Homeless 37.

autor: S & Doris

„Same, já ale vůbec netušim, co mu mám koupit.“ Zaksichtil se Tom, když procházel jednoho obchodu a rozhlížel se po sortimentu.
„No a kdo to má vědět? Já s ním nežiju.“ Zakroutil Samuel hlavou a vzal do rukou jedny kalhoty. Na jeho vkus byli v opravdu drahém obchodě a navíc Billův vkus neznal. Od toho měl být odborník Tom. Tom se po něm ohlédl.
„No tohle doufám nemyslíš vážně.“ Založil si ruce v bok. Samuel překvapeně zamrkal.
„Co je?“
„No nemyslíš si snad, že by Bill nosil tohle?“ Významně zamáchal nohavicí od kalhot, které Samuel držel. „Za prvé to je asi třikrát širší než Bill a za druhé je to celý odrbaný.“ Zkritizoval tento model a poškrábal se na nose.
„Možná by byly lepší nějaký doplňky.“ Zamyslel se. Miloval Billovy tretky.
„Doplňky…. Hrome, neumim kupovat ani prstýnek pro holku.“ Zabědoval Samuel a kalhoty pověsil zpátky.

„Navíc vůbec netuším, proč jsme u těchto kalhot a celkově tak obyčejného oblečení. Tohle… Tohle je moc normální. Já… Uhm, potřebuju kožené kalhoty. Nebo nějaké pěkné s řetězy. Ooh, jo! Podívej na ty dokonalé támhle!“ vykřiknul Tom a přímo běžel ke stojanu, kde byly vystaveny. Okamžitě ohmatal jejich látku. „Ooh, jo. To je dokonalý materiál. Tohle by se mu líbilo. To by nosil. A vidíš ten pásek? Ladí k tomu.“

Samuel našpulil rty v neexistujícím písknutí.

„Jo, a taky vidim tu cenu.“ Dramaticky protočil v prstech připevněnou cenovku.
„To nemůžeš takhle brát. Když je něco kvalitní, je to i drahý.“ Vysvětlil znalecky Tom a prohlížel si vybraný pásek. Samuel nic neříkal. Byly to přeci jen Tomovy peníze a on se musel rozhodnout.
„Jo, tohle vypadá fakt dobře. Ty jeho brejle, co nosí, k tomu taky perfektně sedí.“ Mrmlal Tom, když přikládal pásek ke kalhotám, aby viděl jakýs takýs konečný efekt. Musel přemýšlet i nad tím, co už Bill doma měl, aby mu to ladilo. Bill byl zkrátka takový a Tom by nesnesl, kdyby to neměl plně promyšlené.

Chtěl, aby se to Billovi líbilo. A navíc… Tom pochytil Billovy manýry. Možná to sám na sobě nepozoroval, ale byl po něm.
„Dior. Ten má snad nejradši. Víš, Billův šatník je převážně zaplněn touto značkou. Bill ji miluje. Ooh, a já mám tenhle batoh taky od Diora.“

Samuel se plácl do čela.
„Ježiši, Tome, děsíš mě. Já budu držet chlebárnu a ty mu kup, co chceš, ale prosím, ušetři mě týhle přednášky.“ Krčil čelo. Tom dramaticky protočil oči a svůj výběr hodil do košíku. Ani ho teď nenapadlo přemýšlet nad tím, že by Bill taky nikdy nemusel přijít.
„On není takový, jak si myslíš. Jen má rád dobré věci.“ Trochu zamračeně hájil povahu svého Přízraka před Samuelem.
„Já jsem přeci nic neřekl.“ Pozvedl Sam ruce v rezignaci.

