autor: fyredancer
Noc byla nekonečná. Spodní proud kalných snů Toma znovu a znovu zachycoval a táhl ho do míst bez světla a chladu. Zdálo se mu, že je Bill pryč; viděl Billův zaražený pohled, když otevřel ústa, aby ze sebe vypravil slova: „Už s tebou nechci být“. Poznal život, v němž se zmocnil jeho tepla a vyhnal ho pryč.
„Proč?“ Billova ústa zformovala jedinou otázku. Oběma rukama se natáhl po Tomovi.
„Pro tvoje vlastní dobro,“ zmohl se Tom říct, než se otočil k odchodu a zavřel před sebou možnost všeho, co měli.
Pro čí dobro? K čemu to bylo dobré? Tom se s povzdechem vytrhl ze spánku a zmítal se v peřinách. Rukama pátral, když se mu svíral hrudník a pálily ho oči. Bill pokaždé něco konejšivě zamumlal a přitáhl si Toma k sobě, hladil ho po tváři a ramenou, a taky zádech. Hoggle zakňučel a stočil se u jejich nohou, když Billovy doteky Toma znovu uklolébaly do neklidného spánku.
„Nech to být,“ řekl Bill a vydechl mu ta slova do ucha.
Tom zabořil tvář do Billova krku a usnul, a tak se neklidný cyklus opakoval. Pokaždé, když ho sen stáhl pod hladinu, bylo to stejné. Otevřel ústa, stal se z něj kretén, který odehnal Billa. „Proč?“ Ptal se ho Bill stále dokola s raněnýma očima a Tom se zmohl jen na: „Nechci ti ublížit.“
„Právě teď mi ubližuješ…“
Tom znovu prorazil závoj toho dusivého nešťastného snu a zkroutil prázdné ruce kolem prostěradla. Bill se vedle něj pohnul.
„Kde to jsme?“ Zamumlal Tom, zmatený mezi snem a svými včerejšky, a ucítil teplo Billovy pokožky napuštěné pleťovým mlékem. Připomněl si tmu jemně se houpající kajuty a dlouhou noc po prvním odhalení.
„Zase na moři,“ zamumlal Bill zpátky v polospánku, když si Toma přitáhl zpátky do náruče.
„Hm,“ odpověděl Tom a zvedl hlavu, aby zkontroloval hodiny na nočním stolku nad Billovým ramenem. Na vstávání bylo ještě příliš brzy.
Ležel tam a poslouchal, jak Bill dýchá, a počítal údery tepu uvězněného pod konečky prstů. Chtěl Billa převalit, probudit ho a říct mu, že ho miluje. V hlavě si nacvičoval všechny způsoby, jak by to mohlo proběhnout: omluva; zatvrdit srdce a říct Billovi, že skončili, protože museli; udělat, co Bill navrhoval, a pokračovat bez ohledu na to, i kdyby byl test pozitivní. Kdyby se test ukázal jako pozitivní, ozval se tichý hlásek a Tom se to snažil popřít, ale hromada „náhod“ byla příliš velká na to, aby ji ignoroval.
Místnost kolem Toma přešla z temnoty do odstínů šedi. Ležel na boku a sledoval, jak se Billova tvář vynořuje do jasných obrysů. Odhrnul prameny černých vlasů z jeho tváře a sledoval, jak nakrčil nos.
Byl vyčerpaný až do morku kostí způsobem, který znamenal, že ta trocha spánku, které se mu dostalo, nestačila. Nechtěl se však pokoušet znovu usnout. Ať už mu s Billem zbýval jakýkoliv čas, chtěl ho celý.
Když se první paprsky růžovozlatého světla proplížily žaluziemi a tvořily proužky nad nohama postele, Hoggle se začal probouzet. Natočil hlavu k Tomovi a jeho oči byly zvědavé. Tom vydechl nosem, vtiskl Billovi polibek na spící tvář a velmi neochotně se pomalu začal vymotávat z jeho sevření. Byl tu ovšem ještě jeden důvod, proč být pomalý a opatrný; nebyl si přesně jistý, jak moc bolavý bude. Cítil bolest, ale nic, co by mu bránilo v normálním pohybu. Byla to spíš připomínka; užíval si to, a to ho donutilo zrudnout.
Bill otevřel oči, když se Tom dostal ke kraji postele. „Kam jdeš?“ Zahuhlal.
„Na procházku se psem,“ odpověděl Tom. „Hned se vrátím – ty zůstaň tady, dobře?“
Když došel k nohám postele, Bill už měl oči zase zavřené.
Oblékl si tepláky, obnošené tenisky a nadměrně velkou mikinu a vyrazil s Hogglem na procházku do parku. Cestou se protáhl; trochu ho to bolelo, ale nic hrozného; vlastně se cítil úžasně dobře, když se nad tím zamyslel. Svítání se neúprosně a nezadržitelně prodíralo přes okraje budov. Tom vyhrabal z kapsy mikiny sluneční brýle, aby bojoval s nemilosrdným ranním světlem, a nechal Hoggla, aby řídil jejich trasu. Hoggle musel alespoň jednou očichat každý strom, bojovat s hrozící invazí veverek, pozdravit se s dalšími psy, kteří tak časně vyrazili na procházku, a nakonec Toma třikrát protáhl parkem, než Tom zkrotil své toulavé myšlenky a vydal se zpátky na cestu domů.
V jeho hlavě se všechno smrsklo na tento jediný okamžik. Představil si, jak otevírá obálku. Třásl se nad všemi těmi bolestnými věcmi, které by mohl říct, nad drsnými morálně vypjatými odsudky, které by ho podpořily. Vzpomněl si na jiskru a odlesk zrcadlové koule v tanečním sále výletní lodi od Billovy tváře, když zpíval Tomovi do ucha: „Snad, snad, snad,“ a uznal, že jeho nejlepší úmysly jsou k ničemu, když to všechno mezi nimi dokázalo zničit otevření jediné obálky.
Tom sprintoval po cestě zpátky domů a Hoggle vedle něj dychtivě poskakoval s klapajícíma ušima. Pověrčivá část jeho duše byla přesvědčená, že než se vrátí do svého podkrovního bytu, Bill už bude pryč, rozplyne se jako ranní mlha před sluncem. Navzdory tomuto strachu se zdržel s Hogglem v předsíni, otřel psovi špinavé tlapky nasáklé rosou a daroval mu v kuchyni pamlsek za vykonání potřeby.
Poté, co si na chodbě zul boty, se Tom vrátil do ložnice a vyměnil mikinu za tílko. Vylezl na okraj postele a s potutelným úsměvem sledoval, jak se vedle něj rozhrnula peřina natolik, že odhalila Billa, který na něj mrkal rozespalýma očima.
„Jsi oblečenej,“ zašeptal a natáhl se, aby pohladil Toma po tváři. Popadl Toma za copánky, aby ho stáhl dolů. „To je mrzutý.“
„Chtěl jsem se jít osprchovat,“ zamumlal Tom a přejel prsty sem a tam po teplém, hladkém hrudníku. Letmo šťouchl do stříbrného kroužku a Bill se proti němu prohnul. Jeho oči najednou zbystřily a upíraly se na Toma. Bill si olízl ret a posunul se s němou výzvou, aby se k němu Tom připojil. Dokonce i bez sevření Billovy ruky, kterou měl kolem jeho krku, se Tom už plazil vedle něj a s úlevou nasával všechny vůně, které pro něj Bill znamenal. Právě teď to byl hlavně kondicionér, vlasový přípravek a zatuchlý sex, překrývající neurčitou sladkou vůni, kterou představoval Bill sám.
„Sprcha zní dobře,“ zašeptal Bill a jeho rty se zkřivily, když znovu zavřel oči.
