autor: em_rose483
Bill uznale zabručel, když mu káva sklouzla do krku, skoro tak horká, že mu popálila jícen, ale nezpůsobila mu zvláštní potíže. Pomalu z ní usrkával, zatímco pokračoval v rychlé chůzi zpět do butiku.
Když se vracel, myšlenkami zabloudil ke svému bytu. Bytu, který v tuto chvíli obýval Tom. Jeho obočí se lehce nakrčilo. Hřála ho představa, že někdo přes den obývá jeho byt. Nebyl si zcela jistý proč a nebyl zcela přesvědčen o svém vlastním odhalení. Zavrtěl hlavou a vzpomněl si na Nathaliina slova, že se mu ten stavitel líbí. Instinkt mu velel tuto skutečnost popřít; zaprvé Tom nebyl typem muže, který by ho obvykle přitahoval, a zadruhé to byl stavitel. Takový ten špinavý, slizký budižkničemu, s nímž by se Bill obvykle styděl kdekoliv ukázat. Opravdu neměl rád stavaře. Možná by bylo nejlepší, kdyby své pomalu se probouzející city zavčas zkrotil a nechal je vyvanout a zmizet.
„Ahoj,“ pozdravil Nathalii, když se vrátil do obchodu, a podal jí kávu, kterou jí po cestě koupil. Podezřívavě si ji prohlížela, držela ji dál od těla a ve tváři se jí mísila nechuť a nedůvěra. „Co?“ Bill prošel kolem ní a opatrně si sundal bundu, aniž by kávu rozlil.
„Je nízkotučná?“ Zeptala se váhavě.
„Co bys dělala, kdybych řekl, že ne?“ Protočil Bill očima.
„Víš, že držím dietu!“ Zaječela Nathalie.
Bill si pobaveně povzdechl. „To bych ti vážně neudělal.“
Otočil se a sledoval, jak si jeho šéfová úlevně povzdechla a začala spokojeně usrkávat ze svého nápoje. „Díky.“
„V pohodě,“ odpověděl Bill poté, co pověsil bundu v zadní místnosti. „Ale víš, že si myslím, že je to zbytečný.“
Nathalie si odfrkla. „To se ti lehce řekne,“ zamumlala, „ty se za dva měsíce neženíš, a navíc… ty jsi jeden z těch lidí.“
Bill se sklonil, aby z police sebral spadlou šálu. „Jeden z těch lidí?“
Nathalie přikývla a opřela se o pokladní pult. „Jeden z těch otravně hubenejch lidí, kteří se o to ani nemusejí snažit.
„Jak vůbec víš, že se nesnažím?“ Zasmál se Bill a úhledně složil hedvábný šátek.
Nathalie pozvedla dokonale vytrhané obočí. „A snažíš?“
Bill se zasmál a sklopil oči. „Ani ne, diety mě nudí a cvičení nesnáším,“ vysvětlil a vrátil šátek na poličku.
„Uh,“ zamračila se Nathalie, „ale vypadáš zatraceně krásně!“
„Jsem chlap, víš?“ Podíval se na ni Bill.
„To neznamená, že nemůžeš být krásnej.
Bill pokrčil rameny. „Asi ne, díky. Ale upřímně řečeno, vypadáš naprosto úžasně v čemkoli, co máš na sobě, včetně pyžama.“
Nathalie se na něj usmála. „Zapomněla jsem, že jsi mě viděl v pyžamu.“
Bill se zasmál. Byl to jeden obzvlášť hrozný večer, který s sebou přinesl jednu obzvlášť příšernou sněhovou bouři, což Billa donutilo zůstat u Nathalie, kam se dalo snáze dostat. Nathalie byla přirozeně úžasná žena, Bill ji obdivoval po všech stránkách a často se přistihl, že jí závidí tu nenucenou krásu a okouzlující styl. Proto pro něj byl určitý šok, když zjistil, že Nathalie, jeho nádherná a úspěšná šéfka a přítelkyně návrhářka, obdivuje jeho vlastní krásu. Nikdy se nepovažoval za nějak zvlášť přitažlivého, ale připouštěl, že za ta léta byl objektem touhy několika mužů i žen. Hádal, že ačkoli on sám to neviděl, ostatní to vidět museli.
„Doufám, že budu na naší svatbě vypadat hezky.“ Nathalie se vrátila k popíjení kávy.
