autor: fyredancer
Tom se probudil v své veliké posteli, která byla kompletně rozházená, a sluneční paprsky mu hladily tělo i obličej. Chvíli si v nečinném rozčilení mnul obličej, když se snažil přijít na to, proč má tvář tak teplou a vnitřní stranu víček zbarvenou roztavenými oranžovo-zlatými barvami, když si byl naprosto jistý, že žaluzie zatáhl už před několika dny. Tom otevřel oko, když se mu včerejší noc vrátila ve změti obrazů a smyslových vzpomínek; to, jak se Billova kůže dotýkala jeho, jak se jeho dlouhé, bledé tělo lesklo v měsíčním světle poté, co odhrnul závěsy a žaluzie, to, jak se Tom vznášel nad stříbřitě osvětlenou kůží, když rukama hladil jeho tvář, vlasy a tělo a prostě se na něj díval. Udělali to podruhé – milovali se v měsíčním světle – a když spolu usínali, Bill mu něco sladce a vroucně zašeptal do krku, jejich těla se překrývala tak dokonale, že bylo těžké určit, kde začíná Bill a kde končí Tom.
Billovo zašeptané vyznání znělo jako: Taky tě nechci nechat jít.
Tom se protáhl, zívl a uhladil rukou zmuchlané prázdné prostěradlo vedle sebe, kde byl Bill. Spojil si ruce za hlavou a naslouchal, jestli se neozve sprcha nebo některý z drobných signálů, které by ho informovaly o Billově přetrvávající přítomnosti v kajutě. Místo toho podle absence pohybu poznal, že loď opět zvedla kotvy a dorazili do dalšího přístavu. Tom si nepřítomnou rukou pohladil ranní erekci a převalil se, pak si všiml, že v důlku na Billově polštáři zůstal zastrčený vzkaz. Vzal ho a rozložil, rychle si ho prohlédl, a pak ještě jednou pozorněji.
Vypadáš moc roztomile, když spíš, takže jsem tě nedokázal vzbudit. Mám dneska ve městě nějakou práci, tak se sejdeme ve dvě U Vysmátého delfína na oběd? Snaž se, abych ti moc nechyběl. ♥, Bill
Tom se se zasténáním převalil, aby schoval obličej do polštáře, a snažil se příliš nevzrušovat srdíčkem ve vzkazu. Roztomilý? Bill si myslel, že je roztomilý? V uších mu zaduněl vysoký tón a Tom se chvíli snažil přijít na to, co to je. Možná to byl jeho vlastní zrychlený tep; možná to byla melodie zamilovanosti.
Zvedl vzkaz z důlku v polštáři, který tam zanechala Billova hlava, přesunul ho do bezpečí na noční stolek a místo toho si na polštář položil vlastní hlavu. Když ho obklopila směs vůní Billových vlasových přípravků a kůže, Tom sjel rukou po svém nahém těle, dráždil svůj penis a myslel přitom na Billa. Na jeho hříšně plná ústa, na jeho toulavé ruce, na jeho kouřové oči. Myslel na Billa a na nejlepší narozeniny všech dob, zatímco se přiváděl k vrcholu, udělal se do prostěradel a litoval toho, kdo měl za úkol uklidit jeho kajutu, až bude pryč. Včera s Billem naprosto zdemolovali postel.
Když si vzpomněl na včerejší noc a na to, kolikrát se navzájem udělali, zmocnila se ho nostalgie, a tak Tom zamžoural na hodiny a rozhodl se, že je nejvyšší čas vstát. Osprchoval se a prošel dalšími přípravami nezbytnými k tomu, aby mohl čelit dnešnímu dni. Objednal si snídani do kajuty, aby ji snědl na verandě, a na chvíli se zamyslel, proč Bill odjel bez něj nebo alespoň nepočkal, až se společně nasnídají, ale pak tu myšlenku zavrhl. Možná jsou teď neoficiálně spolu – ani jeden z nich to vlastně neřekl – ale každý z nich byl svým vlastním pánem a Tom si pomyslel, že by měl spíš ocenit to, že se na sebe nelepí, než aby se cítil opuštěný. Z poštovní schránky vytáhl itinerář na celý den a při čekání na jídlo ho prolistoval.
Pípnutí oznámení Toma vylekalo a on málem upustil složený papír v ruce. Trhl hlavou a upřel překvapený pohled na stůl naproti nízkému gauči. Ten zvuk neslyšel už několik dní – ve skutečnosti nechal mobil zapojený v nabíječce v domnění, že ho nebude potřebovat a nebude ho moci použít, dokud nebude cesta u konce, nebo alespoň skoro u konce. Nevzal si svůj celosvětový satelitní telefon a pevně prohlásil, že je na dovolené. Byl si docela jistý, že Michael ho má, takže kdyby nedej bože došlo k nějaké mimořádné události v kapele, Michael by mu mohl předat všechny důležité zprávy.
Vstal, aby si telefon vzal, a na zaklepání na dveře pustil dovnitř pokojovou službu.
Tom, usazený v lehátku, kde se předtím s Billem tak dobře bavili, procházel e-maily, zmeškané zprávy a hlasové zprávy, dokud mu nedošla káva a on se s rozčarováním nedíval na prázdný talíř. Nic se nezměnilo, byly to pořád ty samé kecy. Andreas se díval na jejich zimní program a chtěl, aby mu co nejdřív zavolal, aby věděl, jestli budou muset z VMA elegantně odstoupit, nebo jestli bude schopen vystoupit. Tom v duchu ukázal svému manažerovi prostředníček a z dětinské zvrácenosti místo toho vytočil Georgovo číslo.
Georg to zvedl po čtyřech zazvoněních, zněl udýchaně a ospale, a Tomovi došlo, že má časový posun. „Ahoj, Tome,“ řekl překvapeně. „Myslel jsem, že jsi říkal, že na moři nekomunikuješ. Takže, kde jsi teď?“
Tom zamžoural na modré vlny olizující bílé pláže a na malebné městečko s bílými budovami, které všechny obepínaly živě zelené stromy. „Myslím, že na Panenských ostrovech.“ Zašátral po svém itineráři a našel ho. Ano. Vyplouvali někdy poměrně brzy v noci, a pokud mohl soudit, kotvili celé dopoledne. Tom skoro celý den prospal.
