autor: Mishka
„Bille, no tak, pojď už. Musíme jet. Slíbila jsem Jörgenovi, že dorazíme ještě za světla,“ volala na mě matka přes parkoviště. Zrovna jsme stavěli na jedné benzínové pumpě. Bohužel jsem si stihnul jenom dojít na záchod, kterej byl mimochodem pěkně otřesnej, a koupit si kafe v automatu. To kafe bylo taky otřesný, ale to jsem radši neřešil. Vyhodil jsem plastový kelímek do přeplněnýho koše a poslušně jsem si sednul do auta.
„Zapni si pás,“ přikázala mi „maminka“. Jo, hádáte správně, neměl jsem jí zrovna v lásce. Pořád jenom pracovala a na mě si za celej můj život neudělala ani trochu času. A její práce byla samozřejmě důvod toho, že jsem teď seděl v jejím luxusním Mercedesu a jel ke svému druhému povedenému rodičovi. Jo, Jörgen byl můj rádoby otec. Ten se s matkou rozvedl, když mi bylo asi šest, a pak už jsem ho nikdy neviděl. Jenom jsem věděl, že má nějakou farmu a víc nic.
Ale zpátky k mé cestě. Moje matka dostala v práci nabídku, která se podle ní neodmítá. Měla odjet na tři roky do Japonska a tam dělat šéfredaktorku nějakýho přiblblýho módního časopisu. Teda ne, že by mě móda nezajímala, ale to, co vybírali do tohohle časáku, byl fakt děs. Pár výtisků se mi totiž dostalo do rukou. A ona mi nejdřív navrhla, že bych mohl jet s ní, což jsem samozřejmě obratem odmítl. No jasně, tam budu určitě jak nějaký pako běhat mezi těma šikmoookejma, ne? A ještě se učit tu jejich pitomou řeč? No teda, fuj. Tak mi teda navrhla, že pojedu k otci. To sice taky nebyla výhra v loterii, ale lepší než šikmooký. Ještě jsem to zkusil s tím, že když mi je už osmnáct, mohl bych třeba bydlet sám. Konec konců stejně po prázdninách musím znovu do školy. Tento návrh bohužel rezolutně odmítla s tím, že do školy budu chodit do nejbližšího města, který bylo pět kilometrů od tátovy farmy. Sice nevím, jak to přežiju, ale tím se teď nehodám zabývat.
„Tak, Bille, jsme tu,“ řekla a já si uvědomil, že opravdu stojíme před velkým domem, jako vystřiženým z westernových filmů. Vedle domu byla velká ohrada, ve které se procházelo pár koní, a v dálce jsem viděl budovy, které nejspíš sloužily jako stáje.
„Ahoj Simone, ahoj Bille,“ uslyšel jsem zdálky veselý hlas mého táty. Tiše jsem si povzdech. Já jsem moc veselý nebyl. Podíval jsem se směrem, odkud přišel ten pozdrav, a spatřil jsem svýho tátu, kterej k nám přijel na velikým hnědým koni. Na sobě měl džíny a kostkovanou košili, na hlavě měl naražený klobouk. Moc se nezměnil, jen byl trochu opálenější, než jsem si ho pamatoval. No, pobyt na čerstvém vzduchu nejspíš dělá zázraky, ale pochybuju, že by slunce mohlo změnit mojí přirozenou bledou barvu. A ani jsem po tom nijak zvlášť netoužil.
Otec seskočil z koně a přišel blíž k nám. Ta obrovská hnědá potvora si samozřejmě začala hned všímat mě. Natahovala ke mně velkou hlavu a snažila se mě očichat. O krok jsem před tím zvířetem ustoupil.
„No tak, Bille, nemusíš se Chestera bát. On ti nic neudělá,“ řekl táta smířlivě a pohladil toho koně.
„Uh, ono to má taky jméno, jo?“ zeptal jsem se uštěpačně, ale stále jsem si od zvířete držel odstup. Táta si povzdech, ale jinak mou poznámku ignoroval.
„Nech toho, Bille,“ pokárala mě máti. Obrátil jsem oči v sloup. Tohle asi bude pěkná makačka. „Nicméně, jsem moc ráda, že u tebe může Bill zůstat, Jörgene. Přece jen bude lepší, když zůstane v Německu,“ řekla moje matka.