Bill k ní přistoupil a přidal se k ní za pokladnou. „Budeš. Není možný, abys nevypadala.“
Nathalie se na něj usmála. „Děkuju, Bille.“
Bill jí úsměv opětoval, a najednou zjistil, že jí závidí nejen vzhled. Přistihl se, že touží po někom, po někom skutečném, kdo by ho objímal, miloval a říkal mu, že je krásný i bez všeho toho třpytu. Nathalie měla takové zatracené štěstí.
„Oh!“ Vypískla Nathalie najednou. „Vlastně mě dneska vyzvedne na oběd!“ Zasmála se.
Bill se v myšlenkách vrátil do přítomnosti. „Oh?“
Nathalie nadšeně přikývla. „Jdeme do toho novýho podniku v centru, kousek od toho klubu. Jak se to jmenuje…“
„Nocturnal?“ Nabídl Bill.
„Jo, to je on! Ach, Bille, já se tak těším!“ Nathalie se na něj usmála a prakticky tančila.
„Tak jak se má Tobi?“ Zeptal se Bill konverzačně.
„Dobře, je…“
Zvonek v malém obchůdku zacinkal a někdo vstoupil dovnitř: „Je tady!“
Bill protočil očima, ale přesto se usmál nad tím, jak Tobi Nathalii rozzářil, a to i po třech letech chození a dvojnásobně dlouhé době přátelství.
Opřel se o zeď za pultem a sledoval, jak snoubenec Nathalii vtáhl do vřelého objetí. Tobi nebyl muž, se kterým by Nathalii někdo spojoval. Byl velký, ošuntělý a zdánlivě hrozivý, nebýt vrásek úsměvu, které vždy zdobily jeho rysy.
„Ahoj Bille,“ mávl na chlapce za pultem.
„Ahoj, Tobi,“ pozdravil ho s úsměvem zpátky.
„Nebude ti vadit, když si na hodinku nebo dvě půjčím Nathalii?“ Zeptal se a ovinul jí ruku kolem útlého pasu, zatímco se chichotala a dívala se na lásku svého života.
Bill přikývl a se smíchem odpověděl: „Samozřejmě, že ne. Ať se ale vrátí ještě před setměním,“ zažertoval.
Tobi se tiše zasmál, než s nadšenou Nathalií po svém boku zmizel z obchodu. Bill si povzdechl a sledoval, jak obě zamilované hrdličky opouštějí butik. Najednou měl pocit, že svou spřízněnou duši nikdy nenajde. Strávil roky hledáním, ale jeho úsilí bylo zbytečné a z těch chlapů se buď vyklubaly nicky, nebo heterosexuálové. Vlastně ten byl jen jeden; tvrdil, že byl do něj tak bezhlavě zamilovaný, že si ani neuvědomil, že má Bill penis. Tomu se samozřejmě musel vysmát, jelikož mu bylo jasné, že si to moc dobře uvědomoval, jen se mu líbila ta těsnost, kterou jeho malá dírka poskytovala.
Bill si znovu povzdechl, cítil se osamělý, unavený a chtěl jít domů. Pak mu došlo, že až se vrátí domů, nebude moct všechno hodit za hlavu a relaxovat, jelikož mu bude dělat společnost jeho řemeslník.
Tohle bude pár zatraceně dlouhých týdnů.
***
Později večer se Bill vrátil do svého bytu se zamračeným výrazem a s několika taškami víc, než s kolika odešel. Nathalie si dala obzvlášť pomalý oběd, který trval tři a půl hodiny, a nechala ho, aby se o malý butik staral sám déle, než mu bylo příjemné. Za normálních okolností by tuto výzvu uvítal, vždycky chtěl rozvíjet své schopnosti a zvykat si na neustále se měnící svět módy. Jenže dnes se musel vypořádat se dvěma nepříliš spokojenými zákazníky, z nichž jeden křičel na celý obchod, že Bill je bezohledný imbecil, který vypadá příliš mladě a příliš žensky na to, aby pracoval na tak prestižním místě, jako je Nathaliin butik, a zda by mu nemohl pomoci někdo jiný.
Bill se tomu muži snažil zdvořile vysvětlit, že nemůže nic dělat s tím, že jeho žena neoblékne šaty přes zadek. Rozhodl se nevšímat si hrubých poznámek mířených přímo na jeho hlavu, jelikož měl svou práci docela rád.