„Nechceš jít na snídani někam ven?“ Nabídl mu Tom.
„Chci zůstat tady s tebou,“ řekl Bill a odhodlaně se uvelebil v peřinách vedle něj. Zaháknul se za Tomův pas a přitiskl své rty na nejbližší část Tomova těla, na kterou dosáhl.
„To je můj nos,“ řekl Tom a šťouchl do Billova.
„Jsem si docela jistej, že je můj,“ nesouhlasil Bill a znovu ho políbil.
„No dobře, pokud mě nechceš sníst, tak tady není co k jídlu,“ řekl Tom. Sklonil hlavu, aby políbil Billovo znaménko vedle rtů. Billovy rty se zkřivily proti Tomovu hornímu rtu a nosu.
„Objednej něco s donáškou,“ řekl mu Bill a usadil ruku na Tomově boku. „A běž se osprchovat, chci si zašukat.“
„Jistě, vaše výsosti,“ škádlil ho Tom a políbil ho do koutku úst. Když Bill našpulil rty, posadil se a nevšímal si nespokojeného trucování svého milence, když se vzdaloval z dosahu. „Nějaké další královské příkazy?“
„Odnes mě do sprchy,“ nařídil Bill a zvedl ruce. „Asi taky smrdím, měl bych se umýt.“
Tom vylezl z postele, sehnul se a vzal Billa do náruče, ignoruje jeho protesty nad tím, že byl vytržen z tepla. „Zůstaň v klidu, jsi kostnatej,“ byla jeho jediná poznámka, když Bill vykopl nohy a sevřel Tomovi ruce kolem krku.
„Ty jsi… ale… já to tak nemyslel, Tome!“ Vyprskl Bill.
„Tak jsi to neměl říkat!“ Prohlásil Tom s rošťáckým úsměvem.
Položil Billa na zem, když došli k tvrdé dlažbě, jelikož se bál, že ho upustí. Bill se mu přesto držel kolem krku a pomáhal Tomovi tím nejneužitečnějším možným způsobem svlékat oblečení – jeho „pomoc“ spočívala hlavně v hlazení odhalené kůže, když si Tom stahoval tričko a tepláky. Vlezli spolu do prostorné sprchy s prosklenými stěnami a koupání zahrnovalo mnohem víc muchlování a tření než skutečnou očistu. Poté, co se oba udělali, dýchali si do úst a jeden druhému tiskli penis, začal Bill mnohem věcněji nanášet sprchový gel a přípravky na vlasy, které vybalil z kufru. Než vyšel ze sprchy jako první, políbil Toma a pohladil ho po tváři.
Tom strávil ještě několik okamžiků pod sprchovou hlavicí, zvyšoval teplotu a proud vody, dokud se kolem něj nevytvořila pára. Sex s Billem předešlé noci byl fantastický a bolel ho méně, než si myslel. Bill byl také úžasně ohleduplný, vstal, poté co se chvíli společně vyhřívali, a přinesl teplou žínku, aby očistil jejich uvolnění dřív, než by mohlo zkazit náladu.
Když vyšel ze sprchy a utíral si obličej ručníkem, zeptal se Billa: „Je to takhle vždycky? Myslím jako včera večer?“
Bill se narovnal z místa, kde byl skloněný nad umyvadlem a nanášel si stíny. Měl na sobě ručník, což naznačovalo, že líčení bylo důležitější než si vzít boxerky. „Co, anál?“ Hádal.
Tom přikývl, omotal si ručník kolem pasu a otřel si nohy o kobereček vedle sprchy, aby si je osušil. „Bylo to intenzivní a ne… teda, čekal jsem, že to bude bolet mnohem víc.“ Natáhl se, aby si zatahal za cop.
„Bolí to, když to děláš špatně,“ řekl Bill a vydal posměšný zvuk. Zavrtěl hlavou. „Ne, to není tak docela pravda. Ne všem chlapům se to líbí – některý by to vážně bolelo, i kdyby nevím co. A některým chlapům se stimulace prostaty nelíbí – není to kouzelný tlačítko. Záleží na konkrétním klukovi, nemusí to dělat nic, může je to skutečně vzrušovat, nebo se stejně jako ty – a já – cítí zatraceně dobře. Proto to za to stojí.“
„Stojí za co?“ Zeptal se Tom zmateně.
„Za tu bolest, pokud nějaká je,“ odpověděl Bill. Otočil se, opřel se o pult a sklonil hlavu, aby se na Toma nesměle podíval. „Musel jsi být opravdu uvolněný… a opravdu mi důvěřovat.“
Tom mu úsměv opětoval. „No, asi mě to teď trochu bolí, ale všechno, co jsi dělal, se mi líbilo,“ ujistil ho. Gestem ukázal kolem Billa na koupelnový pult. „Spěcháš s přípravou, nebo co? Můžu klidně objednat snídani s donáškou.“ Nebylo by to ostatně poprvé, co by o takovou věc požádali jednoho ze svých asistentů.
Bill se otočil zpátky a pohrával si s kufříkem s make-upem, ale Tom stihl zachytit ten zmatený výraz, který mu přelétl přes obličej. „Ty nemáš…“ začal, a pak se zarazil. Zavrtěl hlavou, zvedl malou černou tubu a předal si ji z jedné ruky do druhé.
„Co nemám?“ Pobídl ho Tom, přistoupil zezadu k němu a položil mu ruce na štíhlá holá ramena. Bill byl všude posetý drobnými znaménky, některými tak malými a světlými, že připomínaly pihy. Tom se sklonil, aby jazykem spojil některé z nich.
„Nemáš rád, když chodím nenalíčený,“ řekl Bill tak tiše, že si Tom skoro nebyl jistý, jestli ho dobře slyšel. „Tak se snažím, abys mě bez něj neviděl.“
Tom začal protestovat: „To není pravda…“ Ale Billova slova roztočila soukolí a donutila ho vzpomenout si na každý malý okamžik, na každé gesto, které mohlo v Billovi vzbudit takový dojem. Nechci vypadat jako ty. Nejvíce si byli podobní vždy, když nebyl Bill nalíčený. „Ne. Ne, Bille, tak jsem to nikdy nemyslel.“
„Ne?“ Bill naklonil hlavu na stranu a jasně a zřetelně se v jeho tváři rýsovaly pochybnosti.
Tom okamžitě zavrtěl hlavou. „Jsi krásnej, ať se děje, co se děje,“ řekl a věnoval Billovi polibek na rameno.
„I když vypadám jako ty?“ Bill na něj hleděl se širokýma a opuštěnýma očima.
„Jo,“ ujistil ho Tom, vklouzl Billovi kolem pasu a přitáhl jejich těla k sobě. Podělil se o myšlenku, která ho napadla den předtím. „Nebyli bychom tím, kým jsme, kdybychom si nebyli podobní, ne?“
„Správně,“ potvrdil Bill. Jeho oči se zadívaly přes zrcadlo do jeho, zatímco Tom si opřel bradu o Billovo rameno. „Miluješ mě, ať se děje, co se děje, Tome?“
„Ano,“ odpověděl Tom, hrdlo se mu sevřelo a jeho odpověď se změnila v šepot. Samozřejmě že ano. Našel Billa a miloval ho, ale nemohl mu slíbit, že ho nikdy nenechá odejít.
Bill to považoval za ujištění, které hledal, přikývl, poplácal Toma po jedné ruce a otočil hlavu, aby mu ještě roztaženými rty vlepil polibek na tvář. „Pojďme se najíst a vymyslet, co budeme dneska dělat, dobře?“
Tom přikývl. Sdíleli spolu ještě jeden žhavý pomalý polibek, kdy mu Bill vsunul jazyk mezi rty, aby mu dovolil ochutnat ho, než se Tom odtáhl, hodil na sebe nějaké oblečení a sáhl po mobilu. Myslel si, že Billovy chutě ohledně snídaně docela dobře zná, ale stejně se trochu zbláznil s výběrem snídaňového menu, když diktoval svoji poněkud bohatou objednávku.