„Jo, taky si myslím. Je bezva, že tu Bill teď bude. Už jsem tě nechal zapsat do školy. Je to všeobecné gymnázium, to samé, kam jsi chodil ve městě,“ nastínil mi moji žalostnou budoucnost.
„Bezva,“ kývl jsem lhostejně. Jediné, co mě stále drželo při životě, byl fakt, že na tu školu budu chodit už jenom jeden rok, než udělám maturitu.
„Tak fajn, já už budu muset jet, ještě potřebuji zařídit pár věcí ohledně mojí cesty. Takže se tu měj hezky, zlato, a určitě mi piš e-maily. Dobře?“ vychrlila na mě a na chviličku mě objala. Snažila si hrát na super mámu, ale já jsem věděl, že to nemyslí upřímně. Jen se mě snažila co nejdiskrétněji zbavit.
„Fajn, tak ahoj,“ řekl jsem tiše, ale to už nastupovala do auta. Samozřejmě, že mě mrzelo, jak se ke mně chová, ale po většinu života jsem se to snažil nedávat najevo. Ani jsem si nevšiml, že moje věci jsou už dávno venku z auta a teď se válí na zemi v tom největším prachu, jaký může na takovéhle farmě jenom být.
„Oh můj bože, ona ty kufry klidně dá na zem. Asi zapomněla, že jsou od Vuittona,“ zaklel jsem a posbíral jsem všechna zavazadla ze země.
„Tak pojď, Bille. Ukážu ti tvůj pokoj,“ řekl táta, koně přivázal k ohradě a šel do domu. Vydal jsem se tedy za ním. Byl jsem překvapenej, jak hezky vypadalo zařízení domu. Že by tady přece jenom bylo něco normálního? Přízemí domu tvořil veliký obývák propojený s kuchyní. Všude byl stylový mahagonový nábytek, obrovská kožená sedačka a plazmová televize. Na podlaze byl měkký tmavě červený koberec, který ladil s celkovým interiérem pokoje.
„Hezký,“ pokýval jsem uznale hlavou.
„Jsem rád, že se ti to líbí. Zavazadla si zatím můžeš nechat tady dole. Teď pojď, ukážu ti, kde budeš spát,“ řekl. Poslušně jsem ho následoval po schodech do patra domu, kde byly čtvery dveře.
„Támhle je koupelna, ty poslední dveře jsou od mojí ložnice,“ oznámil mi a ukázal na jedny dveře, „a tady je tvůj pokoj,“ dokončil a otevřel dveře, které byly nejblíž ke schodům. Pokoj, který se nacházel za nimi byl úžasný. Byla to velká místnost, jejíž jednu stěnu tvořila spousta oken a veprostřed téhle stěny byly dveře na balkon. Stěny byly obloženy tmavým dřevem, což utvářelo příjemnou útulnou atmosféru. U jedné stěny byla velká postel, do které by se pohodlně vešli dva lidé, a v rohu místnosti stál pracovní stůl se židlí. Uprostřed místnosti byla menší pohovka a malý konferenční stolek.
„Tak co, líbí?“ zeptal se otec s úsměvem.
„Jo, dobrý,“ pokýval jsem hlavou.
„Tak fajn, teď tě nechám, aby sis vybalil věci a až budeš hotov, přijď za mnou. Budu v kruhové jízdárně vzadu za domem,“ řekl a odešel.
Pomalu jsem přecházel po pokoji a nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Táta se ke mně ve všech ohledech choval hezky, ale já se pořád nemohl zbavit pocitu křivdy, který mě v jeho přítomnosti svíral. Prostě mě jakýmsi způsobem mrzelo, že se mi ta dlouhá léta nevěnoval. Zatřepal jsem hlavou, abych zahnal ty chmurné myšlenky a sešel jsem dolů do obýváku, kde stály moje kufry. S povzdechem jsem je všechny posbíral, i když byly dost těžký, a odnesl jsem je do pokoje s tím, že je později vybalím. Teď jsem si rychle vytáhl notebook. Slíbil jsem totiž Andreasovi, mýmu klukovi, že jakmile dorazím, napíšu mu. Jasně, byl jsem gay a už dávno jsem si to přiznal, ale táta to nevěděl. Nevím, jak na to bude reagovat, až se to dozví, ale to mi bylo v celku ukradený. Buď to přijme, jak to je, a nebo mě odtud vyrazí a já poletím za mámou. Nechtěl jsem to ale teď řešit. Počkal jsem, až se notebook zapne a pak jsem napsal svojí lásce krátký e-mail.
