autor: fyredancer
„Jen si představ, jaký to bude, až se na to uděláš,“ zachroptěl Bill.
Tom koncem ručníku, který měl kolem krku, setřel pot z Billovy tváře a stiskl mu prsty. Měl pocit, že ho Billova bolest trápí víc než Billa samotného; už jen to, že ho viděl, jak se svíjí při bzučení jehly na kůži, jak napjatě čeká během tichého roztřeseného nádechu a třesu v prstech, Toma přivádělo k šílenství.
Poté, co strávil hodiny na pláži, kde se vyhříval na slunci, nebo v Billově případě rozvalováním se ve stínu, a pak si máchal prsty u nohou na hranici, kde se vlnky vody setkávaly s mokrým pískem, Bill odtáhl Toma do města s hrozbou, že chce vyrazit na nákupy. Místo aby ho však Bill zatáhl do některého z obchodů, přivedl je k markýze tetovacího salonu a ve tváři se mu objevil rozzářený, vzrušený výraz.
„Vím, co chci,“ prohlásil a zatleskal rukama. „Tome, kde to chceš?“
Tom se na něj zamračil, pak se ušklíbl, naklonil se k němu a otřel se rty o Billův ušní lalůček, když prohlásil: „Lepší bude počkat, až se vrátíme na loď, nemyslíš?“
Bill se vyčítavě zamračil a odtáhl se. „Ne, část těla, Tome; jakou část těla bych si měl nechat potetovat?“
Tom na něj mrkl, přitáhl si Billa blíž a jeho ruka se usadila nízko na Billově pravém boku a palcem tam kreslila kroužky. „Já… ehm. Vážně se chceš nechat potetovat?“
„Perfektní, to je přesně to místo,“ zamručel Bill, sevřel Tomovy prsty, a pak ho vtáhl do dveří salonu.
„Nemůžu uvěřit, že to děláš,“ řekl Tom nakonec a odhrnul mu zpocené vlasy z obličeje, když se znovu podíval na hodiny. Měli sotva dost času na pozdní oběd, než první zatroubení lodi ohlásí nástup na palubu a přípravy k odjezdu.
„Hm,“ zamrkal na něj Bill a rty se mu zkřivily do malého úsměvu. „Nemyslíš, že je to sexy?“
„Neuvěřitelně sexy,“ přiznal Tom tichým hlasem. Přejížděl palcem po Billově klíční kosti a výběžku krční šlachy, když si dovolil otevřeně zírat na černé hvězdy, které tatér vryl do kůže Billova pravého boku. Snažil se na ně moc nedívat, protože když o tom Bill poprvé mluvil jako o Tomově terči, jeho penis se v kalhotách zachvěl a začal tvrdnout.
Tatér si jich nevšímal, ani drobných poznámek a flirtování, které mezi nimi probíhalo. Muž znovu otřel kůži na Billově boku a posunul jehlu dolů, čímž uzavřel poslední bod nejvzdálenější hvězdy. „Hotovo,“ řekl a namířil jejich směrem krátký úsměv. „Chvilku vydechněte, a pak si řeknem, jak se o to starat během hojení i po něm.“
Bill přikývl a opřel se v křesle, pomalu se nadechl, a pak se na Toma zářivě usmál.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se Tom znovu, prsty poškádlil Billovy splihlé vlasy a sklonil se, aby mu vtiskl polibek na spánek.
„Jo, v pohodě,“ řekl Bill rychle. „Je to divnej pocit, jako by… pulzování? Nebolí to tolik, jak jsem si myslel.“ Propletl jejich prsty a přidržel Tomovu dlaň na svém břiše.
„Ještě se toho ani nedotknu,“ upozornil ho Tom.
Bill se na něj zašklebil, zavrtěl se v křesle a přitiskl břicho na Tomovu dlaň a sám mu o ní otřel zarudlou kůži.
„Bože, to je… tak sexy,“ řekl mu Tom, zatímco se jeho oči zastavily na Billově boku, který už neodhaloval ozdobu v podobě černé trojité hvězdy. „Každopádně mě zajímá, proč sis vybral zrovna tohle.“
Bill sklopil řasy a stydlivě se na Toma podíval. Přesunul sevření Tomovy ruky, uchopil jeho ukazováček a vedl ho k novému inkoustu. Než Tom stačil cuknout a ruku odtáhnout, Bill mu prstem přejížděl po obrysu první hvězdy. „Tohle jsi ty,“ řekl. „Jsi venku a chráníš mě.“
Tom zamrkal a nechal Billa vést prst po druhé, prostřední hvězdě, naprosto totožné jako první.
