autor: em_rose483
Bill zasténal, převalil se na břicho a plácl rukou přes budík, aby zastavil ten útočný zvuk. Několik okamžiků ležel, nechtěl se hýbat a skoro znovu usnul. Skoro.
„Kurva,“ zasténal a zabořil obličej do měkké látky polštáře. Proč musela být jeho postel tak zatraceně pohodlná? Byla to snad jediná věc v jeho bytě, která nebyla koupená z druhé, třetí nebo čtvrté ruky. Nebo dokonce jen darovaná, a tak stará. Šlo tedy o kvalitní zboží.
Uplynula další chvilka, než se posadil, přehodil nohy přes okraj přikrývky a protřel si ospalé oči. Spánek se ho dnes opravdu snažil přemoci, ale musel ho potlačit, jelikož měl práci. Vstal a zamířil do koupelny. Měl v plánu, že než půjde, skočí si dát sprchu a možná se stihne i oholit. Vzápětí se však ozvalo poněkud vtíravé zazvonění následované zaklepáním na vstupní dveře.
Bill se zamračil: „Kdo, kurva, otravuje v tuhle dobu?!“ Zavrčel, vypnul sprchu a vyrazil ke vchodovým dveřím. Právě když se je však chystal otevřít, ozvalo se další bzučení zvonku a po něm další zaklepání.
„Už jdu!“ Zakřičel Bill a stále se neúspěšně snažil zahnat spánek, zatímco šmátral po zámku. Tohle nebyl dobrý začátek dne, pomyslel si Bill naštvaně.
„Co je?“ Vyjekl černovlásek, když se mu konečně podařilo dveře otevřít. Ve dveřích stál vysoký muž s dredy a ve špinavém oblečení. Něco velkého si schovával pod paží a mezi zuby kousal tužku. Když se dveře otevřely, vzhlédl a mrkl na Billa. „Co je?“ Zopakoval Bill, položil si ruku na bok a změnil polohu do poněkud autoritativnější, zatímco druhou rukou stále držel pootevřené dveře.
„Ehm,“ začal muž a spěšně si vyndal tužku ze rtů. Bill zvedl tázavě obočí, na tohle teď neměl čas: „Bill Kaulitz?“
„Jo…?“ Zamračil Bill.
„Já jsem Tom Trümper,“ řekl s křivým úsměvem.
Bill zůstal v němém úžasu, zaujatě si prohlížel dredatého muže a čekal na další vysvětlení.
„Chtěl jste zrekonstruovat kuchyň?“ Zeptal se Tom a znělo to nejistě.
Bill zalapal po dechu a jeho oči se rozšířily: „Kurva,“ zamumlal, ale pak se znovu zamračil a našpulil rty. „Nemělo by vás tu být víc, než jen vy sám?“ Přemýšlel nahlas a s očekáváním nakoukl Tomovi přes rameno.
„V tom, co dělám, jsem dobrej,“ pokrčil stavitel jedním ramenem a drze se usmál.
Bill se dál tvářil pochybovačně: „Ale… máte dát dohromady celou kuchyň.“
Tom přikývl. „Já vím.“
„Nebudete potřebovat víc než jen sám sebe? Vždyť je s tím spousta práce.“
„Já vím,“ zopakoval a maličko se usmál.
Billovo obočí se stáhlo: „Chci to mít co nejrychleji hotový,“ řekl pomalu a doufal, že se stavitel chytí.
„Jak jsem řekl, v tom, co dělám, jsem opravdu dobrej.“
Bill nepřítomně přikývl. Tenhle chlápek by měl sakra vědět, co dělá. Bill měl výčitky vůči celé myšlence, že by řemeslníci okupovali jeho byt po dobu několika týdnů, které by rekonstrukce kuchyně zabrala, a pokud byl Tom jediným pracovníkem, jistě to bude trvat mnohem déle, než bylo nezbytně nutné. Na druhou stranu by však přítomnost pouze jednoho pracovníka znamenala méně hrubých vtipů, méně nepořádku a méně narušení soukromí.
