autor: em_rose483
Bill si broukal a nepřítomně okusoval konec propisky. Opíral se o recepční pult v butiku a zamyšleně se mračil na otevřený časopis. Po delším pátrání se mu podařilo najít časopis věnovaný dekoracím domácnosti. Musel se prohrabat stovkami Nathaliiných módních publikací, které měla schované vzadu v obchodě, než našel poklad. Pás barevných vzorníků se táhl po celé délce jedné stránky a on ho bystře pozoroval a zkoumal vše, co mu padlo do oka jako vhodná volba pro výzdobu jeho nového bytu.
V duchu si sestavil barevnou paletu a rozhodl se, že se bude držet přiměřeně neutrálních tónů, jemných a teplých, barev, které by jeho byt rozzářily i v chladných zimních měsících. Jediná místnost, pro kterou ještě neměl žádnou barvu, byla jeho ložnice. Zde se rozhodl vytvořit jinou náladu, temnou, tajuplnou, takovou, která by lákala a vzrušovala, ale zároveň by dokázala zahalit do tepla a bezpečí. Bill si vždycky přál mít ložnici něco jako doupě, prostor, který by byl téměř mýtický, osobní. Vtom jeho oči narazily na barvu, která se zdála být slibná, hlubokou, sametově fialovou, sytou a temnou, která zároveň vyzařovala jemné teplo.
„Hej, Nat?“ Zavolal přes rameno na Nathalii, která zašívala maličkou dírku ve švu šatů, „co si myslíš o vymalování pokoje na fialovo?“
„Nebudu malovat tvůj pokoj žádnou barvou,“ zamumlala nepřítomně.
Bill si odfrkl a uvědomil si, že mu mělo dojít, že nemá svou šéfovou vyrušovat, když zašívá nějaký z návrhů. Přesto na ni naléhal. „Ty ne, já jo.“
„Ty budeš malovat pokoj?“ Zeptala se Nathalie, aniž by její mozek spolupracoval s pusou.
Bill kývl na časopis a zvedl ruku, aby do ní zabořil tvář a loktem se opřel o povrch. „Mmmh, budu malovat celej byt.“
Bill se zamračil, když se Nathalie zasmála a její mozek konečně dohnal ústa. „Ty maluješ?
„Jo,“ řekl poměrně stručně. Pak si uvědomil, že vlastně nemaluje on, ale Tom. „No, ve skutečnosti to nebudu dělat já, ale Tom.“
Nathalie radostně vypískla a Bill zaslechl, jak židle zavrzala o tvrdou podlahu, když se postavila. „Je to rande?“
Bill obrátil oči v sloup. Nathaliina – mírně řečeno – zvědavá povaha často přebíjela její cit pro konverzaci. „Není to rande,“ opravil ji, „je to dohoda. A navíc, i kdyby bylo, nic ti do toho není.“
„Mně to jako rande zní,“ řekla Nathalie a stále ještě se šitím v ruce přistoupila k Billovi. „A samozřejmě, že je to moje věc,“ špitla.
Bill prudce zabušil propiskou do časopisu a našpulil rty. Možná to byl nějaký druh rande. Břicho se mu příjemně zavlnilo při představě, že stráví celý den s Tomem ve svém bytě, a sám pro sebe se usmál. „Možná to rande je,“ řekl Nathalii.
„Já vím, že je,“ ujistila ho a zaklela, když jí z ruky vyklouzla jehla a píchla ji do prstu. „O jaké barvě přemýšlíš?“
Bill přitiskl prst na papír a ukázal Nathalii sytě fialovou. „Co myslíš?“
Nathalie nakrčila nos. „Je to trochu dost tmavý. Ale myslím, že k tobě by pasovala.“
Bill se ušklíbl. „Říká žena, jejíž celá sbírka se skládá jen z tmavých barev!“ Mávl rukou po obchodě a Nathalie se rozpačitě usmála. Její návrhy byly skutečně vždycky v tmavých barvách, většinou černé a uhlové, občas do kolekce cákla půlnoční modř, ale nikdy nic příliš zářivého. Měla pocit, že takhle je to stylovější, sofistikovanější.