Jediné, co měl Tom po ruce, byla káva, a tak ji připravil, aby měli při čekání alespoň tu. Bill ho našel v rozlehlých prostorách kuchyně, jak se opírá mramorovou desku pultu a v očích má vzdálený pohled.
„Hmm, co je to za pohled?“ Chtěl vědět Bill, přistoupil k němu a přitiskl se přímo do jeho náruče. Hodil na sebe modrý rolák z látky, která byla pod Tomovýma rukama úžasně jemná, a obnošené ošoupané džíny.
„Přemýšlím o tom, že bychom si mohli zašukat přímo tady na pultu,“ odpověděl Tom beze stopy studu. Kdyby se nestyděl za to, že ho Hoggle pozoruje z pelechu v rohu, nejspíš by se o to i pokusil.
Bill mu věnoval polibek na bradu a pak výš na tvář – na znaménko, jak si uvědomil. Možná měli oba tak trochu fetiš na mateřská znaménka, což ničemu nevadilo, ne? „Šukat, nebo se nechat šukat?“
Tomovy tváře zahořely. „Uhh, asi obojí,“ odpověděl po chvíli.
„Co tě napadlo jako první?“ Chtěl vědět Bill.
„No, šukat tebe,“ odpověděl Tom a zaháknul prsty za Billova poutka na džínách. „Ale po včerejší noci si myslím, že jsem trochu, ehm, flexibilnější, než jsem si myslel.“
„Hm, to se mi líbí,“ řekl Bill přímočaře, zajížděl prsty pod Tomovo tričko a lehce ho škrábal na břišních svalech.
„Mně se líbíš ty,“ opáčil Tom. Věnoval Billovi drzý úsměv. „Tady je káva.“
„Oh, tady to je!“ Bill se od Toma v mžiku odpoutal a opustil ho kvůli hrnku, když kávovar zabublal naposledy. „Mmm, káva.“
„Kéž bys to neříkal tak dychtivě jako ‚mmm, sex‘ nebo ‚mmm, Tome‘,“ škádlil ho Tom.
„Proč ne?“ Oponoval Bill. „Jsem si docela jistej, že jsem závislej na všech třech těch věcech.“
Snídaně přišla krátce poté, co oba dopili své první šálky, přičemž si Bill vystačil se smetanou v prášku, která byla odnepaměti v jedné z Tomových kuchyňských skříněk. Tom spolu s jídlem objednal i kávu s mlékem, protože věděl, že ji Bill bude potřebovat, aby si kávu skutečně vychutnal. Hostinu si rozprostřeli na kuchyňském stole, který Tom nikdy předtím nepoužíval k původnímu účelu, tedy k jídlu, vždycky předtím jedl venku, za pochodu nebo u televize či notebooku. Snědli svou porci bramborových placek, Bill Tomovi ukradl pár párků a oba si dali spoustu vajec na toastu. Korunu jídlu však nasadily vafle zalité roztékající se šlehačkou a malinovým sirupem.
„Objednal jsi strašně moc jídla,“ prohlásil Bill, odstrčil se od stolu a poplácal se po břiše.
„Po těch bufetech na lodi budeme muset pomalu ubrat,“ řekl Tom. Vyškrábal talíř a nacpal si do úst poslední obrovské sousto vafle.
„To nebyla stížnost, jenom konstatování,“ řekl mu Bill. Protáhl se a odvrátil se od stolu. „Nerad to říkám, ale musím vytáhnout notebook a udělat nějakou práci.“
„Uh,“ řekl Tom v reakci na to sprosté slovo.
„Máš tu nějaký místo, kde bych si ho mohl rozložit?“ Pokračoval Bill, dal hlavu na stranu a zamrkal řasami.
Jako by ho Tom dokázal odmítnout. „Jo, mám tu počítačovou místnost,“ odpověděl. „Takže chceš dneska ráno zůstat tady?“ Olízl si spodní ret a pohrával si s vidličkou, až mu vypadla přímo z ruky.
„Myslím, že by bylo lepší, ne?“ Řekl Bill tiše a založil si ruce na desce stolu. „Aspoň dokud nepřijde pošta.“
„Jo,“ řekl Tom a ztěžka přikývl. „Jo…“ oklepal se a podíval se z okna na panorama města.
„Tome,“ řekl Bill po dlouhé chvíli ticha, které se mezi nimi rozhostilo. Opřeli se o opěrky svých židlí a ani jeden z nich se na toho druhého nepodíval. „Ten test… pro mě nic nemění.“
Tom se prudce nadechl a začal znovu přikyvovat. Tomuhle rozhovoru se chtěl vyhnout. „Já vím.“
„A co pro tebe?“ Zeptal se Bill a přelétl pohledem z Toma na zbytky jejich snídaně, které se válely na stole, a zase zpátky.
„Já… já ne…“ začal Tom bolestně a srdce mu bušilo do hrudního koše. Nedostávalo se mu vzduchu; připomínalo mu to uvězněný, kalný podmořský proud jeho snů. Chtěl dát Billovi všechny správné odpovědi. Chtěl mu slíbit, že ani jemu na tom nezáleží. Všechny důvody, proč bylo tak důležité to vědět, se mu vytrácely z dosahu. „To nedokážu říct.“
„Nedokážeš, nebo nevíš?“ Popíchl ho Bill cynicky.
Tom zavrtěl hlavou a znovu se kousl do rtu. Slova z jeho snu se znovu vynořila. Nechci ti ublížit. Ale komu by tím ublížil a jak? „Zavedu tě do počítačové místnosti, dobře?“
Bill otevřel ústa, jako by chtěl něco namítnout a pokračovat v hádce. Tmavé oči se mu zaleskly, ústa se mu ztenčila do úzké linky a obočí nakrčilo, pak se odstrčil od stolu a udělal několik kroků. Hoggle se zvedl z místa, kde ležel na dlaždicích kousek od nich, a s nadějí přiklusal k Billovi, šmátrajíc po jeho prstech. „Myslím, že se to oba brzy dozvíme, že?“ Řekl Bill napjatě a hořce.
Tom se zvedl od stolu, ale Bill zůstal odvrácený od něj a ruce měl pevně založené na hrudi.
„Bille,“ řekl Tom a natáhl ruku. Nechal ji klesnout, aniž by se ji pokusil položit Billovi na rameno. Hoggle na oba dva zíral, vrtěl ocasem a jeho oči byly velké a plné očekávání. „Miluju tě.“
„Ale ne dost,“ řekl Bill a vydal se pryč.
Tom ho následoval a prodlužoval kroky, aby ho dohnal, než se ocitli vedle sebe. „Možná až moc,“ trval na svém.
Bill se hrdelně zasmál. „To se ještě uvidí, ne?“
Na to neměl Tom odpověď.
Připravil Billovi počítačovou místnost orientovanou na východ a nechal ho o samotě, když se přemístil do pracovny se 72palcovou LCD televizí s vysokým rozlišením a špičkovým zábavním systémem, o kterém zjistil, že mu nechybí, skutečně ne. Tom si našel blok papíru a pero a ponořil se do vlastní práce. Procházel desítky hlasových zpráv, které odkládal od chvíle, kdy se dostal z lodi. Většina z nich se dala smazat, ale poslouchání a vyřizování každé z nich zabralo dost času. Po chvíli ho ticho začalo znervózňovat – Tom se nikdy moc nesetkával s nedostatkem hluku a jeho absence ho znervózňovala. Pustil stereo.
