autor: Rachel
Bill:
Pomalu procitnu z chvilkového spánku a jen tiše vydechnu, když na svém, ničím nepřikrytém těle, ucítím slabý chlad. Stále ještě ospale se stulím do klubíčka, opřu se o křeslo a v polospánku jen naslouchám tichému tikotu hodin, jenž s mým procitáním pomalu sílí…
Pootevřu svá, až doteď spánkem semknutá víčka, a jen tiše se zaposlouchám do deště, bubnujícího za oknem. Opět prší a venku je určitě velká zima. Stačí jen, abych popaměti vztáhnul svou ruku k oknu a můžu cítit na konečcích prstů slabý chlad, pronikající dovnitř. Venku je určitě ještě dvakrát tak větší chladno, a když se zima smísí s deštěm, je to o to víc nepříjemnější.
Nikdy jsem neměl rád tohle sychravé počasí, nikdy se mi nechtělo do toho nekonečného deště venku a do toho podzimního chladna, které mým tělem prostoupilo až ke konečkům prstů. Listopad nikdy nebyl můj oblíbený měsíc, počasí, které v něm převládalo, mi často přivádělo pocity smutku a úzkosti, dny, ve kterých jsem se zavřel do pokoje a trápil se depresemi. A jednou… jednou konečně déšť ustal, vyšlo slunce… a já byl plný nové energie, kterou mě naplnily jeho hřejivé paprsky, zářící do okna mého pokoje. Pokaždé jsem se po tak dlouhé době cítil tolik svěží, jako bych se právě znova narodil. Byl jsem šťastný a svou radost a lehkost, díky které jsem se opět vznášel jako na obláčku, jsem nijak neskrýval před svým okolím. Nechtěl jsem skrývat to, jak šťastný jsem doopravdy byl.
Ale teď… teď je mi úzko víc, mnohem víc než předtím, víc než kdykoli jindy. Cítím bolest a úzkost už tolik dní… a čím víc jsou ty dny temnější, tím víc se do té hluboké, černé propasti propadám. Tím víc cítím, jak se mi mé slunce vzdaluje. Jak mám doufat v lepší zítřky, když cítím, že je ode mě na míle vzdálené? Jak mám věřit a mít naději, když se mi ztrácí před očima? Jak se mám bez něj naučit znova žít?
Uplynuly sotva dva dny ode dne, kdy jsem se vrátil domů, mně to však připadá jako celá věčnost. Sedím tu o samotě v křesle, naslouchám tolik línému tikotu hodin a sám přemýšlím nad otázkami, na něž odpověď není. Ani nevím, zda má smysl se jimi zaobírat a hledat odpověď. Já sám ji najít nedokážu… a nikdo jiný mi v tom nepomůže. Máma za mnou chodí několikrát denně, nechci se jí však ptát, bála by se, že zranění utrpěla i moje psychika. A kromě mámy tu nebyl nikdo. Možná je jediná, kdo o mé nehodě ví a nechce to nikomu říkat. A možná je to tak i dobře. Vlastně ani nevím, jestli o tom ví Georg. Nebyl za mnou on a ani nikdo jiný. Dokonce ani…
Potřesu hlavou a zmateně upřu svůj slepý pohled někam jinam. Netuším, proč v mé mysli vyvstala právě vzpomínka na Toma. Asi proto, že jsem se jí v několika posledních dnech bránil a vyháněl ji ze své hlavy, jak jen to šlo. Vlastně ani nevím, co se s ním teď děje a jestli tu vůbec ještě bydlí. Za celé dva dny jsem nezaslechl nic, co by mě ujistilo o jeho přítomnosti v tomto domě. Nic, co by se ozývalo z jeho pokoje na konci chodby, dokonce ani z naší společné koupelny se ke mně nedonesl žádný zvuk. Možná už tu není a bydlí u své přítelkyně, to je jediná možnost, která mě napadá. Možná chtěl být víc s ní, a proto se k ní odstěhoval.
Nezazlívám mu to však. Na lásku a štěstí má právo stejně, jako každý jiný člověk tady. A pokud je opravdu jeden z mála těch šťastných, přeju mu jeho štěstí dvakrát tolik… i kdyby jej měl nalézt jen po boku Caroline. O tom nemůže rozhodovat nikdo… a ani já, i přesto, že jsem jeho dvojče. To musí vědět Tom sám, jen on se může rozhodnout. Je to jeho život a jeho vztah… a já mu do něj nemám co zasahovat a ani nechci. Sám ví, co dělá, rozhoduje jen sám za sebe. Pokud našel svou lásku, kterou miluje, a ona miluje jeho, pak je ten nejšťastnější člověk na světě.
A já… já ji možná nenajdu nikdy. Vždyť kdo by chtěl ubohého, slepého mrzáka, který nevidí nic kolem a je úplně k ničemu?