„Jo?“ Ozval se Georg a zněl teď více vzhůru. „Jak se mají?“
„Ne moc panensky,“ řekl Tom s tichým smíchem, spíš ze zvyku než kvůli něčemu jinému.
Georg se zasmál spolu s ním, pak ztišil hlas, jako by se snažil utajit konverzaci před někým dalším v místnosti. „Jak to vypadá s akcí – boduješ u nějakejch místních koček? Nebo u holek, co tam pracujou, nebo… žhavých, osamělých paniček?“
„Jsi zvrácenej,“ řekl Tom najednou a zamračil se.
„Hele, na jistotě není nic zvrácenýho, i když má pár kilo navíc!“ Prohlásil Georg.
Tom zasténal a odsunul si pár dredů přes rameno. „Pořád si myslím, že je to zvrhlý a pod úroveň. Víš přece, že bych nikdy nikomu nenapomáhal v podvádění.“ Zjistil, že jeho nevlastní otec podváděl jeho mámu, a to v posledních letech jejího života. Na to Tom nikdy nezapomene – taková zrada byla v jeho očích neodpustitelná.
„A ty nikdy nebudeš s nikým chodit, takže tě nikdo nemůže podvádět,“ dokončil Georg se smíchem, a pak se odmlčel, očekávaje obvyklé Tomovo vehementní potvrzení.
Tom se prudce nadechl nosem a jednou rukou si pohrál s ušním lalůčkem. „Já…“
„S nikým nechodíš,“ zopakoval Georg sám pro sebe a položil mu otázku. „Tome?“
„Vlastně…“
„Nekecej!“ Vybouchl Georg a Tom si musel odtáhnout telefon od ucha. „Děláš si ze mě prdel, Trümpere? Tobě se fakt podařilo sbalit nějakou kočku na lodi lásky?!“
„To není loď lásky,“ vyštěkl Tom v obraně. „A… není to kočka.“
„Tomu nerozumím,“ řekl Georg. „Je to transka?“
„Uh, ne,“ řekl Tom, rychle zavřel oči, masíroval si kořen nosu a přemýšlel, proč je Georg vlastně jeho kamarád.
„Hermafrodit?“ Odvážil se Georg zeptat.
„Ty vole,“ zavrčel Tom otráveně.
„No, co kurva? S kým teda chodíš?“
„Jmenuje se Bill,“ řekl Tom nepřesvědčivě a otřásl se nad mrtvým tichem na druhé straně telefonu. Znovu si ho přiložil k uchu.
V tom se z reproduktoru ozval hlasitý výbuch smíchu. Georg zavyl a zakuckal se. Poté, co smích utichl do veselého chichotání, si Tom znovu přiložil telefon k uchu a povzdechl si.
„To se ti povedlo, chlape,“ řekl Georg a z jeho hlasu Tom poznal, že se zeširoka usmívá. „Vážně, co se děje?“
„Fakt chodím s mužem,“ řekl Tom a litoval, že si nenechal telefon u sebe, protože pak by mohl Georgovi poslat alespoň Billovu fotku. „Prostě si vygoogluj Bill Kaulitz, okay? Pak uvidíme, kdo se bude smát.“
„Tohle je zatraceně dobrej vtip,“ řekl mu Georg a na druhé straně linky se ozvalo posunování a cvakání. „Vydrž, zůstaň se mnou. Ty asi nemáš roaming, nebo jo?“
„Koho to kurva zajímá?“ Tom složil ubrousek a hodil ho na tác. „A teď si ho vyhledej, protože tě chci mít na telefonu, až objevíš fotky.“
Nastala chvíle ticha, pak Georgovo dýchání doprovázelo klikání a psaní.
Nakonec se ozvalo uctivé, šeptavé: „No do prdele.“
„Vidíš?“ Usmál se Tom. V duchu si Billa dokázal tak jasně představit; ten obličej ve tvaru srdce, jemný důlek na bradě, sladký sklon nosu, který Tom včera večer před usnutím políbil… a ty nádherné jantarově hnědé oči, které ho zaujaly dřív, než si to vůbec připustil.
„Ten je nedobytnej,“ prohlásil Georg. „Seš si jistej, že je to člověk?“
Tom protočil očima. „Rozhodně si jsem naprosto jistej,“ řekl ostře.
„Jakej je sex?“ Zněla další nevyhnutelná, překvapená otázka.
Tom se nadechl. „Kurva… lepší než cokoli, co jsem kdy v životě zažil,“ odpověděl bez zaváhání. „Jestli musím být gay, abych měl takhle úžasnej sex, tak budu zatraceně dobrej gay, Georgu. Být s Billem je prostě… je to neuvěřitelný.“
„V čem je to tak úžasný?“ Naléhal Georg.
Tom si odfrkl. „To bys rád věděl,“ řekl a jazykem si přejel po piercingu ve rtu v krátké, sladké vzpomínce. „Za posledních pár dní jsem měl s Billem víc sexu než kdykoli předtím s kýmkoli jiným a je to pořád lepší.“
„Do prdele,“ řekl Georg znovu. „Vážně mluvím s Tomem Trümperem, tím holkařem?“
„Už ne,“ řekl Tom a podíval se přes zábradlí balkonu na město za ním. Bill byl někde dole, nakupoval nebo vybíral drobnosti nebo možná dokonce měl obchodní schůzku, pokud to byla nějaká pracovní záležitost, kterou se zabýval, a Tom se s ním měl sejít na oběd. Tom už neměl v mozku místo pro žádnou ženu.