Suma sumárum se jeho dopoledne rovnalo několika telefonátům. Poslední zpráva od Andrease byla další prosba s dotazem, kdy by mohl naplánovat alespoň jednu paparazzi fotku nebo vypustit fámu z „obvykle spolehlivého zdroje“. Naštvaný Tom to smazal, aniž by si udělal jakoukoliv poznámku.
Prolistoval registr svého telefonu a zadíval se na číslo, které si v průběhu let ukládal z jedné SIM karty na druhou, přičemž nikdy nebyl dost nemilosrdný, aby přerušil i to poslední spojení. Jeho kurzor spočinul na „Trümper, Gordon“. Po dlouhém, upřeném pohledu si Tom povzdechl a telefon vypnul. Tímhle směrem nemohl hledat žádnou pomoc.
Když se Tomův žaludek překvapivě hlasitě ozval, vyhledal nejbližší hodiny a s údivem zjistil, že je ráno pryč. Procházel se po bytě a trochu ho znepokojovalo, že za ním Hoggle nepřišel na polední procházku a ani se mu nechoulil u nohou. Nakonec strčil hlavu do počítačové místnosti s tím, že se Billa zeptá na oběd. Na prahu zašoupal nohama, odkašlal si a pak ztuhl.
„Zrádce!“ Vyhrkl Tom a ukázal na něj.
Bill zvedl hlavu. „Prosím?“
Hoggle otočil hlavu a upřel na Toma obrovské smutné oči a začal vrtět ocasem, když Tom vstoupil do místnosti.
„Koukám, že se choulí u nohou jinýho muže,“ řekl Tom.
Billovy oči se rozšířily. Usmál se, vstal ze židle a zavřel notebook. „Ty ses kvůli mně stal gayem, Tome, proč by Hoggle nemohl taky změnit svou loajalitu?“
Tom se nadechl. „Protože… ho živím?“ Zkusil to. „A taky jsem přemýšlel o tom, že bych měl nakrmit tebe. Je po poledni.“
„Oh,“ řekl Bill a podíval se přes rameno na notebook a blok popsaného papíru. „Nemám hlad.“
Jeho slova zpochybnilo hlasité zakručení v jeho břiše. Tom se na něj usmál a Bill se rozplynul v rozpačitém úsměvu.
„Okay, takže, co si dáš k jídlu?“ Zeptal se ho Tom.
„Co je v nabídce?“
Tom otevřel ústa, aby odpověděl, ale vtom se rozezněl bzučák v předsíni. Zavřel ústa a vzpamatoval se, když kolem něj proběhl Hoggle a jeho tlapky klapaly na kluzké dřevěné podlaze.
„Pošta?“ Zeptal se Bill a zbledl.
„Nejspíš,“ řekl Tom a o krok ustoupil. Krátce zavřel oči. „Jdu to vyřídit.“
„Jasně,“ odpověděl Bill mdle a následoval ho, když opouštěl místnost.
Když Tom odpověděl na interkom, recepce mu oznámila, že přišla zásilka. „Hned jsem dole,“ řekl jim a podíval se na Billa.
Stěna ve vstupní hale byla vymalovaná odstínem, o kterém kdysi jeden interiérový designer Tomovi řekl, že je „papírově bílý“. Teď si na to vzpomněl, když se podíval na Billa, jehož bledost přesně odpovídala tomu odstínu.
Bill se k němu připojil a vydal se na zábavně dlouhý pochod k výtahu a recepci. Oba mlčeli, nedokázali se pustit do konverzace, která by se zadrhla přesně tam, kde už předtím byli. Někde cestou Billova ruka vyhledala jeho a Tom ji pevně sevřel.
„Tady máte, pane Trümpere,“ řekl mu recepční a podal mu obálku se známým „TT“ na poštovním štítku načmáraném Tomovým písmem.
Tom si ji prohlížel, jako by to byl jedovatý had, který se na něj chystá zaútočit.
„Neměl jsem ji přebírat?“ Zeptal se recepční a vypadal ustaraně. „Jsou na ní sice jen vaše iniciály, ale ostatní údaje jsou správné…“
„Ne, v pořádku, je to pro mě,“ ujistil ho Tom a potěžkal v rukou tenkou poštovní zásilku z papíru. Na okamžik ho napadlo, že se v jejich bezvadně vykachlíkované hale pozvrací, dokud se nesetkal s Billovýma očima. Když viděl ten ustaraný, bledý výraz v Billově tváři, ovládl se.
„Dobře, hezký den, pane Trümpere.“
Tom se zmohl jen na úšklebek a držel Billa, když znovu přecházeli přes foyer k výtahu. Obálku si zastrčil do ohbí volné ruky a zbytečně silně zmáčkl tlačítko výtahu. Ve výtahu nehrála žádná hudba, ani přehnaně sladký jazz, ani nic jiného, a Tom byl za to vděčný.
Když jeli nahoru a výtah tiše hučel, Bill tiše řekl: „Tome.“ Jeho štíhlé prsty se sevřely kolem Tomových.
Tom se na něj podíval a zakroutil hlavou. Bill se díval přímo dopředu a jeho tvář byla prázdná. Zdálo se, že si ani neuvědomuje, že promluvil. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se ho Tom opatrně.
„Hmm?“ Zeptal se Bill a zvedl hlavu. Podíval se na Toma a zdálo se, že ho ta otázka zmátla, pak zavrtěl hlavou. „Myslím, že to budu vědět až za pár minut.“
Tom se na něj pokusil usmát, ale byla to chabý pokus.
Hoggle na ně čekal ve vchodě do Tomova apartmá. Seděl na svých strakatých tlapkách se sklopenýma ušima nastraženýma co nejvýše. Vydával zvuky, které byly něco mezi kňučením a psím sténáním, kroužil kolem obou a strkal jim do rukou studený, vlhký čumák.
„Chudáčku Hoggle, ty bys chtěl jít asi ven, co?“ Tom se natáhl a pohladil psa po uších.
„Tome Trümpere, toho psa nikam nevezmeš, dokud neotevřeš výsledky testů!“ Vykřikl Bill a trhl hlavou.
Tom pustil Billovu ruku a omotal mu paži kolem těla, zatímco volnou rukou dál hladil Hoggla a mimoděk upustil obálku. „Ne, ne, to bych neudělal,“ ujistil ho. Při pomyšlení, že by to protahoval déle, než bylo nutné, se zašklebil.
S posledním pohlazením Hogglea a polibkem na Billův spánek se Tom sklonil, aby zvedl obálku z místa, kam spadla. „Pojďme do obýváku,“ navrhl a myslel na světlé otevřené prostory, na snadno dostupné pohovky, kdyby se musel z náhlého návalu krve do hlavy posadit.
Bill a Hoggle se za ním vydali, když Tom vyhledal obývací pokoj a chvíli se rozhlížel, jako by čekal, že tam něco najde; možná odpovědi. Na jedné straně místnosti stál krb, opravdový krb s komínem a vším, po jehož stranách stály židle v konverzačním uspořádání. Na druhé straně se nacházela zahradní terasa a posuvné skleněné dveře, které vedly na terasu a na nádherný výhled na město. Tom odvedl Billa k pohovce, na kterou se předtím posadil. Tom zatajil dech, když uchopil poutko na boku a obálku roztrhl. Bill se posadil naproti němu na druhou stranu skleněného konferenčního stolku vedle pohovky a hubené paže si těšně omotal kolem hubené hrudi. Bílý podlouhlý list papíru vylétl ven, zamířil na podlahu a Tom se sklonil, aby ho chytil za letu. Pomalu vydechl a skousl si ret mezi zuby, když si uvědomil, že je to další obálka. Byla mnohem menší než poštovní zásilka, kompletně zalepená a bílá, na takový pocit blížící se zkázy strašně neškodná. Tom ji chytil a zvedl ji. Zatímco se stále kousal do rtů, podíval se na Billa.
