Obsession 28.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne

BILL

Nechám Toma vyřídit něco s kufry a poslíčky, ale jakmile poslíčci odejdou a Tom za nimi zabouchne dveře, jdu za ním.

„Budeme spát odděleně?“ zeptám se tiše a opírám se při tom o futra dveří.

„No… já nevím,“ odpoví.

„Dobře,“ usměju se. Trošku mě tedy zaskočil, ale budiž. Pokud chce spát odděleně, nic proti tomu nemám.

„…asi jo, ne?“ hodí si kufr na postel a otevře ho.

„Jo, klidně. Ale myslel jsem, že budeme spát u sebe, ale OK,“ usměju se. Snad si nemyslí, že budu dělat zklamaného? No to nebudu. Sice mě to žere už teď, ale nemůžu mu odporovat a v tomhle už vůbec ne. Nebudu mu přece rušit jeho spánek…

„…ok,“ kývne s úsměvem a dál klidně vybaluje. Vezmu si svůj kufr a jdu s ním vedle do ložnice. Sakra, tohle mi nedá spát. Položím ho ještě v obýváku a vrátím se.

„Proč chceš spát odděleně?“ zeptám se narovinu. Ano, Bille, opět ses ponížil a opět jsi mu dal jasně znát, jak moc tě to sere. Jen tak dál. Oh, nejradši bych si nafackoval.

„To tys řekl, že budeme spát odděleně,“ pokrčí rameny.

„Já se tě zeptal,“ podotknu.

„Já neřekl, že budeme spát odděleně,“ podívá se na mě. Samozřejmě, teď bude házet vinu na mě a opět se bude snažit ze mě udělat idiota, i když to vlastně dělat ani nemusí. Ah, s ním to bude ještě hodně těžké, tím jsem si víc než jistý, ale i přesto… Miluju ho.

„Ale ano, řekl. Já se tě zeptal a tys mi řekl, že asi ano, takže kdo to pak řekl, hm? Ty,“ stojím si za svým. A stát budu.

„Ne, ne, ne. Já řekl „asi jo, ne?“, což je Bille otázka. To tys řekl ok, takže se to nesnaž na mě hodit jako vždycky,“ otočí se ke mně a zpříma se mi dívá do očí.

„Ale řekl jsi „asi jo, ne?“ A to znělo, jako bys to tak chtěl a já ti přece nebudu nařizovat, jestli se mnou budeš nebo nebudeš spát, i když bych spal rád společně,“ vydechnu. Tom chvíli mlčí, zřejmě neví, co má říct.

„…to, co jsem řekl, byla otázka,“ otočí se a zas začne vybalovat. Dojdu k němu zezadu a chytnu ho za boky. Otočím si ho na sebe.

„Tak hele, dám ti jinou otázku, chceš?“ koukám mu do očí a usmívám se. „Chceš se mnou spát v jedný posteli?“

„Jestli ty chceš spát se mnou,“ pokrčí pobaveně rameny. Strčím do něj, až si sedne na postel, chytnu ho za ramena.

„Jinak bych se asi neptal, nemyslíš?“ zasměju se už. On je vážně beznadějný případ.

„No, já nevím, co ty máš vždycky za úmysly,“ ušklíbne se pobaveně a opře se na loktech. „Nejdřív se tu ze mě snažíš udělat blbce, že tě nechci u sebe v posteli, a teď se mě očividně podle tvého pohledu snažíš svést,“ rozesměje se.

„Svést? Ne,“ řeknu se smíchem. „Jen mi už zatraceně odpověz.“

„Na co?“ pozvedne nechápavě obočí. Zabiju ho, opravdu ho zabiju. Nejradši bych ho vzteky nacpal do toho kufru.

„Chceš. Se mnou. Spát. V jedné. Posteli?“ řeknu po částech už rozčíleně, ale směju se.

„No…“ našpulí zamyšleně rty. Načež já podzvednu jen tázavě obočí.

„…myslím, že…“ schválně to protahuje. Což ví, že přímo nesnáším, ale dobře. Jen tiše vydechnu a čekám, co z něj vyleze.

„…ještě si to promyslím,“ zakření se.

„Uvědomuješ si, že bych si třeba rád taky vybalil věci?“

„Však běž,“ pokyne rukou ke dveřím. „Tady je stejně jen tak akorát dost skříní pro moje věci. Tenhle pokoj je můj, tamten tvůj. Jestli budeme spát v jedný posteli, to se uvidí večer,“ kření se na mě. Jak to řekne, zvednu se a beze slova odejdu. Vezmu si v obýváku kufry a jdu do SVÉ ložnice. On si je moc dobře vědom toho, že srandu mám rád, ale do jisté míry a on ji opět překročil. Že budu spát sám mi nevadí, ale mohl mi to říct rovnou… Uslyším od něj nějaký smích, ale nijak na to nereaguju. Začnu si prostě vybalovat. Jak je u mě již známé, mám toho opravdu hodně.