„Ten musí bejt vážně něco extra,“ poznamenal Georg. „Chci říct, mluvil jsem s tebou před pár dny a byl jsi celej nasranej a rozladěnej a připravenej se pořádně ožrat. Teď zníš… no…“
„Šťastně?“ Dokončil za něj Tom. Pozoroval vlny, které šplouchaly o břeh. V bledě azurové modři plavali lidé, cákali se po mělčinách, leželi na obrovských pestrobarevných plážových osuškách. Nepřítomně si okusoval piercing ve rtu. „Jo, už je to dlouho.“
„No, to je dobře,“ řekl Georg po chvíli. „Teda jo, už je to dlouho. Tak co, seznámíš nás s ním?“
„Takovej je plán,“ potvrdil Tom, opřel se do židle a protáhl se. Odtáhl telefon, aby zkontroloval čas. „Kurva, kámo, už budu muset běžet. Musím se oblíknout, dostat se do města a najít místo, kde se máme sejít na oběd. Nevím, kdy budu mít zas signál, takže…“
„Volal jsi Andymu?“ Zeptal se ho Georg.
„Co?“ Zeptal se Tom nahlas a držel si telefon dál od ucha. „Ztrácím signál, Georgu.“
„Tome, ty čuráku!“ Vykřikl Georg a jeho hlas zněl naprosto jasně.
„-usím jít,“ vyhrkl Tom, držel telefon dál od sebe a napodoboval zvuk přerušovaného signálu. „Ztrác… -sig!“
„Zavolej Andreasovi, kreténe!“ Poradil mu Georg, a pak zavěsil jako první.
Tom se ušklíbl a znovu zapojil telefon do nabíječky. Na chvíli ho napadlo, že je škoda, že mu Bill spolu se vzkazem nenechal i číslo na mobil, ale pak pokrčil rameny. Určitě se najdou. Během těch prvních dnů se u nich projevil obrovský talent, takže se Billovi nedokázal vyhnout.
S hvízdnutím dokončil přípravu čelit dnešnímu dni, na poslední chvíli si vzpomněl na opalovací krém a namazal si odhalenou kůži od obličeje až po kotníky; popadl peněženku a peníze a vydal se hledat Michaela. Byl si celkem jistý, že prodej alb na území amerických Panenských ostrovů neudělal žádnou impozantní díru do světa, ale věděl, že Michael bude trvat na tom, že ho doprovodí, stejně jako včera.
„Dobré ráno, pane Trümpere,“ promluvil Michael, sotva se Tom dostal ze dveří.
Tom se lekl a vyděšeně nadskočil. „Bože!“ Vykřikl nahlas. „Jak to děláš? Máš na mě pohybový čidla nebo co?“
Michael stál se sepnutýma rukama před sebou v polovině chodby a zrcadlové terminátorské sluneční brýle měl opět pevně na svém místě. Pozvedl blonďaté obočí. „Pane Trümpere, každý den dodržujete v podstatě stejný rozvrh,“ odpověděl.
„Oh,“ řekl Tom a zhrozil se, že vysvětlení je tak obyčejné. Na druhou stranu by měl být rád, že to přece jen není čip pod kůží. Znovu se protáhl a vychutnával si záři uvolněných svalů a zbytkové potěšení, které mu přineslo pomyšlení na Billa. „To je ale hezký ráno, co?“
„Jsem rád, že si to myslíte, pane. Jaký je dnešní plán?“
Tom pokrčil rameny. „Asi si vem knížku. Budeme se potloukat po nějakých obchodech, abychom zabili čas, a pak máme sraz s Billem v nějaké restauraci nebo baru nebo co to vlastně je v centru – nějakej taxikář určitě bude vědět, kde to je.“
Michael přikývl a vyrazili.
S Michaelem v zádech a vlastními slunečními brýlemi pevně na místě si Tom připomínal, jaké to je být rockovou hvězdou. Alespoň teoreticky. Vyšli z lávky na převážně prázdné betonové molo a žádní ječící fanoušci nebyli v dohledu. Bylo tu pár zaměstnanců výletní lodi, kteří nabízeli ručníky, vodu nebo obsluhovali dezinfekci rukou pro ty, kteří se vraceli z města. Několik párů se procházelo sem a tam po molu, volným krokem přicházeli nebo odcházeli. Molo přešlo v kontrolní stanoviště, které obsluhovala dvojice místních obyvatel tmavé pleti v přístavních bezpečnostních uniformách, opírajících se o jednu stranu oblouku s nápisem „Vítejte na Amerických Panenských ostrovech“, a když Tom procházel, oba uznale zvedli bradu.
„Pěkné dredy,“ zvolal muž uznale a Tom na něj kývl.
Obchody zaplnily náměstíčko před molem a Tom okamžitě nabyl dojmu, že jde o past na turisty. Prohlížel si výlohy, ale pokračoval dál a roztržitě hledal v menším davu lidí Billovo vysoké, hubené tělo. Před náměstím čekaly řady taxíků, které odvážely lidi do města a zpět. Tom se poptal a zjistil, že do centra to není víc než kilometr a půl. Zkontroloval hodinky, ujistil se, že to Michaelovi nevadí, a zamířili tam pěšky. Ne proto, že by nějak zvlášť stál o to, aby ušetřil peníze za taxi, ale protože chtěl prozkoumat okolí.
Samozřejmě tu vždycky byla možnost, že narazí na Billa.
„Volal jste panu Straussovi?“ Promluvil Michaelův hlas za ním, když ušli několik kroků od náměstí.
Tom zvedl rozčilený pohled k rozlehlé modré obloze. „Nevzal jsem si telefon,“ řekl nevinně. „Nech mě hádat – volal ti?“
„Můžete si půjčit můj telefon,“ nabídl se Michael.
Tentokrát Tom zasténal nahlas. „Jestli Andreas něco chce, tak ať,“ prohlásil. „Právě teď jsem na dovolený. Do–vo–le–ný. Na tý, na kterou mě poslal on sám, abych to uvedl na pravou míru.“
„Ale to vystoupení na VMA…“ ohradil se Michael.