„A tahle jsem já, následuju tvůj tvar, nevědomky, ale vyříznutý ze stejné formy,“ pokračoval Bill a znělo to zamyšleně. „Běžím svou vlastní cestou, odlišnou od té tvé.“
Tom se posunul, aby se těsněji zapřel o Billa, když jeho milenec konečně přitiskl ruku na pevný černý tvar hvězdy uprostřed. „A tahle je nás dvou, dohromady,“ dokončil a kousl se do rtu. „Je to stejný tvar, stejná hvězda, ale znovu spojená. Kompletní sama v sobě, bez žádného prázdného místa.“
Po chvíli, během níž Tom nepromluvil, se Bill otočil na křesle a zvedl druhou ruku, aby Toma štípl do tváře a získal si tak jeho pozornost. „Doufám, že se ti to líbí,“ řekl a snažil se použít lehký tón. „Je to docela trvalý, víš…“
„Jako to, co k tobě cítím,“ zamumlal Tom a přitiskl rty na Billovo čelo. „Promiň, já… nevím, co na to říct.“ Políbil Billa na spánek, na koutek oka, a nakonec si našel cestu k jeho ústům.
Billovy rty se pod těmi jeho zachvěly a po chvíli Toma odstrčil, než se polibek mohl prohloubit. „Měli bychom jít,“ zašeptal. Jeho rty se zkroutily do rychlého, tajemného úsměvu; byl to pohled určený jen pro Toma, protože ho na Billově tváři viděl jen tehdy, když byli spolu sami. „Takže se ti to líbí?“
„Jo, líbí se mi to,“ řekl Tom chraplavě a pohnul rukou, aby pohladil kůži nad tetováním. „Kéž bych ji mohl pokřtít.“ Až příliš živě si dokázal představit, jak jeho sperma tryská bledými mléčnými kapkami po tom černém tetování ty, já, my, zatímco Bill se svíjí v jeho sevření a dělá se do jeho ruky. Nebo do jeho úst. Náhlost té myšlenky a to, jak se mu při ní sbíhají sliny v ústech, Toma přivedlo do rozpaků a musel odvrátit zrak. Ještě tohle Billovi neudělal, ale napadlo ho, že by se mu to mohlo líbit.
„Můžeš,“ slíbil Bill, chytil Toma za prsty a postavil se na nohy. „Pojďme zjistit, jak brzo, okay?“
Tatér vzhlédl od ladění rádia, když Tom a Bill znovu vstoupili do přední části obchodu. Přátelsky se na ně usmál a podal Billovi tubičku s mastí, podrobně mu vysvětlil, jak se o tetování starat a dal mu rady ohledně péče o kůži, které Billa přiměly přikývnout, když se Tom vedle něj přesunul z jedné nohy na druhou a obtočil prsty kolem Billových, aby zabránil v natáhnutí se a pohlazení tetování, které na něj vykukovalo, kde se černé cípy rýsovaly v rudě rozpálené kůži.
První týden si ho musel mazat mastí, v krajním případě vazelínou. V prvních dnech si ji musel nanášet každých pár hodin, aby se kůže dobře promazala.
Tom si z přednášky odnesl jen to, že se té kůže může dotknout, jen aby ji namazal, ale žádný skutečný dotek minimálně týden. Bill byl upozorněn, aby s tím byl opatrný, dokud se kůže nezahojí, protože to bylo poměrně velké tetování na choulostivém místě. Tatér mu řekl, že se má vyvarovat jakéhokoli škrábání, aby se inkoust během prvního týdne nebo tak nějak nevyloupal.
„Doufám, že jsi vstřebal všechno, co se týče péče a hojení,“ řekl mu Tom a zatahal Billa za ruku, zatímco vyšli z obchodu a zařadili se vedle sebe, když pokračovali po úzkém zaprášeném betonovém pásu, který lemoval ulici. „Protože jediný, co jsem já dokázal dělat, bylo zírat na tvoje sexy tělíčko.“
Bill se na něj usmál a štípl ho do žeber. „Co? Chceš říct, že se mi o něj nepostaráš?“
„Oh, mám něco, o co se musím postarat,“ odtušil Tom a přistoupil tak blízko, že by Billovi mohl dát polibek na plná ústa, ale prozatím se ovládal.
Bill protočil očima a podíval se ze strany na stranu, pak přes Tomovo rameno a zašeptal: „Tady na veřejnosti ne.“
„Oběd,“ uzavřel Tom a povytáhl na Billa obočí. „Na co jsi myslel? Jsi perverzák. Mám hlad.“ Čekal, že mu každou chvíli zakručí v žaludku.
„Oh,“ řekl Bill a naklonil se k Tomovi a přitiskl se k němu. „To je škoda.“ Sjel mu rukou pod břicho a nahmatal přes plavky jeho penis. Když na něj Tom zůstal bezvládně zírat, jen se ušklíbl.
„Říkal jsi, že potom…“ začal Tom, když se od něj Bill se smíchem začal vzdalovat na chodníku.
„Pojď,“ řekl mu Bill. „Chtěl jsi oběd, než se vrátíme na loď, ne? Já mám taky hlad.“ Oči se mu leskly a zahýbal prstem.
Tom si byl docela jistý, že by ho následoval kamkoli, ale měl dost rozumu na to, aby nechal pusu zavřenou a neřekl to nahlas. Našli malou restauraci posazenou na kamenném nábřeží, odkud měli výhled jak na rozlehlou pláž, kterou navštívili, tak na obrovskou loď, která kotvila u dlouhého mola opodál. Bill se usadil na židli, kterou si přisunul hned vedle Tomovy, a nechal svou ruku ležet na jeho koleni, zatímco se dělili o jídelní lístek a Tom měl chuť vtisknout nos do Billových vlasů, přičichnout k vůni sluncem políbené kůži a pleťové vody stoupající zpod jeho ucha. Naproti přes uličku se Michael usadil u svého stolu se slunečními brýlemi a knihou na svém místě, a pokaždé, když Tom zachytil bodyguardův postranní pohled, objevil se mu na tváři drobný úsměv.