Ještě nedávno jsem měl naději, že láska je to jediné, za co stojí tu být. Že i na mě někde čeká, že i já se jí jednou dočkám… i kdyby to mělo být to poslední, co mi bude dovoleno prožít. Jenže teď… teď cítím, jak moc se mi má jediná naděje vzdaluje, jak je stále menší a nedokáže odolávat síle času, který je stále přede mnou. Jak ve mně každým dnem, který strávím o samotě jen se svými myšlenkami, umírá. Přestávám věřit v lásku, přestávám doufat v to, že i mě bude jednou někdo mít rád. Naděje, kterou jsem ještě před pár dny cítil, je tak malá… a pomalu mě opouští stejně, jako všechno ostatní, co jsem již ztratil. Nevěřím v to, že i já budu někdy šťastný. Nevěřím v to, že i já budu jednou milován a budu mít komu mou lásku oplácet. Nevěřím v to, že i já jednou najdu svoji lásku. Nevěřím v to, že se můj jediný sen, který mi zbyl, stane skutečností.
Ba ne. Jen tyhle čtyři stěny a mé myšlenky… to je to jediné, co mi doopravdy zůstalo.
Tom:
Přivřu víčka, opřu svou hlavu o gauč a nevědomky tak nastavím svůj krk Carolininým rtům. Tiše vydechnu, ne však proto, že bych vnímal její činnost. Má mysl je přeplněna myšlenkami, starostmi a problémy, díky kterým se cítím snad víc vysíleně a unaveně než kdy jindy. Nejsem schopen ani normálního přemýšlení… ne teď, když se mi Caroline plazí po klíně a neustále se dožaduje mých polibků. Cítím na krku její žádostivé rty, dlaně, které putují po celém mém těle. Pomalu přivřu víčka, položím hlavu a…
„Tommy,“ Carolinin hlas tiše vydechne do mého ucha… avšak až příliš hlasitě na to, aby mě probral z mého slabého polospánku, do kterého v několika posledních minutách upadám.
Jen nedbale se ošiju, s námahou pootevřu víčka… a nato vytřeštím oči na Carolininy prsty, které si nyní pohrávají se zipem mých kalhot, aby mohly o pár sekund později obratně vklouznout dovnitř. Přivřu víčka, skousnu si ret… a jen se zatajeným dechem očekávám okamžik, kdy Caroline zjistí to, co by raději zjistit neměla. Tohle nebude dobrý, Tome, tohle ne.
„Cože? A-ale… co má tohle znamenat? Tome?“ okamžitě stáhne dlaně z mého rozkroku a podívá se na mě s otazníky v očích. V jejím pohledu se zračí překvapení až nevěřícnost… a já nemusím dlouho pátrat po jejím důvodu. Nejspíš v mých boxerkách nenašla to, co očekávala, že najde, možná proto se teď na mě dívá jako na mimozemšťana a největšího idiota zároveň. Ani se jí vlastně nedivím. S rozepnutými kalhotami musím vypadat vážně dobře.
„Caroline, promiň, ale… mám teď spoustu starostí. Bill je už dva dny doma, skoro vůbec nejí a s nikým nemluví. Mám o něj strach a… nedokážu prostě myslet na tohle, pochop mě, prosím,“ vysvětlím jí důvod své dnešní únavy a vzhlédnu k její tváři. Dívá se na mě přísným pohledem, ze kterého však nedokážu vyčíst vůbec nic. Cítím se pod ním tak malý… její oči jako by se mi vysmívaly a nadávaly mi zároveň. Nebo se mi to jen zdá?
Proč mám tedy pocit, jako bych se dopustil něčeho smrtelně vážného a neodpustitelného? Je to opravdu tak strašné, když se mi prostě jednou nepostavil?
Než si však stačím odpovědět, udělá to za mě Caroline. Lísavě se ke mně přitulí a pohladí mě po tváři.
„Ale lásko… Nemůžeš přece pořád jen myslet na tohle a vůbec si neužívat. Tohle není tvoje starost, tak to konečně nechej být. Je to Billova věc, kterou si musí vyřešit sám a ne do toho zatahovat všechny kolem sebe. Jeho problém, že neumí řídit, za to je teď slepý, holt má prostě smůlu. Za blbost se platí, ale nechápu, proč by ses jeho problémy měl zaobírat zrovna ty. Jen ať si je vyřeší sám a sám se nad sebou zamyslí, možná mu dojde, jaký doopravdy je. Tohle je prostě jeho věc, rozumíš? Vykašli se na to a začni si konečně užívat. Tím, že za něj budeš řešit jeho potíže a budeš je házet na sebe, si vůbec nepomůžeš, myšáčku,“ zašeptá mi do ucha a vyšpulí rty. Lehce mě líbne na tvář a přítulně zavrní.
„Nejlepší by bylo, kdybys za ním vůbec nešel. Jen ať si pěkně sám přemýšlí… a my se zatím můžeme věnovat něčemu jinému,“ nevinně se usměje a přitulí se ke mně ještě blíž. Než stačím cokoli namítnout, rychle se zmocní mých rtů těmi svými a hladově je začne dobývat. Snažím se její polibky alespoň trochu oplácet, její rychlé počínání se mi však přestává líbit stále víc a víc. Nechci to teď… a už vůbec ne takhle. Proč bych si to měl nechat líbit?