Ahoj Andy,
konečně jsem dorazil na tátovu farmu a píšu ti, jak jsi mě donutil…xD. Je to tu absolutně strašný, krom toho, že mám super pokoj. Je tady spousta koní, kterejch se samozřejmě bojím. Otec mě nechal zapsat do školy, je to prej gympl, skoro stejnej, kam jsem chodil i v Berlíně. I když, nemyslím si, že se mu to bude nějak podobat, je to hroznej zapadákov. Strašně mi chybíš a vůbec nevím, jak to bez tebe přežiju. Toužím tě obejmout a líbat tě tak dlouho, dokud budu moct. Doufám, že za mnou brzy aspoň na pár dnů přijedeš… moc tě miluju, lásko
… tvůj Bill
Ještě jsem si to po sobě přečetl a odeslal. Pak jsem notebook zaklapnul a došel jsem k jednomu z mých kufrů. Chtěl jsem se ještě převléct, protože jsem si na cestu nevzal zrovna pohodlný oblečení. V uplejch džínách a černým triku se moc dobře necestovalo, zvlášť když bylo 28 stupňů. Rychle jsem se svlíknul a hodil na sebe trochu volnější kalhoty a šedivý tílko. Taky jsem si sundal koženou rukavici a potítko, a na každou ruku jsem si dal jen jeden koženej náramek s kovovými cvočky. Ještě jsem si trochu poopravil make-up, zkontroloval jsem se v zrcadle a seběhl jsem po schodech dolů. Obul jsem si pohodlný tenisky a vyšel jsem do odpoledního slunce.
Venku bylo docela ticho, tak jsem šel hodně pomalu, abych si ho užil. Šel jsem pomalu podél zdi domu, až jsem ho obešel celý. V tu chvíli se mi naskytl ohromující pohled. Až teď jsem si všiml, že dům stojí vlastně na kopci, který tvoří jakési údolí, protože půda pod mýma nohama se mírně svažovala. Pod kopcem byla kruhová jízdárna, jak otec říkal. Ale o tom všem ostatním se nezmínil. K farmě nejspíš ještě patřila aspoň kilometr dlouhá oválná dráha, po které pobíhala spousta koní s jezdci na hřbetech. Za ní se táhl obrovský pás pastvin, kde se pásli další koně. Došel jsem ke kruhové jízdárně, v jejímž prostředku stál můj táta a vykřikoval nějaké pokyny na malou holku cválající na bílém koni.
„Á, Bille, tak co, už máš vybaleno?“ všiml si mě po chvilce.
„Jo… tak nějak,“ odpověděl jsem. Samozřejmě to pravda nebyla.
„Tak co, jak se ti líbí zbytek farmy?“ zeptal se mě.
„Je to tu velký,“ řekl jsem, aniž bych se na něj podíval.
„Fajn. Takže, chci ti říct pár věcí. Za prvé: každý tady jezdí na koních a ty nebudeš výjimkou. Bohužel mám teď na pilno, protože trénuju tři koně, kteří pojedou důležité dostihy a já se jim musím co nejvíc věnovat. Takže si tě nemůžu vzít na starosti. Ale… “ významně se odmlčel „mám tu jednoho člověka, který je ochotný vzít tě pod ochranná křídla a naučit tě aspoň základní věci. Jmenuje se Tom a pracuje tu u mě na farmě,“ dokončil svůj proslov. Nebyl jsem schopný slova a jen jsem na něj vyjeveně zíral.
„Děláš si srandu? Já a jezdit na koni? Proboha, vždyť já se těch potvor bojím. Ne, na koně mě teda nedostaneš!“ řekl jsem umanutě.
„Tak podívej, Bille. Jestli se mnou chceš vycházet dobře, tak budeš dělat, co ti říkám, jasný? Jinak zavolám mámě a pošlu tě za ní do Japonska. To bys chtěl? Hmm?“ řekl výhružně. Hodil jsem po něm ublížený pohled.
„Fajn,“ byla jediná odpověď, na jakou jsem se zmohl, protože když jsem pomyslel na to, jak ubohej je můj život, draly se mi do očí slzy. Matka na mě nemá čas kvůli práci a otec mě radši hodí na krk cizímu týpkovi, než by se mnou ztrácel čas. Bezva. Mám to ale rodiče. Pohrdavě jsem se ušklíbl.
„Co je?“ zeptal se mě otec podrážděně.
