Riots 7.

autor: Vanity

Když se za chlapci zavřely dveře, Jonathan se usmál. Byl moc rád, že to všechno vyšlo. Bál se, že Bill nakonec odmítne. Ovšem teď, když jej vedl k sobě do auta, věděl, že se už nemůže nic zkazit.

Zatímco Jonathan s Billem zářili radostí a nadšením pro dnešní  večer, Tom měl zcela opačnou náladu. Hlasitě vydupal schody do patra a ve svém pokoji zasedl k počítači, hodlal si zjistit o tom manekýnovi něco víc. Najel na stránky školy a klikl na osobní složky.

Rozevřel se mu seznam o 1752 jménech. Chvíli na to koukal a snažil se najít nějakého Jonathana, ale jak zjistil, ve škole jich bylo hned 36. Proto zadal do vyhledavače jen chlapce ze čtvrtého ročníku a k jeho velkému potěšení tu byl jen jeden jediný Jonathan. Jonathan Kerner, syn naprosto nechutně bohatého papínka z lepší společnosti. Už teď jej nenáviděl. Klikl na jeho jméno a začetl se do protokolu.

Jméno: Jonathan Kerner Jr. 
Datum narození: 25.7 1986 
Místo narození: Paříž, Francie 
Národnost: německá

Odborný posudek: 
Jedná se o chlapce velmi talentovaného. Dosahuje nejlepších výsledků v celém ročníku, jeho závěrečná práce byla poslána a zveřejněna v celostátním měsíčníku Point. Chlapec je velmi otevřený a vstřícný ke svému okolí. Nevykazuje žádné známky agrese či jiných stresorů.

Výsledky: 
1. ročník – průměr 1.1 
2. ročník – průměr 1.0 
3. ročník – průměr 1.0 
4. ročník – průměr 1.1

Doplňující poznámky: 
V prvním ročníku se stal předsedou třídy, v druhém byl zvolen předsedou celého ročníku. Od třetího ročníku je prezidentem šachového, čtenářského a matematického klubu.

Tom nevěřícně kulil oči do počítače. To je vážně  tak dokonalej, jak působí? To přeci není možný… Na každém je něco špatného. Jenže ať hledal, jak chtěl, nenašel nic. Nejspíš se holt bude muset smířit s faktem, že mu Jonathan právě  kradl brášku.

Tom si unaveně protřel oči a zaklapl notebook. Už se nemohl dívat na Jonathanův obličej, který dominoval jeho internetové složce.

Nedokázal pochopit svoje chování. Dříve mu přece bylo jedno, co dělá Bill. Nezajímal se o něj ani o nikoho jiného kromě  sebe. Proč jej najednou rozčiloval jediný člověk, který Billa někam pozval? Nebo to bylo tím, že mu o tom Bill neřekl? Nedokázal si odpovědět ani na jednu jedinou otázku.

Celý rozpolcený z toho nicotného zjištění, že Jonathan je vlastně dokonalý, si na sebe hodil teplou mikinu s kapucí a s hlasitým: „Nevím, kdy přijdu!“ opustil dům.

Cestou k parku stačil vystrašit kočku, co šmejdila u popelnic, a také vyděsit jednu starou dámu, která procházela okolo. Mířil ke staré boudě na břehu Labe. Byl pátek večer, byl si jist, že tam alespoň některý z kluků bude. A také se nepletl. Bez klepání, jak bylo jeho zvykem, vešel dovnitř.

„Tome!“ zvolal napůl opilý Max, držící okolo pasu Klause. „Čekali jsme na tebe, ale Klaus to přehnal s čekáním a poblil mi mojí oblíbenou sedačku, takže s dovolením, vyhodím ho ven.“ zahuhlal a odebral se s Klausem před boudu. Posadil jej na navlhlý písek a vrátil se zpět dovnitř.

Tom se mezitím posadil k Andymu, který měl u sebe dvě  jeho oblíbené kamarádky. Vodku a ledovou kávu.

„Hele, Tome, zapomněl jsem se zeptat… Jak to vypadá s tou vaší sázkou?“

„Ty vole, já na to úplně zapomněl, tak mě nasrala ředitelka, že se mi to vykouřilo z hlavy,“ podivil se Tom sám sobě.