„No jasně, další obálka,“ řekl Bill a nakrčil obočí. „Rozhodně bych nechtěl, aby to už skončilo.“ Sevřel ruce kolem svého těla pevněji a s prosíkem v očích se podíval na Toma. Prosil ho snad beze slov, aby to už měl za sebou? Aby se rozhodl správně? Když se Tom kousl do rtu a zvedl bílou obálku, neměl nejmenší tušení, co z toho to je.
„Nějaká poslední slova?“ Promluvil Tom, aby se pokusil o vtip a strašně se mu to nepovedlo. Potěžkal v ruce tenkou papírovou obálku. Byla příliš lehká, příliš malá na to, aby na něj měla takový dopad. Na ně oba.
Bill k němu zalétl očima, pokusil se o malý úsměv a sklopil zrak. „Jen, že tě miluju. Ať už se stane cokoliv.“ Zůstal sedět na místě na druhé straně stolku.
Tom přikývl a silně se kousl do rtu, když držel obálku. Tohle bylo ono. Srdce mu v hrudi bušilo tak hlasitě, až se divil, že Bill neřekl něco o tom, že to slyší. Jeho poznámka o posledních slovech nebyla ani tak vtipem jako spíš předmluvou – odpovědi, které poskytly výsledky testů, mohly znamenat smrt všeho, co mezi sebou měli. Zíral na obálku, jejíž hladký bílý povrch nenabízel žádné podrobnosti, a nenáviděl ji. Nenáviděl to, co představovala; nenáviděl skutečnost, že tahle jediná věc může všechno změnit, že má možnost vzít mu něco – někoho – co pro něj tolik znamenalo.
Začal se potit, z pórů mu vyzařoval kyselý strach a nedokázal se podívat Billovi do očí. Opravdu mu to mohl udělat? Jim oběma? Vzpomněl si na tu první noc, kdy se milovali – jak hezké to bylo, jak se potom objímali a jak se Bill nesměle přiznal, že ho má rád, když si myslel, že Tom spí. Spadli do toho tak snadno, jako by si byli souzeni.
Zíral na obálku skoro celou minutu, plný odporu a nejistý, jestli ten odpor pramenil z výsledků, nebo z něj samotného – z možnosti, že se z něj zase stane ten kretén a svého Billa odežene. Všechno se schylovalo k tomuhle, a jediná věc, o které si myslel, že mu pomůže uklidnit mysl, všechno rozcupovala.
„Tome,“ začal Bill. Jeho hlas byl tak tichý a bušení v Tomových uších tak hlasité, že ho Tom skoro ani neslyšel. Tu jedinou prosbu zabalenou do jeho jména.
Tom přikývl. Zbývalo udělat jedinou věc a musel to udělat hned. Zvedl obálku před sebe do obou rukou, téměř do výšky očí, posunul stisk tak, aby ji sevřel rovně mezi dlaněmi a prsty, a přes přerušovanou čáru veprostřed ji roztrhl napůl. Krev bublala v uších, jak fyzicky odmítal představu, že by je něco mohlo rozdělit. Hlasitě se nadechl, téměř ohromený tím, co udělal.
Bill tiše vykřikl, zvedl hlavu a jeho oči byly doširoka rozevřené a naprosto nechápavé. „Tome…“
Než mohl Bill říct cokoliv dalšího, pustil obálku na stůl, aby oba kusy zamíchal. Třesoucíma se rukama je položil na sebe a roztrhl obálku i s nechtěným obsahem na čtvrtiny. Dech se mu v hrdle zadrhl ve vzteklých proudech. Bill obešel stolek několika rychlými kroky, zatímco Tom trhal čtvrtky na ještě menší kousky. Nemotorně, ale odhodlaně, a doufal, že když bude dost rychlý, nezbude jim jediné srozumitelné slovo, které by jim řeklo něco, co nepotřebují vědět. Ztěžka polkl, olízl si rty a vyhýbal se Billovým očím, styděl se, že mu trvalo tak dlouho, než udělal to, co je pro ně správné.
„Tome… Tome, Tome,“ skandoval Bill a chytal kousky papíru, které se sypaly z Tomových sevřených rukou. „Seš si jistej?“ Billova slova ho vytrhla z omámení a rozšířila okruh jeho vědomí o víc než jen o úmysl obálku a její obsah zcela zničit.
Tom konečně zvedl hlavu a upřel na Billa oči, olízl si ret a přikývl. „Nezáleží na tom,“ řekl chraplavě a dál se snažil roztrhat kousky v rukou, i když mu propadaly mezi prsty. Byl stále zoufalý, ale vezl se na rostoucí vlně vzrušení. „Nezáleží na tom, už je mi to jedno. Jestli by mi znát pravdu zabránilo být s tebou, pak o to nestojím.“ Ze sepjatých rukou mu padaly roztrhané kousky obálky, zatímco se snažil zhluboka nadechnout. Srdce mu stále silně a rychle bušilo, jako by běžel poslední sprint.
Byl volný.
Bill zachytil třepotající se kousky papíru a sevřel Tomovy ruce v rychlém, křečovitém stisku. „Ale chtěl jsi to vědět, ta nejistota tě ubíjela,“ řekl a hlas se mu chvěl. Oči, které se setkaly s Tomovýma, byly jasné neprolitými slzami a jeho ústa se zavlnila, jako by si nebyl jistý, zda se smát, nebo mračit. Krátce se mu zachvěly prsty, než začal sbírat kousky obálky, které Tomovi padaly z rukou. „Říkal jsi… chci říct, myslel jsem, že potřebuješ…“
Tom sklonil hlavu, aby se podíval na jejich ruce sevřené kolem tolika zbytečných papírů, a přiblížil svou tvář k Billově. „S tou nejistotou dokážu žít. Nemůžu žít bez tebe,“ odpověděl tiše, ale intenzivně a snažil se přenést všechny nevyřčené věci. Nešlo jen o lásku k Billovi, prostě ho potřeboval. „Právě přesně o tohle jde. A je mi líto, že mi trvalo tak dlouho, než jsem si to uvědomil,“ kousl se do rtu a podíval se na Billa, jelikož čekal, že se bude zlobit, možná za to, že ho nechal čekat tak dlouho, že to tak moc protahoval. Zasloužil by si to.
Bill se tvářil soustředěně. Posbíral všechny kousky, které Tom upustil, všechno, co jim spadlo kolem nohou, a odnesl je ke krbu. Při Billově pohledu přes rameno se k němu Tom přidal, přišoural se ke krbu a vysypal hrst kousků papíru na malou hromádku, kterou Bill vytvořil, když odtáhl kovový rošt. Bill beze slova spojil svou ruku s jeho, když Tom sáhl po jedné z dlouhých krbových zápalek v krabičce vedle roštu.
Když Tom škrtl sirkou, jejich oči se setkaly a Bill na něj kývl.
„Miluju tě,“ řekl mu Bill a jeho zářivý úsměv se rozlil po tváři jako slunce rozprostírající se krajinou, ale o mnoho megawattů jasnější.
„Ať se děje, co se děje,“ řekl Tom a odhodlaně přikývl. Srdce se mu s Billem vedle sebe opět usadilo na správném místě v hrudi. Pustil zápalku na hromádku útržků papíru a sledoval, jak vzplály, jak se oranžové plameny kroutí nad bílými cáry, které se najednou změnily v černé kusy. Opatrně položil dlouhou zápalku doprostřed malého, ale vesele plápolajícího ohně a opřel se o Billa. „Nepotřebujeme, aby nám tohle říkalo, co jeden pro druhýho znamenáme.“ Konečně mohl znovu dýchat.