„Pojďte dál.“ Pokynul mu rukou a pozval ho tak do svého bytu.
Tom vykročil vpřed a zvedl s sebou několik krabic s nářadím a vybavením. Bill se vnitřně proklínal a přemýšlel, proč si proboha nevšiml té oslnivě zjevné stopy už dřív. Když Tom procházel kolem Billa, kůže jeho paže se otřela o Billovu odhalenou hruď a vytvořila vzrušující tření, při kterém Billovi přeběhl mráz po těle. Odhalená hruď?
Bill zasténal: „Kurva,“ řekl podruhé od Tomova příchodu.
„Je všechno v pořádku?“ Otočil se k němu Tom.
Bill zavrtěl hlavou, zrudl a zadíval se na zem: „Nejsem oblečený,“ zamumlal a pohnul rukama, aby si co nejlépe chránil odhalenou kůži. Měl na sobě pouze titěrné černé boxerky a nic jiného.
Tom se usmál, což způsobilo, že zrudl ještě víc. Vyslal k Tomovi pohled: „Kuchyň je tamhle,“ zamumlal, kývl směrem k ní, a pak se otočil. Netoužil po ničem jiném než co nejrychleji uniknout z Tomovy společnosti. Ve spěchu narazil do nízkého konferenčního stolku: „Au!“ Vyjekl, když mu začala bolestivě pulzovat holeň. Znovu zrudl a spěchal do ložnice, zabouchl dveře a okamžitě se sklonil, aby si holeň sevřel. Ne však bez toho, aby zaslechl zvonivý smích, který mu řemeslník věnoval.
Bill se zamračil, nemohl se dočkat, až Tom odejde.
***
O několik minut později se Bill osprchoval, oblékl a nalíčil. Ale neoholil se. Stavitelův příchod ho úspěšně ponořil do špatné nálady a už teď bylo jasné, že přijde pozdě do práce. Tedy skoro. Ale neškodilo by Toma trochu obvinit.
„Kde mám boty?“ Naříkal Bill, když spěchal za roh do obýváku. Horečně se rozhlížel po obývacím pokoji v naději, že je zahlédne schované mezi změtí věcí, které měl doma a které byly v kuchyni, než ji vyklidil a připojil k ostatnímu majetku. Opravdu to bude muset všechno roztřídit, jinak už nikdy nic nenajde. Bill se rozhodl popadnout jediný pár bot, který viděl, jednoduchý, černý a hodil se ke všemu, co vlastnil, i k tomu, co se hodilo do práce. I když byly trochu nudné, teď musely stačit. Zběsile se otáčel kolem dokola a hledal teď svou tašku a složku plnou návrhů.
„Ach bože, přijdu pozdě, přijdu pozdě!“ A to už měl skoro pocit, že to zvládne. Nadával, pobíhal po bytě, než konečně našel svou tašku a vedle ní ležící složku. Zasranej stavař.
Zasranej stavař.
„Zasranej stavař,“ zasténal.
Vklouzl do obývacího pokoje a zadýchaně se zastavil v oblouku, který byl vchodem do jeho kuchyně.
„Čaj? Kávu?“ Zeptal se a těžce oddechoval.
„Promiňte?“ Tom vzhlédl od místa, kde se skláněl nad něčím, co vypadalo jako papíry s nákresy kuchyně.
„Co si dáte?“
„Ehm… to je v pohodě. Obsloužím se sám, díky,“ řekl Tom s dalším úsměvem, než se vrátil k papírům na lince.
Bill na něj zíral a nevěděl, co říct. Nakonec se rozhodl pro: „Víš, co děláš?“ A znělo to trochu povýšeně.
Tom se na něj znovu podíval a stále se usmíval: „Vím.“
Bill zůstal stát na místě, a ještě vteřinu se na Toma díval, pak se otočil, lehce zavrtěl hlavou a znovu vzal tašku a složku z místa, kde je upustil na podlahu.