Zaklel, když zapadl do svého bytu a zakopl o boty. „Zasraný boty,“ zamumlal, „teď jste se jako rozhodly ukázat, jo?“
Z kuchyně, z prostoru, který stínila téměř rozpadající se zeď, se ozvalo hlasité zabušení.
Bill ztuhl, a pak se uvolnil. „Zasranej stavitel,“ odplivl si.
V klenutém průchodu se objevil Tom. V jedné ruce držel kladivo a ve druhé něco, co vypadalo jako dláto, i když si tím nebyl tak úplně jistý, jelikož nebyl žádný řemeslník a o tyhle věci se nikdy nezajímal.
Tom se na něj krátce usmál, než přešel k pultu a položil kladivo na jeho povrch.
Bill si odfrkl a hodil tašky na pohovku spolu se svou… „Ale ne,“ nechal v butiku svou složku.
Tom se podíval na Billa a viděl, že vypadá ztrápeně. „Špatnej den?“ Zeptal se zdvořile.
Bill přikývl a prsty si masíroval spánky. Povzdechl si a se zacinkáním upustil klíče na tašky. „Ten nejhorší.“
„Oh?“ Pozvedl Tom obočí.
Bill přikývl a zavřel oči; dnes večer nebude moct pracovat na svých návrzích, a právě přesně to potřeboval, jelikož nestíhal plnit své plány.
„Chceš si promluvit?“
Bill na Toma vrhl podezřívavý pohled. Co ho proboha zajímalo? Nicméně poté, co o tom nejméně dvě celé vteřiny přemýšlel, si uvědomil, že si o tom skutečně promluvit chce. Koneckonců taková příležitost byla vzácná. Vedl tak zběsilý životní styl, že absolutně neměl čas si jen tak sednout a popovídat si. Ani s Andreasem nebyla taková konverzace běžná. Bill věděl, že ho Andreas zbožňuje, ale stěžování si bylo něco, co Andreas z duše nesnášel, takže se nikdy nemohl pořádně vypovídat.
„Jo,“ vydechl, vydal se směrem ke kuchyni a unaveně si protřel oči.
Tom se na něj usmál a trochu stydlivě, ale hlavně s uznáním černovlasého krasavce obdivoval. Nebyl si úplně jistý, jestli ho Bill přitahuje, ale opravdu bylo těžké nevidět, že Bill je nesmírně krásný chlapec. To by nepopřel ani heterosexuál, jako byl Tom.
„No páni! Do prdele!“ Vykřikl Bill pronikavě a zíral do místnosti za stavitelem.
„Co?“ Tom se otočil k místu, kam Bill zíral, a modlil se, aby neshledal něco zoufale špatného na jeho práci. Když zjistil, že tam vlastně nic neobvyklého není, zamračil se.
„Mám jen půlku kuchyně!“ Zalapal Bill po dechu, vykročil dovnitř, obešel stavitele a stále s otevřenou pusou zíral na místnost, která byla během několika hodin kompletně zdemolovaná. Tam kde ještě ráno byla kuchyňská linka spolu se sporákem a dřezem, byla nyní obrovská díra.
„To teda bylo rychlý,“ řekl ohromeně a otočil se zpátky k Tomovi
Tom pokrčil rameny. „Říkal jsem ti, že v tom, co dělám, jsem dobrej.“
„Jo, ale mám jen půlku kuchyně,“ dál zíral.
Tom se ušklíbl. „Ty jsi nikdy před tím nedělal žádný stavební práce?“ Zamyslel se.
Bill se začervenal, sklopil zrak a Tom si okamžitě uvědomil svoji chybu. Samozřejmě, že si Bill nikdy nenechal opravit víc než kotel, soudě podle fádního bytu, ve kterém bydlel. Všechno bylo obyčejné a kromě nepořádku, který Bill nashromáždil, minimalistické.
„Nic takhle velkýho,“ řekl Bill tiše a podíval se na Toma.
Tom se na něj usmál v naději, že Billovi oplatí bublinu, kterou před chvílí vyloudil. „No, stěhování starýho nábytku a spotřebičů nebývá moc složité ani pro průměrného stavaře.“
„A ty nejsi průměrný?“ Napřímil se Bill.