Dřív by tomu muži ukázal prostředníček a sedl by si jinak, aby ten pohled už neviděl. Teď byl Tom šťastný a bylo mu úplně jedno, kdo to ví.
„Tome… jak to uděláme?“ Zeptal se Bill najednou, když čekali na pití a předkrm, zatímco ho Bill hladil po koleni.
Tom zvedl obočí. „Dáme si oběd, pak ti namažu celý to tvoje tetování, a přitom se budu snažit, abych se neu…“
„To bys teda měl!“ Vykřikl Bill rozhořčeně. „Musel bych si ho pak otřít a nechci na něj moc tlačit, aby se mi neodlupovalo.“
Tom se ušklíbl. „No, asi bych to mohl slízat…“
„To bys neudělal,“ řekl Bill, ale tvářil se nejistě.
Tom napůl pokrčil rameny a políbil ho na rameno vedle jednoho černého ramínka tílka. „Co to takhle zjistit?“
„Hm,“ řekl Bill a kousl se do rtu. „Možná později. Tak jak to uděláme, Tome?“
„Kterou část?“ Zeptal se Tom po chvilce přemýšlení. Otázka se mohla týkat čehokoli, od pozice, na kterou měl Bill toho odpoledne náladu, až po Billovu plánovanou cestu do New Yorku, dokud si nesežene něco svého.
„Po té plavbě,“ řekl Bill a jeho ruka dál hladila Tomovo koleno, nehty jemně dráždila kůži vedle Tomovy citlivé čéšky.
„Vyměníme tvoji letenku a ty poletíš se mnou…“
Bill začal vrtět hlavou.
„Ty se mnou nechceš letět domů?“ Zeptal se Tom a nešlo se vyhnout tomu, aby ta otázka nezněla pateticky. Byl docela rád, že to nezkusil.
„Ale zlato, o to nejde, samozřejmě že s tebou chci letět domů,“ řekl Bill.
Tom se mu znovu usmál do ramene, a pak si sedl normálně, když jim číšník přinesl pití a předkrm.
„Myslel jsem, že jsi říkal, že nemůžu být tvoje zlato,“ připomněl, popadl první chips a namočil ho v salse.
„Ne, říkal jsem, že já nemůžu být tvoje zlato, a mýlil jsem se,“ odpověděl Bill a sundal svou ruku z jeho kolene, aby si sáhl pro svůj díl chipsů a salsy.
„Díky bohu,“ řekl Tom, „protože mě nenapadlo jiné oslovení, které by nebylo tak trochu urážlivé.“
Bill se zasmál, chroupal svůj chips, než si olízl prsty, aby Toma znovu poplácal po koleni. „Chtěl jsem tím jen říct, že nepotřebuju zacházet do nejmenších detailů, jako… jestli s tebou zůstanu, protože je přece jasný, že zůstanu.“
„Jako bych tě nechal ubytovat se v hotelu,“ ušklíbl se Tom.
Bill přikývl; namočil si další chips. „Jezdíte hodně na turné? Krátkodobě můžu pár věcí odložit, ale…“
„Každých pár let,“ odpověděl Tom. „Vždycky, když nám vyjde nový album. Příští měsíc nás čeká VMA a dokončili jsme kolo tisku k poslednímu singlu z předchozího alba,“ usmál se Tom.
Bill přikývl, jeho tmavé oči byly ve střehu. „Takže hodně cestuješ.“
„Jo… asi tak nějak,“ odpověděl Tom. Snažil se spočítat všechny hotely, ve kterých se za poslední rok ubytoval a ze kterých odešel, a ztratil přehled. A to bylo teprve září. „Napadlo mě, že bys možná… chci říct, že jsi spisovatel, mohl bys cestovat se mnou?“
Bill si položil bradu na jednu ruku. „Jsem spisovatel cestopisů, Tome. Jezdím tam, kam mě společnost pošle, a píšu o tom, jaké lokality chtějí představit příště.“
„Takže… co? Chceš říct, že nebudeš moct dojíždět?“ Zeptal se Tom tiše. Posunul misku s chipsy k Billovi, jelikož ztratil chuť k jídlu, ale místo toho si dal rum s kolou.
Bill zavrtěl hlavou. „Budu o tom muset popřemýšlet,“ řekl tiše. Podíval se na nábřeží a několikrát namočil chips do salsy, než ho s povzdechem odložil a znovu pohladil Toma po koleni. „Nějak to vymyslíme, dobře?“
Tom svraštil čelo a podíval se na Billovu ruku. Bylo dost snadné být takový, jaký chtěl, když byl Bill vedle něj. Byl si celkem jistý, že je příliš brzy na to, aby řekl něco jako „nastěhuj se ke mně“, i když bylo dost slibné, že Bill s ním chtěl po plavbě letět k němu domů.