„Bude v pohodě,“ řekl Tom pevně. „Když se mu neozvu, tak naše vystoupení nestáhne, a o to mu stejně jde, takže je to v pohodě.“
„Jestli jste si jistý…“ řekl Michael za ním a Tom mu ani nemusel vidět do tváře, aby poznal, že je ten muž opět rozpolcený.
„Stoprocentně jistý,“ ujistil ho Tom.
Tom si strčil ruce do kapes, když se loudal kolem a pozoroval projíždějící dopravu a odliv pěších, místní obyvatele, kteří na sebe vesele volali pozdravy, nakupující s taškami plnými věcí a děti pobíhající po betonových chodnících. Kvůli taxíkům a autům, které se míhaly sem a tam, byl Tom rád, že šel pěšky, místo aby se svěřil jednomu z těch maniaků. Snažil se přijít na to, proč má na Andrease takovou pifku, navzdory Billově povznesené náladě a celkové auře uvolněnosti, která mu zlepšovala náladu.
Částečně za to mohla Andreasova mrzutá osobnost, pomyslel si Tom a věděl, že on sám je částečně zodpovědný za ne příliš příjemné chování, které si Andreas vůči němu v posledních deseti letech vypěstoval. Druhá část však byla spojena s asociací. Tom už nehrál na kytaru z lásky, dělal to pro peníze. A s tím přišla úplně jiná zátěž, odpovědnost a vypořádávání se s politikou managementu a kompromisy v umění kvůli komerci. Už dlouho ho to vyčerpávalo, ale až teď si to byl ochoten přiznat.
Přesto se k tomu všemu nedokázal otočit zády. Hudba byla víc než zaměstnání – a Tom si dokázal snadno přiznat, že by byl v něčem jiném naprosto k ničemu. V jeho věku, bez jiných schopností, o kterých by se dalo mluvit, byly jeho možnosti dost omezené. Možná se věnovat produkci, ale s jeho lidskými schopnostmi… Každopádně nebyl připravený tohle pověsit na hřebík. Hraní na kytaru ho pořád bavilo stejně jako v době, kdy se mu poprvé povedlo zahrát extra těžký riff.
Zatímco byl zaneprázdněn zkoumáním duše, dlouhá silnice, která vedla do města, se otevřela do dlážděného náspu. Betonová cesta ustoupila narůžovělým dlažebním kostkám. Napravo od něj se chodník zmenšoval v nic a bujná džungle zeleně mu stínila ve výhledu na pláž. Napravo od něj se město svažovalo do nízkých kopců, rozbrázděných úzkými uličkami plných bílých budov.
Zeptal se Michaela na čas. Měli ještě čas na bloudění, a tak Tom přešel ulici a zeptal se taxikáře, který se povaloval vedle svého vozu, na cestu. Muž si palcem a ukazováčkem vytáhl cigaretu ze rtů, vypustil obláček kouře do větru a mávl hubenou rukou do kopce, přičemž Tomovi sdělil názvy exotických uliček a gesty znázornil odbočky doprava a doleva.
„Díky,“ řekl Tom a bez vyzvání dal muži spropitné. Jeho kulatý obličej se zkřivil v zářivém, zubatém úsměvu.
„Mějte hezký den, pane!“
„Přesně to mám v plánu,“ odpověděl Tom a upravil si kšilt čepice New Era. Třicítka rozhodně nebyla konec světa.
Navzdory podrobným pokynům Tom bloudil a nahlížel do obchodů se suvenýry a prohlížel si výlohy. Každé dveře byly otevřené a každý člověk se usmíval. A samozřejmě ho každý vyzýval, aby se u něj zastavil, něco si koupil a využil výhodných nabídek. Tom nakonec zašel do jednoho malého obchůdku pro colu a vyšel ven s malým černým tričkem s lebkou a kostmi a nápisem „I am the booty“ vykládaným třpytivými kamínky.
Doufal, že to bude podle Billova gusta.
U Vysmátého delfína byl malý bar zastrčený v odlehlém koutě města. Z ulice vypadal jako ošuntělý pajzl za rozpadajícím se kamenným obloukem, napůl schovaný za kruhem mladých palem, které se choulily kolem malé fontánky postavené z hrbolatých kusů křemene a obrovských bílých kamenů. Tom se přikrčil v tmavém, kouřem zahaleném interiéru a hledal Billa mezi několika málo lidmi uvnitř. Bylo tu několik starších párů, z nichž ani jeden nepoznal, a tlustý, silně zpocený muž sedící u baru.
Tom našel prázdný stůl a pohrával si s jídelním lístkem. Otevřel kožený obal a listoval zažloutlými, pomačkanými stránkami. Hlásal, že mají nejlepší barové občerstvení, jaké ostrov nabízí. Sledoval, jak se Michael usadil ke stolu na druhé straně místnosti a vytáhl si knihu. Chvíli přemýšlel, že mu nabídne místo naproti sobě, ale pak uznal, že by bylo trapné mu říct, ať si odsedne, až Bill dorazí.
Objednal si pivo a jedno z doporučených občerstvení baru a čekal.
A čekal.
Obří hodiny na jedné stěně měly na svém ciferníku miniaturní lahvičky s alkoholem nejrůznějších druhů a značek. Bylo půl hodiny po *Kahlúa, když Tom začal mít obavy. Nepřekvapilo by ho, kdyby Bill přišel pozdě kvůli oblékání nebo že se zapovídal s novými přáteli, takže ztratil pojem o čase, ale půlhodina byla přehnaná.
Tom se začal ošívat. Objednal si další pití, další jídlo odmítl. Zeptal se servírky, jestli je tohle jediný Vysmátý delfín ve městě.
