autor: em_rose483
Bill měl pocit, že umře.
Třásl se, za zavřenýma očima mu třeštila hlava a bolela ho každá kost v těle. Po kůži mu naskočila drobná husí kůže. Posunul se a zasténal, když ho peřina poškrábala na citlivé kůži, a snažil se posadit. Rychle se však ukázalo, že se nemůže ani hnout, když ho snaha posadit se přiměla zalapat po dechu a husí kůže se nyní změnila v pot, který ho pálil. Bill se se zasténáním svalil na záda.
Chvíli ležel rozpláclý, snažil se uklidnit svůj tep a pomalými pohyby se snažil ochlazovat tělo. Jak to vypadalo, nebyl schopen vstát. Práce tedy byla pasé. Nestávalo se často, že by do práce nepřišel, protože se ze všech sil snažil být zodpovědný pracovník. Upřímně řečeno, měl pocit, že by si během roku mohl dopřát o pár dnů volna navíc, ale potřeboval peníze. Nebyl zoufalý, ale odměňovat se domnělými prázdninami nebylo dobrovolné.
Možná by měl zavolat i Tomovi, aby dneska raději nechodil. Nebyl žádný sobec, takže nechtěl, aby stavař onemocněl. Usmál se, když si na Toma vzpomněl. Byly to už skoro dva týdny, co spolu prožili tu poněkud vyhrocenou chvilku v kuchyni. Od té doby se nestalo nic kromě několika nevinných polibků a drobných, koketních doteků. Každý z nich zkoumal toho druhého; zkoumali, co mají rádi, zápory, přátele, zvyky, vyhlídky do budoucna. Minulosti se dotkli jen matně, jelikož Bill nebyl z těch, kteří by se příliš zabývali minulostí, a Tom zjevně také ne, takže ho to až tolik nezajímalo. Rychle se z nich stali přátelé, přesto to nevypadalo jako uspěchaný vztah. Sexuálně se nikam neposunuli, ale Billovi to takhle vyhovovalo, protože si ještě nebyl jistý, jestli může Toma nazývat svým přítelem, ale nad tou představou často přemýšlel.
Byl šťastný, když trávil čas s dredařem, protože Tom ho činil šťastným. Ten mlhavý pocit ho nikdy neomrzel, byl spokojený, když jeho vnitřnosti dělaly nadšená salta, kdykoli Tom vstoupil do místnosti, a nevadilo mu, když se Tomova kůže otírala o tu jeho a vysílala do celého jeho těla jiskření. Vlastně to všechno miloval. Nathalie byla z celé situace samozřejmě nadšená a Bill se s ní o všechno moc rád podělil.
Sakra, Nathalie. Měl by jí zavolat. S obtížemi se mu podařilo převalit se na bok a nataženou rukou zašmátral na nočním stolku, aby našel telefon. Poté, co ho poslepu nahmatal, zamžoural na malou modrou obrazovku a pokusil se objevit, jak poslat zprávu. Jeho zrak nespolupracoval, stejně jako hlava, která mu pulzovala, když ho oslňovalo světlo a Bill měl pocit, že nějak příliš. Proč se jeho telefon choval jako mrcha?
„Zasranej telefon,“ zamumlal. Zamračil se, našel možnost posílání textových zpráv a pomalu, palcem vyťukal zprávu Nathalii, ve které vysvětloval, že je nemocný a že dnes nebude moct přijít do práce. Ruka mu klesla k boku, když konečně zprávu odeslal a znovu zavřel oči před světem. Několik minut bezvládně ležel a ani se nehnul. Už dlouho se necítil tak špatně. S povzdechem a svraštělým čelem se tedy zachumlal před celým světem do přikrývek.
Jeho chvilkový zen byl však přerušen, když se jeho malým domem ozvalo hlasité vtíravé bouchání. Billovi se chtělo plakat. Všechno ho bolelo, dokonce i světlo bodalo, i když se sotva mihotalo skrz závěsy, a poslední, co potřeboval, byl někdo u dveří. Zakňučel, když se ztěžka zvedl a shodil nohy přes okraj postele. Chvíli seděl a čekal, až mu přestane pulzovat hlava. Opatrně se postavil. Zdálo se, že ho nohy udrží, i když se pod jeho vahou třásly.
