autor: xoxo_Lady
Ještě nikdy se necítil tak osaměle, když vedle sebe nenašel jeho. Pokaždé, kdy se probudil a on tam nebyl, to bylo z důvodu, že právě přespávali v tourbuse nebo hotelu. Avšak když si dali pauzu a odjeli na pár dní domů, nikdy se neprobouzeli sami. Vždy měli ke komu se přitulit, s kým strhnout polštářovou bitvu, nebo se s ním s mrzutou náladou rozhádat kvůli úplné prkotině. Nyní nastal den, kdy poprvé poznal, co je to být sám.
Aby polevil všem těm pocitům, které ho nepříčetně srážely na kolena, pevně stiskl víčka. I když se necítil nijak unaveně, během vteřiny usnul. Za víčky se odehrával film spojený se vzpomínkou na období, kdy jejich sláva začínala. Barvitě viděl Tomův usmívající se obličej, když se jej snažil setřást na zem.
Bratři Kaulitzovi se ještě v poledne povalovali v rozválených postelích přiražených k sobě. O deset minut starší dvojče se převalovalo z boku na bok. Už by nejraději vstal a utíkal do kuchyně, kde by do sebe s nadšením naházel maminčiny báječné jahodové palačinky. Ale pohled na tvrdě spícího bratra mu nedovoloval odejít dřív, než vstane i on.
„Bille, mám hlad, nechceš se už vzbudit?“ naléhal potichu na Billovu lehce pobledlou tvář poklidně ležící na značně zmuchlaném polštáři. Odpověď přišla ihned v podobě odmítavého zamručení.
„No tak, Bille! Je už skoro dvanáct,“ promlouval dál k nehybné figuríně. Jemně zatřásl s jeho ramenem. Nechtěl jej budit, jelikož by byl zase celý den zamračený, ale hlasité kručení v břiše ho přesto stále pobízelo.
„Ještě chviličku,“ zamumlal Bill do polštáře, kterým si přikryl hlavu. Zachumlal se do vyhřáté peřiny, aniž by ho nějak zajímaly Tomovy prosby.
Tom několik pro něj zdlouhavých minut jen seděl a čekal, kdy jeho bratr vykoukne zpod polštáře. Avšak než by radši počkal ještě o vteřinu déle, naštvaně uchopil cíp peřiny a zprudka strhl peřinu ze spícího těla. Nyní už Bill nezůstal klidně ležet. Vyskočil, jako by do něj udeřil hrom. Jeho hluboce zčernalé oči se zabodly do o odstín světlejších, patřících jeho bratrovi.
Popadl peřinu za druhý roh a s popuzeným výkřikem trhl k sobě, ale Tom se jen tak nenechal zviklat. Držel svůj kus peřiny tak silně, že mu ji Bill nemohl jen tak vyrvat z rukou. Tak se tam přetahovali dobrých pár minut. Možná by jim tahle ranní zábava vydržela déle, kdyby se za zavřenými dveřmi neozval zpěv jejich maminky a o chvíli později jim nezaklepala na dveře a nedomlouvala jim, aby se už vyhrabali z postele a dorazili dolů na oběd.
Ve chvíli, kdy Tom poplašeně stočil pohled ke dveřím, Bill využil situace a prudce zatáhl. Náhle však ztratil rovnováhu a dřív, než se stačil něčeho zachytit, upadl na zem. Sledoval jen kus utržené látky v rukou bratra a ladně se na zem snášející sněžné peříčka. Pár mu jich přistálo ve vlasech, takže rázem vypadal jako opeřená slepice, avšak jeho šokované dvojče na tom nebylo lépe. Oba na sebe vyplašeně zírali.
„Rychle, musíme to uklidit!“ vzpamatoval se jako první Tom. Najednou zapomněl na jejich roztržku, divoce pobíhal po pokoji a snažil se najít nějaký dočasný úkryt pro spadané peří.
„Vyhodíme to z okna,“ napadlo Billa, který ještě pořád seděl na zemi s vykulenýma očima a ustrašeným pohledem.
„A jak to vysvětlíš mamce, ty chytrej?“ poklepal si Tom na čelo, nezapomněl také na zvednutí očí v sloup.