„Ano, pane, jsme jediní,“ ujistila ho žena s mrknutím. „Můžu nějak pomoct?“
„Ne, já… ne,“ řekl Tom nepřítomně a znovu se podíval na hodiny. Podle hodin už byl skoro čas na Bacardi. Nevěděl, jestli je Billovi podobné, že chodí tak pozdě, ale znepokojovalo ho to. „Mám tady s někým sraz. Neviděla jste černovlasého muže, zhruba stejně vysokýho jako já, hubenýho, neuvěřitelně krásnýho?“
Číšnice bez zaváhání zavrtěla hlavou. „Ne, pane, nikdo takový sem dnes nepřišel.“
„Okay.“ Tom se uvelebil na svém místě a dopil rum s colou. Zadíval se na hodiny, které se blížily k láhvi Bacardi. Poklepával prsty o stůl, bubnoval jimi o nohu a zhruba každou druhou vteřinu pohlédl ke dveřím v očekávání, že uvidí Billa zvýrazněného ve žluté záři, která obkreslovala otevřený vchod. Celý zadýchaný by se smál a nešetřil omluvami a možná by se k němu rozběhl a Tom by vstal, vzal by ho do náruče, možná proto, že by se mu ulevilo, že je tam, zpátky v jeho náručí.
Možná si spletl čas. Možná si čas spletl Bill.
Možná se Billovi něco stalo. Ta myšlenka byla jako bodnutí do mozkové kůry a Tom se bleskově narovnal a jeho oči se rozšířily. To se určitě nemohlo stát. Proč by někdo Billovi ubližoval?
Hlavou mu krátce prolétla myšlenka protože je tak krásný, a začal váhat, zda vstát a jít Billa hledat, nebo zůstat tam, kde Bill věděl, že bude. Nakonec gestem přivolal Michaela.
„V kolik hodin odplouvá loď?“ Zeptal se ho Tom. Bylo to sice uvedeno v denním itineráři, ale chtěl mít jistotu.
„Do půl páté se musíme vrátit na New Amsterdam,“ odpověděl Michael. „A to už by bylo pozdě, pane. Doporučoval bych, abychom vyrazili o něco dřív, abychom se vyhnuli tlačenici na poslední chvíli.“
Tom zaklel a znovu pohlédl na hodiny. Bylo skoro půl čtvrté. Kde Bill sakra byl?
„V kolik hodin se s vámi měl pan Kaulitz sejít?“ Zeptal se Michael a v jeho tváři se také objevily obavy.
„Jsem si docela jistej, že ve vzkazu stálo ve dvě,“ řekl Tom a otráveně se natáhl, aby si zatahal za kšilt čepice. „Možná… se někde zdržel?“ V duchu si představoval, jak má Bill pistoli u hlavy.
„Nebo odešel z lodi bez hodinek,“ navrhl Michael, ale i on se mračil. „Pane, chcete, abych…“ odmlčel se.
„Šel by ses po něm podívat?“ Zeptal se Tom zoufale. „Já zůstanu tady. Ani se nehnu od tohohle stolu, dokud se nevrátíš. Ale chci tu být pro případ, že by se objevil.“
Michael přikývl, pak něco vyhrabal z kapsy a položil na stůl telefon. „Tady máte, pane,“ řekl. „Pro případ, že byste ho potřeboval.“
Tom přikývl, rukou si ho přisunul k sobě a nečinně jím otáčel po lakovaném, poněkud zničeném povrchu stolu.
Odešel a nechal Toma odpočítávat minuty. Blížily se dvě hodiny od chvíle, kdy se s ním měl Bill setkat, a Tom se probíral vzpomínkami na včerejší noc, aby našel nějaký náznak toho, že udělal něco špatně. Jediné, na co dokázal myslet, jediné, čeho byla jeho mysl plná, byl způsob, jakým Bill rukama škrábal a tiskl jeho ramena, když se spolu pohybovali, a způsob, jakým jeho hlas chraptivě šeptal: „Víc, Tommy, víc.“ A Tom mu dával víc, dokud nebyli oba vyčerpaní a spokojení. Bill mu potom zamručel do ucha a Tom ho pohladil po zádech a usnul s vědomím, že teď už ví, co znamená milování. Byl tak ztracený v Billově rozkoši, že jeho vlastní rozkoš byla až na druhém místě.
Možnost, že se na něj prostě vykašlal, ho napadla, když se blížila čtvrtá hodina Absolut.
Michael se vrátil se zničeným výrazem. „Pane…“ začal.
„Ještě chvíli,“ vyštěkl Tom, ale už slyšel taxikáře, jak křičí: „New Amsterdam! Poslední výzva pro New Amsterdam!“ za dveřmi.
„Pane,“ zopakoval Michael. „Opravdu musíme jet.“
Tom tupě přikývl. „Co když se něco stalo…“ začal.
„Loď neopustí přístav, dokud nebudou všichni na palubě,“ řekl Michael vstřícně. „Určitě jste to jen popletli. Třeba čeká v jiném baru a přemýšlí, proč jste se vykašlal na vaše rande.“
Tom si odfrkl.
„Promiňte,“ dodal Michael.
„Ne, to je v pohodě, asi si to zasloužím,“ mávl Tom rukou a s posledním pohledem na hodiny se neochotně zvedl. Čekal už dvě hodiny. Jediné, co věděl, že si nezaslouží, byl sám Bill. Koneckonců neudělal nic, čím by si ho zasloužil.
I když odcházel z baru, stále čekal, že uvidí Billa, jak běží po ulici, zběsile mává rukama a chaoticky se mu snaží všechno vysvětli, když se dostane blíž k němu. Nestalo se tak. Tom vrhl poslední pohled plný naděje na ulici, když s Michaelem nastupovali do kyvadlové dopravy.
Kontroloval ulice. Kyvadlová doprava třikrát zastavila a nabrala lidi mířící na New Amsterdam, ale nikdo z nich nebyl Bill, a tak jim Tom nevěnoval pozornost.
V naprostém kontrastu s tím, co se dělo předtím, když se Tom procházel po téměř prázdném betonovém molu, když se s Michaelem vraceli k místu, kde potřebovali nastoupit, bylo plno. Stáli dvakrát ve frontě – nejprve u přístavní kontroly, aby předložili své kajutové karty přístavní ostraze, a pak u lávky, která byla zahlcena lidmi procházejícími lodními skenery a projíždějícími nákupy přes pásový rentgen.
