At sea for you 1.

Zdravím po delší přestávce 🙂 Lauinka se zase pustila do práce a poslala další překlad, který má ale celkem dlouhé díly, takže je nečekejte každý den, spíš jednou za dva až tři, podle toho, jak budu stíhat. J. :o)

autor: fyredancer

Tom si zastínil oči rukou a zaklonil hlavu, aby si prohlédl obrovský kolos v podobě dvanáctipodlažní lodi s odporem, který si obvykle vyhrazoval pro padělky kšiltovek New Era nebo dívky s celulitidou. „Tohle nevypadá jako zasranej soukromej bungalov na Fidži,“ zamumlal. Jeho manažer Andreas měl opravdu úžasný smysl pro humor.
„Promiňte, pane?“ Ozval se svalnatý muž z ochranky za jeho zády.
Tom na něj přes rameno vrhl podrážděný pohled a mávl rukou. „Už jednou jsem ti říkal, že mám dovolenou. Za všech okolností minimálně deset metrů ode mě, pamatuješ?“
„Ano, pane,“ zamumlal Michael uctivě. Bodyguard začal ustupovat dozadu, aby dodržel předepsaný odstup, a vrhal znepokojené, zkoumavé pohledy na nedaleké starší páry, které procházely těsně kolem.
Tom si odfrkl a protočil očima. Jasně, ti staříci, kteří ho míjeli cestou k odbavení, vypadali, jako by ho chtěli rozmačkat kvůli autogramu a urvat mu dredy z hlavy jako suvenýr.

Poté, co Tom Trümper zdemoloval tři hotelové pokoje do té míry, že ho dva známé řetězce odmítly znovu ve svých zařízeních ubytovat, v rychlém sledu naboural Ferrari a Porsche, nechal si sebrat řidičský průkaz za řízení pod vlivem alkoholu a svůj destruktivní flám završil rozmlácením své milované Gibsonky z limitované edice na pódiu uprostřed živě vysílaného koncertu, ho jeho manažer poslal na nucenou přestávku. Označoval to za dovolenou, ale bylo to totéž. Při domlouvání podrobností jeho vynuceného volna si jasně stanovil podmínku, že nechce vidět žádné fanynky, a pokud možno ani nikoho, kdo by ho vůbec znal, a že chce někam do tepla, aby si odpočinul od newyorské zimy, kde bude relativně izolovaný a kde bude pár památek, které stojí za to vidět.
Tom se ocitl v docích, kde se měl nalodit na výletní loď. Jak si však rychle uvědomoval, tato konkrétní výletní loď byla specifická. Prvním vodítkem mu byly hloučky starších lidí, kteří se řadili na obrubníku, drželi se za ruce a objímali se kolem pasu, zatímco v košilích s potiskem palmy a žabkách čekali na zahájení nalodění. Druhou nápovědou byly všechny ty transparenty s nápisem „Vítejte, na plavbě pro pokročilé.“
Andreas ho posílal na plavbu pro *Baby Boomer páry.

Byl na cestě k urychlenému nalodění, zatímco zmáčkl rychlé vytáčení svého manažera. „Nepojedu na plavbu určenou pro důchodce, ty idiote,“ zavrčel Tom do telefonu na Andreasův vyděšený pozdrav. „Máš snad pocit, že vydržím deset dní bez sexu?“
„Možná by ti to prospělo,“ řekl Andreas na rovinu. „Ale ne. Ředitelka plavby se o to postarala, Tome. I když ty holky, který je pro tebe schopná zařídit, nejsou zrovna groupies, takže by ses měl pokusit využít i ten kousíček šarmu, kterej máš, pokud vážně čekáš, že budeš mít štěstí.“
Tom si posměšně odfrkl. „Štěstí? Tohle přece není o štěstí. Jsem to nejžhavější, v co by mohly doufat…“
„Zavři hubu a vypadni už konečně na tu dovolenou,“ nařídil Andreas. „Platíme my, takže bys neměl být obtěžován – Michael se postará, kdyby tě náhodou na palubě někdo poznal – a já jsem na lodi zřídil kreditní linku a zamluvil ti několik sezení v jejich lázních, takže… se bav.“
Tom se zadíval na pomalu se šourající starý pár před sebou, prodloužil kroky, vyhnul se jim a zamířil k prvnímu volnému odbavovacímu stanovišti. „Za tohle mi zaplatíš,“ pohrozil.
Andreas si povzdechl. „Jen se zkus vrátit s o pár problémy méně, než s jakými jsi odjížděl, ano?“
Tom si odfrkl. „Jo. Jasně. Chceš říct, abych měl míň existenčních krizí, co se ti nehodí do krámu, protože by se o tom zhroucení mohli dozvědět fanoušci nebo tisk.“
„Takže, Tome…“ začal Andreas jako smířlivý manažer.
Tom vypnul telefon a hodil si ho do kapsy. „Tohle musí bej jen nějakej zasranej vtip,“ zamumlal, protože to tak muselo být.