„No… můžeme jí třeba říct, že jsme větrali peřinu, pak se zvedl vítr a ona se prostě roztrhla,“ pokrčil Bill rameny, přičemž sklopil pohled k zemi, protože nechtěl vidět bratrovo další výsměšné gesto. V tom však Tom popadl náruč plnou peříček. Spolu z okna s úsměvem pozorovali, jak to sněhově bílé měkké peří pomalu mířilo k zemi a přitom na sebe spiklenecky zamrkali. Tímto činem byla ranní roztržka zažehnaná a oni se s úsměvy řítili po schodech dolů, aby vzápětí usedli za stůl s hladovými pohledy.
Úsměv, jenž dosud zdobil chlapcovu tvář, pomalu pohasínal, až zmizel úplně. Vzpomínka na dávno prožité ráno ho rozesmutnila ještě více, než doposud byl. Proto raději odmítavě zavrtěl hlavou, párkrát se v duchu okřikl, a až pak dokázal odstrčit bolestivý pocit v hrudi do pozadí.
Otočil se na druhý bok, přičemž se rozhlédl kolem sebe. Ani si nepamatoval, že usnul. Asi byl opravdu unavený, když tvrdě spal až do rána na tomhle nepohodlném místě. Ležel na pískem zaprášené zemi, několik menších kamínků ho bolestivě tlačilo do zad, a dokonce se i udeřil do hlavy o kámen, když se pokusil vstát.
S rukou přitisknutou na poraněném místě na hlavě se vydal prozkoumat další zákoutí skalnatého vrcholu. Nenašel však nic zajímavějšího, než předešlý den objevený výhled na pláž, kde se nacházelo jeho a Tomovo dočasné útočiště. Když se ujistil, že Tom na pláži není, rozhodl se sejít zpět dolů na pláž. Jeho kroky působily velmi ostražitě, očima stále prozkoumával okolí, aby si co nejlépe zapamatoval cestu, kterou se dostal na své tajné místo. Nechápal, proč ho to místo tak okouzlilo, nebylo na něm nic zvláštního. Možná to bylo tím výhledem. Mohl pozorovat své dvojče, a přitom se o tom Tom nedozvěděl.
Tato myšlenka stačila k tomu, aby bez lítosti svými kroky udusával zelenkavé rostliny, a tím si tvořil chodníček, po kterém se mohl zase vrátit zpět. Vůbec netušil, kam má namířeno, avšak zdálo se, že jej nohy vedou samy. Nebyl ani překvapen, když se zastavil u dnes poklidného moře. Se sklopenou hlavou čekal, jestli si ho na zemi sedící bratr všimne. Nejspíš zaslechl jeho kroky, neboť se po chvíli ozval jeho tichý hlas, aniž by se otočil.
„Proč jsi přišel?“ zeptal se šeptem, jelikož si byl jistý, že kdyby promluvil nahlas, hlas by se mu zlomil nebo v tom lepším případě jen roztřásl. Nechtěl dát Billovi najevo, že se ho jejich včerejší hádka tak dotkla.
„Já…“ zarazil se dřív, než stačil cokoliv říct. V hlavě si probíral, jestli by se měl vůbec omluvit. Jistě, že by měl, ale přijal by Tom vůbec jeho omluvu?
„Copak? Došla ti slova? Nejspíš jsi vše, co jsi chtěl říct, vyčerpal už včera,“ ušklíbl se Tom suše. Snažil se zachovat si hrdost, chtěl působit negativním dojmem. Upřeně zíral kamsi do dáli a dělal, že jej to zaujalo natolik, že od oné věci nemůže spustit zrak.
Bill se s pevně stisknutými rty posadil vedle něj. Nehty pevně zarýval do svých kalhot, jak moc si přál, aby Tom řekl něco, co by nepůsobilo tak vážně.
„Nemyslel jsem to tak,“ jeho hlas se lehce zatřásl, když pohledem zůstal viset na bratrových nezúčastněných očích. „Tome, prosím, mluv se mnou,“ prosil ho úzkostlivě.
