autor: Reginleif
Všechny růže – Bill
Když se druhý den probudím, celý včerejší večer mi připadá jako sen. Jsem rád, že jsem Tomovi řekl pravdu o tom, co se v mém životě stalo. Možná mě teď lépe pochopí. Slečna Katherine na mě byla jako vždycky moc hodná. Je moc ráda, že už dokážu mluvit, a mám pocit, že jí můžu říct všechno. Po sezení s ní mě Tom objal a řekl mi, jak je na mě pyšný. Pak slečna Katherine odešla a my jsme si dobalili věci. Strávili jsme spolu krásný večer. Ale dnes se cítím velmi nervózně. Co když mě Tomova matka nebude mít ráda? Určitě bude chtít pro svého jediného syna někoho lepšího než mě. Vím, že jsem se včera cítil lépe. Byl jsem rozhodnutý, že se jí budu líbit, ale teď je úzkost zpátky.
„Billy? Měl bys vstávat, maličký,“ vtrhne dovnitř Tom, aby se ujistil, že nespím. „Vezmi si něco teplého, ano?“
Přikývnu a vstanu. Mikina a džíny mi stačí. Když vyjdu z naší ložnice, Tom se na mě podívá a usměje se. Ke snídani připravil vajíčka, toasty a slaninu, proto jsem všude cítil slaninu. „Tys udělal snídani?“ Zeptám se a posadím se ke stolu.
„Není tak dobrá jako ta od tebe, šéfe, ale snažil jsem se, co bylo v mých silách.“
Usměju se na něj a pustím se do jídla. Vlastně mám hrozný hlad. Včerejší večeře byla opravdu dobrá, ale neměl jsem na ni náladu a teď cítím, jak mi kručí v břiše. Tom se na mě dívá a já si vyčítám své chování u stolu, protože se cpu, ale on vypadá spokojeně. Skoro jako by na mě byl pyšný. Když dojíme, naložíme všechna zavazadla do auta a zamkneme dveře. Co když se do tohohle domu už nikdy nevrátím? Co když si to rozmyslí a nebude mě chtít, až se vrátíme? „Tome… vrátíme se sem spolu, ať se stane cokoli?“
Bere mě do náruče a líbá mě. „Samozřejmě, že ano. Miluju tě, Bille. Opravdu doufám, že tě máma bude mít ráda, ale i kdyby ne, zůstanu s tebou.“
Usměju se na něj. Vím, že mě miluje. Možná se bojím všeho, ale vím to. Otevře mi dveře a já nastoupím do auta. Tom si nikdy nesedne na své místo dřív, než se ujistí, že jsem si zapnul bezpečnostní pás a jsem v bezpečí. „Je to daleko, Tome?“
„Asi dvě hodiny. Klidně pusť nějakou hudbu.“
Mám rád dlouhé jízdy autem, nikdy mě neomrzí pohled ven. Většinu života jsem byl zavřený uvnitř. Vím, že chápe mou úzkost, ale necítí se o nic líp, když jede ke své matce. Tom říká, že je to dobrá žena, ale že by ho mohla odsoudit za to, že takhle odešel z práce. Ale doufám, že to myslí vážně, když říká, že udělal správnou věc. Vzpomínám si, jak se vracel domů po misích a já ho objímal, a přitom se třásl jako osika. Myslel si, že se to stalo proto, že jsem se ho zpočátku bál. Bál jsem se, to ano, ale ještě víc jsem se bál, že se mu tam venku něco stane a už ho nikdy neuvidím. Líbí se mi výhled ven, a když vyjedeme z města, je ještě krásnější.
Nemůžu se nabažit pohledu na krajinu. Takovou krajinu jsem dosud viděl jen na obrázcích a v televizi. Cítím se požehnaně, že jsem svobodný. Hudba je krásná, výhled úžasný a Tom je po mém boku. Usmívá se pokaždé, když se na mě podívá, a já mu úsměv oplácím. Jsem nervózní, ale vím, že on se cítí stejně, takže mu nechci přidělávat starosti.
