autor: Reginleif
Nedorozumění – Bill
Tom přede mnou už několik dní něco tají. Já to poznám, ale nic mu nedám najevo. Nemusí vědět nic o mých pocitech, když má přede mnou tajemství. Vím, že bych takhle přemýšlet neměl. Vím, že ke mně byl vždycky milý a upřímný, ale nemůžu si pomoct, ale myslím si, že skrývá něco, co bych nechtěl vědět. Co když se vídá s někým jiným? Je často mimo domov a vždycky říká, že probírá možnosti studia práv, ale já vím, že už si vybral, kam se přihlásí. Nenapadá mě žádný jiný důvod, proč by mi lhal. Musel se seznámit s někým novým. Věděl jsem, že se to nakonec stane. Už ho nebaví na mě čekat. I teď je nepřítomný. Ptal jsem se, kam jde, a on řekl, že nemá čas. Nečekal jsem, že mi Tom bude lhát. Jestli potkal někoho nového, může mě požádat, abych odešel, a já neodmítnu. Nechci tu zůstávat, když už mě nechce. Ale snažím se, aby z toho, že jsem tu, taky něco měl. Každý den vařím a uklízím, starám se, aby bylo všechno připravené, až se vrátí. I když už mě nemiluje, nechci, aby si myslel, že jsem nevděčný. Slyším jeho klíče ve dveřích a po velmi dlouhé době pocítím strach. Co když mi tentokrát řekne, že chce, abych odešel, nebo že se schází s někým jiným? Dřív nebo později mi to řekne, ale já s touhle úzkostí nemůžu žít. Chci to vědět.
„Bille? Kde jsi, maličký?“ Slyším jeho hlas v obývacím pokoji. Jak mi může pořád říkat maličký, když byl venku s někým jiným?
„Jsem tady… Jídlo je v troubě. Půjdu se učit do svého pokoje.“
„Billy, chci s tebou strávit trochu času.“
Proč chce dělat věci se mnou? Myslí si, že nechápu, proč mi všechny ty lži říká? Už se ani nemůžu snažit tvářit, že je všechno v pořádku. Jen se na něj podívám a jdu do svého pokoje. Už je to nějaký čas, co jsem ten pokoj naposledy používal, ale myslím, že teď budu spát tady. Alespoň dokud mě nepožádá, abych odešel. Za chvíli slyším, jak mi klepe na dveře. Nechci otevřít, ale musím, je to jeho dům.
„Bille, co se děje? Proč jsi tak odtažitý, co se stalo?“
„Ty nevíš, co se stalo? Tome, chápu, že se snažíš být milý a asi mě nechceš rozesmutnit, ale chci znát pravdu. Proto dokud mi to neřekneš, budu spát tady.“
Tváří se, jako by vůbec netušil, o čem mluvím. Nikdy bych si nedokázal představit, že mi může lhát přímo do očí. Proč už ani nechce být laskavý? „Bille, ty můj malý, o čem to mluvíš? Měl jsi zlý sen? Co se děje?“
„Lžeš mi…“ snažím se mu to říct bez pláče, ale slzám se neubráním. „Nevím, kam chodíš, ale lžeš mi. Věděl jsem, že se jednou začneš scházet s někým normálním, nemusíš se to snažit skrývat. Odejdu z tvého domu, jakmile si najdu nějaké jiné místo, kam bych mohl jít.“¨
Tom se na mě beze slova podívá. Pokusí se mě vzít za ruku, ale já mu to nedovolím. „Bille… s nikým se nestýkám. Jak bych mohl? Pojď sem, všechno ti vysvětlím.“
Co by mi mohl chtít říct? Nevím, jestli mu mám věřit, ale poslechnu si, co mi chce říct. Vyjdu z pokoje a posadím se na pohovku. Sedne si vedle mě a snaží se mě obejmout, ale nejsem si jistý, jestli se s ním chci zrovna teď mazlit.
„Bille… důvod, proč jsem ti nic neřekl, je ten, že jsem nechtěl, abys byl smutný v případě, že by se spletli…“
„Kdo?“
„Lidi z policejního oddělení… našli člena tvé rodiny. Tam jsem všechny ty dny chodil.“
Jsem v šoku. Tohle jsem nečekal a cítím se hrozně špatně a hloupě, že jsem Tomovi dal najevo, že mu nevěřím. Jen doufám, že mi odpustí. „M… moje rodina?“ Zmohu se jen na koktání. Ani nevím, jaké by bylo setkání s tím člověkem. Chce se se mnou vůbec setkat? Proč na mě za ty roky zapomněl?