„Už s tebou nemám o čem mluvit,“ odmítl Tom tvrdě, avšak v duchu se tomu něžnému stvoření sedícímu vedle něj, omlouval z celého srdce. Nechtěl na něj být tvrdý, ale už mu nic víc nezbývalo. Jeho bratr, dvojče, člověk jeho srdce, ho nenávidí. Co by měl tedy udělat? Jeho srdce bylo nyní rozpadlé na milióny malinkatých kousků a on nevěděl, jestli je dokáže jen tak sesbírat a poslepovat k sobě.
„Ale…“ Billův bolestivý hlas se ztratil v pronikavém křiku racků. Nečekal, až přeletí nad jejich hlavami, nemohl dále oddalovat tu chvíli. Věděl, že jestli mu Tom neodpustí teď, pak už nikdy.
„Tome, bráško, odpusť mi! Včera to… to jsem nebyl já, nechápu co se se mnou dělo. Ale ty víš, že jsi a vždy pro mě budeš můj starší bráška, který má své velké místo v mém srdci,“ Billovy oříškové oči změnily hlubokou hnědou barvu na světle nažloutlou. Odrážely se v nich bolestivé slzy, jež se samovolně spouštěly po jeho tváři. Nesnažil se je otřít ani je zakrývat. Jeho bratr musel vidět, jak moc mu na něm záleželo.
Tom několik dlouhých vteřin pozoroval skapávající slzy po bledé tváři, sjížděl očima k jeho třesoucím se rtům, o které se některé z kapek zastavovaly. Ztěžka vdechoval vůni linoucí se z jeho na pohled jemných vlasů. V jedné chvíli už natahoval roztřesenou ruku, toužil jej pohladit, setřít slzy z jeho panenkovské tváře. Avšak pak se zarazil, vzpomněl si, že jej Bill vlastně nenávidí. Stáhl ruku zase zpět, rty k sobě stiskl ještě pevněji a na pár sekund lehce přivřel oči. Cítil, jak se na jeho řasách uhnízdilo něco mokrého. Nestačil ani otevřít oči a jeho tvář byla stejně zaplavena jako ta Billova.
Rozhodně zavrtěl hlavou. Než promluvil do úzkostlivého ticha, bolestivě zalapal po dechu.
„Jenže tohle mi nestačí, bráško,“ s dalším zavrtěním hlavy vyslovil větu, která mu ještě dlouho poté zněla v hlavě. Sklopil pohled k zemi, snažil se vyrovnat s faktem, že teď musí odejít a nechat zde Billa samotného, že jej nebude moct obejmout a utěšit.
Dřív, než by ho srdce přemluvilo k jinému než bratrskému činu, se postavil na vrávoravé nohy. Musel od něj utéct, jak nejrychleji mohl, jinak by se nejspíš zastavil a všechno, co právě řekl, ještě zveličil. Za sebou nechal jen stopy dvou bosých nohou a v slzách se otřásajícího chlapce, jenž se osaměle krčil v klubíčku.
Opět se ocital na místě, které před chvíli opustil. Samotná cesta byla pro něj utrpením. Nevěděl, proč chtěl být zrovna tam, avšak odstrčil tyhle otázky na později. Několikrát se svalil na zem, jelikož přes valící se proudy slz neviděl před sebe. Jeho tvář utrpěla menší rány, jak narážel do větví překážejících mu v cestě. Sotva popadal dech, srdce mělo tendenci málem vyskočit z hrudi, ale on nezpomaloval. Naopak, běžel ještě rychleji. Měl pocit, jako by se rozpadal. Upadal do jakéhosi blouznění. Oči měl bolestí otevřené dokořán, přičemž se ale před nimi objevovaly stíny dvou malých chlapců, jejichž život byl kdysi tak lehký. Byli tak šťastní, když mohli trávit chvíle spolu. Proč se to tedy tak změnilo?
Všechny jeho myšlenky se věnovaly jemu. Ve všech vzpomínkách byl on. Každé bolestivě vyslovené slovo bylo jeho jméno.