Čas utíká tak rychle, a než ho stihnu zpracovat, stojíme před krásným vesnickým domem. Je to krásné místo, zahrada je celá zelená, se spoustou rostlin a stromů, a dům je v té zeleni celý bílý, s cihlově červenými střešními taškami. Je to skoro jako z pohádky. Tom otevře branku a pustí mě dovnitř. „Říkal jsem ti, že se ti zahrada bude líbit,“ říká, zatímco já fascinovaně hledím na všechnu tu krásu rostlin a květin. Tom si mě přitáhne do náruče a usměje se. Snaží se pro mě utrhnout bílou růži, ale poraní se o malý ostrý trn. Vezmu ho za ruku a políbím ho prst. Jeho krev chutná trochu kovově. Vezmu z tašky ubrousek a podám mu ho. „Díky, Billy. Asi jsem hodně nešikovný.“
„S tím si nedělej starosti. Myslím, že jsem i tak polichocený… Ale asi budeme potřebovat něco, čím to vyčistíme.“
Opravdu se cítím polichocen. Bylo od něj milé, že mi chtěl darovat růži. Jdeme spolu po schodech a já mám chuť se otočit a utéct, ale vím, že tu musím být, musím být silný a doufám, že Tomova matka uvidí, jak moc jejího syna miluju. Žena, která mi otevře, vypadá mile. Jen si přeju, abych se nemýlil.
„Thomasi, konečně! Neviděla jsem tě od loňských Vánoc!“
„Já vím, mami. Měl jsem moc práce, a tak. Je skvělé tě zase vidět,“ říká. Vím, že je taky nervózní, a tak se na něj usměju, abych mu dal najevo, že všechno bude v pořádku.
„Pojďte dál,“ řekne žena a pozve nás oba do obývacího pokoje. Její manžel tu zjevně není. Nevím, jestli je to dobře, nebo ne. „Posaďte se. Dáš si kávu, Tome? A vy, mladý muži?“
Vypadá mile, dokonce mi nabídla, že mi něco přinese. „Já nic nechci, děkuji. Já Tomovi tu kávu udělám, vy dva si určitě máte o čem povídat.“
„Všichni tři si máme o čem povídat. Hned se vrátím s kávou. Ráda tě konečně poznávám, Bille, já jsem Simone,“ říká a podá mi ruku. Podle jejího výrazu nedokážu odhadnout, jestli mě má ráda, nebo ne, ale nevypadá, že by mě nenáviděla nebo neměla ráda, a to je asi dobrý začátek. Za chvíli se vrátí s Tomovou kávou a sušenkami.
„Měl bys ochutnat moje sušenky. Tom je jako dítě miloval.“
„Pořád je mám rád,“ řekne Tom a vezme si jednu. „Kde je Gordon?“
„Na služební cestě. Opravdu tu chtěl být a seznámit se s tvým novým kamarádem. Možná příště.“
Jeho nový kamarád? Je možné, že neví o mém vztahu s Tomem? To by bylo trapné, takže jsem si přál, aby jí o tom Tom něco řekl už před tím. Nerad bych, aby se to stalo dnes. Tom se na mě usměje a položí mi ruku kolem ramen, jako by mi říkal, že všechno bude v pořádku. Podá mi sušenku a já mám pocit, že se červenám, když si kousnu.
„Chutná ti, Bille?“
„Ano, paní Kaulitzová. Tom vždycky říká, že jste skvělá kuchařka,“ odpovím jí a snažím se na ni pořádně podívat, ale pořád se na to příliš stydím. Ale je milá, dívá se na mě, jako by se opravdu těšila, že mě potkává.
„Můžeš mi říkat Simone. Tom o tobě hodně mluví a vypadáš jako moc milý mladý muž.“
„Bill je úžasný,“ říká Tom. Vím, že se na něj dívám s tím nejhloupějším výrazem, ale nemůžu si pomoct. „Díky němu je můj život mnohem lepší.“
„Slyšela jsem, čím sis prošel, Bille, a je mi to opravdu líto. Nikdo by neměl prožívat takové věci,“ řekne Simone a podívá se na mě skoro jako vlastní máma. Kéž by mě moje vlastní matka měla takhle ráda. Možná mě nechtěla dát pryč. Doufám, že ji jednou uvidím. Chci se zeptat rodičů, proč mě opustili.
„Omlouvám se, že jste se kvůli mně musela bát o Toma… udělal pár velmi riskantních věcí, aby mi pomohl, a vím, že mě možná nemáte ráda, ale já… já ho miluju…“ vysvětlím jí. Ani nevím, jak jsem si mohla dovolit, tak snadno vyjádřit své city. Možná proto, že se ke mně chová tak hezky. Simone se dotkne mé ruky. Nezdá se, že by se zlobila.