„Ahoj!“ Křikl za sebou a rozběhl se ke dveřím, trhl jimi a zabouchl je.
Tom se do ticha uchechtl: „Ahoj.“
Pro stavitele nastal čas dělat to, co miloval. Zamračil se na plány pod svýma rukama a začal si pobrukovat nudnou melodii. Kuchyň byla vybrána vkusně, na úrovni, ale přesto v ní byla použita jemnost, která z ní dělala vhodnou kuchyň pro domácnost.
Bill Kaulitz měl zjevně vkus pro design, stejně jako pro oblečení, pomyslel si Tom s úsměvem. To, že ho přivítal nespokojený a téměř nahý chlapec, byl pro něj trochu šok, ale přistihl se, že obdivuje elegantní tělo, které spatřil. Tom nikdy nepatřil k těm, kdo by toužil po mužích, ale bylo by neslušné alespoň neocenit Billovo tělo.
Vyplázl jazyk, aby si olízl kroužek ve rtu, pak sklonil hlavu níž, a začal se rozhodovat, kde přesně začít s úkolem, který měl před sebou.
***
Bill proběhl za roh ulice, a konečně dorazil k malému butiku, kde pracoval. „Promiň, promiň, promiň!“ Trhl dveřmi a vklopýtal dovnitř. Spěšně obešel pokladnu a vešel do zadní místnosti. Sundal si bundu a hodil tašku se složkou na stůl v rohu malé zadní místnosti, kterou zaměstnanci používali na přestávky.
„To je v pohodě!“ Zavolala na něj Nathalie.
Bill se vrátil do obchodu, uhladil si vlasy a pokusil se je prsty prohrábnout, aby se zbavil všech cuchanců, které si vytvořil během sprintu do práce.
„Promiň!“ Zopakoval a stále trochu lapal po dechu.
„To je v pohodě, vím, že ti dneska měli přijít ti řemeslníci,“ podívala se na něj Nathalie se smíchem.
„Tys to věděla?“ Bill si přestal prohrabávat vlasy.
„Jo,“ přikývla Nathalie, „řekls mi to minulej týden.“ Vrátila pozornost k časopisu.
Bill zasténal a zaujal místo vedle Nathalie za pokladnou: „Jak sis to mohla zapamatovat?“
Nathalie se na něj úkosem podívala a líně otočila stránku: „Ty jsi na ně zapomněl?“ Zeptala se zjevně pobaveně. Bill přikývl, otočil se zády k butiku a s úšklebkem se opřel o pult.
„Ach bože,“ zasténal Bill a zakryl si obličej rukama.
Nathalie se zatvářila překvapeně: „No tak, Bille, o nic nejde, jen jsi zapomněl. Jsi jenom člověk.“
Bill zavrtěl hlavou, stále zabořenou do dlaní ve snaze skrýt stud: „Otevřeljsemdveřejenvboxerkách.“
„Ehm, co?“ Zeptala se Nathalie. Bill měl teď její plnou pozornost a časopis ležel osaměle na pultu.
Bill pomalu odtáhl obličej od dlaní a podíval se na přítelkyni širokýma očima a s růžovými tvářemi: „Otevřel jsem dveře jen v boxerkách,“ zopakoval šeptem.
„Okay…“ nastala pauza. Pak Nathalie propukla v záchvat smíchu a zakryla si ústa rukou.
Bill se na ni zadíval: „To si říkáš kamarádka?!“ Naříkal.
Nathaliin smích neutichl, místo toho zvedla ruku, aby si otřela slzu, která jí vytryskla z oka.
„Uh, Nathalie!“ Rozhodil Bill naštvaně rukama. „Ty normálně brečíš!“
Nathalie ztěžka oddechovala a snažila se znovu ovládnout. „Promiň.“ Bill na ni dál zíral. „Bille, no tak, musíš uznat, že je to docela vtipný,“ zasmála se Nathalie.