„Navíc Bill ví všechno o Diorově životě. A nejen o něm. Víš… On Christian Dior byl z Francie a jeho rodiče z něj chtěli mít diplomata. A v roce 1949 vznikla firma s jeho jménem. No a téhož roku měl svou přehlídku u nás v Hamburgu,“ vysvětloval důležitě Tom a hledal úsek s parfémy. Samuel jen valil oči. „A navíc. Ooh, jo. Miluju jeho parfémy. Znáš je? Bill jich má doma pět. Já mám dva. Ale u něj. Zapomněl jsem je tam.“

Samuel začínal mít pocit, že ho za chvíli začne bolet hlava. Osobně mu bylo úplně jedno, co nějaký Kryštůfek Diorů, nebo co to, byl zač.
„Ne, neznám je. Nemám od Diora nic.“ Zakroutil hlavou a spíš jen ze zvědavosti sáhl po jednom, aby ho očichal.
„Oh, čuchej… Takhle voní Bill.“ Vytáhl Tom jednu lahvičku, kterou Bill používal nejraději a vstříkl její obsah do víčka, který cpal Samuelovi pod nos. Samuel se pousmál. Viděl Billa jen jednou z dálky. Tenkrát při basketu, ale z toho, co věděl, opravdu obdivoval Tomovy nervy. Přesto mu ale tohle přišlo kouzelné.

Ta vůně byla čímsi kořeněná a sladká. Zároveň svěží. Jemná i mužná.
„Hezké,“ brouknul.
„Hezké?!“ Křiknul Tom. Lidé se po něm otočili. „Je dokonalá! Omamná! Ale líp voní na jeho kůži. Ooh, Samueli, kdybys to cítil. Bill je tak úžasný. On ten parfém úplně zlepší svým tělesným pižmem.“

Několik lidí se ohlédlo a mírně znechuceně nakrčilo nos. Ono to znělo vcelku nevhodně, ale Toma to absolutně nezajímalo.
„No dobře, ale tak když už jí má, tak mu jí nemusíš kupovat.“ Pokrčil Samuel rameny.
„Už mu dochází. Používá ji nejčastěji. Takže mu ji koupím.“ Rozhodl se Tom a přidal lahvičku k nákupu.
„No fajn. A k tomu všemu ten tvůj obrázek a máš dárků haba děj.“ Zasmál se Sam. Tom přemýšlel, co by ještě přidal, ale možná, že Samuel měl pravdu. Už tak bude jeho nákup v řádu čtyřmístných čísel.

Tom přemýšlel, že tedy využije svou kreditní kartu, kterou mu pořídil Bill, když Tom začal chodit na brigády. Může zajít do mínusu. Pro Billa to klidně udělá. Bude splácet.
„Chci mu ještě koupit něco… Třeba. Třeba… Já nevím. Lak na nehty.“

„Tome, prosim tě, zklidni hormon. Vykoupíš celej krám a pak se zvencneš v práci, až budeš dohánět kontokorent.“ Kriticky se zašklebil. Stejně ale věděl, že do toho Tomovi moc kecat nemůže.

***

Bill procházel nákupním centrem v oddělení vánočních potřeb a vybíral nové ozdoby. Každý rok kupoval nové. Měl rád, když byl jeho stromek pokaždé jiný. Nemohl se rozhodnout, zda vzít bílé nebo červené. Přemýšlel, jaké by se líbily Tomovi.

Když tak přemýšlel. Tom měl rád oranžovou, modrou… Vlastně se mu líbilo téměř všechno. Ale jaké ozdoby by mu udělaly radost? Kdyby vzal červené s bílými vločkami… Nebo vezme červené, bílé a vločky k tomu.
„Achjo, já nevím,“ povzdechnul a dřepnul si k jednomu regálu. Vzpomínal na to, jak s Tomem vybírali barvy na sprejování zdi. Nejdokonalejší dárek, jaký kdy Bill dostal.

„Chtěl byste s něčím poradit, pane?“ přišla k Billovi jakási dáma. Asi prodavačka nebo tak něco.
„Hledám a vybírám vhodné ozdoby. Všechno mi musí ladit.“
„Pro tuto sezónu Vánoc je v kurzu zlatá, stříbrná a modrá,“ usmála se.
„Já seru na to, co je v módě,“ utrhl se na ni Bill. Mračil se. Žena sebou cukla. „Je mi u prdele, co zrovna letí. Potřebuju, aby se to líbilo mýmu dvojčeti!“

Slečna nad ním zaraženě mrkala. Bill nevypadal jako někdo, koho by nezajímaly módní trendy.
„Ehm, a jaké má rád barvy? Máme spoustu na výběr.“ Snažila se dál dělat svoji práci. Bill se cítil bezradně.
„Oranžovou a modrou.“ Vydechl sklíčeně.
„V tom případě jsou tu tyhle. Ještě původně foukané ozdoby.“ Vytáhla z regálu jedny vánoční koule z foukaného skla. Docela drahé. Bill je vzal do rukou a prohlížel si je. Líbily se mu.

