Eternity 26.

autor: Neilinka & Cerike

Bill  

Odborník

Na pokoji jsem byl sám celkem dlouho. Stačil jsem si dát i další dávku, než Tom přišel. Mezitím jsem se vykoupal, učesal, namaloval a oblékl si na sebe tričko na spaní, ačkoliv bylo teprve odpoledne. Když jsem byl doma, nepociťoval jsem potřebu mačkat se v těsném oblečení. Ven bych ale v něčem, jako nosil Tom, nevyšel. Nepřipadal bych si vůbec sexy. Ale jemu to slušelo.

Dorazil tak kolem třetí. Zapadl do koupelny, s vybalováním se zatím neobtěžoval. Naopak přitáhl další tašku plnou věcí. Když asi po půlhodině vylezl, donutil mně sníst dva kousky pizzy. Každé sousto jsem polykal s obrovským sebezapřením. Podobnou bombu už můj žaludek dlouho nezažil a já doufal, že mi nebude špatně. Vždyť jsem několik měsíců už požíval prakticky jenom jogurty, tvarohy, vodu, nebo maximálně kafe.  

Tom odešel telefonovat. Byl to několikaminutový hovor, ani ne žádný převelice dlouhý dialog, ani ne takové to otravné ujišťování rodičů. Přemýšlel jsem, komu asi volal.  

Vrátil se a obeznámil mně  s tím, že půjdeme za jedním jeho kámošem. Nebyl jsem proti. To, že mě nenutil, znamenalo, že ještě pořád můžu vesele požívat svoje péčko. Navíc vyhlídka návštěvy baru v Berlíně mě docela zaujala. Tady to musí být mnohem větší a hezčí bary než v tom našem zapadlém Magdeburgu. Začínal jsem se těšit.

Asi o dvě hodiny později jsme byli na cestě k tomu neznámému příteli. Byl jsem docela zvědav, co je zač, s kým se Tom kamarádí a tak. Došli jsme k tradičnímu paneláku. Tom rychle zazvonil na jedno jméno, že jsem ani nepostřehl, který to byl zvonek.  

Otevřely se nám hlavní  dveře a prošli jsme chodbičkou k výtahu. Vlezli jsme tam. Neměl jsem výtahy rád, ale knoflíků tam bylo 10 a mně se rozhodně nechtělo šlapat deset pater. Nakonec jsme sice vystupovali už ve čtyřce, ale i tak jsem jen dál tiše následoval Toma.  

Došel ke dřevěným dveřím s oloupaným lakem a cinknul na zvonek se jménem Wendel. Po pár vteřinách nám otevřel blonďatý kluk se zelenýma očima, trochu nižší než Tom, ale vyšší o pár cenťáků než já. Kluci se poplácali po zádech a pak už zelený pohled zamířil na mou osobu.

„To je on?“ Zeptal se jen a po Tomově přikývnutí nás pozval dovnitř.

„Marku, tohle je Bill. Bille, tohle je Markus.“ Letmo jsem si s ním podal ruku a odložil si mikinu na věšák. Rozhlížel jsem se po bytě. Nijak moderní, ani vkusně zařízený, spíš seskládaný z různých kusů nábytku, jako byste vždycky něco našli na skládce a přitáhli to domů. Ale nevadilo mi to. Bylo tu svým způsobem útulno a hlavně uklizeno.  

Po nabídnutí jsme se s Tomem usadili v obývacím pokoji a čekali. Blonďáček přišel se třemi hrnky kávy. Dosladili jsme si a dolili mléko podle chuti. Věděl jsem, že když mi Tom nabízel, ať zůstanu doma, chce s Markem něco probrat. Sice jsem přesně nevěděl, čeho se to týká, ale svým odchodem na toaletu jsem jim dal alespoň pár minut pro nerušený rozhovor.  

Celý Mark na mně  působil mnohem dospěleji, než Tom. Netroufal jsem si odhadovat jeho věk. Netušil jsem ani odkud by se mohli s Tomem znát. Ze školy? Kamarád bráchy? Kdo ví. Nechával jsem se překvapit, i když mě ta nevědomost sžírala.  

Vykonal jsem potřebu a umyl si ruce. Mýdlo příjemně vonělo. Byl tu jenom jeden zubní kartáček, a to mně utvrzovalo v mojí myšlence, že Mark chtěl za každou cenu vypadnout od rodičů, ať už bude bydlet kdekoliv. Odpovídal tomu i stav bytu. Kdybych se koukl do ledničky, měl bych určitě jasno, ale tak drzý jsem být nechtěl.

Zkontroloval jsem svůj vzhled v zrcadle a pomalým, šouravým krokem se doplížil zpátky do obýváku. Kluci se na mě okamžitě usmáli a přestali mluvit. Sedl jsem si a jako nevinné štěně popadl do obou rukou svůj hrnek s kafem. Upil jsem a zadivil se, jak může být takové obyčejné kafe od obyčejného kluka z obyčejné domácnosti dobré.  

Po chvíli jsem si všiml, že mně Mark docela upřeně pozoruje. Pak se k němu přidal i Tom. Několik dobrých minut mlčeli, než mi to začalo být dost nepříjemné a i trochu trapné.  

Zkontroloval jsem, jestli jsem se nepolil, ale žádnou skvrnu na oblečení jsem nenašel. Asi se mně tedy rozhodli zasvětit do svého rozhovoru.  

A taky, že ano.