„Kdy máš nějakou další práci?“ Chtěl vědět Bill.
Tom popadl chips, který Bill nechal utopit v salse, a vytáhl ho, než si ho nepřítomně strčil do úst. „Nějakou dobu ne. Chci říct, že tu a tam něco máme, ale nic zásadního. Do konce roku nemám nic, co bych nazval nabitým programem. Pár dnů ve studiu, nějaký věci kolem.“
„Takže bys mohl cestovat se mnou,“ řekl Bill a pobaveně se usmál.
Tom naklonil hlavu na stranu, čímž si opět připomněl, že už nemá dredy, od kterých očekával, že ho budou táhnout dolů. „Jo, já… jo. Teda, kdykoli budu moct.“ Přál si, aby to šlo tak snadno. Otevřel pusu, zavřel ji a prohrábl salsu dalším chipsem. Byla chutná, s dostatečným šmrncem, aby ji vlastně chtěl jíst dál. „Budeme trávit hodně času odděleně, co?“
Billovy rty se stáhly. „Oba máme práci, která nás zavede všude možně po světě.“ Když to říkal, znovu pohladil Toma po koleni.
To nebylo dobré; Tom si chtěl přitáhnout jejich židle blíž k sobě, obtočit ruku kolem jeho těla a přitisknout ho k sobě. Chtěl od Billa prosté ujištění, že budou spolu, až tohle intermezzo, jejich dovolená, skončí.
„Mohl bys vzít práci spisovatele, která by se netýkala cestopisů?“ Navrhl Tom a při těch slovech se zamračil. Bylo to od něj směšně troufalé, a přesto mu dělalo potíže představit si svůj život takový, jaký byl předtím, a vměstnat Billa do prázdných míst toho, jaký byl. Dojíždění do práce, polovinu času trávit telefonováním a skypováním z hotelových pokojů a chodit spát sám bez tepla Billova těla přitisknutého k jeho. „Tvoje firma si vždycky může najít dalšího autora cestopisů, ne?“
„Nebo bys ty mohl jít do předčasnýho důchodu,“ oponoval Bill a zvedl bradu. Jeho nehty se zaryly do Tomova kolene, i když ne dost silně, aby ho poranil. „Tvoje kapela si vždycky může najít jinýho kytaristu.“
„Bod pro tebe,“ zamumlal Tom. Sklopil oči, když jim servírka přinesla jídlo. Sendvič a široce nakrájené hranolky pro Toma; nějaká tradiční ostrovní ryba pro Billa. Zatímco Bill trhal vidličkou křehkou rybu na kousky, Tom sáhl po svém sendviči a koutkem oka po něm neustále pokukoval.
„Ven s tím,“ zamumlal nakonec Bill s plnou pusou.
„Už to nebude stejný,“ řekl Tom a pohrával si s hranolkem, pak si utřel ruku do ubrousku.
Bill vrátil ruku na jeho koleno. „Samozřejmě, že to nebude stejný,“ opáčil okamžitě. „Vrátíme se do skutečnýho světa. Už nebudeme na dovolený.“
Tom přikývl a upřel oči na vzdálený obzor za lodí a za mraky. Nejvíc se bál toho, že se vrátí a zjistí, že jeho život je pořád stejný, on sám je stejný, jako by čas strávený s Billem nikdy neexistoval.
„Je to jako… až tohle skončí, tak bude konec,“ řekl nakonec Tom. „A ty budeš pryč. Já ne…“
„To se nestane,“ řekl Bill, natáhl k němu ruku a Tom se neklidně posunul, znovu si otřel ruku do ubrousku a chytil Billa za ruku. Mohli se dotýkat, jak chtěli, ale nestačilo to. „Chci říct, jo, dovolená skončí, ale já se přece z tvýho života jen tak nevypařím, ne?“
„Ale nebude to tak jednoduchý jako teď,“ uvědomil si Tom nahlas. „Prostě se nebudu moct každý ráno probudit a mít tě vedle sebe,“ zavrtěl hlavou.
„My jsme…“ začal Bill, zarazil se a znovu šťouchl do jídla svojí vidličkou. „Pokud jsme dvojčata…“
„To je dost velký ‚pokud‘,“ přerušil ho Tom.
„Pokud jsme dvojčata,“ začal Bill znovu a pohlédl na něj, jako by se odvážil ho znovu přerušit, „pak nezáleží na tom, jak daleko nebo jak dlouho jsme od sebe. Víš? Jsme spolu, ať se děje, co se děje.“
Tom zavrtěl hlavou, i když znovu propletl své prsty s Billovými na svém koleni. „Nemůže to tak být, i když nejsme?“ Byl zoufalý a potil se. Nebylo to fér. To, co Bill říkal, mu viselo nad hlavou jako sekera, a jediné, co jí bránilo spadnout, byla ta nejtenčí nitka, pozastavení jeho víry.
Bill sklopil oči. „Jo, samozřejmě.“
„Chceš dneska zase povečeřet u svýho stolu?“ Nabídl mu Tom, jelikož chtěl změnit téma. Konečně se zakousl do sendviče a zjistil, že se mu vrátila chuť k jídlu. Byl si docela jistý, že by ho dokázal spořádat na pár velkých soust.