Bill našpulil rty a založil si ruce na hrudi. „To se ti snadno řekne,“ zamumlal a mrzutě odvrátil pohled.
Blondýnka se zajíkla. „Promiň,“ řekla znovu.
Bill se zamračil a jeho tváře zaplály čerstvými rozpaky.
„Bille, já jen…“ přerušilo ji cinknutí zvonku, když se otevřely dveře jejího butiku a dovnitř vstoupil zákazník.
„Vítejte,“ pozdravila s úsměvem. Bill se vyřítil do zadní místnosti. Tohle byl jeden z těch dnů, kdy se prostě neměl obtěžovat vstávat.
O půl hodiny později se vrátil do obchodu a zjistil, že je opět prázdný. V Nathaliině butiku nebylo nikdy rušno, byl to ten typ luxusního podniku, kde se jeden kousek prodával hodně, hodně dlouhou dobu. Bill obdivoval každý Nathaliin návrh, byla nesmírně talentovaná a velmi rychle se stala úspěšnou, stejně jako získala slušnou dávku slávy v módním průmyslu.
Bill toužil po vlastním úspěchu jako návrhář, ale byl to tvrdý byznys a na mladé a svěží návrháře, jako byl on sám, nebylo moc času. Nathalie mu od začátku jeho kariéry ve svém obchodě slibovala, že se jeho návrhům bude věnovat, ale nikdy tomu nevěnovala víc než pět minut, než se objevilo něco nebo někdo důležitější. Bill jí to nezazlíval, byla to kamarádka a výborná zaměstnavatelka, ale občas ho to trochu mrzelo.
„Koupila něco?“ Zeptal se Bill narovinu.
Nathalie vzhlédla a usmála se. „Jo, vzala si šaty!“
Tvář se jí rozzářila, když tu novinu Billovi vyklopila. Kdo byl Bill, aby se na ni zlobil? „To je úžasný, Nat,“ rozplýval se Bill, než k ní přešel a objal ji. Ty šaty byly nádherný kousek oděvu, který Nathalie samozřejmě navrhla, a také ho sama ušila. Bylo to opravdové mistrovské dílo, nádherné spojení černé krajky a hedvábí. Ale navzdory zástupům obdivovatelů, které přitahovaly, se nikdy neprodaly. Tedy až do dneška.
„Bille! Nemůžu tomu uvěřit, vždyť tu byly celou věčnost!“
„Mám z tebe takovou radost.“ Bill Nathalii pustil a usmál se nad její radostí.
Nathalie se na něj vřele usmála, a pak se podívala směrem k rohu, kde původně byly šaty vystaveny. „Vypadá teď docela prázdně, nemyslíš?“
Bill se podíval za sebe. „Jo…“ souhlasil.
Nathalie si trochu smutně povzdechla: „Tak to ho asi budeme muset zaplnit.“
Bill přikývl. „Teď mají nový domov a lepší.“
Nathalie se na něj usmála. „Jsem moc ráda, že se konečně prodaly, ale budou mi chybět.“
Bill do ní šťouchl loktem. „Hele, bude je nosit skutečnej člověk.“
Nathalie se na něj šibalsky usmála: „Ty jsi skutečnej člověk.“
Bill zasténal. „Nepřipomínej mi to.“
Nathalie se zachichotala. Podařilo se jí Billa přesvědčit, že by bylo dobré, aby jí v těch šatech zapózoval do portfolia, které potřebovala rozšířit, a tvrdila, že Bill má mnohem elegantnější postavu než jakákoli modelka, kterou viděla, a perfektní držení těla, pro které by se mělo zabíjet. Po těchto lichotkách Bill neochotně souhlasil, ale k jeho zděšení mu Nathalie vycpala hrudník, nacpala ho do podpatků a přinutila jeho tělo k nejrůznějším sotva proveditelným polohám. Bill pak skoro týden nemohl chodit.
