Under Construction 15.

autor: em_rose483

Od chvíle, kdy Bill a Tom vyzdobili Billův byt, uplynulo několik týdnů. I když si takhle zpětně uvědomil, že většinu práce odvedl Tom. On místo toho s potěšením pozoroval Toma – s několika potlačenými zakňučeními – a vytvářel hezké vzory pomocí fialové barvy, která nyní pokrývala čtyři stěny jeho ložnice. Usoudil, že kutilství není zrovna jeho parketa, a došel k závěru, že mít přítele stavitele má víc výhod, než původně myslel.
Dnes Bill seděl na stoličce u recepčního pultu Nathaliina butiku, nečinně listoval brožurou s nejnovějšími pařížskými přehlídkovými moly, obhlížel nápady a nechával si v hlavě nepřítomně vířit útržkovité vize pro svou vlastní malou kolekci. Tolik si přál objevit se v některém z nejlepších časopisů o módě, kde by se jeho šaty objevily třeba přímo na jejich obálce. Jednoho dne chtěl ovládnout přehlídková mola.
Snad jediný způsob, jak by se v takových publikacích ocitl, by byl, kdyby ty šaty i předváděl. Nikoli jako návrhář, pomyslel si s lítostí. Nathaliino focení bylo jednorázové a po této konkrétní zkušenosti se zařekl, že už to nikdy neudělá. Přesto když poprvé přijel do města jen s několika pár věcmi a chtivou myslí, zastavil se v několika agenturách, kde hledal práci jako model.

Tak se stalo, že nic z toho mu nevyšlo, dokud mu Nathalie nenabídla místo asistenta v butiku. Zbožňoval svou práci a zbožňoval Nathalii, ale přál si, aby se v téhle branži mohl pořádně ukázat. Vrhl na Nathaliiny šaty teskný pohled, povzdechl si a jednou rukou si podepřel bradu. Přemýšlel, jestli se něco z toho, co kdy navrhl, dostane do regálů lemujících obchod, ale to celé se mu zdálo nepravděpodobné.
Nic zajímavého se nedělo a Nathalie si šla pro oběd, takže se Bill zvedl ze stoličky, s malým poskočením z ní sklouzl a otočil se zpátky do zadní místnosti, kde měl v plánu si prolistovat složku a možná upravit pár svých posledních nápadů.
Místnost byla slabě osvětlená, a tak otočil vypínačem a zalil místnost jasnou září. Popadl malou židli a přitáhl si ji ke stolu, na jehož povrchu se v jakémsi sledu povalovaly papíry. Přes jeho rysy přeběhlo zamračení, když spatřil velký čtverec bílého papíru, ne toho drahého, který si Nathalie vybírala pro své vlastní návrhy, ne toho tlustého, téměř krémového; byl tenký, levný a zdobil ho velkolepý návrh nádherných černých večerních šatů zdobených jednoduchou elegancí.

Byl to jeden z jeho vlastních návrhů, který se kdysi dostal na tento stůl, aniž by o tom věděl. Bill zamrkal, copak se ještě před pár týdny nedivil, co to tady dělá? Odhrnul stranou ostatní návrhy roztroušené po stole, opatrně ho vytáhl, jemně vysunul a zvedl k obličeji. Přemýšlel, jak se proboha dostal ven z jeho složky.
Jeho pozornost upoutalo něco jiného. Podíval se dolů, svůj návrh stále pečlivě držel mezi palcem a dvěma prsty. „Co to…?“ Vydechl Bill, jeho návrhy byly rozsypané po celé ploše. Nathaliiny vlastní překážely několika, některé byly schované pod výstřižky z časopisů, jiné v plné parádě jako nahodilá výstava. Billa trochu zarazilo, že si jich nevšiml už dřív.
„Nevěřil bys, co se mi v té kavárně stalo!“ Ozval se Nathaliin hlas, lehce zachmuřený rozhořčením. Bill jí nevěnoval pozornost, byl zaneprázdněn sbíráním svých skic a návrhů, dával je dohromady a snažil se roztřídit rozházený nepořádek, ve kterém byly schovány. „Nějaká stará ženská si myslela, že může – Bille?“