Teď tady seděl a nevěděl, co si počít. V uších slyšel jeho smích, pak jeho tvrdý hlas. Co myslel tím, že mu tohle nestačí? Bylo pro něj málo, že s ním dosud trávil tolik času? Že ho měl tak rád, že by bez něj nedokázal žít? Dával mu všechnu svou lásku, ale jemu to nestačilo? Po těchto otázkách si ale uvědomil, že poslední dobou spolu netrávili čas skoro vůbec, nemluvili spolu pokud nemuseli, a tak si už ani neříkali, jak moc mají rádi toho druhého…
Na obzoru se objevovaly zářivé ohnivé plameny. Slunce vysílalo své poslední paprsky na jeho uplakanou a bledou tvář, jež už nedokázala cítit jejich teplo. Chtělo jej snad utěšit? Ale on už nevnímal ani odcházející teplo, s kterým přicházel studený větřík. Mraky překřížily cestu hvězdám, rozložily se jeden přes druhý, tvořily kupy vatových černých obláčků.
„Vidíš? Říkal jsem ti, že bude bouřka!“ vykřikl dvanáctiletý Bill, právě utíkající před bouřkovými černými mraky se svým bratrem domů. Schovávali před klikatícími se blesky jeden druhého. Jejich prsty byly silně propleteny. Ani ledové kapky přívalového deště nemohly oddělit jejich dlaně, ba tiskli je k sobě ještě silněji.
„Tome! Bojím se!“ křičel černovlasý chlapec, promočený naskrz. Z jeho delších vlasů skapávaly dešťové kapky, nyní propletené do dlouhého provazce.
„Se mnou se ti nic nemůže stát, Bille. Spolu jsme tak silní, že nás nerozdělí ani tahle velká bouřka!“ ujišťoval za zběsilého běhu Tom svého mladšího brášku. Na chvilku se zastavil, jelikož byli oba tak udýchaní, že už dál nemohli. Tom se otočil k vystrašenému Billovi. Natáhl k němu své mokré ruce, aby mu do nich mohlo vpadnout třesoucí se křehké tělo. Silně jej objímal, chránil před strachem, který burcoval i v jeho žilách. Zakrýval jeho hlavu svými dlaněmi. Schovával jej ve své velké mikině a náruči plné lásky.
Skrz jeho vzpomínky a slzy se prodral jiný, zvláštní obraz. Nejdříve to vypadalo jako nějaká další vzpomínka, ale pak si otřel slzy a pořádně zaostřil. Jeho pohled byl stále rozmazaný, ale už dokázal pořádně pohlédnout na věc, která ho tak upoutala. Nemohl uvěřit vlastním očím, co vidí. Na chvíli dokonce přestal myslet na to, co se před chvilkou stalo. Udělal několik nejistých kroků k té věci. Nejisté však nebyly jen jeho kroky, ale také jeho ruce, které se pro tu věc natáhly.
Roztřesenými prsty otevřel krabici, z níž vyčuhovaly skleněné láhve s nápisem jeho oblíbeného alkoholu, který si také přibalil do své tašky. Několikrát láhev nevěřícně prohmatal, než konečně uvěřil, že je tady Tom opravdu schoval. Asi si myslel, že tohle místo nikdy nenajde. To se pekelně pletl.
„Ach Tome, ty můj hlupáčku,“ vydral se z jeho úst ochraptělý smích, přičemž se z jeho očí vydralo několik dalších slz. Nezněl ani trochu vesele. Zněl přesně, jako by ho někdo právě připravil o naději, kterou v sobě tak dlouho držel. Nemohl se ani radovat z faktu, že zrovna našel krabici plnou jeho alkoholu. Nemusel ani chvilku přemýšlet. Rozhodl se hned.
Jaké jeho rozhodnutí bylo? On sám nevěděl. Jen seděl u samotného okraje skály, v ruce držel první otevřenou láhev. Nechával na sebe dopadat první ledové kapky. Smáčely mu vlasy, nyní se lepily na jeho dešti nastavující tvář. Jeho tělo se třáslo, oblečení bylo na skrz mokré, stejně jako tenkrát. Ale nyní tady s ním nebyl Tom, aby jej schoval do stejně mokré náruče. Jeho dokořán otevřené oči nahlížely úkazu nad ním. Déšť se smíchal s jeho slzami. Už se necítil tak sám. Nebyl sám, kdo plakal. Ty nepřátelské černé mraky plakaly s ním. A také je nikdo nepřišel utišit.