Pevně semknu rty nad dalším útokem jejího jazyka a jen pomalu ucuknu s hlavou na stranu. Tiše vydechnu a pomalu vzhlédnu k jejím očím, které se na mě okamžitě upřou.
„Promiň, Caroline, ale já opravdu dnes nemám chuť a… ani náladu,“ omluvně ji pohladím po ruce, kterou však okamžitě vyškubne z té mé. Nahlas si povzdechne, a aniž by mi věnovala jediný pohled, prudce vstane z mého klína, sahajíc po malé kabelce na stolku.
„Fajn, příště možná náladu nebudu mít já,“ odsekne v odpověď, zatímco si do kabelky hází rtěnku a podobné maličkosti, které si nechala na stole. A co mám jako dělat?! Tohle mám za to, že jsem ji nevzal nahoru, nepraštil s ní o postel a nestrávil s ní další noc nebo co, kurva?!
Určitě si myslí, že se jí teď omluvím a budu ji přemlouvat, aby zůstala. A chci vůbec, aby zůstala?
Hlasité prásknutí domovních dveří nadobro utne tok všech mých úvah a přinutí mě tak vzhlédnout. Je pryč. Ani nevím, jestli je mi to líto nebo ne, tak moc jsem z toho všeho zmatený.
Tiše vydechnu a pomalu vzhlédnu k hornímu patru, k těm dveřím, ke kterým jsem se dosud ještě neodvážil přistoupit. Jediné, co vím, je, že Caroline neměla pravdu. Musím za Billem jít. Jsem jediný, kdo to může udělat… a když ne teď, tak už nikdy. A já to chci udělat právě teď.
Tiše, téměř po špičkách vystoupím na poslední schod a ještě tiššími krůčky popaměti zamířím tam, kam jsem měl jít už dávno. Ruce i nohy se mi třesou, srdce mi bije jako splašené a nitro svírá stále rostoucí pocit strachu… přesto však již nechci couvnout ani o krok. Tohle je možná moje poslední šance v životě… a já ji nechci ztratit svou zbabělostí a strachem. Poprvé se tomu chci postavit čelem… a konečně udělat to, co jsem tak dlouho, zbytečně oddaloval. To, co jsem měl udělat už dávno…
Zhluboka se nadechnu a očima, v nichž se jistě mísí strach a nejistota, se vpiji do toho pohledu před sebou, který je mi poslední překážkou. Pomalu vztáhnu dlaň a prsty jen nesměle spočinu na chladné klice velkých, dřevěných dveří…
autor: Rachel
betaread: Janule
Ách jo, tahle povídka mě vždy rozbrečí, samozřejmě opět krásný díl, líbí se mi, jak se Bill vyjadřuje. Jen když tak přemýšlím, tak tahle povídka je jenom takový psycho, od začátku tam není nic dobrého, nemyslím to zle, ale chtělo by tam donést trochu štěstí =)
No tak! Tomi! Prostě chňapni za kliku a vejdi s tim tvim rozhodovánim se divim, že ta klika neutekla xD Nee, je to sqělí! Tuhle povídku miluju! Ono je to taková tichá povídka, páč se tam většinou přemýšlí xD Ale i to přčemýšlení musim hltat jak nudle, prostě to se jinak nedá! Opravdu mě ta Caroline začíná s prominutím opravdu srát! To je taková, pardon, děvka! Pchee, já byt Tomem pošlu jí dávno doprdele! Teda vidiš co se mnou děláš? Teď su sprostá jak dlaždič xD Nebo jak se to říká xD Muck muck! Prostě bomba! Thanks Rachel za tuhle povídku!
Teda tohle už fakt nemá cenu komentovat! Bude to aspoň v příštím díle?! xD
Jinak si kladu samou otázku co Tom… proč si to nechává líbit? Je to bezcitná svině! Nesnáším jí a nesnáším Toma za jeho zabedněnou hlavu! Tak končím! Toď vše pro tento díl! Já se těšila že tady budou twins komunikovat..xD
Já tak zuřím, že nemůžu ani psát!!! Ta odporná, sobecká, povrchní a bezcitná mrcha!!! A Tom mě taky naštval, já vím, že se opakuju, ale měl jí normálně jednu vrazit, co si to vůbec ta rašple hnusná dovoluje, tak mluvit o Billovi, já jí přeju, aby se jí taky něco podobného stalo, aby poznala, jaké to je =(
Tak jsem se vyzuřila a můžu napsar normální koment =)
Takže dnešní díl byl opět nádherný ♥ Ten začátek, Billovy depresivní myšlenky, to bylo zase tak krásně napsané, Rachel, tvoji poetiku prostě miluju =)♥ Je mi líto, že se Bill cítí čím dál hůř, a Simone neměla pravdu, když řekla Tomovi, aby za Billem nechodil, že to nechce, vždyť on na nic jiného celou dobu nečeká, než že za ním Tom přijde…
A ten poslední odstavec ♥♥♥ Tomův strach a nejistota před Billovými dveřmi, nádhera ♥
Rachel, tleskám =)
Krásnej díl.Konečně Tom pochopil že musí za Billem.
[4]:Toto sú presne moje pocity z tejto kapitoly. Bolo by zbytočné písať to znovu. 🙁