Co měl sakra dělat na lodi, ať už jakkoli hezké, deset dní, když bude obklopen starými páry, které se snaží zažehnout plamen ve svých pokročilých letech?
„A co vás dnes přivedlo na palubu?“ Zeptala se usměvavá odbavovací úřednice, prohlédla si ho, a pak se mu podívala přes rameno, jako by čekala, že tam spatří jeho rodiče.
„Nebyl jsem dost konkrétní v tom, kam chci jet na dovolenou,“ řekl a posunul si sluneční brýle, když před ni položil svůj pas a odbavovací formulář.
Úsměv úřednice ochabl.
Tom to ignoroval a netrpělivě bubnoval prsty o pult, zatímco ona prováděla odbavovací proces, nakláněla k němu webkameru, aby pořídila jeho fotografii pro bezpečnost plavby, a předávala mu kartu od kajuty v malém papírovém držáku. Tom ji otevřel a uvnitř našel složenou mapu lodi. Podíval se napravo; Michael se odbavoval na stanovišti vedle něj. Sklopil oči a v duchu znovu vynadal Andreasovi za jeho zvrácený smysl pro humor. Vzhledem k tomu, že se jednalo o plavbu pro páry, existovala totiž šance, že by si někdo mohl myslet, že on a Michael… na druhou stranu, pravděpodobnost, že by na téhle palubě byly nějaké úchylné fanynky, které by si dělaly své nechutné domněnky, byla mizivá, takže byl nejspíš v bezpečí.

„To je karta od vaší kajuty, a jak asi víte, hotovost se na lodi při žádných transakcích nepřijímá…“
„Já vím,“ přerušil ji Tom, který už se nemohl dočkat, až bude mít hotovo a rozvalí se ve své kajutě. Možná po pár skleničkách v některém z barů, protože bylo ještě brzy a on slyšel, jak někdo z personálu říká frontě venku, že budou muset pár hodin počkat, než se otevřou kajuty. „A management mi zřídil kreditní linku.“ Odhrnul si z krku několik zatoulaných dredů.
Úřednice zaváhala, věnovala mu přehnaně zářivý úsměv a pokračovala. „Pak by mělo být vše v pořádku, pane Trümpere, a děkuji vám, že cestujete s Hollandem. Váš itinerář…“
„Jo, na to už přijdu,“ řekl Tom a odešel, aniž by se obtěžoval nechat ji domluvit. Byl vyčerpaný, podrážděný, vstával za svítání, aby stihl odlet z New Yorku, a byla vysoká pravděpodobnost, že tímto tempem uvidí postel až někdy odpoledne, pokud bude úklidová četa kajuty na plavbě stejně výkonná jako zbytek dosavadní služby.
Nebyla tu ani odvozová služba z letiště a Andreas neměl objednané soukromé auto. Bylo na výběr, jestli se nacpat do autobusu, nebo jet taxíkem. Pozorovat z okýnka skupinu starších párů, které se řadily vedle zaměstnance Hollandu s cedulí, jak si spolu štěbetají a na krku mají pověšené fotoaparáty, bylo jako nahlížet do zvláštního kousku pekla.

