říká „něco bych chtěl“, a já se na něj usměju.
„Ano?“ Zeptám se a on se zasměje. „Co chceš, maličký?“
„Já?“ Zeptá se s tím nejhravějším hlasem. Myslím, že teď už vážně způsobím nějakou nehodu. To, jak se na mě dívá a směje se očima. Neexistuje nikdo, s kým bych byl raději. S nikým, s kým bych se cítil tak dobře jako s ním.
„Jo, ty. Takhle se tváříš, když něco chceš.“
Teď se začíná červenat. Skvělé, každou vteřinou je ještě neodolatelnější. „Vážně?“ Zeptá se, téměř polichocen. Když přikývnu, znovu se zachichotá. „No… asi bych si dal zmrzlinu, kdyby to šlo…“
Zmrzlina. Samozřejmě. Když mu to dovolím, sní dvě vaničky na jedno posezení. Jsem rád, že mu chutná, ale chci se ujistit, že to pro něj není jen způsob, jak se s tím vyrovnat. „Můžeme si dát zmrzlinu, Billy, ale k večeři uvaříme něco zdravého, ano?“
Přikývne a podle výrazu jeho tváře pochopím, že se mu ten nápad líbí. „Uvařím ti,“ řekne tiše. Zastavím u samoobsluhy, abych koupil zmrzlinu. Když čekám ve frontě na zaplacení, vyhlédnu z otevřených dveří a vidím Billa u okénka auta. Loket má opřený o otevřené okénko a hlavu položenou na ruce. Myslím, že mě pozoruje. Je tak krásný.
Když vyjdu ven, už má okénko zavřené. Nechtěl, abych věděl, že se na mě dívá? To je tak roztomilé. Jdeme spolu domů a on se usmívá. Nevím, co si myslí o tom, že zítra musíme navštívit mou matku, ale asi na to teď nechce myslet. Opravdu chci, aby se měli rádi. Už jsem byl zamilovaný, ale s Billem je to něco úplně jiného. Nedokážu si bez něj svůj život představit. Vím, že je to těžký boj, vím, že se to teď zlepšuje, ale možná se to ještě tisíckrát zhorší, než bude připravený jít dál. Ale o tom, jak moc chci, aby byl součástí mého života, svědčí to, že chci u toho všeho zůstat, protože si nedokážu představit, že bych ho ztratil. Strčím zmrzlinu do mrazáku, tu si vychutnáme po večeři při sledování Netflixu. Bill se na sebe dívá do zrcadla. Neruším ho, protože mě baví sledovat, jak se otáčí na bok a zkoumá svůj nový vzhled. Krásně mu to ladí s obličejem. Otočí se a podívá se na mě, jako by chtěl, abych něco taky řekl.
„Jsi úchvatný,“ přiznám a přísahal bych, že ten jeho půvabný úsměv rozzáří svět.
„Myslíš, že se jí budu líbit?“ Zeptá se a já pochopím, že všechny jeho starosti se točí kolem toho, jestli bude moje matka náš vztah schvalovat.
„To nevím, ale vím, že ocení, že máš na mě dobrý vliv.“
Bill se usměje. Zdá se, že jsem tentokrát řekl ta správná slova, protože se rychle přestane prohlížet v zrcadle a jde si do ložnice obléct tepláky. Nerad se přede mnou převléká a je mu nepříjemné, když to i já dělám před ním, takže by se dalo říct, že jsme se s mým přítelem nikdy neviděli nazí. Vím, že je to zvláštní, ale prostě to musím tolerovat, abych mohl být s Billem, a já s ním chci být. Vrací se ve svých pohodlných teplácích a objímá mě. „Tome…“ zamumlá a nosem se dotkne mého ramene, když si na mě jemně položí hlavu.
„Mhmm?“ Věnuji mu veškerou pozornost a něžně ho objímám rukama.
„Miluješ mě?“ Zeptá se a jeho hlas je jako vždy tichý.