„Jak myslíš,“ vplula zpátky do malé zadní místnosti a nechala Billa přemýšlet o barvách. Jeho ústa znovu vyhledala propisku, okusoval plast a zamyšleně ho žmoulal.
„Ta fialová se mi líbí,“ řekl tvrdohlavě ke stránkám.
„Tak ji použij,“ zavolala Nathalie a znovu si sedla na stoličku.
Bill věděl, že to udělá, že bude muset večer Tomovi sdělit své konečné rozhodnutí ohledně barev.
O chvíli později se Nathalie vplížila zpátky do místnosti a opravený kousek jí visel přes ruku. „Tak jak teď pokračuje tvůj sexuální život?“
Bill se skoro udusil kávou, které se zrovna napil. „Musíš to vždycky takhle vytáhnout?!“
„Jak?“ Ušklíbla se Nathalie.
„Víš jak,“ zavrčel Bill.
„Jak myslíš,“ pokrčila rameny a přešla k zavěšeným šatům. „Tak jak to jde?“
Bill protočil očima a mlčel.
„Bille,“ zakňourala Nathalie, „no tak, musíš mi to říct!“
„Nemusím ti říkat nic.“ Ale Bill upřímně nevěřil, že by zachoval chladnou hlavu. Bolestně si uvědomoval, že Nathalie to z něj dostane, nebo ho alespoň rozčílí natolik, aby to vyklopil.
„Řekni,“ prosila Nathalie, „nejlepší kamarádi si říkaj všechno.“
„Jsi moje šéfka,“ řekl Bill na rovinu.
„No a?“ Nathalie se nenechala vyvést z míry. „To neznamená, že mě miluješ míň,“ dodala s úsměvem.
Bill se nad tím musel usmát. „Dejme tomu, což ale neznamená, že musíš být tak vlezlá.“
„Proč ne?“ Zamračila se Nathalie, zavěsila šaty na ramínko a zařadila je vedle dalších stejných.
Bill se tiše zasmál, a pak si povzdechl. „Můj sexuální život je stejnej, jako když ses ptala naposledy.“
Nathalie se zatvářila sklesle. „Takže nic?“
Bill se usmál na časopis, který měl stále otevřený před sebou. „Ne, ale stále čekám.“
„Na ten správný okamžik?“ Podivila se Nathalie a přistoupila k pultu.
Bill přikývl. „Poznám ho.“ Bylo vše, co řekl.
***
„Tome?“ Zavolal Bill a ohlásil tak svůj příchod. Jeho tašky dopadly na podlahu, když vytrhl ze zámku poněkud nepoddajný klíč.
„Jsem v kuchyni!“ Ozval se Tomův poněkud napjatý hlas.
Poté, co se Bill zul, zamířil do kuchyně a usmál se nad stopami Tomových důkazů, které se válely u vchodu do kuchyně. Tom nebyl bordelář, to byla spíš Billova doména, ale občas se jeho nářadí a různé propriety dokázaly roztáhnout přes práh a vplížit se do obývacího pokoje.
Billův úsměv se rozšířil, když spatřil Toma zahrabaného hluboko v kuchyňské skříňce, jak zřejmě zápasí s nějakou elektroinstalací nebo něčím podobným. Opřel se o pult a prohlížel si celou místnost. Uvědomil si, že se zřejmě rychle blíží konec Tomova stavebního pobytu v jeho bytě. Téměř každý povrch, spotřebič a materiál byl na svém místě. Jeho kuchyně už nebyla skládka jako předtím a už ani nebyla rozbouraným staveništěm, kterým se stala poté, co Tom vyházel všechny věci. Podél dvou stěn vedl hladký pruh z černého mramoru – samozřejmě falešného, mramor byl velmi drahý – a lesklá podlaha z laminátu, která měla připomínat skutečnou dřevěnou podlahu bez rizika poškození vodou. Některé plochy byly dokonce pokryty eklektickou sbírkou Billovy staré keramiky a kuchyňského náčiní. Lednička tu ještě nebyla, protože stále sídlila v obývacím pokoji vedle, a sporák nebyl zcela funkční. Navzdory těmto dočasným nedostatkům měl téměř novou kuchyň.
