autor: em_rose483
Bill si povzdechl, založil si ruce na hrudi a mrzutě se zadíval na fádní kuchyň před sebou. Stěny byly oprýskané a od dřevěné podlahy se rozbíhaly praskliny, které se lámaly v malých ústích, aby v ničivé síti stékaly dál po omítce. Byla nudná a šedivá a všechno v místnosti bylo rozbité, podobně jako zbytek jeho bytu, jak si s povzdechem pomyslel.
Věděl, že zavolat někoho na opravu, je zoufale pozdě, ale za prvé na to neměl peníze a za druhé nenáviděl představu, že by jeho byt měli celé týdny obývat cizí lidé. Nemohl vystát jejich špinavé návyky a ušmudlané oblečení; vypadalo to, že každý den stavby trvají na tom, že budou mít na sobě vždy stejné oblečení potřísněné barvou a pokryté prachem.
Bill si znovu povzdechl, přešel k telefonu a zvedl ho z pultu. Prostě bude muset nějak dát dohromady peníze, omezit nákupy zboží, zatnout zuby a trávit v bytě co nejméně času, zatímco stavaři budou dělat svou práci.
Vytáhl telefonní seznam, hodil ho na stůl a nalakovaným nehtem sjížděl po stránce a hledal správné číslo. Nakonec zahlédl jedno, které patřilo stejné firmě, již mu doporučil Andreas poté, co si nechal předělat koupelnu, a tak to číslo vytočil.
„Haló?“ Někdo to zvedl už po prvním zazvonění, což Billa trochu zaskočilo: „Haló?“ Zopakoval hlas na druhém konci váhavě.
„Oh, promiňte!“ Odpověděl Bill nervózně „Potřeboval bych pár,“ začal Bill, ale zarazil se, když si uvědomil, že jeho byt vyžaduje víc než jen pár oprav. „Potřebuju nainstalovat novou kuchyňskou linku,“ řekl rychle, protože tak úplně nevěděl, jak svou žádost formulovat, jelikož moc často takové věci neřešil. Bude muset svůj domov zrekonstruovat krok za krokem a rozhodl se, že kuchyň je nejzásadnější, takže začne tam. Zbytek bude muset počkat, na rekonstrukci celého bytu najednou prostě neměl dost peněz.
„To se dá velmi lehce zařídit, pane…?“ Ozvala se druhá linka a Bill si všiml, že mluví se ženou.
„Kaulitz,“ dodal Bill a byl velmi vděčný za její trpělivost.
„Máte na mysli nějaký konkrétní design nebo značku, nebo se snad chcete podívat na naše vlastní možnosti? Pokud budete chtít, můžu vám v co nejkratším termínu domluvit schůzku,“ nabídla paní přátelským tónem.
Bill opět zpanikařil, o tom, že by se podíval na návrhy, vůbec neuvažoval: „O tom jsem opravdu nepřemýšlel,“ přiznal.
„To vůbec není problém. Můžeme si s vámi domluvit schůzku a najít kuchyň, která bude vyhovovat vašemu vkusu a cenové relaci.“
Bill vděčně vydechl, Andreas měl pravdu, tahle firma byla tak vstřícná. „To by bylo skvělé.“ Uvolnil se, opřel se o pult a vzal do ruky pero, připravený zapsat si informace o schůzce. Zamyslel se nad celým týdnem a napadlo ho, že by mohl zvládnout odpolední schůzku v sobotu: „Myslíte, že bych se mohl objednat na sobotní odpoledne?“
„Samozřejmě,“ odpověděla žena. Nastala pauza: „Vyhovovalo by vám to ve tři, pane Kaulitzi?“
„To je ideální!“ Odpověděl Bill šťastně.
Rozhovor pokračoval tak dlouho, dokud Bill nevěděl, kde bude mít tuto schůzku a v čem bude spočívat. Všechno to znělo mnohem méně skličujícím způsobem, když byl každý krok náležitě naplánován.
„Moc vám děkuji,“ řekl Bill uznale, „velmi jste mi pomohla. Celé měsíce mám hrůzu z toho, že to budu muset vyřešit, ale jak vidím, všechno to otálení bylo naprosto zbytečné.“
Bill slyšel, jak se žena na lince zasmála: „Tyhle věci bývají stresující a naší prací je zajistit, aby naši zákazníci dostali tu nejlepší radu, pomoc a stavební práci.“
Bill se do telefonu usmál a odložil pero zpátky na blok papíru, na který načmáral informace. Ještě několikrát ženě poděkoval, a nakonec se šťastným povzdechem a úsměvem zavěsil.
„Tak snadné,“ zamumlal a zavrtěl hlavou, skoro se styděl za svou předchozí neochotu.