Bill přikývl, otočil hlavu a políbil Toma na ucho. „I já jsem rád, že jsi k tomu došel,“ zašeptal a znělo to neskutečně šťastně. Klečeli vedle sebe a sledovali, jak černající kousky doutnají a vysílají proudy kouřových signálů, které se vznášely vzhůru a v nečinných kudrnách se jim vinuly před očima, než zmizely v komíně.
„Takže… co teď?“ Uvažoval Tom nahlas, když obtočil ruku kolem Billa a užíval si, jak se Bill v jeho náruči uvelebil; dokonale do něj zapadal.
„Teď?“ Bill zvedl jednu svou pěstěnou ruku a sevřel prsty kolem mřížky, ze které se vyvalil pramínek kouře a zamířil k nim. Rozevřel prsty jako pružinu, odfoukl ho od nich a otřel si ruku o džíny. „Vyplouváme do zbytku našeho života společně.“ Povytáhl na Toma obočí; bylo to pozvání a výzva. Jeho rty se konečně zkřivily do pomalého, slibného úsměvu.
Tom se nadechl, přikývl a naklonil se dopředu, aby smlouvu zpečetil polibkem. Oba se usmívali a Bill mu věnoval tiché, chraplavé zachechtání, než se jejich ústa setkala, přitiskla se k sobě a Billovy dlouhé, hebké prsty pohladily Toma po zátylku. Pasovali k sobě, jeden druhého doplňovali, a to bylo všechno, na čem záleželo.
***
O několik hodin později Tom děkoval bohu za existenci jídla s sebou, protože mu to umožnilo zůstat celé odpoledne zalezlý u Billa a spřádat plány, a přitom si stihnout nechat doručit dobré jídlo až pod nos nebo alespoň na práh. Poté, co schoval zbytek číny, kterou měli k obědu, do ledničky na později a nechal Hoggla olízat mu z prstů chuť mongolského hovězího – a pak si umyl ruce u dřezu – nechal Tom Billa, aby se vrátil ke své práci v počítačové místnosti. Během oběda se chovali tiše, ale soustředili se jeden na druhého. Tísnili se na stejné straně kuchyňského stolu, věnovali si drobné doteky, šťouchali do sebe nohama pod stolem, když se jim podařilo spořádat asi polovinu té haldy jídla, kterou Tom objednal. „Můžeš se se mnou milovat celé odpoledne a půlku večera, když mě teď necháš udělat pár věcí,“ slíbil mu Bill po obědě.
To bylo pro Toma až příliš, než aby to odmítl; vlastně to zkratovalo jeho rozhodovací centra. Než otevřel ústa, aby něco odpověděl, Bill ho už poplácal po tváři a odplul z kuchyně.
„Později,“ utěšoval se Tom a upravil si penis v kalhotách. To alespoň vždycky upřímně a naprosto jasně vyjadřovalo jednoznačné spojení s Billem. Vrátil se do obývacího pokoje s hrnkem vody, aby ji vylil na žhavý popel v krbu. Nemělo smysl být neopatrný. Každý kousek papíru, obálka i výsledek testu, proletěly komínem. Zvědavě prohrábl zčernalou hromádku pohrabáčem, a ta se začala rozpadat na menší kousky. Z popela se dalo všechno úplně srovnat se zemí nebo znovu povstat. Tom už věděl, kterou cestou se chce vydat.
Opatrně vylil vodu na hromadu popela, ze které se ani nedýmalo. Rozpadala se a kousky plavaly kolem roštu. Jeho uklízečka z toho nebude vůbec nadšená. Útržky slov na zuhelnatělých skvrnách bílého papíru upoutaly jeho pozornost, když se kolem roštu vířily kaluže podmáčeného popela, a Tom do nich také šťouchl, překvapený, že nějaký kousek výsledků testu přežil improvizovaný táborák, který vytvořili. Negativní? Pozitivní? Identické? Nesouvisející? Představil si, jaká slova by to mohla být. Nakonec to nechtěl vědět – ne doopravdy, ne pokud by to znamenalo vyhnat Billa ze svého života na základě chatrného tvrzení „je to pro tvé dobro“.
Tom se posadil na paty a na chvíli si dovolil představit si, kdyby výsledky potvrdily, že jsou dvojčata. Pokusil by se Billa vyhodit a Bill by se samozřejmě bránil; znal Toma moc dobře, než aby bral jeho debilní chování za pravdivé. Bill by se s ním hádal a vyjel na něj, podařilo by se mu zůstat, ale v Tomově hlavě by se objevily pochybnosti, mrak nad jeho štěstím. Přemýšlel by, jestli pro ně dělá správnou věc. Vzdaloval by se, pil by, zůstával by venku, přestal by se mít rád. Odháněl Billa, a pak se ho snažil udržet ve svém životě jako bratra.
Myslel by si, že je toho schopen, že si Billa udrží dál od těla jen proto, aby byl jeho bratrem. Přesto by v tom vždycky bylo něco víc. Bill by mu věnoval ten pohled a on by věděl, že to chtějí oba. Nejen sex, ale i intimitu milenců; vědomí, že na sebe mohou sáhnout a říct „tohle je moje“. Nic by neřekli, ale oba by věděli, že jsou neúplné a zničené poloviny celku, který spolu tvořili.
Alespoň tak si to Tom představoval.
Posadil se a pohrabáčem šťouchl do posledního kousku popela, čímž vše promíchal a obalil malé kousky slov stékající vodou a sazemi. Nechtěl riskovat, že by se vzneslo jediné slovo, které by ho strašilo něčím zbytečným. Brzy se zbytky proměnily v kaši, a tím se rozpadly veškeré důkazy. To mu vyhovovalo.
Všechno, čím jsou, si vyberou společně.
Poté, co odložil pohrabáč, vstal a rychlými křečovitými pohyby si otřel ruce o džíny. Byl zase lehký a tíha v hrudi zmizela; mohl žít svůj život s Billem. Pokud to ostatní lidé neviděli – pokud lidé jako Andreas a Georg, které znal Tom půlku života, nekomentovali jejich podobnost, možná to přece jen byla náhoda. Byli natolik odlišní, že by jim to přinejmenším nemělo dělat potíže.
Tom si sedl na své místo na pohovce, zapnul televizi jako zvukovou kulisu a vyhrabal z kapsy mobilní telefon. Ještě musel vyřídit několik hovorů. Byl unavený, skoro až neskutečně z nedostatku kvalitního spánku předešlé noci, ale byl volný a šťastný, a to bylo zřejmě všechno, co člověk potřeboval, aby se navzdory nevyspání cítil zatraceně dobře.
Pohled mu padl na tenkou papírovou obálku, která spadla na podlahu. Chtěl ji nechat být, ale poštovní obálka mu zírala do tváře, ať se ji snažil ignorovat, jak chtěl, neměl by klid, dokud by se jí nezbavil. Na nedotčeném koberci břidlicové barvy nevypadala dobře. S povzdechem se zvedl z gauče, aby ji zvedl. Jako vějířem se ovíval jejím vzduchem, když ji nesl zpátky ke kuchyni, aby se jí zbavil. Když se podíval na poštovní štítek, začaly se mu hlavou honit myšlenky. Někdo – lidé v laboratoři – znal pravdu, ať už byla jakákoliv. Na druhou stranu, Michael mu domluvil schůzku a Sam Bennettová prohlásila, že nebudou zapsáni do systému; tudíž nebudou žádné záznamy. Za předpokladu, že by ho pro začátek něco kouslo do zadku, usoudil, že tohle bude muset nechat plavat a věřit tomu.