Bill prudce vzhlédl a zamrkal na svou šéfovou s návrhy stále sevřenými v jedné ruce. „Ehm, jo?“
„Ah… ty,“ Nathaliiny oči se zaměřily na to, co Bill opatrně držel v ruce, „do prdele,“ vydechla.
„Co tady dělají všechny moje návrhy?“ Zamračil se Bill nad Nathaliíným zanadáváním.
K jeho překvapení Nathalie zrudla a vzhlédla k němu, přičemž se snažila skrýt úsměv, který se jí očividně formoval na rtech. „Jen jsem se chtěla podívat na tvou práci.“
Bill na ni dál zíral. „Ty… cože?!“ Chtěl, aby se podívala na jeho návrhy od chvíle, kdy nastoupil do jejího butiku, a ona vždycky říkala: „Dneska na to nemám čas, Bille.“
Nathalie pokrčila rameny, otočila se k Billovi zády a vyklouzla z kabátu. „Venku je zima.“
„Neměň téma,“ zavrčel Bill a chtěl vědět, co Nathalie skrývá. „Co dělají moje návrhy po celém tvém stole?“ Nathalie zůstala otočená zády, místo toho pokrčila rameny, ale než stačila vychrlit něco na svou obranu, Bill jí skočil do řeči. „Nathalie…“
Po chvilce ticha se Nathalie otočila k Billovi a její tvář se rozzářila úsměvem. „Máš toho nejlepšího přítele na světě!“
Bill překvapeně zamrkal. „To neznamená, že…“
Nathalie horlivě přikývla a našpulila rty v dalším skrytém úsměvu. „To znamená všechno.“

Bill přešlápl z jedné nohy na druhou, čelo stále nakrčené, když podrážděně vydechl: „Můžeš přestat být tak tajemná a říct mi, o co jde?!“
Nathalie vykročila vpřed, chytila Billa za paži a táhla ho do zadní místnosti.
„Kam mě to…“
„Pst,“ okřikla ho Nathalie, „musím ti něco ukázat.“
„To mi došlo,“ zamumlal Bill a za Nathaliiným neodbytným taháním si vrávoravě razil cestu do skladu.
„Zůstaň chvilku tady,“ řekla mu Nathalie, vzdala se svého sevření a odcupitala do zadní části skladové skříně, kde byla hromada krabic a věšáků s oblečením.
Bill jí vyhověl, postával poblíž vchodu a cítil se naprosto zmatený. „Nathalie…“
„Počkej, Bille,“ zasyčela a mávla rukou nad hlavou v jasném rozkazu.
Bill našpulil rty, nedočkavě bručel a byl si naprosto jistý, že vybuchne, jestli si Nathalie sakra nepospíší. Znovu přešlápl, založil si ruce na hrudi, pak vystrčil bok a ruce opět bezvládně spustil podél těla. Cítil se nervózní a zoufale zvědavý, stejně jako trochu rozmrzelý.

„Hotovo. Pojď sem,“ řekla Nathalie a s vědoucím úsměvem mu pokynula rukou. Bill si všiml, že i ona vypadá, jako by měla každou chvíli prasknout. Obešel několik nepoddajných krabic, prodíral se mezi regály a s malým rozmachem a pohledem plným očekávání dorazil k Nathalii. „Vzpomínáš si, jak jsi před chvílí našel na mým stole jeden ze svých návrhů, ty nádherné večerní šaty?“ Začala Nathalie, oči jí zářily a tvář jí stále zdobil úsměv.
Bill pomalu přikývl a při přídavném jménu „nádherné“, samozřejmě vnitřně, oslavně zajásal. „Jo.“
„Tom mi ho ten den přinesl…“
„Počkej, cože? Tom ho přinesl?“ Zeptal se Bill a přemítal nad tím.
Nathalie na něj mávla, aby zmlkl. „Ježi Kriste, Bille, nech mě ti říct celý příběh!“ Zastrčila si pramen vlasů za ucho, než pokračovala: „Každopádně ten návrh přinesl s žádostí, abych se na ně podívala. Nejdřív jsem ho taktně odmítla – zrovna mi měl volat ten nadějný slovenský návrhář – ale on trval na svém a čekal, až hovor ukončím.“
Bill přikývl a jeho oči byly vytřeštěně, když byl celý dychtivý zjistit, kam to směřuje.
„Přinesl celou tvou složku, ale tenhle návrh hodil nahoru a donutil mě, abych si ho prohlédla. Bille, tvoje návrhy jsou báječné!“ Pochválila ho Nathalie. „Upřímně mě mrzí, že jsem jim nikdy předtím nevěnovala čas.“