Popadl deku, která byla přehozená přes peřinu, a omotal si ji kolem ramen. Byl rád, že má alespoň nějaký zdroj tepla. Jen co vyšel z pokoje, bouchání se opakovalo a on tiše zaklel, což bylo přerušeno kýchnutím. Rozhodl se, že ať už to byl kdokoli, dostane pěkně seřváno, až otevře dveře. Tato myšlenka však zmizela, když se přes dřevěnou stěnu, která ho dělila od venkovního prostoru, ozvalo jeho jméno. Tom.
Billova nálada se okamžitě změnila a jeho vnitřnosti se zahřály. Možná všechny ty nadávky přehodnotí. Zarazil se však, když si uvědomil, že měl možná zavolat i Tomovi a upozornit ho na svou poněkud nešťastnou situaci. Předpokládal, že teď už je pozdě, bude si prostě držet odstup, zatímco Tom bude dělat svou práci.
„Dobré ráno,“ řekl s ubohým posmrkáváním, když otevřel dveře.
Tom se na Billa usmál a naklonil se k němu, aby mu pravděpodobně dal polibek na rty. Bill se mu však vyhnul, ustoupil dozadu a mávl na Toma, aby ho od sebe odehnal.
Tom zakroutil lehce hlavou a zatvářil se ustaraně. „Udělal jsem něco?“
Bill roztál. „Ne, ne, jen jsem nemocný,“ řekl. A pak kýchl, čímž potvrdil své tvrzení.
Maličko se usmát a zachumlal se ještě víc do deky, jelikož se třásl, když se otevřenými dveřmi dovnitř vkrádal chladný vzduch. Podzimní období se teď měnilo v zimu. Sníh ještě nepřišel, ale vzduch byl sychravější a stromy už téměř shodily všechno listí.
Tom se přiblížil k Billovi, upustil své věci na podlahu a s cvaknutím za sebou zavřel dveře. „To je mi jedno,“ řekl vážně a rychle obtočil ruku kolem jeho pasu a přitáhl si ho do něžného objetí. Billovy oči se spojily s Tomovýma a rozšířily se, když Tom zaklonil hlavu a dal Billovi na rty ten nejjemnější polibek. Chvíli tak zůstali, když Tom jen špičkou jazyka ochutnal Billa, a pak se odtáhl, usmál se na něj a konejšivě ho pohladil rukama po zádech.
Bill zalapal po dechu a zvedl ruku, aby se dotkl prstem jeho rtů. „Teď bude špatně tobě!“
Tom pokrčil rameny. „Kdepak, já mám speciální stavitelskej imunitní systém.“
„Oh?“ Zeptal se Bill a skepticky pozvedl obočí. „A to znamená…?“
Tom se zasmál a pohladil Billa po páteři. „Zvládnu všechno, už jsem si skoro vším prošel.“
Bill se zamračil. „To ale neznamená, že neonemocníš.“
Tom mu věnoval jeden ze svých sebevědomých úsměvů a lehce Billa cvrnkl do nosu. „Budu v pohodě.“
Bill nakrčil nos a usmál se na něj. Pak znovu kýchl, předklonil se a chytil se za hlavu. „Do prdele.“
Tom ho úspěšně rozptýlil od jeho nemoci, ale ta se teď v celé své kráse znovu vrátila. Celé jeho tělo se třáslo, bolelo a stěžovalo si na příliš dlouhé stání.
Tom třel Billovi záda, znepokojený tím, jak moc nemocný je. „Bille?“
Ten byl stále ještě v předklonu, pomalu se snažil narovnat a vrávoral, když jeho tělo protestovalo. „Bolí to,“ zakňučel.
Tomovo čelo se obavami stáhlo. „Pojď sem,“ přitáhl si ho k tělu a zavedl ho k pohovce. Bill uvítal teplo Tomova těla, když ho držel přitisknutého ke svému tělu. Tom mu dodával pocit tepla a bezpečí.