„Nemůžu uvěřit, že mi to udělal,“ zamumlal si Tom pod nosem, zvedl příruční zavazadlo a odšoural se k bezpečnostní kontrole. Zdálo se, že jediná věc, kterou Andreas udělal správně, byla, že mu zajistil urychlený nástup na palubu, přestože nebyl pětihvězdičkový námořník a speciální program plavby byl jakýkoliv.
„Promiňte, pane?“ Zeptal se Michael a popadal dech, když spěchal, aby ho dohnal.
Tom se na něj úsečně podíval. „Deset metrů,“ připomněl bodyguardovi.
„Ano, pane,“ řekl Michael sklesle. Ohlédl se za sebe a začal se vzdalovat, ačkoli mezi skenovacím zařízením a rohem, který vedl zpět k odbavení, pravděpodobně nebylo deset metrů místa.
Tom zaťal zuby a hodil tašku na pásový dopravník.
Prošel bezpečnostní kontrolou, aniž by ho někdo prohledal nebo požádal, aby si sundal pásek, což byla osvěžující změna. Cestu od bezpečnostní kontroly k lávce lemovali lidé, kteří se mu snažili něco prodat – zástupkyně lázní, někdo, kdo prodával nabídku alkoholu na celou dobu plavby, kterou si Tom koupil, a další věci, kolem kterých proplul. Na pozadí zelené obrazovky se objevily obrázky, a tak se pod nosem ušklíbl a pokračoval v cestě. Věděl, jak vypadá; měl spoustu svých fotek, víc, než bylo zdrávo, a byl si jistý, že si nechce tuto událost připomínat transparentem s nápisem „Vyplouváme – Plavba Boomer párů 2009“ nebo jakýmkoli nesmyslným nápisem, který si k tematické plavbě vymysleli.
Žádné fanynky, utěšoval se Tom.

Zajímalo ho, jestli zaměstnanci lázní smějí spát se zákazníky nebo hosty, nebo jak se jim na výletní lodi říká. Zástupkyně lázní byla sexy; pěkná prsa, porcelánový úsměv, upravené nehty, když mu podávala leták k nahlédnutí.
„Ach můj bože,“ vydechl hlas. „Je to on? Je to opravdu on?“
Tom se nevěřícně otočil. Byl by velmi překvapen, kdyby ho někdo starší padesáti let skutečně poznal, pokud by se nejednalo o letmou známost, kterou mu zprostředkoval nějaký mladší příbuzný. Zvedl odmítavě ruku a byl připraven potenciálně dotírající osobě sdělit, že na dovolené žádné autogramy nedává a že děkuje za pochopení.
„To je…“ ozval se ostrý mužský hlas. Ve frontě na fotky na zeleném plátně stál starší pár, který se zcela soustředil na někoho, kdo právě pózoval, aby se nechal vyfotit.
Tom se podíval, povytáhl obočí a jeho rychlý pohled se změnil v překvapení.
Mezi sametovým provazem a podsvícenou zelenou obrazovkou stála ta nejkrásnější osoba, jakou kdy Tom viděl. Dokonalá modelka, jak na první pohled mohl říct. Obličej byl bezchybný, od tmavého obočí přes dlouhý rovný nos, svěží našpulené rty, které se leskly, až po medově hnědé oči lemované kouřovými stíny. Vlasy tvořila tmavá, hladká vrstevnatá hříva s několika rafinovanými proužky kaštanově šarlatové a platinové barvy, dlouhá tak akorát po ramena. Když ji Tom pozoroval, ta nádherná osoba se rozzářila tím nejúžasnějším, sluníčkově spokojeným úsměvem, který přiměl i Toma, podrážděného okolnostmi a nedostatkem spánku, aby se v reakci na to pousmál.
„Stejně krásný mladý muž jako v televizi,“ prohlásila žena ze staršího páru a prohlížela si nádhernou osobu s něčím mezi zálibou a dychtivostí.
Tom na ni zíral. Ani náhodou. Tohle byl chlap?

Příruční zavazadlo se mu zarývalo do ramene, ale on to prozatím ani necítil. Dokázal se jen dívat na toho muže s neuvěřitelným úsměvem. V tu chvíli ani nezáleželo na tom, jestli je to muž, nebo žena, cítil obdiv.
Tom o krok ustoupil, když se ten nádherný člověk otočil, aby lehce zamával staršímu páru, který si ho všiml, a pak začal mířit jeho směrem, k lávce. Kromě toho, že byl krásný, byl elegantně oblečený do vřesově šedého svetru bez rukávů protkaného odlesky různobarevných kovových nití, kaštanových úzkých kalhot, kožených bot po kolena, které nejspíš stály pěkný majlant, a jeho outfit doplňoval dlouhý tenký šátek omotaný kolem krku a přehozený přes obě ramena.
„Kurva,“ vydechl Tom a mladík vzhlédl. Jejich oči se setkaly. Tom si byl docela jistý, že už byl s několika modelkami, které nebyly tak dobře upravené jako tenhle nádherný mladík.
Ten krasavec zvedl obočí a maličko naklonil hlavu.
„Autogram?“ Zeptal se tichým, veselým hlasem.
Tom v odpověď pozvedl své vlastní obočí. „Cože?“
„Oh, já myslel…“ nádherný mladý muž se odmlčel a zvedl kabelku a něco v ní hrabal. Kdyby to bylo pero, asi by se cítil trpně, protože neměl tušení, kdo ten muž je. Mladík místo toho vytáhl z kabelky kartu do kajuty.
„Ne, já… já od tebe nic nepotřebuju,“ řekl Tom rychle a otočil se k lávce, která ho měla odvést na loď. Měl pocit, že za sebou slyší tiché, lehké zalapání po dechu.
Tom zavrtěl hlavou a poklepal rukou na jedno ze zábradlí, když nastupoval na loď. Teď si byl víc než kdy jindy jistý, že se potřebuje napít.