***
O dva dny později Bill spěchal ke vchodovým dveřím do budovy firmy. Bezpečně svíral deštník nad hlavou a skláněl se před větrem a deštěm, které nemilosrdně útočily na jeho tělo. Zamířil do haly, zatřásl deštníkem i hlavou a snažil se uklidnit svůj lehce zrychlený dech z toho, jak spěchal.
„Příšerné počasí, co?“ Ozvalo se z opačného konce vchodu.
Bill se chtěl té poznámce ironicky zasmát a odvětit: „No jasně, že je!“, ale usoudil, že by to bylo příliš nevhodné a upřímně řečeno, vyloženě neslušné.
„Ano, strašné,“ odpověděl zdvořile, na tvář si nasadil oslnivý úsměv a poté, co zastrčil deštník do tašky, přistoupil k ženině stolu.
„Předpokládám, že vy jste pan Kaulitz, že?“ Zeptala se dáma na recepci, když si ho pohledem změřila od hlavy k patě a bezpochyby ho okamžitě odsoudila pro jeho make-up, černé vlasy po ramena a stylově sladěný outfit.
„Ano,“ řekl Bill krátce, upřel na ženu pohled a pohrdavě si ji prohlížel. Měla příliš světlé vlasy a příliš rudé nehty, které Billovi připomínaly drápy. Vypadaly zákeřně a jako by mohly způsobit dost škody, kdyby je někdo vyprovokoval. Měla na sobě malou bílou halenku, která se jí nedařila pořádně zapnout přes bujný hrudník, a celkově vypadala lacině a umělohmotně a vůbec se nepodobala ženě, s níž mluvil po telefonu dva dny před schůzkou.
Vrhla na něj další povýšený pohled, než sklopila zrak k počítači, několikrát přehnaně klikla a pak zvedla hlavu a řekla: „Za chvíli by vás zde měl někdo vyzvednout.“
„Děkuji,“ řekl Bill a znovu se na ni falešně usmál, než přešel k řadě židlí. Svezl se na jednu z nich u okna a rozhlédl se po místnosti. Byla podstatně menší, než očekával, a vypadala skoro stejně fádně jako jeho vlastní byt. Ze stěn zoufale visely záclony a koberec měl rozbředlý šedohnědý odstín, na němž se časem nahromadily četné skvrny a stopy.
Všechno na tomhle místě bylo depresivní a Bill začínal mít opět pochybnosti a přemýšlel, jestli se nerozhodl špatně, když se vydal po Andreasových šlépějích v budování zkušeností.
„Pan Kaulitz?“ Bill vzhlédl a postavil se, když k němu přistoupil muž s prošedivělými vlasy a natáhl k němu ruku.
Bill přikývl, potřásl muži rukou a věnoval mu malý úsměv: „Jsem David Jost,“ nabídl mu muž, pustil Billovu ruku a poodstoupil stranou: „Jsem tu, abych vám pomohl rozhodnout se ohledně designu, a pak probereme termíny samotné instalace.“
Bill se usmál a následoval Davida do dveří, kde ho čekala mnohem příjemnější výzdoba v podobě stěn vkusně vymalovaných teplou krémovou barvou a dřevěná podlaha táhnoucí se chodbou. Možná se přece jen unáhlil v úsudku.
***
Bill si povzdechl, svalil se na pohovku a unaveně zavřel oči. Byl ospalý, ale spokojený. Posledních několik hodin strávil procházením a vybíráním různých návrhů, které se mu líbily pro jeho novou kuchyň. Byl to dlouhý proces, ale nakonec se rozhodl pro klasický černý povrch s bílými skříňkami s hladkým linoleem na podlahu – barvu vybere později. Nebylo to nic složitého, ale ve své jednoduchosti to vypadalo čistě a stylově. Vytřeštil oči, úkosem nakoukl do své současné kuchyně a usmál se nad jejím osudem; už brzy bude mít zbrusu nový prostor pro bydlení a vaření.
Zahnal myšlenky na to, kdo vlastně bude v příštích týdnech trávit obrovské množství času v jeho bytě, a místo toho přemýšlel o tom, že si s Andreasem naplánuje výlet na nákupy, ačkoli potřeboval šetřit, cítil, že se svým nejlepším přítelem potřebuje všechno dohnat a oslavit. Možná by mohli zajít jen na kávu.
Tiše vydechl, schoulil se na pohovce a hodil přes sebe deku. Byl příliš unavený, než aby se dostal do postele, a věděl, že zítra ho čeká náročný den, kdy bude muset nachystat byt, aby ho přizpůsobil stavitelům. Zasténal, ale přinutil se myslet na novou kuchyň a okamžitě s lehkým chrápáním usnul.
autor: em_rose483
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