„Co bys řekl?“ Odpovím se smíchem. Je tak roztomilé, že se mě ptá zrovna na tohle.
„Já… já nevím. Ale bylo by hezké, kdyby ano.“
Dívá se mi do očí a já nevím, co na to říct. Přitáhnu si ho k sobě, abych ho políbil, a on to rád přijme. Z toho, jak se moje rty dotýkají jeho, cítím, že už se mě nebojí. „Miluju tě, Bille.“
„A nevadí ti, že nemůžu…“
Vím, že se mě nebojí, ale v jeho očích vidím strach. Proč? Je to strach, že mě ztratí? Myslel jsem si, že teď už stoprocentně ví, že mě kvůli tomu neztratí, ale musím si připomenout, že mu v životě hrozně ublížili.
„Počkám na tebe, Bille. Tak dlouho, jak budeš potřebovat.“
Chytne mě za tvář a políbí mě, jako by na tom závisel jeho život. V poslední době mě líbá často, dokonce vášnivě, ale tohle je jiné. Jako by se něčeho bál a chtěl se mě držet. „Brzo. Slibuju, že brzo. Aspoň se o to pokusím. Jen mě neopouštěj,“ říká ustrašeně a já vidím, jak posmutní. Nevím, co se stalo, jelikož se celý den cítil dobře. V klidu ho vezmu za ruku a políbím ho na prsty.
„Myslíš, že bych to snad udělal, miláčku?“
Dívá se mi do očí, jako by se snažil zjistit, jestli bych ho opustil. Zdá se, že chvíli usilovně přemýšlí, ale pak váhavě zavrtí hlavou a znovu mě obejme. „Něco uvnitř mi říká, že ne… říká, ale někdy se bojím všech… bojím se sám sebe,“ řekne a dívá se mi přímo do očí. Vidím jeho strach a je mi to hrozně líto, že mu nemůžu pomoct. „Ale kdybys mě někdy chtěl opustit, Tome, prosím, řekni mi to… požádej mě o cokoli a já to udělám, přísahám…“ slibuje a hlas se mu láme, ale já ho nenechám dokončit větu, protože ho palcem jemně umlčím.
„Bille… můj maličký, moje lásko, neboj se.“
„Promiň. Není to tak, že bych ti nevěřil.“
„Já vím. Jsem s tebou, Bille. Neopustím tě.“ Vysvětluji mu to klidným hlasem a zdá se, že se uklidňuje, když ho držím u sebe a jemně ho hladím po zádech. Jeho úzkost mu opravdu ztěžuje život, ale kdo mu to může mít za zlé? Po tom všem, čím si prošel, vím, že to nebude v pořádku jen tak ze dne na den. Bez ohledu na to, co říká, když znejistí, vím, že cítí mou lásku. „A teď se sbalíme na zítřek, ano?“
Bojím se, že pomyšlení na cestu k mámě mu přitíží, ale zdá se, že je na chvíli rozptýlený. Nejsem o nic méně nervózní než on. Moje matka je laskavá žena, ale někdy má jiné názory na to, co je pro mě dobré než já, a obávám se, že Bill na to momentálně není připravený. I sebemenší komentář nebo poznámka v něm může vyvolat pocit nejistoty a pochybnosti o sobě samém. Řekl jsem mámě o tom, jak křehký dokáže být, a ona slíbila, že bude hodná, ale stejně mám velké obavy. Cokoli se může pokazit. Nevím, jestli tam bude i její manžel, ale doufám, že ne. Je to moc hodný člověk, ale právě teď chci, aby tam byl jen Bill, moje matka a já. Myslím, že by to bylo nejlepší, aby to seznámení proběhlo hladce. Bill vytáhne batoh a úhledně do něj uloží nějaké oblečení.