„Kurva,“ ozval se Tomův hlas ze skříňky, ve které se krčil. Bill se na svého přítele usmál a zaplavil ho příval náklonnosti, když Tom vstal a očistil si drobná smítka z vybledlých džínů. Zachytil Billův pohled a usmál se, když mu do očí sklouzl jeden neposedný dred, který mu unikl z uzlu na hlavě. Billovi neuniklo, že je Tom bez trička a že se jeho svaly vlní pod napnutou kůží, která se na něm působivě natahovala.
Tom po Billovi blýskl svým typickým drzým úsměvem. „Všechno v pořádku?“
Bill přikývl. „Jo, rozhodl jsem se pro barvy, kterými chci vymalovat byt.“
„Hmm, super,“ řekl Tom, přešel ke stolu pokrytému prachem, který stál uprostřed místnosti, a vzal si sklenici vody, „říkal jsem si, že bych s tím mohl zítra začít.“
Bill se zamračil. „Zítra je sobota.“
Tom si hlasitě lokl vody, a když se napil, zamlaskal. „Jo, zítra mám volno, možná bys mohl udělat nějaký návrhy nebo tak něco? Dělat mi společnost?“ Zeptal se a věnoval Billovi úsměv.
Bill souhlasil, trávit čas s Tomem znělo báječně. Ale muselo to být zrovna v čase, kdy bude Tom malovat? „Nechceš to udělat jindy? Třeba bychom mohli jít zítra někam ven.“
„Možná,“ pokrčil Tom rameny, „ale raději bych ho strávil jen s tebou.“
Billovo břicho se příjemně zkroutilo a položil si na něj uklidňující ruku. „To zní docela dobře.“
Tom se zasmál. „Jen dobře?“
„Ne, nemyslel jsem, no…“ koktal nervózně Bill.
Tom se k němu přiblížil, pohladil ho po rameni a rychle ho políbil na rty, až se jeho rty na vteřinu dokonale přitiskly k Billovým. Když se odtáhl, Bill ten pohyb sledoval a chtěl víc.
„Zní to perfektně,“ dokončil Bill.
„Taky že bude.“ Tom ho znovu políbil, a pak se od Billa odtrhl, zamířil zpátky ke skříňce, ve které byl předtím zahrabaný, a znovu tam hledal něco, co mu zjevně unikalo. „Už to skoro mám,“ informoval Billa.
Bill ho chvíli pozoroval, než zvědavost zvítězila a on se zeptal: „Co to děláš?“
„Zapomněl jsem na zásuvku.“ Tomův hlas zněl tlumeně.
„A to ji dáváš do skříňky?“ Zeptal se Bill a pomalu se posunul, aby se opřel o stůl, a rukou si nečinně prohrábl vlasy, aby odhrnul všechny zatoulané pramínky.
„Tu skříňku jsem tam namontoval dřív, než mi došlo, že jsem nezapojil dráty do týhle zásuvky,“ řekl Tom, stále ponořený do skříňky.
„Pořád nechápu, proč schováváš zásuvku do skříňky. Mně by stačilo, kdyby byla na zdi.“ Bill zvedl sklenici, ze které se Tom před chvílí napil, a sám lehce přitiskl rty k okraji.
„Potřebuješ ji na mikrovlnku,“ vysvětlil Tom, „nebo na cokoli jinýho, co tam budeš chtít dát a bude to elektrický.“
„Vždycky jsem měl mikrovlnku jen na povrchu,“ řekl Bill upřímně.
„Bille!“ Zavrčel Tom frustrovaně, protože uvnitř skříňky pořád něco nefungovalo. „Je to součást designu, takže si sem můžeš dát, co kurva budeš chtít.“
„Možná si tam dám žehličku na vlasy,“ ušklíbl se Bill.
„Když budeš chtít,“ ozval se Tom. „Kurva, já tady nic nevidím.“
„Chceš pomoct?“ Zacvrlikal Bill, odpíchl se od stolu, přikrčil se vedle Toma a snažil se nahlédnout do skříňky.
Tom znovu souhlasně zabručel. „Mohl bys mi posvítit tou baterkou?“ Trhl palcem přes rameno a Bill ten divoký pohyb následoval.
Natáhl se po baterce, zapnul ji a namířil směrem ke skříňce.