„Jsou aspoň z kvalitního skla?“ Pozvedl obočí. Nechtěl mít doma nějaký šunt, když to mělo být sklo.
„Ano, pochází z České republiky, pane. Přímo z Nového Boru. Crystalex,“ upřesnila mu. Bill se zamračil a prohlížel dál.
„To by šlo… Jo. To bude dobré. Vezmu si tři balení.“

Prodavačka se usmála a vyndala další dvě krabice, které Billovi podala. Hrdá, že se jí povedlo prodat jedny z těch dražších ozdob.
„Děkuju.“ Odvětil Bill odměřeně a zamířil ke kase. Všechno ostatní už měl nakoupené. Ani pořádně nevnímal, kolik má platit, musel se podívat na displej. Byl myšlenkami u Toma. Už věděl, kde je. Ptal se na univerzitní koleji. Byla sice zavřená, ale správce tam byl neustále. Cítil se divně, že je jeho Tom u nějakého Samuela. Dobře, byl to jeho kamarád, ale Bill žárlil. Už jen proto, že x dní měl Toma Samuel a ne on.

Mohl si za to sám, uvědomoval si to, ale Billovi vadila myšlenka toho, že s Tomem trávil čas nějaký kluk ze školy. Tom patřil přece Billovi vším. Duší i tělem. Byli jako jeden člověk. Bill už byl možná vděčný za to, že jsou dvojčata.

Pobral všechny tašky do rukou a vyšel z obchodu. Do roje lidí v obchodním centru.

Teď už měl jasno. Musí si pro Toma dojet. Bez něj být nemůže. Nevnímal kolemjdoucí, nerozhlížel se po vitrínách. Připadalo mu, že čas má naspěch a že je nejvyšší čas se omluvit. Myslel jen na to, co řekne. Bál se toho. Bál se odmítnutí, ale kdyby to neudělal, nikdy by si to neodpustil.

Tom se Samuelem vyšli z obchodu a pomalu procházeli halou nákupního centra. Měli chuť se jít najíst. Navíc Samovi začínala třeštit hlava z Tomova nákupního šílenství a doufal, že u jídla Tom vypne.
„Same… To je Bill.“ Zarazil se náhle v kroku Tom a díval se kamsi před sebe, kde chvatně spěchala štíhlá černovlasá postava.
„Jsi si jistej?“ Zadíval se Samuel stejným směrem. Dotyčný měl stejný směr jako oni a byl tudíž zády. Mohl to být kdokoliv jiný.

Tomovi bušilo srdce. Cítil to něco mezi nimi. Lásku a dvojčecí pouto, které ho k Billovi magneticky a magicky táhlo.
„Je to on. To… To je můj Přízrak!“ křikl rozrušeně Tom. Myslel si, že je snad až paralyzovaný. On tak skoro vypadal. Zíral na Billovu postavu. Bill tak strašně nádherně chodil. Tomovi připadal jako vznešená bytost.

Stále víc se mu ztrácel, ale Tom nebyl schopný se pohnout. Doběhnout ho, i když to chtěl udělat.
„No…“ Samuel nevěděl, co vlastně říct. Nebyl si jistý, jaký to teď bude mít na Toma dopad. Jen se modlil, aby se mu tu nezhroutil.
„Same… Musím za ním.“ Odlepil se Tom konečně od podlahy k dalším rychlým krokům, ale Bill byl rychlejší a za pár chvil opustil nákupní centrum.
„Tome, počkej. Neblázni. Nenaháněj ho.“ Vystartoval za ním Samuel a chytil ho za loket.

***

Bill nastoupil do auta a okamžitě nastartoval. Hned, jak uložil svůj nákup na sedačky a zem vedle sebe. Když vycházel z obchodu, cítil v zádech jakýsi podivný pocit mrazení.
„Nemůžu za ním přijít a jen tak mu říct pravdu,“ povzdechl si. Couval mezi auty. Bill byl dobrý řidič. Pokaždé při jízdě autem musel vypnout mozek, byl velmi zodpovědný.