Když ho dredař posadil na pohovku, Bill znovu zasténal, hlava se mu zatočila při změně úrovní a svět se na okamžik zakymácel. Ucítil na čele ruku. „Myslím, že máš teplotu,“ řekl mu Tom.
Bill přikývl. „Asi umřu.“
„Nedramatizuj to, máš jen horečku,“ uchechtl se Tom.
„Přesně tak,“ zasténal Bill, „opravdu mám teplotu?“
Tom se nad něj naklonil a rukou mu přejel po paži. „Kouknu na to.“ Přisunul se blíž, až Bill ucítil horké obláčky jeho dechu, souhlasně nakrčil nos a vzdychl, když se jeho mysl lehce zamlžila. Zavřel oči, když mu Tom velmi jemně přitiskl rty na čelo.
Když se odtáhl, Billovi se zatočila hlava, ačkoli si nebyl jistý, nakolik za to může jeho nemoc. Zamrkal a zjistil, že Tom je stále nablízku, rozespale se usmál, přitiskl své rty na Tomovy a kochal se překvapeným zvukem, který dredař vypustil. Tom se usmál a oči mu láskyplně zajiskřily. Pevněji kolem Billa omotal deku a jemně ho přitlačil k pohovce. Bill zafuněl a ucukl, když ho látka kolem obnažené kůže zašimrala. Ale vydechl, když ho Tom nasměroval do pohodlné polohy.
Tom mu vtiskl další polibek na čelo a tiše řekl: „Dneska se o tebe postarám.“
Bill se maličko usmál a připadal si trapně. Jeho oči se zavřely, když se Tom vzdálil, a brzy se ho zmocnil spánek.
***
Bylo skoro poledne, když se Bill znovu probudil. Kůže ho pálila a s výkřikem se snažil vymotat se ze všech přikrývek, které dusily jeho tělo. Shodil je ze sebe a zůstal ležet, jeho tělo plakalo, zatímco jeho mysl registrovala horečnatou bolest, která jím procházela. Přitáhl si kolena k hrudi a hřbet ruky si položil na čelo, aby ho trochu zchladil.
Několik okamžiků takhle zůstal ležet. Pak se pomalu posadil a zamžoural do místnosti. Položil si ruku na břicho, aby utišil kručení v žaludku, když si všiml, že vedle něj na stolku leží miska s polévkou a hrnek s čajem. Tom vedle misky položil také několik časopisů a Bill se jednoho dotkl a přejel rukama po lesklé obálce. Slyšel, jak se Tom pohybuje po kuchyni, i když se nyní ze zcela zničené místnosti neozýval skoro žádný zvuk. Kýchl a se zasténáním se opřel o pohovku.
„Bille?“
Bill zvedl hlavu, když uslyšel, jak do místnosti vstoupilo šouravé šoupání Tomových džínů.
„Jak ti je?“ Zeptal se Tom jemně, když si přisedl k Billovi a natáhl k němu ruku, aby mu ji položil na čelo. „Pořád je horké,“ zamračil se.
Bill přikývl. „Doufám, že to nebude na dlouho, mám práci.“
Tom se usmál. „S prací si teď nedělej starosti.“
Bill zavrtěl hlavou. „Mám opravdu dobrý návrh, který chci ukázat Nathalii, možná to bude můj velký průlom.“
„Právě teď potřebuješ odpočívat,“ řekl Tom pevně a jemnými doteky pohladil Billa po břiše. „Můžeš ten návrh ukázat mně,“ dodal.
Bill se na Toma usmál. Vždycky se díky němu cítil tak dobře. „Tak jo, ale nejdřív mi musíš přinést trochu vody.“
Tom obrátil oči v sloup. „Jsi tak náročný.“
Bill se zachichotal a zavřel oči. Rád poslouchal Tomovy kroky, když se pohyboval po kuchyni.
Ale než se vrátil, Bill opět usnul.
***
Později toho dne, když se Bill probudil, byla venku tma. Místnost byla místo toho osvětlena světlem, které se linulo z holé žárovky v kuchyni. Z vedlejšího pokoje se ozýval nějaký zvuk. Bill slyšel šumění vody a obzvlášť peprnou řádku ostrých slov. Zvedl se a odšoural se ke vchodu.