Bill se zasmál. „S lidmi, kteří si myslí, že jsme manželé?“
Tom vydechl nosem. „Možná by bylo jednodušší, kdybychom byli,“ řekl vyhýbavě.
Billovy oči se rozšířily. „Cože? Manželé?“ Zasmál se; rychlý, nervózní výbuch zvuku.
„Nemůžeš dokázat, že jsme příbuzní,“ vyzval ho Tom.
Bill odtáhl ruku a nechal tu Tomovu chladnou a prázdnou. Zvedl vidličku a zaútočil na okořeněnou rybu. „Možná nemůžu,“ řekl a bodal vidličkou do ryby, dokud se úplně nerozpadla. „Určitě nebudu volat tátovi. Stejně by to zavěsil dřív, než by cokoliv řekl.“
Tom se zadíval na vodu za nábřežím a přál si, aby o tom nezačal mluvit.
„A co ty?“ Zeptal se ho Bill. „Určitě něco máš… Vždyť by o tom mohly být záznamy, ne? Tvoje máma…“
„To je absolutně vyloučený,“ řekl Tom na rovinu. „Všechny dokumenty, který měla, ať už kdekoli, jsou teď pro mě tabu.“ Položil pěsti na desku stolu.
Po chvíli se Bill tiše nadechl a odvážil se zeptat: „Proč?“
Tom zavrtěl hlavou a položil svůj sendvič na talíř. „Nechci, abys mě nenáviděl,“ řekl a snažil se odtáhnout. Sám na to nedokázal ani pomyslet; jak by Bill reagoval?
„Tome, nebudu tě nenávidět,“ řekl mu Bill a natáhl k němu ruku.
Tom znovu beze slova zavrtěl hlavou, uvnitř něj se vzedmula stísněná frustrovaná úzkost, pocit bezcennosti, který tak dlouho držel v kleci, na uzdě. Nemysli na minulost a nemůže ti ublížit, přesně tímhle se řadu let řídil. „Nemůžu,“ řekl nakonec přes knedlík v krku.
„Něco se stalo?“ Hádal Bill. Jeho ruka byla na Tomově studené paži tak teplá.
„Už je to dávno,“ odpověděl Tom a nespouštěl oči z vody, která šplouchala a pleskala o nábřeží. „Když mi umřela máma.“
„Omlouvám se,“ řekl Bill tlumeným tónem. Jeho ruka znovu přejela po Tomově paži jako tichá nabídka útěchy. „Nemusíš mi to říkat.“
Mlčky dojedli oběd, pak Bill nečekaně vstal a přitiskl Toma k sobě. „Je to dobrý,“ řekl. Rukou prohrábl Tomovy krátké špinavě blond vlasy. „Ať se stalo cokoli, je to za námi.“
Tom si povzdechl a přitiskl svou tvář k Billově hrudi. Panika se v něm třepotala, tloukla mu zběsilými křídly o žaludek a chtělo se mu zvracet. „Já…“ začal a pak se zarazil. Nemohl.
„Možná se budeš cítit líp, když o tom budeš mluvit,“ zašeptal Bill a prsty uklidňujícím způsobem hladil jeho vlasy.
Nebo by mohl o všechno přijít, věděl Tom. Tak, jak už se to stalo jednou.
„Ale nemusíš,“ pokračoval Bill.
„Já…“ začal Tom a znovu se zarazil. „Chceš se jít projít?“
Bill se na něj podíval, na nic se neptal a přikývl.
Tom hodil na stůl víc než dost peněz, aby pokryl účet a obrovské spropitné, vyšli z restaurace a bok po boku zamířili po nábřeží. Bill co chvíli natáhl ruku, aby se Toma dotkl konečky prstů, jako by se ujišťoval, že tam pořád je. Znovu mlčeli, jako by Bill sdílel Tomovu náladu nebo ji vycítil a prostě jen čekal.
„Opustil jsem ji,“ řekl Tom a opřel se o kovové zábradlí, které oddělovalo nábřeží od kamenů a tvořilo zábranu vody pod ním.
Bill neřekl nic, jen stál vedle Toma s nakloněnou hlavou a poslouchal ho.
„Měla rakovinu a já ji opustil,“ pokračoval Tom. Sevřel zábradlí, až mu zbělely klouby. „Těch posledních pár let jsem tam skoro nebyl. Byla nemocná a pokaždé, když jsem se vrátil, bylo čím dál míň, k čemu jsem se mohl vrátit.“
„Tome,“ řekl Bill tiše. Dotkl se Tomovy paže; nebylo to pohlazení, ale prostý kontakt, aby mu dal najevo, že je tu.
Tom sklonil hlavu a zavřel oči. „Asi jsem to nechtěl řešit,“ řekl. „Chci říct, že jsem jí zavolal. To bylo fajn. Pořád zněla… normálně. Někdy dokonce vesele. Pak přestala zvedat telefon, a nakonec ho zvedl Gordon a řekl mi, jaký jsem zkurvený syn, protože jsem tam nebyl.“
Bill rukou obkroužil Tomovu horní část paže a sevřel kolem ní prsty, ale neřekl nic.