„Takže Bille, ten tvůj stavitel,“ začala Nathalie a vtáhla Billa zpátky do přítomnosti.
„Co s ním?“ Zamračil se Bill.
Nathalie se ušklíbla. „Netvař se tak nešťastně, já už se ti smát nebudu.“
„Klidně si posluž,“ protočil Bill očima.
Nathalie se zachichotala. Byla ráda, že je Bill gay a má stejný zájem o muže jako ona sama, zvlášť když na ně měl obvykle dobrý vkus. Přinejmenším co se týkalo vzhledu. Zdálo se, že v milostné části zatím moc štěstí neměl, ale upřímně řečeno, nedokázala pochopit proč. Byl tak krásný, a tak úžasný.
„Jak se jmenuje?“
„Tom.“
„Jaký je?“
„Dobrý.“
„Bille!“ Zakňourala Nathalie. „S tebou je to těžký.“
Bill se na ni usmál. „Jo.“
„Takže,“ zkusila to Nathalie znovu. „Myslíš, že bys ho mohl sbalit?“
„Nathalie!“ Vyhrkl Bill šokovaně.
„No co?“ Zeptala se. „Musela jsem se zeptat.“
„Nesnáším stavaře,“ zabručel Bill a přejel rukou po modelkách, které se vystavovaly na stránkách Nathaliina časopisu.
„Proč proboha?“ Zatvářila se Nathalie pohoršeně.
„Protože to jsou nechutní, špinaví barbaři, co tráví život v prachu a pískaj na ženy, o kterých vědí, že nemají šanci je dostat.“
„Ale jsou tak sexy.“ Nathalie na Billa zírala, jako by se zbláznil.
„Nathalie, jsi zasnoubená,“ ušklíbl se Bill.
„To ale neznamená, že nemůžu slintat nad stavaři,“ oponovala.
„Kam se poděla tvoje důstojnost? Co kdyby sem teď přišel nějakej nóbl designér a přistihl tě, jak zíráš na tu lůzu, co se válí ve špíně?“
„Já jsem nóbl designérka,“ podívala se na Billa.
„Jo, bez důstojnosti,“ zamumlal Bill a maličko se na svoji kamarádku usmál.
„Jak myslíš,“ odtušila Nathalie a přešla k polici, kde se nacházelo několik měkkých kašmírových svetrů, z nichž některé bylo třeba znovu složit.
Bill se pro sebe lehce ušklíbl a zamířil k ní, aby svetry úhledně složil.
Po několika minutách ticha Nathalie zahájila další výslech, aby zjistila cokoli, co se týkalo Billova nového obyvatele. „Jak vypadá?“
„Pořád tě zajímá ten stavař?“ Protočil Bill očima.
Blondýnka nadšeně přikývla. „Mmm jo.“
„No,“ začal Bill, „má dredy…“
„Dredy?“ Zamračila se Nathalie.
Bill pomalu přikývl. „… Jo.“
„No, to je zklamání,“ dál se mračila.
Bill se zamračil také. „Proč?“
„Nikdo nemá rád dredy,“ povzdechla si.
Bill svraštil obočí. „Já jo,“ řekl téměř vzdorovitě.
Nathalie k němu otočila hlavu. „Ty jo?“
Bill se začervenal a nebyl si úplně jistý, proč obhajuje styl svého stavitele. Přesto souhlasně přikývl.
Nathalie povytáhla obočí: „Okay…“
Bill se zašklebil. „No, to je novinka,“ zamumlal.
Nathalie se nečekaně zachichotala. „Tady se někomu líbí jeho stavař.“
Billovy tváře se zabarvily ještě hlubším karmínem. „Ne,“ odpověděl chabě.
Nathalie chvíli mlčela. „Když to říkáš,“ zazpívala.
Bill se znovu zamračil. „Jdu si dát kávu.“ Zamumlal, než se vydal na čerstvý vzduch.
autor: em_rose483
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