„Oh,“ vydechl rozespale a zničeně, když se postavil do průchodu.
Tom k němu stál zády, telefon měl přiložený k uchu a jednou rukou bojoval s neustálým proudem vody, který tryskal ze země, rozléval se po podlaze a plazil se po všem.
„Říkal jsi, že je v pohodě, když vytrhám zbytek prken z podlahy!“ Řekl Tom naštvaně.
Bill se držel zpátky, nechtěl Toma rušit v rozhovoru; bylo zcela zřejmé, že je to důležité.
„Kurva,“ řekl Tom, když voda nepřestávala, „Georgu, já vím, ale nemůžu to zastavit! Za chvíli bude celý Billův byt vytopený.“
Tom se postavil, jeho dočasná hráz ustoupila a nechala vodu volně proudit, tryskat ze země a rozlévat se po kuchyni. „Je nemocnej,“ zavrčel Tom, „potřebuje někde zůstat.“
„Jdi do prdele kámo,“ zasyčel Tom, „u tebe určitě nezůstane.“
Bill si zakryl ústa, aby potlačil smích.
„Hele musím jít. No nedivím se ti, ale příště se laskavě ohledně Billova bytu nespleť,“ řekl Tom ledově, než zavěsil a zasténal, aby si unaveně protřel spánky.
Naštvaně se otočil a pak uviděl Billa, jak tam stojí se zarudlými tvářemi od horečky a vypadá rozkošně pomačkaně, a jeho výraz změkl.
„Bille,“ řekl a vypadal nejistě, co má říct.
Bill se na něj sladce usmál. „Vypadá to, že potřebujeme instalatéra.“
Tom se zamračil. „Jo, hlavně ne zasranýho Georga.“
Bill pokrčil rameny a zamrkal, když ho z toho pohybu bolelo rameno.
„Moc se om…“ začal Tom, ale Bill ho přerušil.
„Neomlouvej se, není to tvoje vina,“ řekl jemně.
Tom se k němu přiblížil a jeho rysy byly úzkostné. „Celý tvůj vodovodní systém je v háji. Budeš… se muset na chvíli odstěhovat.“
Billa za Toma zabolelo u srdce. Měl o něj takovou starost, byl tak rozrušený z toho, že mu vytopil kuchyň, přestože to nebyla jeho vina. „To je dobrý.“ Bill se studenými prsty dotkl Tomovy tváře.
„Jsi nemocný, Bille,“ řekl Tom a sklopil oči.
„Já to přežiju.“
Tom znovu vzhlédl. „Máš kde zůstat?“
„Zavolám Andymu,“ přikývl Bill.
Tom také přikývl, vzal Billa za ruku a stiskl mu ji. „Je mi to opravdu líto.“
„To je dobrý,“ usmál se Bill.
Tom se ohlédl přes rameno, pak se znovu otočil k Billovi a tvářil se omluvně. „Vážně to musím jít vyřešit.“
Bill se znovu usmál. „Běž mi zachránit kuchyň.“ Otočil se a zamířil do své ložnice, kde věděl, že má telefon. „A neomlouvej se!“ Zavolal přes rameno chraplavě.
Než se dostal zpátky do svého pokoje, už zase těžce dýchal, tělo měl studené a pohyb ho bolel ještě víc. Popravdě řečeno se mu nijak zvlášť nechtělo hýbat, necítil se na to a myšlenka, že by zůstal u Andrease, ačkoli to byl jeho nejlepší přítel, nebyla moc růžová. S povzdechem vyťukal rychlé vytáčení čísla svého nejlepšího přítele a trpělivě čekal, až to zvedne.
„Haló?“
„Ahoj, Andy,“ řekl Bill.
„Bille! Hej, nezníš moc dobře.“
Bill se zamračil. „Jsem nemocný.“
„Fakt? To je na hovno.“
„Uh-“
„Tak se brzo uzdrav!“
Bill obrátil oči v sloup. Andreas byl vždycky se vším hned hotový. Konverzace s ním dost často probíhala jen jedním směrem. Pravda, Bill sám dokázal nepřetržitě mluvit, když se naskytla příležitost, ale Andreas měl tendenci žvanit o ničem a všichni ostatní se snažili dostat ke slovu.