Tom se opět držel nad zmítajícím se davem a hledal Billa. Nebyl nikde v dohledu. Vzrůstající panika se přelila, když předložil ochrance Nového Amsterdamu svou kajutovou kartu a jeho karta se ocitla pod skenerem.
„Nastoupil už Bill Kaulitz?“ Vyhrkl. Muž se na něj podíval a věnoval mu pevnou, profesionální grimasu.
„To vám nemohu říct, pane,“ odpověděl.
„Je to vysoký muž, mladý, asi tak v mým věku a výšce, opravdu hezký…“
„Pane, prosím, pokračujte dál, abyste nezdržoval frontu,“ řekl mu muž z ochranky.
„No, můžete mu aspoň říct, že ho hledá Tom Trümper…“
Tom se odmlčel, když mu Michaelova ruka sevřela loket.
„Nemůže,“ řekl Michael a jeho hluboký hlas byl plný soucitu.
Tom zavrtěl hlavou a šoural se kolem mohutné hromady něčeho, co vypadalo jako zavazadla, ale ve skutečnosti to byly zpřeházené hromady nákupu, všechny označené příjmeními a čísly kajut. U výtahu čekal hlouček štěbetajících starších párů a Tom na ně vrhl zoufalý pohled a vydal se po schodech.
Jeho kajuta byla prázdná, plná světla, které jiskřilo a vířilo prachovými smítky. Ložní prádlo bylo čisté a neporušené, jako by se včerejší noc nikdy nestala. Dokonce i polštáře vypadaly nově, nadýchané a načechrané a zbavené Billovy osobní vůně. Tom se přehraboval, až našel Billův vzkaz z rána, jediný důkaz, že tam byl.
Nespletl se. Bill Toma požádal, aby se s ním sešel ve dvě U Vysmátého delfína.
Žaludek se mu zvedal zvrácenými obavami a Tom sáhl po místním telefonu, aby zavolal do kanceláře a pokusil se nahlásit pohřešovanou osobu. Zvuk mobilu z druhého konce místnosti ho donutil zvednout hlavu a Tom se k němu rozběhl. I kdyby to nebyl Bill, existovala šance, že je to Michael se zprávami o Billovi. Hrudník měl tak sevřený, že nemohl ani dýchat.
„Halo?“ Řekl Tom, když popadl telefon a stiskl tlačítko pro příjem hovoru, aniž by se podíval na displej.
„Bavíš se dobře?“ Andreasův jízlivý tón probodl Toma všemi směry.
„Právě teď ani ne,“ odvětil Tom. „Kurva, Andreasi, tohle je to nejhorší načasování v dějinách managementu.“
„Tak pardon, jdeš zrovna šukat?“ Andreasova falešná kajícnost syrově přelétla přes Tomovy už tak napjaté nervy.
„Zrovna teď ne,“ řekl Tom a posadil se na židli. Polekaně sebou škubl, když houkání lodních klaksonů oznámilo všem opozdilcům, že probíhá poslední nástup.
„Potřebuju odpověď…“ začal Andreas.
„Na to, jestli budu schopnej vystoupit na VMA?“ Dopověděl za něj Tom.
„Jo,“ řekl Andreas. „Hele, jestli potřebuješ radu…“
„Tu si strč někam,“ řekl mu Tom a přejel si rukou po dredech. Jediná terapie, kterou potřeboval, byl Bill, za předpokladu, že ho zase nějak neztratil. „Můžu vystoupit na VMA, to není problém. Už žádný „pičoviny“ na pódiu.“
„Můžu to dostat písemně?“ Zeptal se Andreas ostražitě.
Tom se ironicky zasmál. „Neříkej mi, že si tenhle rozhovor nenahráváš,“ řekl.
„No tak, Tome; kdo si myslíš, že jsem, Nixon? Okay, Okay. Jak si užíváš dovolenou?“ Zeptal se ho Andreas a znělo to, jako by ho to skutečně zajímalo.
„Byly nějaký vzestupy i pády,“ ujistil ho Tom. Podíval se směrem k jiskřivě bleděmodrému zálivu a přál si, aby se probudil tak jako včera, schoulený kolem Billa, jako by ho nikdy neměl pustit, s nosem přitisknutým k jeho zátylku. „Já… někoho jsem potkal.“ Tmavé vlasy, záblesk provokativního úsměvu, nejsvůdnější oči, jaké kdy viděl. A jeho tělo, bože, Billovo sladké, sexy tělíčko.
„Fakt?“ Zeptal se Andreas, aniž by ho to překvapilo. „Smluvní pracovník, nebo…“
„Ne, jinej host,“ odpověděl Tom.
„Ježíši, Tome, jestli máš poměr se starší vdanou ženskou…“ vyjekl Andreas.
„Oh, jdi do prdele,“ řekl Tom otráveně. „Víš, že takový věci nedělám; nemíním se účastnit žádnýho podvádění nebo bodání kudly do zad.“ Vstal a přešel z kajuty na venkovní verandu. Naklonil se přes zábradlí, přiložil si telefon k uchu a rozhlédl se kolem, ale na Billovu verandu v žádném případě neviděl – všechny měly mezi sebou zástěny, aby chránily soukromí.
„Řekni mi, jak se doopravdy cítíš,“ řekl Andreas se smíchem.
Tom se ušklíbl. Měl pocit, že tohle se Andreasovi bude líbit ještě méně. „Ne, on je… on je na tý plavbě tak trochu náhodou, páreček kamarádů staříků mu daroval lístky.“
„On?!“ Zopakoval Andreas překvapeně a nevěřícně zároveň. „Tome, slyšel jsem dobře? Ty chodíš s chlapem?“
Tom se podíval přes zábradlí dolů na vodu. Nejdřív si myslel, že se voda pohybuje nezvykle rychle, pak si uvědomil, že je to loď, která vyjíždí z přístavu. Tiše si sám pro sebe zaklel; Bill už musel být na palubě, musel. Tom zvažoval, že se stane stalkerem a zakempí před Billovou kajutou.