Bill se vrátil do kuchyně stejně jako Tom. Hopsal si do nezvučného rytmu, bosé nohy mu mlaskaly na dlaždicích a jeho boky se pohupovaly sem a tam. Přehraboval se v lednici a Tom ho pobaveně pozoroval z druhé strany kuchyňského ostrůvku. Když se otočil a spatřil Toma, prudce sebou trhl a upustil plechovku s colou, která se rozkutálela po podlaze.
„Tohle nebudeš chtít pít,“ řekl Tom a zašklebil se na něj.
Bill si vytáhl z ucha bílé sluchátko. „Ty blbečku, příště mě varuj!“
Tom zvedl obě ruce vzhůru. „To ty jsi ten, kdo…“ začal, ale jeho telefon se rozezněl. Zavrtěl hlavou a sevřel na Billa rty ve směšném výrazu, který ho přinutil zasmát se. Tom vylovil telefon z kapsy.
Když se podíval na displej, znovu se zašklebil. Byl to Andreas. Pokrčil rameny a uvolnil tvář – kromě toho, že si teď udělá skvělý den, může ho udělat i svému manažerovi. Zvedl telefon k uchu a stiskl tlačítko pro přijmutí hovoru.
„Povol opasky,“ pronesl. „A přidej Michaelovi.“
„Na to není rozpočet,“ namítl Andreas automaticky, aniž by jakkoliv komentovat fakt, že ho Tom nepozdravil.
„Tak mi to naúčtuj,“ řekl Tom jízlivě. „Zaslouží si to za to, že snáší všechny moje průsery, a já mu to chci dát, tak to zařiď.“
Billovy tmavé oči byly plné veselí, když zachytil Tomův pohled z druhé strany pultu. V ruce držel další colu, otevřel plechovku a se sladkým, zaujatým výrazem sledoval Toma s jedním povytaženým obočím.
„Prosím,“ dodal Tom a olízl si ret.
Bill na něj kývl, poslal mu vzdušnou pusu, strčil si sluchátko zpátky do ucha a vytančil si cestu z kuchyně. Tom sledoval jeho zadek, dokud mu nezmizel z dohledu, a žasl, že někdo tak pružný a ladný dokáže tančit, jako by dostal zásah elektrickým proudem.
„To je děsivý,“ řekl Andreas a vrátil jeho pozornost zpátky ke konverzaci.
„Hele, poděkoval jsem ti, ne?“ Zaprotestoval Tom, jelikož když byl Bill z dohledu, byl opět schopen řeči.
„Jo, to je právě ta děsivá část,“ odpověděl Andreas a zachrčel.
Tom zabručel. „No, co po mně ještě chceš, písničku a taneček?“ Nebyl v tanci o moc lepší než Bill, i když před týdnem jim to v tanečním sále šlo. To ho krátce, ale zábavně rozptýlilo, když si znovu vybavil první noc, kdy měl Billa v posteli.
„-ome,“ říkal Andreas a Tom se znovu začal soustředit na hovor.
„Nejsem moc dobrej tanečník,“ řekl mu Tom a olízl si rty.
Andreas se zasmál. „Okay, budu si muset na tu tvoji novou mírnější část tebe trochu zvyknout, ale dá se s tím pracovat. Fajn, Michael dostane přidáno. Řeknu mu, že to je za příkladnou práci.“
„A jak velkou,“ zajásal Tom. Zajímalo ho, jestli se bodyguard vůbec dostal k tomu, aby dočetl svou knihu. „Co pro mě ještě máš?“
„Zítřejší schůzka kapely…“
„Jo, Georg mi to připomněl,“ řekl Tom, sáhl si na zátylek a místo dredů zase našel copánky. Nemohl se dočkat, až Andreasovi nad touhle konkrétní změnou spadne čelist. „Mimochodem, pozval Billa, tak moc nevyšiluj, až ho přivedu.“
„To je v pohodě,“ řekl Andreas tak rychle, až to Tomovi přišlo podezřelé. „Je tu pár věcí, který bych s ním rád probral, věcí, na který jsi ty byl až moc zaneprázdněnej Billem, než abys mu o nich řekl.“
Sexem nasáklý Tom chtěl něco říct. „Jsme ve fázi líbánek,“ řekl místo toho.
Andreas se zasmál. „Jo, to mi došlo. O co taky jinýho by šlo, když máš tak dobrou náladu.“
„Pokud odteď nedokážeš Billa dostat na všechny moje koncerty a vystoupení, tak to asi budeš muset brát jako hru na hádání. Představ si to jako dvacet otázek s Tomem,“ vyzval ho Tom. Na okamžik zaváhal a přemýšlel, zda se má k otázce podobnosti s Andreasem znovu vrátit, ale nakonec se rozhodl, že to neudělá. Nechal Andrease, ať to nadhodí sám, a poradí si podle toho, jaká situace nastane, pokud vůbec nějaká nastane. „Co dalšího potřebuješ?“
Přehodil si telefon od jednoho ucha ke druhému a začal procházet penthousem a hledat Hoggla – nebo Billa, i když slíbil, že svého milence nebude obtěžovat.
„Jak rychle můžu zařídit focení?“ Zeptal se Andreas.
Tom si olízl ret. „Chystám se ho vzít dneska na večeři,“ odpověděl. Teď když měli výsledky – nebo spíš když je společně spálili, což byl most, který nebylo třeba nikdy překročit – se Tom chystal vzít svého milence do města.
„Doufám, že ho nevezmeš do té díry s mizernou pizzou a hnusným pivem,“ řekl Andreas.
„Co všichni proti tomu místu máte?“ Tom byl zklamaný. „Chci, aby si Bill udělal vlastní názor na mou oblíbenou restauraci, děkuju pěkně.“ Už přemýšlel o nějakém luxusnějším a exkluzivnějším místě, ale věděl, že nakonec vyrazí ulicemi, aby si dali pizzu.
„Pálila mě z ní žáha celej další den,“ opáčil Andreas. „Něco tam nebylo úplně v pohodě. Okay, pošli mi e-mail nebo esemesku s tvými plány a domluvíme se, co ty na to?“
„Proč nenecháš někoho, aby nám zařídil rezervaci,“ oponoval Tom. „Pak budeš vědět, kde a kdy.“ Zastavil se ve dveřích do počítačové místnosti a usmál se, když se mu rozbušilo srdce, zatímco Bill zvedl hlavu a po tváři mu sklouzl výraz někde mezi potěšením a sexy výrazem. „Co by sis dal k večeři?“ Zašeptal na svého milence.
„Sushi,“ oznámil Bill a tleskl rukama.
„Slyšíš to?“ Pobídl Tom svého manažera.
„Jasně a zřetelně. Zařídím to.“
Jakmile Tom ukončil hovor, hodil telefon zpátky do kapsy a opřel se o rám dveří. „Omlouvám se, že ruším,“ řekl Tom provinile a sklonil hlavu, když si uvědomil, že zíral na Billa, a tak se trochu rozhlédl kolem. Osvětlený slunečními paprsky pronikajícími dovnitř skrz fóliové závěsy byl jako vždy nádherný. Dost nádherný na to, aby byl žena, nebýt jeho výrazných lícních kostí a čelisti a jeho výšky, samozřejmě.
„To je v pohodě, prozatím mám hotovo,“ odpověděl Bill. Zavřel notebook, vstal, natáhl obě ruce nad hlavu, čímž se mu vyhrnul rolák, aby odhalil kousek břicha a jeden z tmavých bodů jeho nového tetování.
„Mmf.“ Tom omotal ruce kolem svého těla v bezvýsledné snaze ovládnout touhu dotýkat se, hladit rukama všechno, co viděl, a odhalit všechno, co nemohl.