„Díky,“ zamumlal Bill, „poslyš, Andy, mám doma problém…“
„Do prdele, kámo! Jakej problém?!“
Bill by se melodramatickému tónu svého přítele nejspíše zasmál, kdyby mu nebylo tak zle a jeho trpělivost nebyla na bodu mrazu. „Praskla mi voda v kuchyni a já…“
„Jak moc je to zlý? Plaveš po baráku?“
„Andy,“ zasténal Bill.
„Promiň.“
Bill chvilku počkal, aby se ujistil, že Andreas domluvil, a pak pokračoval: „Nutně potřebuju na pár dnů někde zůstat,“ zavřel oči a modlil se, aby nebyl odmítnut.
„Do prdele, jedeme s Lorettou na týden do Španělska.“
„Tos mi ani neřekl,“ Bill trochu zakňučel.
„Promiň, kámo, bylo to tak nějak na poslední chvíli, odjíždíme zítra ráno.“
Kousl se do rtu. Loretta byla svině, do které byl Andreas bezhlavě zamilovaný. Bill si myslel, že nosí příliš mnoho lesku na rty a že si ho příliš dobírá kvůli účesu a make-upu. Ale láska nebyla něco, s čím mohl bojovat, takže se jí prostě vyhýbal, jak jen to šlo. Nakonec jen řekl: „I tak ti děkuju a užij si Španělsko.“
„Za jiných okolností, bych ti pomohl.“
„Já vím,“ povzdechl si Bill. Ztuhl však, když na druhé lince uslyšel pisklavý hlas volající Andreasovo jméno.
„Musím jít, musím si dobalit.“
„Jasně, tak ahoj,“ řekl, ale uvědomil si, že to řekl do hluchého telefonu. Andreas už zavěsil.
Složil si hlavu do dlaní a zasténal. Andreas se chystal do Španělska. Nebyl si úplně jistý, jestli chce jet na pár dní k někomu jinému. Jeho rodiče byli mimo město a všichni jeho sourozenci se odstěhovali do jiných částí Německa, nebo dokonce světa v případě Abby, která před třemi lety odjela s manželem do Austrálie.
Předpokládal, že by to mohl zkusit u Nathalie, ale měl pocit, že by nebyla moc nadšená, kdyby se měla pár týdnů před svatbou starat o nemocného zaměstnance. Byl si jistý, že kdyby se jí zeptal, dostala by záchvat paniky.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Bille? Můžu dál?“
Bill souhlasně zabručel a vzhlédl, když Tom pootevřel dveře. Tomovo srdce ztěžklo, když uviděl malého Billa, jak sedí schoulený uprostřed postele, v ruce drží telefon a tváří se smutně. Okamžitě udělal pár kroků k posteli a sedl si na ni. Objal Billa kolem pasu a přitáhl si ho na klín.
„Co se stalo?“ Zeptal se a políbil ho na rameno.
Billa překvapilo, že je až tak čitelný, ale povzdechl si, zabořil obličej do Tomova krku a omotal mu prsty kolem předloktí. „Nikdo mě nechce.“
Tom políbil Billa na klíční kost. „Rozhodně vím, že to není pravda.“
Billovy vnitřnosti se zahřály a opřel se do Tomovy něžné péče. „Volal jsem Andymu a on jede s tou zasranou Lorettou do Španělska.“
Tom se uchechtl, byl o Andym a jeho „zasrané přítelkyni“ dobře informován. Bill mu dal jasně najevo, že ji mírně řečeno nemá rád. „To ale neznamená, že tě nechce, Bille.“
„Cítím se nechtěný,“ hlasitě si povzdechl.
„Já tě chci,“ řekl Tom po pravdě.
Billovi se zatajil dech a pevněji sevřel dredařovu paži. „Jo, ale pořád jsem bezdomovec.“
Tom se tiše zasmál. Chvíli mlčeli, zatímco Tom jemně houpal Billa v náručí.