Vybaluji a skládám si vše asi dvě hodiny a pak se posadím unaveně na postel. Přemýšlím, co vůbec budu dělat. Kouknu se na hodiny. 18:57. Sakra, ten časový posun mě zničí, ale za těch pár dnů si zvyknu. Vsadím se, že si zvyknu den před odjezdem domů jako vždycky.

Po chvíli přemýšlení  o tom, co vůbec budu dělat, si vezmu čisté boxerky a jdu do koupelny. Ale tam je Tom.

„Ahm, promiň, já počkám,“  řeknu a otočím se k odchodu. Sice se jen holil a myl ruce, ale i tak.

„V pohodě, klidně pojď… Pokud se nebojíš, že tě kousnu,“ zasměje se.

„Hah, myslím, že se nemám opravdu proč bát,“ řeknu a stáhnu si vlasy do gumičky.

„Tak vidíš,“ kývne a dál se klidně holí.

„Hmm,“ usměju se jen slabě a svlíknu si tričko, pak džíny a pak boxerky. Zalezu do sprchového koutu a věnuji se už jen sobě. Tom po nějaké době odejde. Ani mu nevěnuji nějak velkou pozornost, v klidu se osprchuju. Pak se osuším, vezmu si ty čisté černé boxerky a jdu se ještě taky oholit. Když vyjdu z koupelny, jdu ještě k němu, ale když ho vidím, musím se zasmát. Leží rozvalený přes celou jeho postel a spí. Chudáček, byl tak unavený. Dojdu k němu a líbnu ho jemně na spánek.

„Dobrou, lásko,“  šeptnu tiše a seberu se a odejdu do své ložnice. Oblečení si dám do skříně a jdu si taky lehnout. Po chvíli usnu.

Spal jsem celkem tvrdě  a dlouho. Probudil jsem se až kolem desáté ráno. Tiše jsem vylezl z postele a šel se podívat, zda-li Tom ještě spí. A nemýlil jsem se. Spal jako dřevo, což pro mě bylo plus. Rychle jsem se převléknul, vzal jsem si jen džíny a tričko. Udělal si ranní hygienu a zašel zase v tichosti k sobě do pokoje. Zavolal jsem na recepci, že bych měl přání. Že bych potřeboval výbornou snídani. Nadiktoval jsem si, co bych si přál a podotkl jsem, aby poslíček neťukal a nijak nás nerušil, že si snídani vyzvednu na chodbě. Domluvili jsme se tak, že tam snídaně bude přesně za dvacet minut. Sám pro sebe jsem se jen usmál a šel zařídit můj malý plán na večer…

Vše vyšlo tak, jak jsem potřeboval. Plán na večer byl zařízený, snídaně byla za dveřmi. Ihned jsem si ji odnesl dovnitř. Nechtělo se mi to sladké stvoření  ještě budit, ale ta snídaně by mu vystydla. Tiše i s tácem jsem přešel do jeho pokoje. Tác se snídání jsem odložil tiše na stoleček u jeho postele a po čtyřech k němu vlezl.

„Mmh, Tomi,“ líbnu ho pod ouško a pohladím jej něžně po rameni.

„Hmm,“ zabručí jen. Tak tedy znovu. Líbnu ho znovu a pohladím ho intenzivněji.

„No tak, probuď se, otevři oči… broučku,“ zavrním mu k tomu do ouška.

„Mmhhhmmm,“ zabručí víc nahlas a otočí se na břicho, čímž si zaboří obličej do polštáře. Začnu ho maličko škrabkat po zádech a tou rukou mu pak sjedu na bok. Nakonec zajedu rukou pod něj.

„Přestaň,“ zavrtí se a přikryje si hlavu polštářem.

„Ale no tak, Tomi,“  šeptnu a odkryju ho. Natisknu se na něj.

„Bille, nech mě spát,“ broukne ospale.

„Mám pro tebe něco moc dobroučkýho k snídani, to, cos vždycky chtěl v Americe papat,“ usměju se.

„Nemam hlad,“ zívne, shodí mě ze sebe a otočí se ke mně zády.

„Dobře,“ řeknu potichu a zvednu se.  

Nechám mu tu snídani na stole a odejdu. Zajdu k sobě, vyndám si cigarety a jdu si zakouřit na terasu. Potřebuju se trošku zklidnit, protože to jeho chování mě brzo dostane asi do blázince. Zmetek jeden.

Vykouřím tři cigarety a pak si jdu vzít svou kávu, co jsem si nechal v pokoji. Sedím, popíjím v tichu kávu a koukám do prázdna. Co dělám špatně? Pořád mám pocit, že dělám něco špatného, a proto se stále hádáme. Myslel jsem si, a snad si i přál, že když budeme tady, že si to tu společně užijeme, bez hádek, vytáček, ironie a naschválů, ale mám pocit, že jsem se opětovně mýlil.

Nevadilo mi, že ještě Tom zůstal spát. Byl opravdu unavený, ale ani já  nejsem tak nepříjemný, když mě budí. Kdybych ho budil zbytečně, neřekl bych ani půl slova, ale takhle…