Tom zavrtěl hlavou a znovu těžce vzdychl. „Nevěděl jsem, co mám dělat.“
„Kolik ti bylo?“ Zeptal se Bill.
„Devatenáct,“ řekl Tom.
„Do prdele, Tome, co jsi měl dělat?“ Vybouchl Bill. „Co čekal, že uděláš?“
„Budu tam,“ řekl Tom jednoduše.
„A ty jsi byl, kde? Na vysoké?“ Hádal Bill.
„Ne, byli jsme… byli jsme na prvním turné,“ řekl Tom a zaváhal, když ho Bill objal kolem ramen. Nakonec se k němu naklonil, toužil po kontaktu. „Spousta malých sálů a jeden rozhovor za druhým, tolik, kolik jen náš manažer dokázal naplánovat. Tolik focení, až se mi dělalo špatně z pohledu na vlastní obličej.“
„Už tenkrát jste byli na turné?“ Zeptal se Bill po chvíli. „A tvůj nevlastní otec očekával, že se na to vykašleš a budeš tam?“
„Jo,“ řekl Tom.
„Pochopil bych, kdyby sis vzal volno ve škole, vždyť pro takové situace existují akademické odklady,“ začal Bill. „Ale… očekával, že jako odejdeš z kapely?“
„Myslel si, že jen tak blbneme,“ řekl Tom. „Asi si myslel, že to nikdy nebude nic velkýho,“ zasmál se hořce.
Bill si položil hlavu na Tomovo rameno a nic neřekl.
„Mluvil jsem s Andreasem o tom, že bych prostě vypadl,“ řekl Tom. „Nebo trávil víc času doma. Všechno se zúžilo na prachy. Zasraný prachy. Musel bych zaplatit, abych se vyvázal ze smlouvy. Tehdy jsme nikdy neměli dost peněz; jen tolik, abychom se protloukali. A zdálo se, že každý cent, který jsme vydělali, jsme vraceli zpátky do té zasrané kapely. Vybavení. Náklady na místo konání. Vysílací čas. Produkční poplatky.“
„A ty ses nemohl dostat domů,“ řekl Bill.
Nebylo to obvinění, ale Tom to tak bral. „Nikdy nebylo dost času,“ řekl tiše, a ta slova byla sotva slyšet. „Nikdy nebylo dost peněz. A teď mám kurva… mám dost na to, abych si s nima mohl klidně vytřít prdel. Ale tenkrát ne. Ne, když to potřebovala.“
„Pojď sem,“ řekl Bill a zatahal ho za paži.
Tom se bránil, ale Bill ho vtáhl do náruče.
„Byl jsi tam,“ hádal Bill a rukou sevřel jeho hlavu.
„Posledních pár dní,“ řekl Tom a jeho hlas zněl drsně. Oči ho bolely, ale odmítal je zavřít. „Ale ne dost.“
„Tome, není to tvoje vina,“ řekl Bill.
„Ty ne…“ začal Tom a hrdlo se mu sevřelo. „Já tam nebyl. Byla nemocná a potřebovala mě, a já tam nebyl.“
Bill si povzdechl. „Myslím… že jsi tam byl, když tě opravdu potřebovala,“ řekl. „Vyčítala ti někdy něco? Ona, ne on.“
„… Ne,“ přiznal Tom po chvíli. „Říkala, že jí je líto, že nemůže přijít na moje koncerty.“ Znovu se mu sevřelo hrdlo a opřel si hlavu o Billovo rameno.
„To je dobrý,“ konejšil ho Bill. Hladil ho po zátylku a nehty mu dráždil vlasy. „Je to dobrý, Tome. Byl jsi tam. Vidíš? Měla tě ráda, chtěla, abys byl šťastný… Vsadím se, že byla pyšná.“
Tom zavrtěl hlavou. „Nebyl jsem tam dost.“ Objal Billa pevně, tak silně, že to nejspíš bolelo, ale Bill ani nepípl.
„Byl jsi tam, když na tom záleželo,“ oponoval Bill. Stále hladil Toma po vlasech. „Jsi její syn, Tome. Ne její manžel, který je povinej se o ni starat v nemoci i ve zdraví. Měl jsi svůj vlastní život a své vlastní povinnosti a byl jsi tam, když jsi mohl. A to je hodně… to je na teenagera strašně moc, nemyslíš?“
Tom se zmohl jen na to, že se roztřásl a děkoval jakékoliv závratné náhodě – nebo nepřímému výsledku manažerova rozmaru – která Billa přivedla do jeho života.
„Já nevím,“ řekl nakonec Tom. „Vždycky si budu přát, abych udělal víc.“
Bill se odtáhl a vzal Tomovu tvář do dlaní. „Ale co se stalo, stalo se,“ odpověděl.
„Jo,“ řekl Tom a zamrkal. Oči ho stále pálily, ale doufal, že to zvládne. Nesnášel, když před Billem vypadal zranitelně, a přesto to tak nebylo. Z Billovy přítomnosti měl zvláštní pocit útěchy. „Jo, ale… nemůžu se vrátit domů.“
„Kvůli tvýmu nevlastnímu otci?“ Hádal Bill.