Pak se odvážil říct: „Můžeš zůstat u mě.“
Bill se od Toma odtáhl jen natolik, aby se mu podíval do očí. „Vážně?“
Tom přikývl a usmál se svým drzým úsměvem. „Jo, mám spoustu místa.“
„Dobře,“ řekl Bill, a pak zopakoval: „Vážně?“
Tom se zasmál. „Bille!“ Hravě mu vynadal a políbil ho na rty.
***
„Do prdele!“
Tom se podíval po Billovi, který stál vedle auta, třásl se a hleděl na jeho dům. „Co?“ Zeptal se.
„Ty bydlíš tady?!“ Vyhrkl Bill a vytřeštil oči.
Tom se zasmál. „Jo.“
Bill nemohl uvěřit, na jaký dům zírá. Byl to nesmírně draze vypadající řadový dům. K velkým obíleným dveřím, které se hrdě tyčily uprostřed budovy, vedly schody z dlažebních kostek. Nacházel se nedaleko Binnenalsteru, což bylo epicentrum luxusního bydlení a místo, které bylo Billovým snem.
Znovu se zachvěl, když ho opět dostihla horečka. Tom stál po jeho boku, držel kufr s jeho majetkem, zatímco druhou rukou chytil Billa a táhl ho nahoru po schodech.
Když otevřel dveře, Billovy oči se rozšířily. „Panebože, Tome. Myslím, že jsem v takovým domě ještě nikdy nebyl.“
Tom upustil kufr dole pod schody a přesunul se zpátky k Billovi, sundal mu bundu z ramen, pověsil ji a nad jeho úžasem jen pokrčil rameny a usmál se.
Opatrně vedl Billa nahoru po schodech a bavil se jeho úžasem; pořád si prohlížel i ty nejmenší detaily, jako například jak se lesklo zábradlí. „Prohlídka později, teď postel.“
Bill přikývl, Tomova slova mu šla přímo z hlavy a mnohem víc ho zajímalo prozkoumat velkolepost jeho domu než jít teď spát. Bolest v kostech a bušení v hlavě mu však připomínaly opak, a když uviděl postel, ve které bude spát, stala se tou nejvyšší prioritou.
Zalapal po dechu. „Zůstanu tady?“ Zeptal se překvapeně.
„Jo, je to v pohodě?“ Tom se pohnul, aby rozsvítil světla, a místnost se okamžitě rozzářila osvěžující září.
Bill se k němu otočil. „Děláš si srandu? Tohle je to nejhezčí místo, kam jsem kdy vkročil.“
Tom se zasmál, přešel k posteli a odhrnul peřinu a několik přikrývek navršených na ní. „To jsem rád. Pojď sem,“ pokynul mu.
Bill přešel k posteli. Tom mu na ni pomohl, pak si k němu sedl a zul si boty.
Kromě horečky byl Bill docela spokojený. Cítil se unavený a pohodlně se uvelebil mezi spoustu polštářků a spokojeně si broukal. „Jak ses dostal k takovýmu baráku?“ Zeptal se tiše.
Tom se posunul, obtočil ruku kolem Billa a přitáhl si ho k sobě. Bill si spokojeně vydechl a přitulil se k dredaři a položil ruku Tomovi na hruď. „Vlastně je mých rodičů, dali mi ho, když jsem se přestěhoval do města,“ přiznal, „kousek po kousku jim ho splácím a brzo bude úplně můj.“
Bill se zavrtěl, posunul se a dotkl se Tomovy nohy svou vlastní. „Ty ho od nich kupuješ?“ Tom přikývl a Bill pokračoval. „Ale když ti ho dali, proč jim ho musíš splácet?“
„Nelíbí se mi představa, že by za mě měli celej život něco platit, mám docela dobře rozjetý byznys.“
Bill se zamračil. „Nechci, aby to vyznělo…“
„Jak může stavař splácet takovou sumu?“ Dokončil Tom za něj a usmál se na černovláska.