„Už vidíš?“ Zeptal se, přisunul se blíž k Tomovi a natáhl se, aby konečně něco viděl.
„Jo, díky,“ řekl Tom a hrál si s několika barevnými drátky.
„Takže ty jsi i elektrikář?“ Podivil se Bill nahlas, naklonil se k němu blíž a tváří se dotkl jeho ramene. Nedokázal rozluštit nic ze zmatené změti barevných drátků. Pro něj to byla celá změť kabelů, kterou se Tom snažil rozplést a roztřídit, aby našel požadovaný drátek.
„Tak trochu,“ řekl Tom a lehce sebou cukl, když mu prsty projel proud.
Bill vypískl, když dostal ránu i on. „Tak trochu? Je to bezpečný?“
Tom se zasmál. „Samozřejmě že je to bezpečný, dělám to už roky. Jen nejsem vyučenej elektrikář.“
Bill nadšeně sledoval, jak Tomovy prsty dokázaly rozplést složitou síť drátů a plastových pásků. „Tvoje ruce dokážou udělat cokoliv,“ zašeptal a vtiskl Tomovi polibek na nahé rameno.
Tom se znovu zasmál. „Cokoliv zase úplně ne.“
„Mmm, ale rozhodně většinu,“ zamumlal Bill do Tomovy kůže a přitulil se k němu.
„Hotovo,“ oznámil Tom, znovu se narovnal a povalil Billa na zadek na špinavou podlahu v kuchyni.
Bill vykřikl, když baterka narazila na laminát, a vyhodil ruce do vzduchu, ale nedokázal zabránit pádu. Tom se zasmál, sklonil se a natáhl k němu ruku, aby ho vytáhl na nohy.
„Neměl by ses smát,“ řekl Bill rozhořčeně a uraženě, ale ruku přijal.
„Tak nemáš padat,“ odpověděl Tom, vytáhl Billa na nohy, a pak ho vzal do náruče. Lehce přejel rukama po Billových zádech a zastavil se na křivce jeho zadku.
„Je to tvoje vina, že jsem spadl,“ zabručel Bill a odfoukl si pramen vlasů, který mu bránil ve výhledu.
Tom ho jemně políbil a natáhl se, aby ho špinavou rukou pohladil po tváři.
„Hmm,“ zabručel Bill do polibku.
Tom přejel palcem po Billově tváři, sklonil hlavu, aby se rty dotkl jeho čelisti a políbil ho podél kosti. „Takže, říkal jsi, že ses rozhodl pro barvy?“
„Ehm?“ Billovi chvíli trvalo, než mu došlo, na co se ho Tom ptá. „No jo.“
Bill předal Tomovi seznam barev, pro které se rozhodl, a nezapomněl mu říct o sytě fialové, kterou si vybral do ložnice.
„To zní proveditelně. Vyzvednu je po cestě k tobě,“ zamumlal Tom, a teď se staral o Billův krk.
Bill trochu zaklonil hlavu a odhalil Tomovi kůži, kterou mohl okusovat. „Mmm, možná bych ti mohl zítra pomoct,“ nabídl Bill.
„S čím?“
„S tím malováním.“
Tom se ušklíbl. „Vážně?“
„Jo! Umím malovat!“ Bránil se Bill. „Nathalie dneska říkala to samý.“
Tom se zasmál do Billova krku. „Nějak si to nedokážu představit.“
Bill se zamračil a připadal si trochu podceňovaný. „Nejsem žádná cimprlich slečinka.“
„To vím,“ řekl Tom tiše, „vlastně jsem si toho dokonale vědom.“ Maličko se pohnul dopředu a otřel se rozkrokem o Billův.
Billovi se lehce zatajil dech. „Tak mě nech ti zítra pomoct.“
„Nikdy jsem neřekl, že nemůžeš,“ připomněl mu Tom a rukama ho pohladil po zadku.
„Dobře,“ řekl Bill s konečnou platností.
Tom se k Billovi přitiskl a jejich rozkroky se znovu střetly.
„Ehm, Tome?“ Zeptal se Bill poněkud udýchaně. „Možná bys mohl zůstat přes noc, co ty na to?“
Tom zavrčel a kousl Billa do klíční kosti.
autor: em_rose483
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