„Nic,“ odsekl jsem a odvrátil jsem od něj pohled. K pocitu křivdy se přidala ještě bezmoc a já měl podezření, že mě užírají zevnitř. Založil jsem si ruce na prsou, abych zmírnil ten tlak, který se dral na povrch.
„Katie, nevíš, kde je Tom? Celý den jsem ho neviděl,“ slyšel jsem otce, jak volá na tu holku v jízdárně. Tlak v prsou se ještě zvětšil, když jsem pomyslel na toho kluka. Nenávidím ho už teď, a to jsem ho ještě ani neviděl.
„Jo, před tréninkem jsem ho zahlédla v sedlovně, dojdu pro něj,“ odpověděla ta holka a seskočila z koně. Při pomyšlení, že bych na tomhle měl taky sedět, jsem se otřásl. Otec podržel toho bílého koně a Katie někam zmizela. Za chvilku ovšem byla zpátky a za ní kráčel jakýsi týpek. Na sobě měl jenom džíny v hoperským stylu a na hlavě bílej šátek, zpod kterého mu vzadu na hlavě vykukovaly dlouhé černé copánky. Jeho vypracované tělo se lesklo potem a v dolním rtu měl dvě malé černé kuličky. Na malou chvíli jsem se zachvěl, ale hned jsem se vzpamatoval a nasadil bojovný výraz.
„Tak, Bille, tohle je Tom. Pracuje tady a taky s námi bydlí, spí v tom pokoji, který je hned vedle toho tvého. A Tome, tohle je můj syn, Bill,“ představil nás otec, když ten kluk došel až k nám.
„Ahoj, Bille,“ pozdravil mě Tom a jeho tón byl docela přátelský. Já jsem se ale přátelsky chovat nehodlal.
„Čau,“ řekl jsem uštěpačně a našpulil jsem rty. Nejspíš pochopil, že to se mnou nebude mít lehký, protože se jeho výraz ve vteřině změnil. Už nebyl tak přátelský, ale bylo na něm vidět, že si dává pozor.
„Tak kluci, myslím, že vám to spolu půjde dobře. Nechám vás tedy o samotě. Tome, mohl bys nejdřív Billovi ukázat celou farmu a potom bys ho mohl naučit, jak se má postarat o koně. Ježdění nechte raději na zítra,“ vychrlil to na nás otec a potom odešel. Zůstali jsme tam s Tomem sami.
„Tak fajn, jdeme,“ pokynul hlavou dopředu a šel směrem k té velké oválné dráze. Rychle jsem ho doběhl.
„Takže, tohle je dostihová dráha, tady se trénují koně na dostihy, ale předpokládám, že nejseš tak blbej a pochopils to. Támhleto jsou stáje, vedle ta malá budova je sedlovna a támhle jsou pastviny,“ vyjmenovával a ukazoval při tom na jednotlivé části farmy.
„OK, teď musíme dojít pro pár koní na severní pastvinu. Je to trošku dál, ale to nevadí,“ řekl a vydal se pěšinou mezi ohradami.
„A kam až to jako jdeme?“ zeptal jsem se otráveně.
„Támhle,“ řekl a ukázal na jednu z pastvin, která byla nejdál ze všech. Koně na ní vypadali jako maličkaté tečky.
„Cože? To si ze mě děláš prdel? Vždyť tam půjdeme celou věčnost. Tak tam teda nejdu,“ řekl jsem zatvrzele a zastavil jsem se na místě. Tom se zastavil taky a otočil se na mě. Jeho výraz se podobal rozzuřenému býku. O krok jsem ustoupil.
„Tak hele, ty modelko. Moje trpělivost taky není věčná. Takže laskavě pojď, nebo by se taky mohlo stát, že se tvůj otec dozví, že se ti nechce spolupracovat. A předpokládám, že do Japonska se ti nechce,“ procedil skrze zaťaté zuby.
„Přestaň mi laskavě říkat modelko, ty idiote. A odkud to jako víš?“ zeptal jsem se podrážděně. „Katie nedokáže držet jazyk za zuby,“ ušklíbl se a znovu se rozešel.
„Kreténe,“ šeptl jsem a vydal jsem se za ním.
„To jsem slyšel,“ křikl na mě přes rameno. Už jsem ho nevnímal. Tlak v prsou se znovu dostavil. Špatně se mi dýchalo. Sevřel jsem si hrudník a zhluboka jsem začal dýchat.