„Co se děje?“ Zeptal se Bill, když se přiblížil.
Tom sklonil hlavu. Bylo na čase vyslovit své nejhlubší obavy a dostat je z cesty, aby mohli jít dál. „Co když… co když nejsem ten pravej?“ Začal a úzkostlivě si olízl rty. „Co když se to všechno stalo z nějakýho důvodu? Chci říct… jestli jsem tvoje dvojče a jsme… a jsme takhle spolu, co když ti bráním v tom…“
Když Tom promluvil, Bill začal vrtět hlavou a překonal vzdálenost mezi nimi. „To je hloupost,“ vmísil se do hovoru a zastavil tak Tomův tápavý pokus vysvětlit přetrvávající strach, který ho pronásledoval. „Už jsme se rozhodli, že je jedno, jestli jsme, nebo nejsme, ne? Společné rozhodnutí, nás dvou; protože chceme být spolu.“ Uchopil jednu Tomovu ruku, kde spočívala, sevřená v pěst, na jeho předloktí.
„Jo,“ řekl Tom a už se mu ulevilo. Uvolnil paže a přijal do nich Billa, který se k němu přivinul, přitiskl jejich hrudníky k sobě a pohladil ho po zádech. „Jo.“ Jednou rukou zajel do Billových hebkých vlasů a pohladil je.
„Myslím, že se bojíš být šťastný,“ řekl Bill tiše do jeho ucha. „Já tě chci, Tome. Copak to není dostatečný důkaz, že jsem tady? Ty jsi ten, koho chci, a nikoho jinýho. Ale ty se to bojíš přijmout, protože jsi byl tak dlouho nešťastný.“
„Na tom možná něco bude,“ souhlasil Tom ironicky.
Bill se přitulil k jeho rameni a políbil ho na krk. „Takže to není proto, že bys měl pochybnosti o tom, že narušuju tvůj prostor?“
„Cože?“ Vykřikl okamžitě šokovaně. „Ne!“ Užíval si ten pomalý proces, kdy zjišťoval, že Billovy věci jsou vybalené vedle jeho a zaplňují dříve prázdné prostory.
Bill ho znovu políbil na krk. „Dobře,“ řekl. Odtáhl se dost daleko, aby Tomovi umožnil dobrý výhled na zarudlé tváře a plaché, sklopené oči. „Obvolával jsem a rozesílal příval e-mailů…“
„Proto jsem ti chtěl dát prostor,“ skočil mu do řeči Tom.
„… a mám několik nabídek, které mi v podstatě řekly řekni si cenu,“ pokračoval Bill, jako by Tom nemluvil. „Tady v New Yorku.“
„Počkej,“ řekl Tom a zamračil se. „Co to říkáš?“ Bill mu věnoval dychtivý, ale překvapivě křehký výraz, jak poskakoval na bosých nohách.
„Já… mohl bych se sem přestěhovat,“ řekl Bill a otočil obličej na jednu stranu, pak na druhou. Koutkem oka si Toma zvědavě prohlížel. „Opravdu, mohl bych být tady v New Yorku a většinu času pracovat na dálku. Dostal jsem nabídku jako publicista, což mě zaujalo…“
Do Tomova žaludku se vlilo teplo a rozšířilo se ven. „Ty bys bydlel tady a cestoval se mnou?“ Zaskřehotal. „Změnil práci – myslím tu, kterou miluješ?“
Bill mávl bezchybně pěstěnou rukou. „Vždycky si můžu najít jinou práci,“ řekl, pak sepjal ruce a usmál se na Toma. „K čemu je mi práce v Chicagu, když mi brání v cestě za člověkem, kterýho miluju?“
„A to by ses přestěhoval sem?“ Naléhal Tom.
Bill přikývl a kousl se do rtu. „Já… já si můžu pořídit vlastní byt,“ začal a trochu se zasmál. „Asi bych měl, přinejmenším kvůli investicím a… a abych ti dal trochu prostoru, než se náš vztah usadí…“
„Nastěhuj se ke mně,“ vyhrkl Tom svou odpověď na Billovu nejistotu. „Chci, abys byl se mnou, ne někde na druhým konci města nebo dokonce ulice. Chci vědět, že jsi tady, že chodíš s Hogglem, když tu nebudu, vaříš si tady kafe, choulíš se na pohovce do klubíčka a chodíš spát až pozdě v noci do postele, která nebude nikdy ustlaná.“
Bill se rozesmál a celý jeho obličej se rozzářil. „To je fakt, to neděláme,“ řekl zamyšleně, naklonil se a políbil Toma na ústa. „Ale stejně se chystám koupit nemovitost,“ řekl to, jako by šel nakupovat boty.
„Kup si jich, kolik chceš,“ řekl Tom. „Hlavně že se vrátíš domů, sem, ke mně.“
„To zní jako návrh,“ řekl mu Bill s ostražitým pohledem.
„A co když se mi to líbí?“ Oponoval mu Tom a znovu si olízl rty.
Bill se upřímně usmál. „Mně se líbíš ty,“ řekl. „A já bych řekl ano. Chceš ze mě udělat čestného muže, Tommy?“
Tom povytáhl obočí. „No, to, teď… myslím, že by to mohlo vyžadovat víc času a úsilí, než mám.“
Bill se na něj zakřenil, ale to mu nezabránilo v naprosté spolupráci, když ho Tom zvedl do náruče, aby ho vynesl z místnosti. Skočil Tomovi kolem krku a našpulil rty, zatímco Hoggle kolem nich poskakoval a vydával tiché spokojené štěkání.
„Kam mě to vedeš, ty barbare?“ Chtěl vědět.
„Na gauč,“ odpověděl Tom, „na nejnáruživější kuřbu tvýho života.“
Místo toho odnesl Billa do ložnice, zatímco Hoggle dál sledoval jeho kroky s až příliš velkým zájmem. Budou si muset pořídit dalšího psa, pomyslel si Tom, aby mu dělal společnost. Možná dva. Když Tom položil Billa a odstrčil Hogglea stranou natolik, aby mohl nebohému psovi jemně zavřít dveře před nosem, Bill ho objal kolem ramen.
„Co když se to stalo z nějakého důvodu?“ Zazněl mu hlas s jemným přízvukem u ucha. „Co když se to stalo proto, abys měl v životě jednu věc, o kterou nikdy nemůžeš přijít?“
„Myslel bych si, že je to příliš dobré na to, aby to byla pravda,“ zašeptal Tom zpátky, držel Billa a schoval mu tvář do krku.
„Už nejsme na moři,“ řekl mu Bill, pevně uchopil Tomovu tvář a překvapil ho silou svého stisku. Zvedl mu ji, aby se na něj podíval. „Dobře? Jsme tady a já to s tebou nevzdám. Tak se s tím smiř, pane.“
„Ještě stále chceš, abychom se vzali,“ zažertoval Tom chabě.
Bill se na něj usmál, sevřel Tomovu tvář v dlaních, a pak se natáhl pro polibek. „Copak jsi nepochopil ani slovo z toho, co říkám? Tvůj osud je zpečetěn mnohem pevněji než manželstvím.“
„S tím se dá žít,“ odpověděl Tom a kupodivu zjistil, že je to pravda. Bill měl pravdu – a Tom měl pocit, že si bude muset zvyknout to říkat, nebo si to alespoň v myšlenkách připustit. Byli sice z lodi pryč, ale teď si pronajímali zbytek společného života.
„Takže,“ začal Bill s nadějí, „k té kuřbě… Říkal jsi, že nejnáruživější v mým životě?“
Tom se zasmál a odtáhl ho k posteli, k prvnímu z mnoha pokusů překonat ten předchozí.
KONEC
autor: fyredancer
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