„Na jak dlouho tam jedeme?“
„To uvidíme. Myslím, že tohle ti bude stačit. Zabal si něco teplého, ve vesnici je zima.“
Bere si teplou mikinu s kapucí a oba si prohlížíme jeho krabice se zásobami. Určitě si na tu noc vzpomíná. „Tohle už možná nepotřebuju…“ přiznává. Nemůžu si pomoct, ale usměju se. Dělá takové pokroky. „Tome… jsi si jistý, že tady budu mít vždycky jídlo a vodu?“
Jeho otázka mi láme srdce, ale vím, že to tak nemyslí. „Ano, Bille. Jídlo, vodu, oblečení, teplou postel, lásku… všechno tady budeš mít, kdykoli budeš chtít.“
„A když nebudu chtít…?“ Zeptá se a snaží se skrýt svůj strach. Vypadá to, že to slovo ani nedokáže vyslovit.
„Pak na tebe počkám,“ uklidňuji ho. Vypadá nerozhodně, ale nakonec se mě zeptá na to, na co se chtěl zeptat nejspíš už dlouho.
„Co když nebudu chtít nikdy?“
Vezmu ho do náruče a on se zachvěje. Toho se tedy bojí. Že ho opustím, protože se mnou nechce mít sex. „To ještě vyřešíme, lásko,“ slibuju mu, ale vidím, že se ještě necítí dobře. Vím, že měl víc než dost důvodů se bát, ale zdá se mi, že je ztracený. Je tu něco, co nevím? Něco, co přede mnou tají? „Bille… chci, aby ses cítil svobodný a mohl se mnou mluvit.“
„Nejde jen o mého majitele… myslím Santina. Není jediný, kdo…“ propukne v pláč. „Když jsem byl v sirotčinci… ten člověk. Chodil za mnou do postele, vyhrožoval mi, že jestli to někomu řeknu, budu litovat. Říkal, že jsem to chtěl… Přísahám, že nechtěl… Byl jsem dítě.“
„Bille…“ je jediné, co dokážu říct, zatímco ho držím u sebe. Teď mu rozumím mnohem víc. Není to jen Santino. Bojí se všech mužů, protože si ho nikdy žádný nevážil. „Kdo je ten muž, Bille? Řekni mi to a já se postarám, aby zaplatil.“
„Ani nevím, kde je. Nepamatuju si, kde jsem vyrůstal. Vím jen, že jsem skončil u svého majitele, protože ten muž v sirotčinci nechtěl, abych ho napráskal.“
Věděl jsem, že Bill není z téhle země, protože v databázi pohřešovaných lidí nebyl nikde k nalezení, takže to je odpověď na otázku, jak se ocitl tady. Jeho angličtina je ale velmi dobrá, takže předtím, než přišel sem, byl nejspíš v nějaké anglicky mluvící zemi. Musím něco udělat, pokud má ještě nějakou rodinu, musíme ji najít.
„Zajdeme na Červený kříž a já se zeptám Jessena, co může naše policie udělat, aby zjistila, kde je tvoje rodina. Máš všechny důvody nenávidět všechny lidi, Bille, ale mě, prosím, ne.“
„Jak bych mohl?“ Zamumlá s hlavou na mém rameni. Prozatím přestal plakat, ale já vím, že potřebuje navštívit svou terapeutku.
„Miluju tě, Bille. Zavolám slečně Katherine, ano? Možná si s tebou bude moct dnes večer promluvit.“
Zdá se, že se cítí nesvůj, ale souhlasí a já jí zavolám. Chce ho vidět a říká, že může přijít.
„Přijde. Neboj se, maličký. Nechceš trochu vody?“ Zeptám se ho a on přikývne. Za chvíli už leží na pohovce a usrkává vodu. Už je klidnější. Myslím, že mu prospělo, že mi konečně řekl, co se stalo. Lépe mu teď rozumím. Byl dítě a nikdo si ho nevážil, nikdo ho nenaučil, že má cenu všeho. Držím ho v náručí a hladím ho po jeho nových světlých vlasech. Vím, že teď už bude všechno lepší.
„Tome…“ zamumlá tiše. „Vím, že to nebude dneska ani zítra, ale jednou ti dám všechno.“
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