„Ano… tvoje babička.“
„Moje babička? A co moji rodiče? Jsou naživu? Proč mě opustili?“ Ptám se a mám pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. Nikdy jsem nečekal, že se dozvím pravdu o své rodině, a teď mi to připadá tak blízko. Ale co když je to pravda, která se mi nebude líbit?
„Billy…“ řekne mi a já jsem si jistý, že chce říct něco špatného. Podívám se na něj a on ví, že jsem pochopil. „Tvoji rodiče už s námi nejsou… Je mi to líto, Bille. Ale tvoje babička žije a bydlí tady. Chce tě vidět.“
„Řekla… řekla, co se jim stalo?“
„Byli zabiti během bojů v bývalém Sovětském svazu, někde na Ukrajině. Tvoje matka pocházela odtud, tvého otce si vzala během dobrovolnické cesty tam.“
Jsem si jistý, že se na něj musím dívat jako na idiota, ale nevím, co říct nebo co cítit. Nikdy jsem své rodiče nepoznal a nikdy jsem si ani nemyslel, že je poznám. Je velmi smutné, že zemřeli dřív, než jsem je mohl poznat. A cítím se hrozně špatně, že si o Tomovi myslím to nejhorší, když se mi jen snažil pomoct. Teď se musí zlobit. Ani nevím, kde je Ukrajina, ale zřejmě jsem se tam narodil. Ale nepamatuju si, že bych uměl jiný jazyk než angličtinu nebo že bych žil někde jinde.
„Kdo mě sem přivedl?“
„To ještě nevím, Bille. To právě vyšetřujeme. Ale nejspíš to byl trestný čin, zvlášť když uvážíme, jakým způsobem ses dostal k té zrůdě.“
Nejsem si jistý, jestli chci znát svůj příběh. Ta část, kterou si pamatuji, je plná bolesti a jsem si jistý, že teď to platí i pro tu část, kterou si nepamatuji. „Tak kdy se s ní můžu setkat?“
„Už brzy, Billy. Je mi líto tvé rodiny.“
„Mrzí mě, že jsem si myslel, že mě podvádíš…“ zamumlám a podívám se do země. Vím, že se zlobí a že je to všechno moje vina. Měl jsem mu věřit. Nikdy mi nedal najevo, že by mi lhal, a já k němu byl nespravedlivý. Ale Tom nevypadá, že by se zlobil. Bere mě do náruče a líbá mě na čelo.
„Řekněme, že se cítím poněkud polichocen tvou žárlivostí. Ale až si příště budeš myslet, že něco skrývám, můžeš se mě prostě zeptat.“
Nedokážu se mu ani podívat do očí. Miluju ho a byl jsem k němu tak nespravedlivý. Stále mě drží a já si nechávám hlavu položenou na jeho rameni. Mám pocit, že se mi chce brečet, a nevím proč. Možná proto, že jsem celé dny myslel na to, že ho ztratím, a teď vidím, že se to nestane. Alespoň zatím ne. „Já… moc se omlouvám, Tome… Klidně mě potrestej, jestli chceš, nebudu protestovat.“
„Bille, víš, že bych to nikdy neudělal. Teď už je to v pořádku. Jen se mi budeš muset naučit věřit. Tak pojď, dáme si večeři. Určitě máš hlad.“
Pořád se nedokážu smířit s tím, že mu na mně vždycky záleží víc než na sobě. Ale jsem tak šťastný, když to dělá. Miluju ho. Není nikdo, s kým bych strávil život raději. „Jo… nachystám to. Udělal jsem ti špenátový koláč.“
„Jestli to šéfkuchař dovolí, tak ten krásný koláč může počkat do zítřka. Půjdeme na večeři ven. Do Nolanu.“
To je od něj tak milé. Ví, že jsem to místo toužil vyzkoušet, protože tam vaří můj oblíbený šéfkuchař, ale vždycky je plně obsazené. „Na to bychom potřebovali rezervaci, lásko.“
„No, vlastně jednu máme… Chtěl jsem ti tu novinku říct až tam, ale teď už si můžeme jít jenom užít jídlo.“
Nevím, co na to říct. Víc zklamaný sám ze sebe už být nemůžu. Jsem rád, že ho mám, ale nevím, jestli si ho zasloužím. Pořád vymýšlí, jak mě udělat šťastným, a já mu ani nevěřil. „Omlouvám se, Tome… a moc ti děkuju.“
„Pojďme se obléknout. Měli bychom být trochu nóbl, takže netuším, co si vzít na sebe.“
„Pomůžu ti, pojď, podíváme se do tvé skříně,“ řeknu mu a jdeme do ložnice. Tom dokáže být tak hezký, když se snaží obléknout nóbl. Myslím, že mu bude slušet bílá košile a pěkná vesta. Myslím, že já si vezmu to nové oblečení, co jsem si pořídil. Už jsem se nemohl dočkat, až si ty luxusní kalhoty a volánkovou košili budu moct někam obléct. Nechám ho, aby se oblékl, a jdu se svým oblečením do svého pokoje. Pořád jsem dost nejistý, když se před ním převlékám.