Tom sklonil hlavu. „Všechno mi vzal,“ řekl tvrdě. „A řekl, ať se neobtěžuju vracet. Nikdy.“ Bylo toho tolik a toužilo to vytrysknout jako jed z rány. Hlasové zprávy, které Gordon zanechal, dopis od právníka poté, co Simone zemřela, zjištění, přímo při jedné z jeho vzácných návštěv doma, že Gordon Simone podváděl, když byla příliš vyčerpaná a unavená z chemoterapie, než aby mohla pracovat, vařit nebo udržovat dům v čistotě, natož aby s ním spala.
„Tommy,“ zašeptal Bill tiše a v jeho hlase se objevily slzy, které Tom odmítal ronit.
„Je to dobrý,“ řekl Tom a pohladil Billa po vlasech. „Je to dobrý, protože… mám tebe.“
Nad nábřežím se rozlehlo hlasité, zvučné houkání lodní sirény, až se Bill lekl a trhl sebou v Tomově náručí. Když táhlý zvuk utichl, odtáhli se od sebe a pokračovali po nábřeží. Bill natáhl ruku a chytil tu Tomovu způsobem, který nepřipouštěl odmítnutí.
„Takže se k nim nedostaneš. K žádným dokumentům, které mohla tvoje matka mít a které by mohly dokázat…“ začal Bill.
„Nebo vyvrátit,“ doplnil ho Tom.
Bill na něj vrhl vědoucí pohled. „Jo, nebo vyvrátit,“ řekl. Jeho ruka se V Tomově zachvěla. „Takže jsi ho ani nemohl kontaktovat… kvůli tomuhle?“
„Nemyslím si, že by se mnou mluvil,“ řekl Tom a s povzdechem si třel zátylek. Čelist mu ztvrdla. „Kromě toho, stejně jako on nikdy neodpustí mně, jsou věci, který nemůžu odpustit ani já jemu.“
Bill přikývl. „Jako já a můj otec,“ řekl tiše. „Je mi to líto, Tommy.“
„Proč?“ Zeptal se Tom a přejel si jazykem po rtu.
„Pořád si říkám, že kdybychom to tak či onak vyřešili, ulevilo by se ti,“ řekl Bill. Odbočili z nábřeží na úzký chodník, který je měl dovést zpátky k molu.
Tom se zamračil. Nechtěl Billovi znovu říkat, že pokud jde o něj, je to už vyřešené. „Ještě jsi mi neřekl, jak to bude s večeří,“ řekl místo toho.
Bill si odfrkl, podíval se na něj a šťouchl ho svým bokem do jeho.
„Hej!“ Vykřikl Tom. „Co…?“
„Začalo to být až příliš vážný,“ prohlásil a znovu do Toma šťouchl. „Pojď, poprosíme Michaela, aby nás vyfotil s pláží v pozadí.“
„Uh,“ zabručel Tom, ale už věděl, že mu vyhoví. „Raději mi všechny ty fotky pošli na e-mail.“
Museli znovu vystát frontu, aby se dostali na loď a Bill zůstal přilepený k Tomovu boku. Dotýkal se ho téměř neustále, jejich stehna se otírala v dlouhé linii nebo do sebe jejich ramena narážela, ruka se tiskla k Tomovu boku nebo ho hladila po paži. Tom se rozhodl, že by si na to mohl zvyknout, pak si s bolestí vzpomněl, že je osmý den a že se plavba příliš rychle blíží ke konci.
„Dnes budeme večeřet u mýho stolu,“ rozhodl Bill s pevným přikývnutím, když prošli kontrolním stanovištěm.
Tom povytáhl obočí. „Se všema těma lidma, kteří si myslí, že jsme manželé?“
Bill mu úsměv lehce oplatil a táhl Toma za sebou ke schodům. „Udělám z tebe čestného muže, Trümpere.“
„Myslíš, že to vůbec jde?“ Zeptal se Tom a naštěstí pro něj, oba ignorovali smutek v jeho tónu.
Bill ho táhl ze schodiště na třetí palubu. „Stavíme se v obchůdku na lodi,“ vysvětlil, když se na něj Tom nechápavě zamračil.
„Proč?“
„Kondomy,“ řekl Bill a podařilo se mu nečervenat.
„Oh,“ zamumlal Tom. „Já věděl, že jsme si o tom měli promluvit…“
„Mluvit o čem?“ Bill po něm šlehl zvědavým pohledem. „Oh, kvůli dnešnímu ránu? Nelituju toho, jestli máš na mysli tohle.“
„Bylo to fakt dobrý,“ řekl Tom a sklonil hlavu. „Opravdu, vážně dobrý.“ Chtěl se zeptat, jestli by si to mohli zopakovat, takhle byl ale Billův návrh nákupu jasnou odpovědí.
„Myslím, že bychom si to měli zopakovat,“ zašeptal Bill scénicky, jako by to byla odpověď na tuhle myšlenku. „Ale nejdřív bychom se měli oba nechat otestovat, nemyslíš? Až se vylodíme.“
„Jo,“ řekl Tom a přikývl, jako by to byla samozřejmost.