Natáhl ruku s láhví těsně ke rtům, tam se jeho ruka zastavila. Nadechl vůni, vycházející z láhve, přivřel víčka, aby si její chuť plně vychutnal. Nechal své rty smáčet tou utěšující tekutinou, hořká chuť rozpálila jeho pláčem vyschlé hrdlo, přestal poslouchat všechny zatracené myšlenky, přestal vnímat pocity. Cítil pouze tu známou opileckou svobodu, jež se mu nyní naskýtala. Věnoval svému věrnému příteli spokojený úsměv. Vítal ho s radostí a otevřenou náručí. Jak moc mu chyběl. Jak moc mu chybělo tohle nic, co dokázalo na několik hodin zkřížit cestu bolesti. Nezastrašil ji, nevyhnal, jen ji změnil. Změnil ji na bolest, ze které se radoval, byl jí vděčný za to, že jím prochází. Miloval tu dechberoucí bolest, dokázala zahnat tu druhou, která byla mnohem realističtější.
„Pojďme oslavit tu bolest z lásky!“ Vykřikl společně se strašlivým zahřměním. Jeho hlas se v něm ztrácel, stejně tak i jeho bláznivý smích, jímž dával jasně najevo, že se na téhle oslavě bude nesmírně bavit.
Ležel na jemném písčitém břehu. Jeho nehybné tělo omývaly studené vlny přílivu. Zaplavovaly ho a pak ho zas rychle opouštěly a místo nich cítil stejně studené velké kapky kanoucí z černých mraků nad ním.
Toužil zavřít oči, přestat vzpomínat. Toužil po tom, aby jeho bezbranné tělo zaplavily vlny a vzaly si ho s sebou. Mohly ho unést třeba do nejhlubšího místa v oceánu. Chtěl by být jeho součástí. Nechal by své tělo spadnout na dno přesně tam, kde už by ho nikdy nikdo nenašel. A pak by jen ležel, pozoroval zezdola tmu a čekal, až bude moct zavřít oči navždy.
Jestli ho jeho bratr nenáviděl, pak už nemělo cenu tady být. Nepotřeboval ho, překážel mu. Dával mu tolik lásky, že se mu to začalo hnusit? Nebo mu jen překážel v jeho každovečerním stereotypu? Potřeboval ho nějak odstranit, aby už se mu nepletl do cesty a nechal ho se dál opíjet? Jestli je to pravda, pak už znovu nechce otevřít oči a spatřit světlo dne. Chce odejít na místo, kde nebude mít čas na pocity, myšlenky, vzpomínky ani bolest.
„Mami?“ ozvaly se tiché ťapkavé kroky, které následoval hlas staršího z dvojčat. Potichu došel až k posteli paní Kaulitzové. Několikrát s ní zatřásl svou malinkou ručkou, než se otevřely její oči. Překvapeně zamrkala, když spatřila svého sedmiletého syna stát bosého jen v modrém pyžamku s třemi koťátky na bříšku a držíc v těsném objetí jeho obrovského plyšového medvídka.
„Co se děje, Tome?“ Ozval se její unavený hlas. Posadila se na posteli a rozespalýma očima pohlédla na digitální budík na nočním stolku. Jeho číslice udávaly několik minut po třetí hodině ráno, toto nebyl zrovna nejlepší čas na vstávání.
„Potřebuju se na něco zeptat,“ zamumlal malý Tom, hlavu zabořenou do medvídkovy jemňoučké hlavičky.
„Upaluj do postele, Bill na tebe bude určitě naštvaný, když se vzbudí a zjistí, že nejsi s ním,“ nakázala matka dvojčat přísně, avšak ani trošku se na svého staršího syna nezlobila. Tom si vždy vybíral nečekaný okamžik, když se chtěl na něco zeptat, na to už si zvykla.
„Ale já to opravdu potřebuju vědět,“ trval na svém Tom, tentokrát oči prosebně upřené na svou maminku.
Simone si jen unaveně povzdechla. Nezbývalo jí nic jiného, než posadit si Toma do klína a odpovědět na jeho důležitou otázku.
„Tak copak máš na srdíčku, ty můj rošťáku?“ zeptala se, když se Tom uvelebil na jejích kolenou. Stydlivě sklopil hlavu k medvídkovi.