Když jsem hotový, jdu ho zkontrolovat a on jako vždycky zápasí s kravatou. „Nech mě to udělat,“ řeknu mu, a zatímco ji upravuji, se mu stále dívám do očí. Usměje se na mě a políbíme se. A pak se políbíme ještě jednou. Je tak krásný. Je zvláštní, že ho někdy vnímám jako svého pečovatele, jako by patřil do mé rodiny, a jindy je to muž, kterého chci, a vlastně zvažuji, že s ním zkusím víc věcí.
„Musíme jít, Billy, pokud to chceme stihnout.“
Přikývnu a následuju ho. Noc není moc chladná, ale on trvá na tom, abych si vzal kabát, a pomáhá mi ho obléct. Jsem tak rád, že jdu ven. Nemůžu uvěřit, co všechno pro mě dělá. Vím, že to dělá od srdce, a to mě těší ještě víc.
„Tome… proč mi pořád odpouštíš?“ Ptám se ho, když tam jedeme. Vypadá, jako by nevěděl, co na tuhle otázku odpovědět.
„Protože to potřebuješ. Potřebuješ vědět, že když jsi se mnou, nemusíš držet jazyk za zuby. Že se nemusíš chovat tak, jak to po tobě chtějí ostatní. Že se nedostaneš do problémů. Potřebuješ vědět, že láska odpouští. A já tě miluju.“
Všechny tyto věci potřebuji vědět. Ale díky němu je teď vím. Nebo alespoň vím, že to tak má být. Vím, že mě Tom miluje.
„Když jsem tě potkal, byl jsem vyděšený. Myslel jsem, že si mě vezmeš domů a budeš se ke mně chovat jako on,“ vysvětluju. Zaslouží si znát všechny moje myšlenky, všechno z toho dlouhého období, kdy jsem s ním nedokázal mluvit. „A pak jsi mě vzal do nemocnice a přinesl jsi mi jídlo a hezké věci. Byl jsem tak zmatený. Část mého já je stále zmatená. Někdy slyším tvé auto na příjezdové cestě a na pár okamžiků se utíkám schovat do ložnice, ale pak si vzpomenu, že jsi to ty a že mi neublížíš.“
Tom mě při čekání na červenou jemně hladí po vlasech. „Nikdy ti neublížím,“ slibuje. „Budeme mít spolu šťastný život.“
Brzy jsme v restauraci, kterou pro dnešní večer vybral. Miluju to místo, je stejně úžasné, jak jsem si myslel. Tom mě požádá, abych objednala pro nás oba.
„Ty přesně víš, co musíme ochutnat,“ říká a já se snažím, jak nejlépe umím, protože chci, aby i jemu chutnalo. Je od něj moc hezké, že mě sem vzal. Když dokončím naši objednávku, dotkne se mé ruky na stole. „Bille… chci ti říct ještě něco. Vím, že to mezi námi není takové, jak by člověk od páru normálně očekával, ale… ale ty měsíce, které jsme spolu strávili, byly nejlepší v mém životě. Miluju tě a vím, že tě vždycky budu milovat. Takže… napadlo mě… chceš, abychom se zasnoubili, můj maličký?“ Zeptá se, podá mi malou krabičku a já ani nevím, co na to říct, protože mám oči plné slz.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