Bill se začervenal. „Jo.“
„Jsem spolumajitel firmy,“ řekl Tom jednoduše.
Bill zalapal po dechu a jeho oči se rozšířily. „Ty jsi? Wow.“ Byl ohromen Tomovými úspěchy, jelikož jistě nebyl o moc starší, pokud vůbec, než on sám. Neměl o tom ani tušení. V duchu si vlepil facku, jelikož mu přišlo nezdvořilé, že se Toma na jeho minulost a kariéru vůbec nezeptal. „Proč zrovna stavařina?“
„Rozhodl jsem se, že tohle je kariéra, která naše naštve nejvíc,“ řekl Tom a rukou začal jemně hladit Billův bok.
Bill se zasmál. „Rebelante.“
Tom protočil očima a štípl Billa do boku, a ten vypískl. „Bylo mi teprve osmnáct a zrovna jsem dodělal školu.“
„Vsadím se, že se to tvým rodičům vážně moc nelíbilo,“ řekl Bill a ospale se k Tomovi schoulil.
„Absolutně ne,“ řekl Tom, „chtěli ze mě mít nějakého velkého frajerského synka, který by nejspíš pokračoval v rodinném podniku.“
„Což je?“ Přemýšlel Bill nahlas.
„Můj táta vlastní podíl v obrovské hotelové společnosti a já jsem jedináček,“ povzdechl si Tom.
„A ty jsi nechtěl dělat to samé?“
Tom se zasmál. „Samozřejmě že ne, proč bych proboha chtěl celý život trčet v kanceláři? Chtěl jsem dělat pravý opak, takže jsem tady.“
„Tak to jsi ušel dlouhou cestu, když jsi teď spolumajitelem firmy,“ poznamenal Bill ohromeně.
„Díky,“ řekl Tom, „a co ty?“
Bill si povzdechl. „Vyrůstal jsem se čtyřmi sourozenci a bez táty. Byl jsem tak trochu černá ovce rodiny. Navrhování oblečení bylo vždycky něco, co jsem mohl dělat sám a v čem jsem byl dobrý, ale zřejmě nebylo ‚normální‘, aby něco takového dělal kluk.“
Tom Billa jemně políbil na hlavu, a ten pokračoval. „Učení mě nikdy moc nebavilo a moje máma nikdy nechápala žádné umělecké nadání, neviděla v něm hodnotu. Nebylo to tak, že by na ně zanevřela, ale snažila se mě přesvědčit k jiným koníčkům.“ Bill se zamračil a vzpomněl si na jedno příšerné léto, kdy ho matka donutila zúčastnit se stejného ragbyového tábora jako jeho starší bratr Simon. Měl pocit, že se z toho snad nikdy pořádně nevzpamatuje. „Před necelým rokem jsem vzal práci u Nathalie, ale jak už jsem říkal, moje vlastní návrhy se nikam neposouvají. Ale pořád mě baví tam pracovat.“
Tom se na Billa usmál, znovu ho políbil na hlavu a vdechl teplou vanilkovou vůni Billových vlasů. Bill se zavrtěl a jeho tělo se poddávalo spánku. Bolelo ho, ale horečka lehce ustoupila a on zůstal v teple Tomova náručí.“
„Jsi talentovaný bez ohledu na to, co si myslí tvoje máma nebo Nathalie. Já to vím.“
„Díky, Tommy,“ usmál se Bill a ospale Toma objal.
Neviděl, jak se Tom nad svou novou přezdívkou pousmál, jelikož se jeho oči zavřely a zhluboka vydechl. Tom se opatrně pohnul, odhrnul ze sebe peřinu a chystal se vstát, ale Bill ho pevněji sevřel. Tom si lehl zpátky k němu a s očekáváním se na něj podíval. „Zůstaň se mnou,“ zašeptal Bill.
Tom se usmál a vklouzl zpátky pod peřinu. Bill se k němu přitiskl, omotal kolem něj nohy a zabořil tvář do záhybu jeho krku, než si spokojeně povzdechl.
A tak ti dva upadli do spokojeného spánku, zabalení jeden do druhého a oddechující ve společném rytmu.
autor: em_rose483
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
