autor: Neilinka
( Tom )
„Bille? Vstávej, proboha…“
Jemně jsem mu proklepával tváře, až se nakonec probral. Spadl mi kámen ze srdce.
„Billi, vyděsils mě k smrti. Co je ti?“
Pak mi to došlo. Celej den nic nejedl a skoro nepil. Jenže celou dobu taky seděl v autě. Ale teď, když jsme x -set metrů běželi, to na něj padlo. Probůh.
„Billi…“
Zvedl jsem ho na nohy a podpíral ho. Zamával jsem na řidiče, aby přijel k nám. Naštěstí mě viděl. Naložil jsem ho do auta a okamžitě mu dal napít, ani moc neprotestoval.
Na zbývající cestě mi usnul na klíně. Hladil jsem ho po vlasech a poslouchal, jak klidně oddychuje. Chudák. Je celej vyčerpanej. Přejížděl jsem prsty po jeho sametové tváři a pozoroval ho.
„Nedovolím, aby ti dál ubližovali. Slibuju.“
Nato jsem ho políbil na čelo a koukal z okénka.
( Bill )
Chtěl jsem mu utéct. Utéct daleko od všeho. Ale můj organismus mě zradil a mně se udělalo nehorázně špatně. Najednou jsem měl před očima tmu. Probudil jsem se až v nějaké posteli. Rozhlížel jsem se. Byli jsme jinde. Nebyl to palác. Posadil jsem se. Vedle na stole bylo jídlo a pití.
V žaludku mi zakručelo. Bylo mi hrozně, a já věděl, že je to právě z hladu. Nedá se nic dělat, dokud nenajdu způsob jak tuhle hroznou zemi opustit, musím se najíst.
Pustil jsem se do připravené hostiny a přemýšlel, kam jsme vlastně mohli dojet. Do jiného města? Nebo jiné země? Nevím ani, jak dlouho jsem spal. Najedl jsem se a vydal se na průzkum. Také to tu bylo honosné, ale ne tak obrovské. Nakonec jsem po dlouhém bloudění vyšel ven. A nestačil zírat.
Byli jsme v oáze. Nemůžu popřít, že to tu vypadalo nádherně, ale věděl jsem, že už na první dojmy tady nemůžu dát. Zajímalo mě, kde se zrovna nachází Tom. Nebylo tu moc lidí, zahlédl jsem jen tři ženy v černých hábitech, které se okamžitě schovaly do domu, když mě viděly. Jako bych měl mor.
Viděl jsem další budovu. Její stěny byly překrásně pomalované, ale netušil jsem, k čemu slouží. Nakonec jsem ucítil ten pach.
Koně.
Utvrdilo mě to v tom, že jsou to stáje, a nemýlil jsem se. Vešel jsem a pozoroval ty nádherné plnokrevníky. Sice mě rozbolelo srdce, protože při pohledu na jakékoli zvíře jsem si vzpomněl na Aiwu, ale zároveň jsem tu byl rád.
Jednoho jsem si začal hladit. Přišel blíž a otíral se o mě sametovým nosem. Čichal a pysky jezdil po celém mém těle, kam jen dosáhl.
„Promiň, chlapče, nic u sebe nemám.“
Odfrkl si a ztratil zájem. Pak jsem si všiml, že přežvykuje seno. No, alespoň někdo je spokojený. Pozoroval jsem ho a pak si šel prohlédnout ostatní. Vypadali klidně. Jen tak postávali, nebo si přehodili váhu na druhou nohu. Sem tam odehnali mouchu krásnými, vyčesanými ohony, nebo sežvýkali další sousto večeře.
Najednou jsem si přál být jedním z nich. Určitě s nimi jednali líp než se psy. Zase mě bodlo u srdce.
( Tom )
Po příjezdu na místo jsem Billa uložil do postele a nechal mu připravit vše, co by mohl potřebovat, až se vzbudí. Rozhodně jsme tu měli strávit hodně času. Sám jsem ještě nevěděl, jak dlouho. Ani jsem vlastně nevěděl, co budu dělat. Otci jsem napovídal, že z něj udělám věrného muslima, který je hoden být princem této země, alespoň v jeho očích, ale už když jsem mu to říkal, byl jsem si jistý, že neuspěji.
Billova výchova mi neumožňovala ho během pár měsíců převychovat. Musel bych ho úplně zlomit a stejně jsem tak nějak tušil, že by raději zemřel, než by se podřídil. Jeho pud sebezáchovy by klidně povolil.