„Jo,“ odpověděl po malé pauze. „A je to to nejlepší, co mě kdy potkalo.“
„To je nějaká fáze?“ Zeptal se Andreas a z obav v jeho tónu bylo zřejmé, že přemýšlí, jak tenhle nový vývoj zvrátit. „Nebo, je to, kurva, krize středního věku?“
„Ne,“ řekl Tom ostře. „Neříkej to.“ Bylo to ponižující vůči Billovi a jeho vlastní volbě v této věci.
„Okay, bože, Tome, co si o tom mám myslet?“ Vyhrkl Andreas zpátky. „Doteď ses dost demonstrativně hlásil k heterosexuálům, a dneska mám najednou přijmout, že sis našel nějakou… nějakou mužskou drahou polovičku?“
„Jo, asi přesně nějak takhle to je,“ řekl Tom a otočil hlavu směrem do kajuty, když zaslechl nějaký slabý zvuk. Bylo to snad klepání? „Musím jít, myslím, že jsem něco zaslechl.“
„To ani nezkoušej. Nemůžeš na mě vytasit takovou blbost a pak zavěsit,“ řekl mu Andreas. „Potřebuju víc informací, potřebuju vědět, jak se s tím vypořádat…“
„Jde o Billa Kaulitze a hodlám s ním strávit zbytek života,“ řekl Tom bez obalu. Pokud mi to dovolí. Tohle bylo určitě klepání, a když zavřel posuvné dveře zevnitř, uslyšel, jak někdo naplno buší na dveře jeho kajuty. „Tak, teď máš všechny informace, který potřebuješ, abys to zvládl. Ahoj, Andy,“ stiskl tlačítko na telefonu, čímž ho vypnul a zároveň ukončil hovor, a šel otevřít dveře.
Bill klopýtl přes práh, všude měl rozcuchané černé vlasy, a Tom musel uskočit dozadu, aby se vyhnul nečekanému švihu divoce šplouchající lahve zlatavého rumu. Ta prosvištěla místem, kde měl předtím rameno.
„Ježíši, Bille!“ Vykřikl Tom, ale pocítil jistou úlevu. Bill byl tady, živý a zdravý, a všechno ostatní se dalo vyřešit.
„Dvojčata,“ škytl Bill a vpotácel se do pokoje. Dveře se za ním s cvaknutím zavřely a on se s vyděšeným výrazem rozhlédl kolem sebe. Ve vlnách se z něj linula přetěžká vůně alkoholu. Těžce popotáhl, jako by se měl rozplakat, a pak se podíval na Toma širokýma, vytřeštěnýma očima.
„Ještě není ani pět a ty jsi úplně namol,“ popíchl ho Tom a snažil se mu vzít poloprázdnou láhev, znepokojen tím, že pil rum přímo z láhve. Kolik a za jakou dobu?
„Někde maj happy hour,“ tvrdil Bill, motal se kolem vchodu do kajuty a ruku měl stále velmi pevně ovinutou kolem hrdla láhve. Po dvou pokusech mu láhev z ruky vypáčit, to Tom vzdal.
„A ty jsi šťastný?“ Zeptal se ho Tom jemně. Billova tvář byla zarudlá a jeho spodní ret oteklý; možná by to v Tomovi vyvolávalo myšlenky na sex, kdyby se Billovi kolem očí, které měl zarudlé a nešťastné, nerozmazával make-up.
„N-ne,“ zakvílel Bill a zhroutil se mu do náruče. Vzlykal mu do ramene. „Ne, zrovna teď nejsem vůbec šťastný.“
Tom pevně omotal ruce kolem jeho těla, přitiskl si ho k sobě a držel ho ve vzpřímené poloze. Natáhl se, aby jej pohladil po vlasech, zatímco Bill mu popotahoval do krku. „Zlato, co se děje?“
„Ne tvoje zlato,“ zamumlal mu Bill do krku a stále zněl nešťastně. „Nemůžu být tvoje zlato.“
„C-co?“ Zarazil se Tom. Nadechl se a s nadějí to zkusil: „Můžu ti říkat jinak…“
„Dvojčata,“ vykřikl Bill, zvedl hlavu z Tomova ramene a rozmáchl se po něm lahví rumu. „Dvojčata, Tommy, dvojčata!“
„Co to blábolíš? Do prdele, Bille!“ Vykřikl Tom a vyhnul se Billovu neohrabanému švihnutí. Popadl láhev, když se Bill zhroutil na pohovku, a tentokrát se mu podařilo vyprostit ji z jeho železného sevření. Položil ji někam dostatečně daleko, aby byla pro Billa v jeho současném stavu nedostupná, a sedl si k němu na pohovku. „Bože, proč ses tak opil? Proč ses na mě vykašlal? Chyběl jsi mi…“ přitiskl si jeho naklánějící se tělo ke svému boku a pohladil ho po zádech, přičemž nechal ruku sklouznout na jeho zadek.
Bill zapištěl, zavrávoral a tentokrát na něj zaútočil pěstmi.
„Au! Co to kurva děláš?!“
„Jsme dvojčata, ty osle!“
Čas se zpomalil. Tom zíral na Billův zarudlý, rozzlobený, upřímný a naprosto opilý obličej. „Cože?“ Zeptal se Tom a začal se smát.
„To není vtipný!“ Vykřikl Bill, vyskočil a znovu ho udeřil.
„To je blbost,“ řekl Tom, poposedl si blíž a snažil se přitáhnout Billa k sobě. „Myslím, že bych věděl, kdybych měl dvojče.“
„Není,“ řekl Bill a plácl ho přes ruku.
„Ty jsi Němec…“ začal Tom a lehce zavrtěl hlavou.