Bill valil oči a měl ústa dokořán. „Nathalie, já…“
Ale ona zvedla ruku a umlčela ho. „Obvolala jsem pár lidí, Françoise, Esmé a požádala jsem je o laskavost, a pokud všechno půjde podle plánu, do dvou sezón bys měl mít vlastní kolekci.“
Bill zamrkal a brada mu skoro padla až na hruď. „Ach můj bože.“
Nathalie se zasmála. „Tvý návrhy jsou neuvěřitelný, všichni je budou zbožňovat!“
Po chvíli boje se Billovi podařilo znovu spojit spodní ret s horním a přiložil si ruku k ústům. „Po tomhle jsem toužil takovou dobu,“ zašeptal.
Nathalie se k němu přiblížila a sevřela ho v objetí. Byl v takovém šoku, že sotva vnímal a zmohl se jen na malé poplácání po zádech. „Ty jim vyrazíš dech.“
Náhle se Bill odtáhl a jeho oči se opět rozšířily. „Nat, na tohle já ale nemám peníze.“
K Billovu úžasu se Nathalie usmála ještě víc. „Peníze potřebovat nebudeš.“
„Cože?“ Začal Bill. „A co materiál? Jediný, co si můžu dovolit, je nejlevnější látka ve ‚Skladišti látek‘, nic z toho, co navrhnu, nebude na úrovni. A co propagace? Nemůžu jen tak navrhnout řadu a čekat, že si ji lidi prostě koupí. A pak samozřejmě, jak mám proboha prodávat své oblečení? Nemám obchod a pochybuji, že ho někdy mít budu, nemám ani na pořádnej papír!“ Naříkal Bill a rozhazoval rukama, jistý si tím, že jeho dočasný sen se právě rozpadl.

Nathalie před ním párkrát zamávala rukou. „Bille… Bille, Bille!“
„Co?“ Vyštěkl Bill.
„Přestaň panikařit a podívej se,“ ustoupila stranou a odhalila přitom hromady krabic, některé s etiketami a jiné se zbožím trčícím ven.
„Co je to?“ Zeptal se Bill a podíval se na Nathalii, když vykročil vpřed.
„Dost zásob na dvě sezóny,“ informovala ho Nathalie s rozzářenýma očima.
„Kde se to tady všechno vzalo?“ Zeptal se Bill a prohlížel si nádhernou látku, která trčela z víka otevřené krabice.
Nathalie se zasmála a obrátila oči v sloup. „Ty to vážně nevíš?“
„Ty jsi…?“
Nathalie zavrtěla hlavou. „Já ne. Říkala jsem ti, že máš toho nejlepšího přítele na světě.“
Billova ruka vylétla k ústům, když jeho rty vyslovily tiché „Tom“.
„Myslím, že bys mu měl dneska večer poděkovat,“ řekla Nathalie, vrhla na Billa jasný pohled a založila si ruce na prsou.
„Tohle mu nemůžu dovolit, tohle je moc.“ Bill těkal očima, horečně bloudil po zásobách před sebou a srdce mu divoce tlouklo.
„Ale jo, můžeš,“ skoro zavrčela Nathalie, „nenechám tě to vyhodit. A pochybuju, že by ti to dovolil i Tom.“
Bill pomalu přikývl a oči mu trochu jiskřily. „Nemůžu uvěřit, že to udělal, nemůžu uvěřit, že je tak…“

Nathalie přistoupila k Billovi a položila mu ruce na ramena. „Tohle nemůžeš nechat jen tak.“
Bill zavrtěl hlavou: „To bych nikdy neudělal.“
„Okay, je to úžasnej chlap,“ mrkla na něj a otočila se na podpatku, nechávajíc Billa přemýšlet, čím si proboha Toma zasloužil.
„Jo, a v té krabici u modré bedny je něco ode mě,“ blýskla Nathalie přes rameno úsměvem. Bill zamrkal a několikrát polkl vzduch, než se trochu otřepal a pomalu se sklonil, aby zvedl menší krabici, ke které ho Nathalie nasměrovala. Byla velká jako krabice od bot, smetanově bílá s tmavě fialovou stuhou, která se kolem ní proplétala a byla spojena elegantní mašlí. Zvedl ji, stále přikrčený na zemi, a opatrně s ní zatřásl. Byla lehká, něco se v ní pohnulo, ale nedala mu žádné další vodítko, co je uvnitř. Opatrně mašli protáhl mezi prstem a palcem a zatáhl, proužek látky vyklouzl z úvazu a spadl na okraje krabičky.
Ze zvědavosti nadzvedl víko a zalapal po dechu. Mezi účelně naaranžovaným hnízdem hedvábného papíru se ukrývala krásná – a skandálně maličká – souprava spodního prádla; odpovídající podprsenka a drobné francouzské kalhotky. Bill je opatrně vytáhl z krabice a obdivoval černou saténovou látku a složité korálky provlečené horní částí každého košíčku, a krásnou krajku, která tvořila nekonečně malé kalhotky.
Nathaliiny záměry byly náhle jasné a Bill se usmál. Nemohl se dočkat, až Tomovi předvede svoji nejnovější soupravu.

autor: em_rose483
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original