„Vážně? Plavba pro boomerský páry?“ Zazněl mu Georgův hlas v uchu. Baskytarista jejich skupiny byl jedním z mála přátel, které Tom měl, při své izolované, neustále cestující existenci, kterou vedl už léta, a Tom slíbil, že se ohlásí, než mu po vyplutí z přístavu přestane fungovat mobilní telefon.
„Je mi teprve devětadvacet,“ řekl Tom, jednou rukou zběsile gestikuloval a málem vylil své druhé martini. Sedl si na okraj baru na palubě Lido a Michael se hrbil na druhém konci baru a podezřívavě si prohlížel každého, kdo se na Toma jen dvakrát podíval. Ochotný barman Tomovi sdělil, že bude trvat několik hodin, než se bude moci dostat do své kajuty, což bylo prostě skvělé.
„Ještě nejsem starej páprda,“ pokračoval Tom a postavil svůj drink na bar. „Tak proč mi Andreas objednal plavbu na…“ ztišil hlas, když si uvědomil, že kolem něj prochází starší pár a vrhá na něj pobouřené pohledy.
„Nesplnilo se ti všechno, co sis od dovolený přál?“ Zeptal se Georg. „Žádný děti, žádný ječící fanynky… ha ha, vsadím se, že nikdo z lidí na té lodi nemá ani páru, kdo jsi… žádná šance, že tě přepadne někdo, kdo po tobě bude chtít autogram nebo, však víš, strhat z tebe šaty nebo se ti vplížit do kajuty, aby ti ukradl trsátka, čepice nebo spodní prádlo.“
„Hnus,“ řekl Tom, ale dál to nekomentoval. To se opravdu stalo.

„Tome,“ řekl Georg. „Už jsi nastoupil na loď. Nemyslíš, že je trochu pozdě na to, aby sis stěžoval?“
„Na stěžování si není nikdy pozdě,“ odpověděl Tom. „Chtěl jsem jet na dovolenou na Fidži, víš?“
„Vážně jsi řekl, že chceš jet na dovolenou na Fidži, všechna ta slova přesně v tomto pořadí?“ Zeptal se Georg. „Protože víš, jaký Andy je…“
„Kuuuuuuurva,“ vykřikl Tom, popadl martini a napůl si ho vrazil do pusy, napůl si ho přelil přes okraj. Moc dobře věděl, jaký Andy je. Požádal o jasný seznam pití; Andreas se postaral, aby byl dobře zásoben vodou a Red Bullem.
„Už jsi opilej, co?“ Poznamenal Georg.
„Možná trochu,“ odpověděl Tom a s přehnanou přesností se napil. Ten den toho moc nesnědl, takže mu to stoupalo do hlavy. V ruce měl jen jednu skleničku, takže si vedl dobře. „Nemůžu uvěřit, že se ze mě stává… uh.“
„Nemysli na to,“ poradil mu Georg. „Tím směrem jsou bubáci. A nervové zhroucení, čemuž nasvědčuje to, jak se v poslední době chováš.“
„Můj život za pár dní skončí,“ odpověděl Tom. „Mám právo to dramatizovat.“
„Ne, když roztřískáš kytaru přímo na podiu, kámo,“ řekl Georg nesoucitně. „Byl to teprve náš třetí song.“
„Jdi se vysrat, měli náhradní, náhradní kytary jsou vždycky v záloze,“ řekl Tom vlídně. Pohlédl na svou z větší části prázdnou sklenici s martini, zašplouchal zbytky na dně, vzal do ruky párátko a ukousl z jeho konce olivu.