Věděl, že technicky vzato patří do rizikové kategorie, ale vždycky byl velmi opatrný a rozhodně nepíchal tolik žen, jak tvrdil. Všechnu mu to připadalo jako spousta námahy pro nic za nic. Pak to, co Bill řekl, opravdu pochopil. „Bože, uděláme to znova?“
Bill se nenápadně rozhlédl, pak se natáhl a vtiskl Tomovi polibek na čelist. „Jako bláznivá chtíčem opojená sexuálně deprivovaná zvířata,“ řekl. „Chtěl bych tě uvnitř opravdu cítit. Je to divný?“
Tom se s vyschlými ústy naklonil, aby gesto opětoval, ale Bill už kráčel chodbou k lodní prodejně. Tom si byl naprosto jistý, že následuje svůj penis, který ho vede.
Po nákupu se vrátili do Tomovy kajuty a ihned ji využili. Jak se ukázalo, postel byla v ideální výšce, aby si Bill mohl kleknout a nechat se šukat, zatímco Tom stál u nohou postele a snažil se najít něco, čeho by se mohl chytit, aniž by vyvíjel nežádoucí tlak na Billovo nové tetování v podbřišku. Nakonec se chytil Billova úzkého pasu, když do něj přirážel, jejich sténání naplňovalo vzduch, jejich zpocená těla o sebe pleskala, až Bill vykřikl, zavrtěl se pod ním a udělal se na celou přikrývku, která ani nebyla rozestlaná.
„Na obličej, Tommy, můžeš se mi udělat na obličej,“ naléhal Bill. Tom si stáhl kondom a Bill jeho penis hladil ústy, dokud Tom nevykřikl a nevylil svou dávku na Billovy hříšně naběhlé rty. Zbytek se mu dostal na bradu, odkud mu stekl na hruď a Bill jen sténal a jazykem se dotýkal Tomova žaludu, až se musel odtáhnout a místo toho ho vyčerpaně objal.
Když se potom očistili a osprchovali, Tom si s jistotou pomyslel, že jeden nebo druhý z nich bude potřebovat trochu prostoru, nějaký čas o samotě, aby se mohli odreagovat, být sami a přemítat o všem, co se stalo. Bylo toho hodně, všechno, co se mezi nimi v posledních dnech odehrálo, a Tom si pomyslel, že na jednu stranu má Bill možná pravdu; pořád ještě všechno nezpracoval. V jeho pohledu na svět došlo k naprosté a totální změně.
Zjistil, že nechce prostor, že nechce, aby se od něj Bill oddělil, a ulevilo se mu, když mu to Bill ani nenavrhl. Zdřímli si na lehátkách na Tomově verandě a společně se připravovali na večeři. Přecházeli z jedné kajuty do druhé, zatímco Bill klábosil o večerním programu a o tom, co ještě můžou dělat. Vše, co Bill ve své kajutě rozbil, bylo opraveno tak, že si Tom nevšiml žádného rozdílu. Posadil se na pohovku v Billově kajutě a sledoval Billa, jak si pevnou rukou nanáší make-up.
„A dneska večer bude na hlavním pódiu komik, prý mezinárodní hvězda, Tasha říkala, že je to opravdová špička,“ pokračoval Bill ve výčtu událostí na večer i na další dny.
„Radši bych strávil večer s tebou v posteli,“ řekl Tom upřímně a stálo ho opravdu velké úsilí, aby si neolízl piercing ve rtu a nevrhl na něj žhavý pohled, když se Billovy oči podívaly jeho směrem přes zrcadlo. „Nebo v bazénu. Nebo ve vířivce. Bože, ve vířivce…“
„Ani náhodou, nebudem to dělat ve vířivce,“ vykřikl Bill, ale znělo to zaujatě. „Chci říct… je tam kolem moc lidí. Je jedno, jak je pozdě, vždycky je někdo vzhůru, i kdyby jen personál.“
„Ne v relaxačním apartmá s hydro-bazénem,“ řekl Tom s potutelným pohledem a natáhl se, aby se zatahal za ucho.
Bill se na něj přes zrcadlo podíval a sklonil štětec s očními stíny. „Chceš mít sex ve vodě, Tommy?“
„Ty ne?“ Zeptal se Tom a přejel si jazykem po kroužku ve rtu.
Billova afektovaná nevinnost se rozplynula v šibalském úšklebku. „Kondomy a lubrikant na vodní bázi nám ve vířivce nebudou k ničemu,“ poznamenal.
„Nemusíme šukat,“ řekl Tom. Pokusil se o úšklebek, ale pohled na připravujícího se Billa si užíval až příliš. Později ze sebe svlékne všechno to oblečení, od velmi úzkých džínů, které byly tak jemné, že ani nevypadaly jako džíny, až po vínovou koženou vestu, kterou měl přes zlatý top s krátkým rukávem. „Chci si s tebou jen zablbnout ve vířivce.“
„Hmm,“ zamumlal Bill, ale nebylo to ne.
To byla jediná odpověď, kterou Tom prozatím potřeboval.
autor: fyredancer
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