„Pořád mám o Toma strach, ale dokud ho děláš šťastným, jsem šťastná i já. Jsi tu vždycky vítaný, zlatíčko,“ řekne a políbí mě na čelo. Takhle to vypadá, když má člověk matku? Tak to má Tom velké štěstí. Skoro si připadám hloupě, že jsem se tak bál setkat se s ní. Je to milá paní a chce pro něj to nejlepší, stejně jako já.
„Mami, víš, nerad za tebou chodím prosím o pomoc, ale… jak víš, už nemám práci,“ říká Tom. Nerad ho vidím tak smutného. Je v pořádku požádat rodinu o pomoc. Alespoň si to myslím, protože já jsem nikdy žádnou rodinu neměl. A jeho matka vypadá, že mu ráda pomůže.
„Já vím, Tome. Nemůžu říct, že bych z toho byla smutná, protože ta práce byla příliš nebezpečná a teď se navíc musíš starat o svého Billa,“ řekne Simone a Tom se ke mně přitulí. „Tak o čem uvažuješ do budoucna?“
„Přemýšlel jsem, že by to mohla být moje poslední šance zkusit práva, ale chtělo by to nějakou přípravu a nevím, jak bych při studiu uživil sebe a Billa,“ vysvětluje Tom, ale mně se nelíbí představa, že si myslí, že mě musí živit.
„Já taky můžu pracovat… Nechci být na obtíž,“ říkám Tomovi. Vím, že se mu ta myšlenka nelíbí, nikdy nechtěl, abych si našel práci, než se vrátím ke studiu. Ale kdybychom oba mohli pracovat několik hodin, a pak se věnovat vzdělání a sobě, bylo by to z dlouhodobého hlediska v pořádku. „Proč ne, Tome?“ Zeptám se ho, protože vidím, že se mu ten nápad nelíbí. „Už dokážu zase mluvit a mohl bych pracovat ve službách stejně dobře jako všichni ostatní.“
„Ne, já vím, že to zvládneš, ale nechci, abys to dělal. Zatím ne. Co když se něco stane? Co když tě nějaká maličkost dostane a já tam nebudu, abych ti pomohl?“
„Tom má pravdu, zlatíčko, měl bys být v bezpečí. Peníze nejsou důležitější než tvoje blaho,“ říká Simone. Je na mě tak milá. Nemůžu odmítnout, protože mám pocit, že je to moje rodina, která mě chce chránit. Tom je teď moje rodina a zdá se, že jeho máma chce to samé, takže jsem rád, že je mám. Cítím se šťastný a milovaný. „Tome, proč se ke mně na chvíli nenastěhujete? Pomohlo by ti to snížit výdaje a já bych ti taky pomohla.“
Nejsem si jistý, jestli se mi ten nápad líbí. Simone je sice přátelská, ale já bych se tu cítil velmi nesvůj. Je tu také její manžel. Tom mi řekl, že je to dobrý člověk, ale já se mužů bojím. Nechtěl bych udělat nebo říct něco špatného a způsobit nějaké problémy.
„Já nevím, mami. Náš dům se nám líbí, a protože za něj neplatíme žádný nájem, nemyslím si, že bychom stěhováním nějak zvlášť ušetřili. Ale je od tebe hezké, že nás tu chceš mít,“ říká Tom. Uleví se mi, že se nechce stěhovat. Miluju náš dům, je to jediný domov, který znám.
„Myslím, že bych ti finančně mohla pomoct, abyste vyžili, než si něco najdeš. Myslím, že bys měl zkusit jít na práva, pak bys možná mohl dostat i stipendium. Něco takového pro bývalé důstojníky existuje, ne?“
„Asi ano. Díky, mami.“
„Tak když už je to vyřešené, co kdybyste tu vy dva pár dní zůstali? Ráda bych Billa lépe poznala.“
Tom se na mě podívá, jako by čekal, jestli budu souhlasit. „Bude mi potěšením, paní Simone,“ řeknu ženě a ona mě obejme.
„Pojď, ukážu ti pokoj. Můžeš mít společný s Tomem, že?“
Přikývnu. Je tak milá a ohleduplná, že si jen přeju, abych ji poznal dřív. Zvednu naši tašku, abych ji odnesl do pokoje, ale Tom mi ji nechce nechat nést, a tak ji vezme a všichni jdeme nahoru.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