„Tome, Tome, ty bys spíš potřeboval kvalitně vykouřit, aby se ti rozsvítilo. Nechceš snad, aby to vyhrál Max, že ne? Já vsadil pětikilo na tebe, takže se snaž, jasný?“

„Jasně, v klidu, to zmáknu,“ ušklíbl se Tom a zavolal na Maxe.

„Jak se jmenuje ta nová holka?“

„Barbarra,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Max. Vůbec mu nedošel Tomův záměr. Max totiž strávil celý den tím, že se všech ptal, jak se jmenuje ta nová roštěnka, co se právě přistěhovala. A teď to Tomovi vyžvanil, a ten to bude mít bez práce.

„Díky…“ usmál se svatouškovsky Tom a loknul si z láhve 35% vodky.

„Debile!“ otituloval jej Max a sám se napil toho blufu, co měl v ruce. Bylo to červené a vypadalo to nechutně sladce. Takovej hubolep by Tom do pusy nikdy nevzal.

°oOo° 

Bill seděl na sedadle jako přibitý minimálně stovkou hřebíků. Nemohl přestat myslet na to, jak si jej Tom prohlížel, když odcházel. Do mysli se mu vkrádala nepřípustná myšlenka, že se Tomovi jeho vzhled moc líbil. Ale to bylo přeci absurdní, je to jeho bratr, proboha, na co to myslí? Má vedle sebe nejžádanějšího kluka na škole a on přemýšlí o bratrovi.

„…se třeba můžeme kouknout na tu komedii, co myslíš?“ zakončil svůj zdlouhavý monolog Jonathan.

Bill, jako by se probral ze snění, zatřásl hlavou, aby zahnal nežádoucí  myšlenky.

„Promiň, zamyslel jsem se. Co jsi říkal?“ omluvně  se usmál Bill. Jonathan si naoko uraženě odfrkl.

„Tak já ti tady vyprávím, co bychom mohli celý večer dělat a ty mě vůbec neposloucháš. Za trest budeš muset jít tam, kam tě vezmu,“ zasmál se Jo a vjel na parkoviště  patřící k nákupnímu centru.

„To zní spravedlivě,“ zasmál se Bill a zvědavě se rozhlížel kolem, jestli tu není někdo známý. Nerad potkával lidi ze školy, když nebyl ve škole. Pokaždé se něco zvrtlo a on se před nimi absolutně znemožnil.

„Děje se něco?“ otázal se Jo, když slyšel Billa, jak si úzkostně povzdychl. Před vchodem do kina totiž viděl stát Juliet a její partičku slepic, které neustále Billa ponižovaly.

„Nemohli bychom jinam?“ zeptal se Bill s nadějí v hlase.

Jonathan se rozhlédl a spatřil hlouček vysokých blondýnek. Byly čtyři a všechny se něčemu infantilně smály. Jo se pro sebe ušklíbl. Moc dobře věděl, že se o něj každá z nich pokoušela, ale ani na jednu z nich se ani neusmál.

„Jestli máš strach z těch acetonových krasotinek, tak tě  mohu ujistit, že jim vyrazíš dech. Jen se mě drž za ruku a všechno bude v pořádku,“ řekl Billovi a mile se na něj usmál. 
Vystoupil z auta, došel ke dveřím spolujezdce a nechal vystoupit Billa. Zamkl svého nablýskaného miláčka a ruku v ruce s Billem vyrazil ke vchodu do kina.

„Hej, Juliet! Někdo ti přebral Jonathana,“ sykla Margrett.

„Cože? Která čůza?!“ vypískla Juliet a otočila se směrem, kterým přicházel Jonathan a za ruku držel vysokou černovlásku. Juliet si ji prohlédla od hlavy až k patě a pak se zarazila.

„Bill?!?!?!“

Všechny do jedné jen naprázdno otevřely pusu a nebyly schopné vydat jakoukoli hlásku. Jejich idola jim přebral Bill. Přesně ten Bill, kterému se tak rády posmívaly.