„Pojď, prosím tě. Ať tam nepřijdeme za tmy,“ řekl mi, aniž by se otočil. Neodpověděl jsem.
Konečně jsme došli na tu pastvinu. Tom otevřel bránu v ohradě a jak jsme vešli dovnitř, zase ji zavřel.
„Děcka… domů!“ zakřičel přes celou pastvinu. Chvilku se nic nedělo, ale najednou jsem uslyšel hlasité dunění koňských kopyt. A pak se nahoře na kopci objevili čtyři koně, kteří se šílenou rychlostí řítili k nám. Zděšeně jsem ustoupil a natisknul jsem se na dřevěnou ohradu, jako by mě před těmi obřími zvířaty mohla uchránit. Za okamžik koně doběhli až k Tomovi. Ten se s nimi začal vítat, celý šťastný, že je zase vidí. Začínalo se stmívat a já si uvědomil, že už je docela chladno. Nechápal jsem, jak může být Tom bez trička. Ten ale chlad nejspíš vůbec neřešil, protože z kapsy svých XXL džín zrovna vytáhl vodítka a začal je koním jednotlivě připínat k ohlávkám. Potom se otočil na mě a uchechtl se.
„Proč koukáš tak vyděšeně?“ zeptal se pobaveně. Zatřepal jsem hlavou.
„Já se koukám úplně normálně,“ odsekl jsem. „Tak půjdeme, nebo tu mám prostát důlek?“ obořil jsem se na něj.
„A pomůžeš mi s těma koňma?“ zeptal se na oplátku on mě.
„Sorry, ale nepomůžu. Já se těch potvor bojím“ snažil jsem se z toho vyvlíknout.
„Proboha. No nic, tak mi aspoň otevři tu bránu, to bys mohl zvládnout ne?“ řekl. Neochotně jsem tedy bránu otevřel a Tom prošel i se všemi čtyřmi koňmi. Pomalu jsem se vydal za ním, přičemž jsem si od koní držel bezpečný odstup.
„Mě už bolí nohy,“ postěžoval jsem si asi v půli cesty, kdy už jsem za Tomem značně zaostával. Ten se na chvilku zastavil a podíval se na mě pohledem, který jsem nedokázal rozluštit. Tázavě jsem pozvedl jedno obočí.
„Bille, podívej. Nemohl by ses aspoň chvilku chovat jako normální člověk?“ zeptal se s povzdechem. Chvilku jsem na něj zamyšleně koukal.
„Hmm, myslím… že ne,“ řekl jsem s úsměvem.
„No, jak chceš,“ pokrčil rameny a šel dál. Chtě nechtě jsem se k němu musel přidat. Zbytek cesty už jsme šli mlčky. Akorát koně občas zafrkali nebo vydali podobný zbytečný zvuk. Byl jsem tak zahloubán do svých myšlenek, že jsem si ani neuvědomil skutečnost, že celou dobu pozoruji Tomova stále nahá záda. Zatřepal jsem hlavou a snažil se dívat všemožně jinam, ale můj pohled stále občas zabloudil na toho týpka, který kráčel přede mnou obklopen čtyřmi koňmi.
„Hej, modelko, jsme tady,“ křikl na mě a probudil mě z mého zamyšlení. Když jsem si uvědomil, jak mi to řekl, vybuchl jsem.
„Ty debile, něco jsem ti řekl, ne?“ rozkřikl jsem se, až se pár lidí otočilo. Ale to mi v tu chvíli bylo jedno.
„No promiň, ale ty se prostě jako modelka chováš. Tak mi to prostě vždycky nedá,“ vysvětloval mi posměšně. Pohár mé trpělivosti právě přetekl. Rázně jsem k němu přiskočil a vlepil jsem mu facku. Naklonil hlavu na stranu, vzápětí se na mě však podíval. Na jeho očích jsem poznal, že teď se opravdu zlobí. To mě ale neodradilo. Dál jsem před ním stál a bavil se nad tím, jak jsem ho hezky dokázal vytočit. Chvíli jsme proti sobě stáli a propalovali se pohledy.
„To jsi přehnal,“ sykl.
„Vážně? Ani bych neřekl. Jen jsem ti dokázal, že nejsem žádná modelka,“ řekl jsem klidným hlasem. Potom jsem se otočil a bez jediného slova jsem odešel. I když jsem se snažil mluvit klidně, cloumal se mnou vztek. Rázným krokem jsem vešel do domu a namířil si to do svého pokoje. Silně jsem za sebou práskl dveřmi a plácnul jsem sebou na postel. Do očí se mi draly slzy. Přál jsem si být zpátky doma. Sice bez otce, ale zato se svými kámoši a spolužáky. A Andym.