Tom se znovu zasmál. „Ne.“
Bill se konečně usmál a pomyslel si, že Tom možná není až taková nepříjemnost. V duchu se zachichotal, Nathalie by byla nadšená, kdyby věděla, že se právě přiznal k tomu, že ho tenhle stavitel trochu přitahuje. No, pomyslel si Bill, zase tak úplně ho nepřitahoval, spíše si zvykal na jeho společnost.
„Takže tenhle špatnej den,“ začal Tom znovu.
Bill si povzdechl a sesunul na malou židli, která byla poněkud opuštěná u pultu ve zbývající půlce kuchyně. „Prostě hodně stresu za jeden den, to je celý. Mám tendenci přehánět,“ přiznal.
Tom přikývl a sehnul se, aby v bedně s nářadím našel něco, co by mu pomohlo při práci. „Co přesně děláš?“ Zeptal se.
„Jsem designér,“ řekl Bill.
„Působivý,“ poznamenal Tom, když objevil hledaný nástroj a zastrčil si ho do kapsy zaprášené kombinézy, kterou měl na sobě přes ošoupané džíny.
„No,“ řekl Bill, „tak nějak.“
„Jak to myslíš?“ Zeptal se Tom a podíval se na Billa.
Bill se zašklebil. „Chci být návrhář. Mám stovky vlastních náčrtů, kreseb a vzorků, ale zatím jen velmi málo úspěchů.“ Tom vydal zvuk pochopení a trpělivě čekal, až bude Bill pokračovat. „Pracuju v malém butiku, kousek od náměstí Gänsemarkt,“ řekl Bill. „Snažím se, aby si mých návrhů někdo všiml, ale tenhle módní svět je tak hektickej, že je to marná snaha,“ povzdechl si a cítil se mrzutě.
Tom se na něj podíval a bylo mu muže sedícího na židli líto. Vlasy mu po náročném pracovním dni jen tak visely a tvářil se sklesle.
„Můžu tvoje návrhy vidět?“ Zeptal se náhle s úmyslem zvednout tomu muži náladu.
Bill zavrtěl hlavou. „Nemůžeš,“ řekl upřímně zklamaně, „nechal jsem je v práci.“
„To je škoda,“ řekl Tom a přesunul se, aby posbíral své nářadí a schoval ho. „Tak třeba zítra?‘ Navrhl a sledoval Billovu reakci.
Bill zvedl oči a podíval se na něj. „Jo, určitě! Pokusím se přijít dřív domů a ty můžeš dřív skončit, a pak ti některé ukážu, je jich ale docela dost a nejsou všechny uspořádané, ale ukážu ti ty nejlepší,“ rozplýval se Bill.
„To budu moc rád,“ zasmál se Tom.
Bill se náhle začervenal, když si uvědomil, že se rozpovídal před tím cizím člověkem, před tím samým, o kterém silně pochyboval, že by měl o jeho díla skutečný zájem.
„Promiň,“ zamumlal.
Tom se usmál. „To je v pohodě, vážně bych rád viděl tvoje návrhy.“
Bill se stydlivě usmál a skrz řasy se na Toma podíval. „Díky,“ vydechl.
Tom se usmál a oči mu vřele zajiskřily. Mezi oběma se rozhostil okamžik elektrizujícího ticha. Ani jeden si nemohl být jistý, nakolik to byla touha a nakolik jen neurčitá přitažlivost. Ani jeden z nich na tu jiskru nereagoval, ale ani jeden se jí nevyhýbal.
„Tak se uvidíme zítra.“ Tom se narovnal a popadl svou menší tašku plnou věcí, kterou si vždycky po práci bral s sebou domů.
Bill mlčky přikývl. „Přijdeš zase ráno?“
„Jo, přijdu zase, než půjdeš do práce. Jestli ti to nevadí?“ Zeptal se a vydal se směrem k domovním dveřím.
„Ne, v pohodě,“ řekl Bill a v duchu si poznamenal, že si má nastavit budík o pár minut dřív, aby se zítra ještě stihl oholit.
„Měj se, Bille,“ otočil se k černovláskovi a vřele se na něj usmál.
Billovo břicho udělalo malý kotrmelec a on si ho zakryl dlaní, aby ho utišil. „Zítra.“
autor: em_rose483
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