„Možná je tenhle přístup součástí tvého problému, Tome,“ řekl Georg.
„Co?“ Zamračil se Tom.
„To je jedno. Běž se sundat. Bav se. Zašukej si a zkus se kurva uvolnit, jo?“ Řekl mu Georg. „Jestli nezvládneš hrát na kytaru, jsi nám k ničemu,“ zasmál se a ukončil hovor.
Tom zamrkal na prázdnou sklenici a překvapilo ho, jak s ním ta lehce jedovatá poznámka zamávala.
„Barmane,“ řekl a zvedl svou kartu od kajuty. „Ještě jednu, jo?“ Bylo mu jedno, jestli ho Michael nakonec bude muset nést, jakmile budou kajuty prohlášeny za otevřené; pokud si nemohl zdřímnout, chtěl se zatraceně dobře sundat.
Nakonec byly kajuty pro hosty otevřeny. Tom si dal hamburger a hranolky, aby ze sebe dostal trochu martini, a pak se odpotácel do luxusního apartmá, které mu bylo rezervováno. Stejný příběh jeho života, jen jiné místo.
„Chcete, abych vás potom zaklepáním vzbudil, pane?“ Zeptal se ho Michael, čímž porušil pravidlo deseti metrů, ale protože měl v tu chvíli ruku zaklíněnou pod Tomem a v druhé ruce držel jeho příruční zavazadlo, Tom se velkoryse rozhodl mu to odpustit.
„Ne,“ řekl Tom. „Loď se houpe? Připadá mi to trochu…“
„Ne, pane, ještě jsme ani nevypluli z přístavu,“ řekl Michael vstřícně.
„Hm,“ řekl Tom a přimhouřil oči. Šmátral svou kartou v zámku, zasouval ji dovnitř a nutil ji opakovaně červeně blikat, dokud si ji od něj Michael nevzal a dveře neotevřel na první pokus. „No, já se jen… potřebuju se vyspat, to je všechno.“

Udělal to, ale o několik hodin později ho probudilo zaklepání na dveře kajuty. Bylo to důrazné, autoritativní zaklepání a Tom se v reakci na něj automaticky probudil. Tohle Michael nebyl.
Vypotácel se z postele; po pořádném podrbání si upravil boxerky. „Jo?“ Zavolal, převalil jazyk v ústech a zašklebil se. Jeho ústa chutnala příšerně, jako vývar z ponožek.
„Pane Trümpere?“ Ozval se příjemný ženský hlas. „Tady Tasha, ředitelka vaší plavby.“
„Unh,“ zabručel Tom v odpověď a natáhl se pro froté župan visící na háčku před koupelnou. Předpokládal, že by bylo zdvořilé otevřít dveře s něčím, co zakryje jeho žalostný nedostatek opálení.
„Přišla jsem s vámi probrat detaily vašeho itineráře,“ pokračovala žena.
Nejspíš neodejde, dokud si s ní nepromluvím, uvažoval Tom, a tak šel otevřít dveře a dlaní přitisknutou k ústům zkoušel svůj dech. Byl dost nepříjemný, takže se rozhodl hrát na jistotu a držet se vzadu.
Ukázalo se, že Tasha je štíhlá, energická žena mezi třicítkou a čtyřicítkou, se zářivým úsměvem vhodným do reklamy na zubní pastu a krátkými blonďatými vlasy. Měla trochu koňskou tvář, ale Tom si byl celkem jistý, že Andreas neměl v úmyslu, aby si s ní užíval, takže tomu nevěnoval pozornost.