Jonathan se na ně s úšklebkem otočil a propletl svoje prsty a Billovými. Společně došli ke kase, kde Jonathan koupil dva lístky na nějakou animovanou komedii, u které Bill zapomněl název. 
Bohužel u pokladny zjistili, že film už dvacet minut běží, a tak se rozhodli, že si nejprve zajdou na jídlo a poté se vrátí do sálu. Hrajou to znovu za dvě a půl hodiny.

„Na co máš chuť?“ zeptal se zdvořile Jo a s mírným úsměvem na Billa pohlédl.

„Neříkal jsi, že za trest musím jít tam, kam mě zavedeš?“ odpověděl otázkou Bill.

„To je vlastně pravda, jenom tě zkouším…“ řekl Jonathan, ale bylo poznat, že na to celé úplně zapomněl.

„Takže, co třeba pizzerie. Mají tam skvělé těstoviny a výborné dezerty. Souhlasíš? Nic jiného ti samozřejmě  nezbývá, takže jistě souhlasíš,“ smál se Jonathan a už vedl Billa směrem k pizzerii.

Billa udeřila do nosu tak podmanivá vůně pravé italské  pizzy, že na ni okamžitě dostal chuť. Posadil se s Jonathanem ke kulatému stolečku v rohu místnosti a sledoval kuchaře, připravujícího těsto. Pokaždé jej fascinovalo, jak to, že jim nikdy to těsto nespadne na zem. To je přeci zákon gravitace, ale oni ho naprosto porušovali.

Ke stolu mezitím přicupitala mladá slečna s tmavými vlasy svázanými v culíku. Měla černé tričko s nápisem Pizzerie, zřejmě pracovní triko, napadlo Billa. Se sklopeným pohledem položila na stoleček jídelní lístek a zeptala se:

„Dáte si něco k pití?“

„Jistě, já si dám jemně perlivou vodu a multivitamín a ty, Bille?“

„Top Topic, děkuju,“ usmál se Bill na slečnu. Byla mu povědomá, měl pocit, že ji odněkud zná. Díval se za ní, dokud nezašla do kuchyně. 

„To je Irina Mayerová. Chodí do prváku, lidi ji mají za podivína a nejspíš mají pravdu. Je zvláštní.“ zašeptal Jonathan.

„I mě mají lidi za podivína,“ řekl tiše Bill a podíval se na Jonathana.

„Já ne.“

Billovy rty se zvlnily do mírného úsměvu. Opětoval Jonathanův spalující pohled a kolem něj, jako by se vše rozplynulo. Jediné, co byl schopen vnímat, byl on sám a Jonathan. Nejspíš tahle museli sedět dlouho, protože když je vyrušil dívčí hlas s otázkou „Máte vybráno?“ a oni se vrátili do reálného života, zjistili, že pití mají dávno na stole. 
Bill se vzpamatoval jako první.

„Já si dám jednu velkou sýrovou pizzu se sýrem navíc, kuřecími kousky a rajčaty.“

„Hmm… to zní dobře, dám si totéž,“ přikývl Jo a usmál se na číšnici.

„Jsi hodně zvláštní kluk, Bille.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se dotčeně Bill.

„Nemyslím to zle, vůbec, právě naopak. Něco mě  na tobě neuvěřitelně přitahuje a já stále nemůžu přijít na to, co to je. Je to frustrující.“

„Fakt? Abby vždycky říká, že jsem magnet na debily.“

Jonathan se zasmál. Jeho sestra je nevypočitatelná.

Bill, jako by si právě uvědomil, co řekl, rychle dodal.

„Teda nemyslel jsem to tak, že jsi debil, to nejsi, jsi, totiž… můžeme změnit téma, začínám se do toho zamotávat, víš, já  když jsem nervózní, tak hodně mluvím, takže mě  kdykoliv zastav, ano, protože jinak nepřestanu a budu říkat samý nesmysly, jako například, že jsi debil, i když to tak vůbec není, prostě to ze mě vylítlo a já jsem si to hned neuvědomil, takže promiň.“

„To je v pořádku,“ smál se Jo a chytl Billa za ruku, již měl položenou na stole. Chvíli se na sebe jen dívali. Nepotřebovali mluvit. Tohle jim prozatím naprosto stačilo.

autor: Vanity