Vzpomínal jsem na to, jak jsme spolu vždycky chodil v Berlíně nakupovat. Na ty malé butiky v centru města, oblečení přesně v mém stylu a nekonečné dny strávené s mojí láskou.. Až teď jsem si uvědomil, jak mi chybí. Chybí mi jeho blonďatý vlásky, jeho krásný smích, jeho něžné polibky a doteky. Vůbec nevím, jak to tu bez něj přežiju, a to jsem tu teprve první den. S povzdechem jsem vstal a otevřel notebook, který stále běžel. Zkontroloval jsem si e-maily. Od Andyho mi už přišla odpověď, od matky ani řádka. Zavrtěl jsem hlavou a otevřel ten od Andyho. Stálo v něm:
Ahoj lásko,
taky se mi po tobě moc stýská. Strašně mi chybíš a nevím, jestli to bez tebe vydržím. Jasně, že se budu snažit přijet co nejdřív na co nejdelší dobu, ale znáš to. Nemůžu vynechat moc školy, zvlášť tenhle rok, před maturitou. Taky mi moc chybí tvoje polibky a všechno ostatní. Celej mi strašně moc chybíš, broučku. Tak OK, musím končit. Papa, měj se, lásko a když tak můžeš v noci zavolat. Víš, jak to myslím…
Miluj tě… Andreas… =o*
Musel jsem se usmát, ale zároveň mi po tváři stekla slza, kterou následovaly další a další. Usmíval jsem se na ten e-mail a při tom jsem bez ustání brečel. Když jsem se konečně uklidnil, vypnul jsem notebook a chtěl jsem si dát sprchu. Ale zezdola se ozval tátův hlas, který volala mě a Toma na večeři.
autor: Mishka
betaread: Janule
Vůbec to nezní špatně, moc se mi to líbí. Miluju koně a v kombinaci s klukama dokonalý. Těším se na další dílek.
Další povídka, která se odehrává u koní, jupííí, já mám tohle prostředí moc ráda =)♥
Povídka se mi zatím opravdu líbí, zajímavé postavy kluků, dva absolutní protiklady, které se na první pohled nesnášejí, krásné prostředí, a v neposlední řadě je povídka i dobře napsaná a moc hezky se čte =)
Na další díl se budu hodně těšit ♥
krásný <3 =) koně mám ráda…a zrovna v tomhle prostředí..tkvá romantika…<3 no uvidíme,ale moc se mi to líbí….
určitě další díl 😉
Co bulíš, modelko?
Chudák Tommy, ten to s tebou nebude mít jednoduché.
Jelikož miluju koně, působí na mě už to prostředí naprosto kouzelně a neodolatelně. Když jsem si představila, jak se zjevil Tommy před Billem, jen v džínách, tělo lesknoucí se potem, OMG, divím se, že to Bill ustál. Normálně pohled pro bohy. Já málem odpadla od PC při té představě.
Už se těším na další díl.
týjo další, kdo útočí na moje city skrz koně!!! doufám, že ta povídka bude rychle přibývat, má krásný začátek a vypadá to i na dobře promyšlený děj. věřím ti, tak doufám, že mě nezklameš!!!
PS: hnědák Chester, jo? nějak se nám tady míchá víc kapel 🙂 A JÁ CHCI, ABY SE BILL NAUČIL JEZDIT NA VRANÍKOVI ADAMOVI!!! 🙂 prosím prosím, budou Vánoce 🙂
Nad stádem koní-íí-ííííííííí.. TomY si honí-ííí-ííííííí 😀
[6]: tak tos zabila!! 😀 😀 😀 a mamka na mě, čemu se tak tlemim, ne 😀 a já tu písničku milovala! jaak ji ted můžu brát vážně? Tomy si honí -íí-íííííí 😀
[6]:[7]: Holky, proč zase on??
[8]: Protože Bill nemá rád koně xD
Souhlasím s tebou, chudák Tom, tohle si nezaslouží =)
Ale je to strašně směšné xD
[9]: Jani, díky. Ale teď jsi mě překvapila. Zrovna v této povídce to bylo k němu… no prostě víc nebudu psát. Bylo mi ho líto.