„Dobré odpoledne, pane Trümpere, a vítejte v Novém Amsterdamu.“
„Říkejte mi Tome,“ odpověděl a věnoval jí zlomek chlapeckého úsměvu, který mu za ta léta vynesl slušný počet slečen.
Tasha ani nemrkla. „Tome, přišla jsem s pozváním od samotného kapitána na dnešní večeři u jeho stolu, jestli máte zájem,“ řekla a držela v ruce malou bílou obálku s tmavomodrou pečetí.
„Díky,“ řekl Tom, vzal si ji a zatahal se za jeden z konců. „Já, ehm…“ přemýšlel, jak se k tomu tématu dostat. Andreas říkal, že si nebude muset hledat vlastní rande, takže…
„Jestli potřebujete na dnešní večer doprovod, můžu vám domluvit schůzku s jednou zpěvačkou, která je u nás na smlouvu a byla ochotná na tu večeři s vámi jít,“ pokračovala Tasha ochotně, jako by mu četla myšlenky.
„Ehm, jo,“ řekl Tom a pohrával si s malou obálkou v rukou. Rozlomil pečeť a prohlédl si pozvánku s elegantní, ručně psanou kaligrafií. Velmi pochyboval, že pochází od samotného kapitána. Byla určena pro Toma Trümpera plus jednoho. Znovu si povzdechl nad tím, že je na výletní plavbě pro páry v důchodovém věku.
Andreas byl zvrácený parchant.

„Ví, kdo jsem?“ Pokračoval Tom a zastrčil si pozvánku do kapsy froté županu. „A jo, připojím se ke kapitánovu stolu na večeři.“
„To se musíte zeptat přímo jí, Tome,“ odpověděla Tasha a znovu mu věnovala ten jiskřivě bílý úsměv.
Tom se poškrábal na krku. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy měl rande, které by nebylo s fanynkou nebo známostí z branže. Věděl, že už nějakou dobu – no dobře, možná roky – nebyl zrovna terno a jeho schopnost konverzace šla do háje, jelikož někdejší dar snadno konverzovat ho opouštěl, jelikož se vytratila jeho trpělivost. Dřív dokázal mluvit s lidmi.
Dřív ho zajímalo, co říkají.
„Já… jo, doprovod na večeři by se mi hodil,“ řekl Tom rozpačitě a pokusil se o úsměv. Alespoň zbývalo pár hodin na to, aby ze sebe udělal něco, co alespoň trochu připomíná člověka. „Koneckonců, kdybych vyrazil a snažil se někoho sehnat na vlastní pěst, je velká pravděpodobnost, že bych dostal od nějakého uraženého manžela berlí do holeně.“ Koneckonců to přece byla plavba párů, a tak vůbec, uzavřel ve své hlavě.
Společně se zasmáli, což bylo stejně krátké jako povrchní. Tom si nadával do idiotů a přál si, aby to mohl svést na alkohol, ale už se necítil ani trochu opilý.

„Jmenuje se Mia a je z Filipín. Sejdeme se s ní v šest ve Stardustu na třetí palubě na drinku, může být?“ Zeptala se Tasha.
„Oh,“ řekl Tom a lehce pokýval hlavou. „Drink. V šest ve Stardustu, jo. To zní dobře.“ Schůzka na skleničku v něm zanechala dojem, že večeře přece jen není jistá.
Tasha mu podala vizitku, lesklý kus papíru s jejím jménem efektně vyraženým ve zlaté barvě. „Kdybyste něco potřeboval, Tome, zavolejte do mé kanceláře a dejte vědět mé asistentce.“
„Skvělý, díky.“ Tom sledoval, jak odchází, jak se jí pohupují krátké kadeře a podpatky cílevědomě klapou po koberci v úzké chodbě. V ruce svírala další pozvánky, takže ho napadlo, kdo z dalších luxusních apartmá si dnes večer vyslouží pozvání.
Odešel do své kajuty a podíval se na hodinky.
„Do prdele,“ vyjekl a svlékl si župan. Bylo víc hodin, než si myslel. Sakra, asi tak dlouho mu bude trvat vůbec najít ten Stardust.
A to nemohli pro piano bar vymyslet lepší název?
Tom si bručel pod nosem a rychle otevřel kufr, aby si vzal to nejnutnější. Bude to zatraceně dlouhý týden a on se bude muset znovu naučit, jak komunikovat s lidmi, když se nemůže předvést jen díky svému jménu nebo své kapele.

*Generace Baby boomers je označení lidí narozených během ekonomické prosperity v USA následující po 2. světové válce. Američtí demografové do této generace počítají ročníky 1946 až 1964, přestože od roku 1957 byl zaznamenán už pokles v porodnosti. Ve 21. století se tato generace dostala do důchodového věku, což podle ekonomů výrazně zatíží sociální systém dané země. Generace předcházející generaci Baby boomers se v USA označuje jako Tichá generace (1925–1945), následující pak jako Generace X. Generace Baby boomers byla spojena se vznikem subkultur hippies a punk.

autor: fyredancer
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original