Povzdychl jsem si. Sám jsem se ubytoval a najedl, při tom jsem přemýšlel. Jak z toho ven? Mám se vůbec o něco pokoušet? Měl by jít pryč. Ale nechtěl jsem o něj přijít. Nevím proč. Ano, bylo snadné dovézt ho na nejbližší letiště, posadit do letadla a rozloučit se. Bylo by to pro všechny snazší. Otci bych řekl, že mi proklouzl a hotovo. Stejně ho měl momentálně plné zuby a možná by mu to ani nevadilo.
Ale já zkrátka nemohl. Cítil jsem, že bych dělal obrovskou chybu. Nebyl v natolik dobrém psychickém stavu, aby mohl být sám. Aby mohl žít sám.
A já bez něj.
Raději jsem zahnal všechny myšlenky a převlékl se do jezdeckého. Potřebuju se projet. Vyčistit hlavu od starostí, a to mi vždy zajistila vyjížďka. Jen já a kůň. Věrný přítel, který mě nese na zádech a dává za mě pozor na cestu pod jeho kopyty. Uvolním svaly a jen kopíruju ladné pohyby jeho těla. Otěže jsou volné, není třeba ho vést. Dobře zná svou cestu.
Jel ji se mnou už mnohokrát. Věřím mu. Svěřuji mu svůj život a on s ním zachází jako v bavlnce. Důvěra. Nenásilné pouto vytvořené na základě zkušeností jednoho s druhým. Ne jako s otcem. U něj je důvěra vynucena mocí a strachem z jeho postavení a osoby. Přesto k němu musím chovat úctu. Dal mi život. A mému bratrovi taky.
V tuhle chvíli je pro mě Bill jedním z nejdůležitějších osob v mém životě.
Vracím se a vidím jeho siluetu v přítmí místních stájí. Má stejně ladný postoj jako kdejaký kůň tady. Výstavní, přirozený a nádherný. Hlavu vysoko nesoucí, pokud není ztěžklá zármutkem jako teď. Kazí to jeho krásu, vitalitu a jiskry v očích někam zmizely. Chci je tam vrátit. I kdybych měl krást hvězdy.
( Bill )
Uslyšel jsem kroky. Koňské klapání podkov smíchané s přidupáváním podrážek drahých bot. Trochu jsem naklonil hlavu a uviděl Toma. Nejspíš se byl projet. Vypadá v tom oblečení jinak. Celkově je klidnější, jeho chůze postrádá napjatost a křeč. Je svůj.
Dojde až ke mně. Beze slova se zastaví. Jeho kůň se očichává s jiným v boxe. Ale toho si nevšímá, alespoň tomu nevěnuje plnou pozornost. Hledíme si do očí. Snažím se v těch jeho číst.
Proč jsi mě sem přivedl? Je to pomoc? Nebo další vězení? Kde je pravda? Jsi můj bratr, přítel, nebo mi chceš škodit? Nevyznám se v lidech okolo sebe.
Pomoz mi.
Jako by mi rozuměl, chytí mě za ruku. Jemný úsměv mě uklidňuje a zahřívá u srdce. A nejen tam.
autor: Neilinka
betaread: Janule
Dúfam že Tom nakoniec urobí to čo je správne, Dúfam že Toma nakoniec napadne aby sa S Billom do Europy vratil aj on, tam kde im už nikto nebude brániť v ich štastí. Rychlo dalej prosííííííííííím.
Ano… Tomiho by mohlo napadnout utéct s Billem do Evropy… Otec si udělá další děti… Ale oni musejí být spolu 🙂
Tak musím říct, že dnešní díl byl opravdu nádherný ♥
Vlastně byl celý o pocitech, myšlenky převedené na papír a převedené opravdu nádherně ♥
Billovy pocity osamělosti, beznaděje a smutku, a ty Tomovy, plné určitého vzdoru, něhy a snad i lásky a starosti o Billa…to jsi tak krásně napsala, hrozně se mi dnešní díl líbil ♥
A tahle Tomova myšlenka
"Vracím se a vidím jeho siluetu v přítmí místních stájí. Má stejně ladný postoj jako kdejaký kůň tady. Výstavní, přirozený a nádherný. Hlavu vysoko nesoucí, pokud není ztěžklá zármutkem jako teď. Kazí to jeho krásu, vitalitu a jiskry v očích někam zmizely. Chci je tam vrátit. I kdybych měl krást hvězdy"
Tak to bylo naprosto dokonalé ♥