Soustředěně koukal do zpětného zrcátka a vycouvával ze svého parkovacího místa. Nemyslel vlastně celou dobu, co řídil. Soustředil se na cestu. Nesnášel ty typy řidičů, co se za volantem věnovaly raději cigaretě a hlasité hudbě místo pozornosti. Jeho mozek začal pracovat až tehdy, když zaparkoval před domem, kde bydlel Samuel. Srdce mu bušilo až v krku a měl pocit, že bude zvracet. Takhle velký krok dělal poprvé v životě. Nekolikrát se nadechl a vystoupil z auta. Roztřesenými prsty stiskl zvonek a čekal.

Samuel bydlel v rodinném domě. Bill byl na takovéto domy odvyklý. S nevlastními rodiči nebydlel už nějaké tři roky. Nervózně podupával nohou a sledoval své boty. Vypadalo to, jako by zkoumal jejich čistotu, ale nebylo tomu tak. Byl pouze nervní, bál se a v hlavě prázdno. Opravdu nedokázal myslet. Jediné, co věděl, bylo, že uvidí Toma. Tak moc se těšil, až si jej přivine k tělu a ucítí Tomovo bušení srdce. Jeho dech na krku. Vůni.

Jenže nic takového se nestalo. Nikdo mu neotvíral a jeho sužovala nervozita stále víc a víc. Stiskl zvonek znovu, ale žádné změny nedocílil.
„To snad ne… Tome, potřebuju tě.“ Zabědoval. Proč zrovna teď? Teď, když s ním musel mluvit, když ho chtěl zpátky, tak nikdo není doma. Bill posmutněl.
„Třeba mu ani nechybím.“ Vydechl sklíčeně. Tom byl nejspíš někde se Samuelem a kvůli Billovi se nikterak netrápil.
„Ne… ne… Takhle to nemůže být. Musím si na něj počkat.“ zakroutil hlavou. Zase ta samomluva. Ale nedbal o to.

„Kdyby mě slyšel Tom, smál by se mi, že mluvím k sobě, stejně jako on,“ Bill se plácnul do čela a usmál se nad tou představou. Možná by si někdo řekl, proč Bill nemyslí na své rodiče. Proč jim nezavolá, proč za nimi nejede… Ale Bill měl na takovéto rodinné sešlosti dost času. Měl Toma a ten mu stačil.

Rozhodl se vrátit se do auta a počkat tam. Venku mrzlo a i přes krásný kabátek mu byla zima. Přitáhl si na uši černou čepici a vykročil k Audi.

Doufal, že nebude čekat x hodin, ale i to by teď byl ochotný podstoupit. Zalovil v kabelce po cigaretách a jednu si zapálil. Nikdy v autě nekouřil, až teď. Nechal dveře otevřené, aby tak nezasmradil celé auto a vyhlížel ulici před sebou a ve zpětném zrcátku. Co když ale Tom vůbec nepřijde? Co když někam odjeli, nebo přijdou až bůhví kdy nad ránem?
„No tak prostě počkáš. Nesmí ti proklouznout.“ Zavelel sám sobě a potáhl dávku nikotinu do plic.

„A co, když jeli někam na Vánoce k nějaké babičce a zůstanou tam?“ Billa napadala spousta věcí. Vrtěl hlavou a nechtěl na nic myslet. Po pár minutách si zapálil další cigaretu a opřel si hlavu o volant.

Spustil klakson.

„Kurva!“ Leknul se. To už ani nemůže položit hlavu?

Vzápětí za to byl ale rád. Donutilo ho to podívat se před sebe. Na konci ulice vedle sebe kráčeli Tom se Samuelem. O něčem zapáleně diskutovali. Billovi málem vypadla cigareta z prstů.
„Do hajzlu, ještě si to tu podpálim.“ Zaprskal a vyhodil nedokouřenou cigaretu na silnici. Sledoval Toma, jak se stále víc a víc blíží, a přemlouval se, aby vystoupil z auta dřív, než oba chlapci zmizí za dveřmi domu.

Tomův výraz byl… Nečitelný? Bill ho sledoval. Tomovy grimasy vypadaly docela vesele. Nebo ne tak smutně. Ale pohyby měl pomalé a líné. Nebyl to ten jeho Tomi, kterému jiskřilo pokaždé v očích.