„Musíš mi slíbit, že to neřekneš Billovi! Až to bude chtít vědět, zeptá se mě, a když mu odpovím, tak si bude myslet, že jsem hrozně chytrý!“ ujišťoval se Tom, houpajíc se v maminčině náruči sem a tam.
„Dobře, slibuju,“ souhlasila Simone s úsměvem. Nemohla odolat a pohladila Toma po rozčepýřených vláskách. Byl tak roztomilý, když se radoval, že může svému o deset minut mladšímu bráškovi něco vysvětlit. Cítil se pak starší o víc než jen deset minut.
„Tak, co je to za otázku?“ pobídla ho s úsměvem.
„Myslíš, že až budeme velcí, tak budeme pořád spolu? Nechci, aby ode mě Bill odešel,“ zeptal se Tom na svou důležitou otázku, přičemž mačkal ve svém náručí svého medvídka. Tohle ho opravdu trápilo už delší dobu. Bylo mu sice teprve sedm, ale cítil se plně zodpovědný nejen za sebe, ale i za své dvojče.
Simone se opět na tváři rozhostil úsměv. Pevně objala svého syna kolem ramen, a když mu šeptala odpověď, skrývala svou dojetím uslzenou tvář do jeho ramenou.
„Vy dva jste se narodili spolu a vyrůstáte spolu. Jste přece dvojčata a jen spolu tvoříte jeden celek, proto se nikdy nesmíte opustit. Nikdy nesmíš před Billem schovávat, jak moc ho máš rád. Musíš mu to neustále říkat a naznačovat, protože láska, která je mezi vámi, není obyčejná. Měli byste si jí velice vážit a být na ni pyšní. Budete tady jeden pro druhého. Když bude něco trápit jeho, bude to trápit i tebe, když se jeden z vás bude radovat, bude se radovat i ten druhý. Vy dva budete spolu navždy, ať se stane cokoliv. Nikdy… opravdu nikdy ho nesmíš opustit. Musíš udělat všechno proto, abyste byli spolu navždy.“
Tomova oříšková očka se radostí zaleskla. Nyní jeho tvář zdobil úsměv od ucha k uchu. Věřil, že když něco takového řekla jeho maminka, tak je to pravda.
„Slibuju, že nebudu nikdy nikoho milovat víc než Billa,“ zašeptal mamince do ucha, rychle ji líbl na tvář a seskočil z jejích kolenou. Cupitavými krůčky utíkal do vedlejšího pokoje, kde na něj čekal nic netušící spící bráška.
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
To je zase nápor emocí. Vzpomínky na to, když byli kluci malí, mi vehnaly úsměv do tváře. Jejich polštářová bitva a představa Billa jako opeřené slepice – ó, jak zajímavé. A elegantní Tommyho řešení, které zažehnalo jejich bitku♥
Úplně jsem slzela nad malým Tománkem s medvídkem, který chce po mamince odpověď na tu nejdůležitější otázku – krása.
Tommy je tak citlivý, ví o Billovi a ani se nemusí podívat, ví, že tam je. Líbilo se mi, že promluvil šeptem, snad ze strachu, aby Billovi neublížil. Slzela jsem na tím, jak Tommyho bolí srdce a poté, když se Bill omlouval a rozplakal se ♥ Nádherně popsané!
Je mi strašně líto, že Bill nedokázal vzdorovat tomu démonovi, alkoholu. Jeho myšlenky mě děsí. Sám se z toho určitě nedostane. Tohle je hodně zlé.
A věřím, doufám, že Tommy znovu Billovi nabídne svou náruč plnou lásky, jako při té bouřce, když byli malí.
Krásný díl! ♥
Opět nádherný díl, se vším všudy.
Ty návraty do dětství, to je vždycky trošku úsměvné, ale taky i smutné, když si uvědomí, že ty časy už se nikdy nevrátí…
Když se Bill omlouval, bylo mi líto Toma, a když jeho omluvu Tom potom odmítnul, tak zase Billa. Ta scéna, kdy Bill sedí nad útesem s lahví v ruce je pěkně dramatická, nejdříve jsem si myslela, že ty láhve hodí dolů, bohužel jsem se sletla…
Možná byl Tom na Billa zbytečně krutý, těžko říct, každopádně nejenom Bill je tím, kdo trpí…
Krásné ♥
Ahojky, máš fakt pěkný blog