„Narodil jsem se tady,“ řekl Bill tvrdohlavě. „Pak se můj otec rozešel s mojí mámou a na prvních pět let mého života se vrátil do Německa, než odjel zpátky do Chicaga.“
Tom na něj zíral a kousal se do rtu. „Bille, to není možný,“ zkusil to znovu. „Kdo… kdo ti to všechno řekl? Tví rodiče?“
Bill zavrtěl hlavou. „Matku jsem nikdy nepoznal a s otcem spolu nemluvíme,“ řekl. Posunul se na pohovce, až hlavou ležel podél opěradla, a oči mu zvlhly. Tom se k němu chtěl natáhnout a utěšit ho, ale zřejmě nesměl. „Volal jsem tetě. Řekla mi, že jsem se narodil s dvojčetem, a když se rodiče rozešli, matka si vzala to starší a otec si vzal mě. Vždycky jsem si tak trochu říkal, proč si mě otec vlastně vzal a nenechal mě u mámy…“ odmlčel se a po tváři mu stekla slza.
„Bille… ne. Ne, nedělej to,“ žadonil Tom, naklonil se k němu a palcem mu setřel slzu. Povzbudilo ho, když mu to Bill dovolil. „Nedělej to. Jestli se mnou nechceš být, tak mi to prostě řekni, já to zvládnu…“
Bill se rychlostí blesku posadil a zadíval se na něj. Černé vlasy mu trčely na všechny strany a vypadal naježeně jako kočka ohrožená vodou. „Já se s tebou nesnažím rozejít, Tome! Říkám ti, že jsme dvojčata!“
„To není možný,“ trval Tom na svém. „Jasně, jsme si podobní…“
„Prakticky zasraně identičtí,“ přerušil ho Bill ironicky. „A mimochodem, teta mi řekla, že jsme se s mým dvojčetem narodili se společnou placentou.“
„To je nechutný,“ řekl Tom a zavrtěl hlavou. „A náhoda.“
„Máme narozeniny ve stejný den,“ pokračoval Bill.
„Jsi o dva roky mladší než já!“ Vykřikl Tom.
Bill na něj upřel smutné oči. „Ale Tome, to byla lež. Jen bych si přál, aby mi bylo navždycky osmadvacet. Je mi třicet, stejně jako tobě. Narodil jsem se prvního září.“
„Náhoda,“ zopakoval Tom znepokojeně.
„Moje dávno ztracené dvojče se jmenuje Thomas,“ naléhal Bill, založil si ruce na hrudi a upřeně se na Toma zadíval. Porušil to tím, že otočil hlavu na stranu a škytl.
„To je poněkud… divný“ připustil Tom. „Ale pořád je to v rámci možností. No tak, Bille. Kolik miliard lidí je na světě?“
„Máš stejný nos, rty i péro,“ pokračoval Bill tvrdohlavě.
„Cože? Nemám!“ Zaječel Tom rozhořčeně. „Moje je větší. Tvoje je… tvoje je…“
„Docela slušně velkej,“ odfrkl si Bill. „A ty kecáš.“ Skočil po něm, a než se Tom stačil pořádně bránit, ležel na zádech a Bill z něj servával kalhoty. Stáhl mu i spodní prádlo, než netrpělivě začal svlékat sám sebe a Tom najednou s překvapením zjistil, že má erekci.
„Bože, Bille,“ zasténal Tom, nesvůj, vzrušený a znepokojený, ale celkově přesvědčený, že Billa nemůže nikdy opustit. Natáhl se, aby Billovi položil ruce na holé boky a ten ho nechal.
„Jsme stejní,“ zašeptal Bill a začal plakat.
„Bille,“ vykřikl Tom, posadil se a shodil Billa ze svých stehen. Ten škytl a rozplakal se ještě silněji. Pramínky slz klouzaly přes šedé a černé kouřové stíny, které obklopovaly jeho oči, a zanechávaly za sebou špinavé lesklé stopy. Tom si ho přitáhl do náruče a objal ho, vtiskl mu drobné polibky na spánek, na lícní kost a po jeho tváři, zatímco Bill plakal a nakláněl obličej k Tomovi jako květina otáčející se za sluncem. „Už ne. Neplakej, prosím, miluju tě.“
Bill se rozvzlykal a vrhl se Tomovi kolem krku. Vyrazil Tomovi dech a otočil tvář k jeho ústům, až se jejich rty spojily.
Vzplál mezi nimi žár, když se jejich ústa tvrdě střetla. Bill ho kousl do rtu a Tom tu bolest přijal; spolkl Billův tichý, naléhavý zvuk a hladil ho po tváři, zatímco ho Bill líbal s poddajnou, zasněnou naléhavostí. Jejich jazyky se propletly a on si mu sedl do klína, jako by měl v úmyslu tam zůstat.
Vidíš, chtěl mu říct do ucha, vidíš, jak je to směšné; nejsme dvojčata, nemůžeme být. Takhle to bylo v pořádku.
Bill odtáhl ústa od Tomových a přesunul své polibky na jeho krk. Zakňoural a opřel si hlavu o Tomovo rameno.
Tom přejel rukou po jeho hladké kůži a zjistil, že je měkký a nevzrušený. Vzdychl a políbil Billa na lícní kost. „No tak, Bille,“ řekl tiše a zašklebil se nad chutí alkoholu v ústech. „Pojďme tě dostat do postele, ano?“
Billovy paže se kolem něj pevně sevřely. „A teď beze srandy,“ řekl smutně. „Budeš mě pořád milovat, když nebudeme mít sex, Tommy?“
Tomovi se sevřelo srdce. „S tím už je pozdě,“ řekl. Přitáhl si Billa k sobě, hladil ho po vlasech a přemýšlel, jak ho co nejjednodušeji dostat přes místnost a uložit – cudně – do postele. „Už to dělám.“
*Kahlúa – je značka likéru s příchutí kávy, která pochází z Mexika.
autor: fyredancer
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