Bill zavřel oči. Zhluboka se nadechl a vydechl.
„Jestli tě teď odkopne…“ Zašeptal a rázně vykročil z auta.

Tom zrovna vedl sáhodlouhou řeč o módních návrhářích značky Dsquared2 a o spodním prádle značky Hugo Boss.
„Ale opravdu. Jsou dvojčata. Úplně skoro stejný. U Billa mám od nich takovou pěknou bundu na zimu a zapomněl jsem ji tam. A od Bosse mám úplně všechny boxerky.“ Samuel z něj bláznil. Nemyslel si, že by byl Tom blázen do módy.

Vlastně to pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Jinak by mu už praskla hlava. Tom byl natolik zapálený do výkladu, že si Billa nevšiml. Zato Samuel si ho všiml velmi dobře. Bill nejistě přešlapoval na chodníku vedle svojí Audi. Samuel si v duchu zagratuloval. Věděl, že přijde.
„Tome… Nerad ruším tvojí přednášku, ale myslím, že někdo s tebou chce mluvit.“

„Ne, počkej,“ Tom taky nevnímal, co mu Samuel chce. Mávnul rukou a povídal dál. Samuel se zastavil a zabodnul pohled do Billa. Sjel jej zkoumavým pohledem. Musel uznat, že je Bill stylově oblečený. Tak s povznášivou elegancí. Vypadal jako… Jako Přízrak. Připadal mu… Dominantní. Jeho postoj. Jeho pohled. Tak jiný než Tom.

„Tomi? Medvídku!“ Zvolal něžně Bill. Tak křehce, jak jen uměl. Nastal zpomalený film.

Tomovi se slova zadrhla v krku a s vykulenýma očima otočil hlavu na Billa. Billův drsný vzhled se momentálně vůbec neslučoval s tím, jak se cítil. Připadal si maličký a naprosto bez odvahy.
„Přízraku…“ Vydechl Tom a Billovi cukly koutky do malého úsměvu. Tolik mu chybělo tohle oslovení. Bál se, že už mu nenáleží.
„No… Nebudu vám křenit. Jdu dovnitř.“ Zabořil Samuel ruce do kapes a taktně vyklízel prostor.
„Tomi, já… Já se omlouvám. Nechtěl jsem, abys odešel.“ Koktal ze sebe Bill a snažil se dívat jen na Toma. I když měl jeho zrak tendence nervozitou ujíždět do stran.

Tom si připadal jako ve snu. Samuel měl pravdu. On si pro něj snad přišel a omlouval se.

Dělilo je od sebe pár dlouhých metrů. Bill mluvil tiše, přesto Tom slyšel každé slovo, jako kdyby mu je Bill povídal u ucha. Billovi vlhly oči. Tomovi též.

„Já se strašně omlouvám. Nechtěl jsem tě vyhnat. Byl… Byl jsem rozčilený. Ujelo mi to. A… A já vím, že mě to neomlouvá.“
„Bille,“ přerušil jej Tom. „To já se omlouvám. Vyčetl jsem ti něco, co na tobě miluju,“ sklopil oči. Proč si sakra nevběhli do náruče?

Bill si nejistě skousnul ret. „Já vím, ale….Vlastně jsi měl pravdu. Zajímal jsem se jen o sebe a ne o tebe. Tome… Potřebuju tě. Bez tebe šílím.“ Billovi se spustily potůčky slz po tvářích. Tom ho nechtěl vidět plakat. Udělal několik rychlých kroků k němu a vzal jeho tvář do dlaní.
„I já bez tebe, Bille.“ Mírně se pousmál a snažil se ignorovat vlastní nával emocí. Palci stíral Billovy slané kapky. Bill mu omotal ruce kolem pasu a pevně se k němu přitiskl.
„Já se moc omlouvám. Prosím vrať se se mnou domů.“ Vzlyknul a vdechoval Tomovu vůni.

„Vrať se mi. U mě seš doma. Se mnou,“ špital naléhavě. Tom mu slíbával mokré perly z líček. Mohly by zamrznout.
„Doma. Doma jsem jen s tebou. Se svým Přízrakem.“