Peklo v ráji na zemi 11.

Tom se se zadumaným výrazem procházel největším obchodním centrem Hamburku. Přestěhoval se sem do jejich bytu, protože i když tam byl s Billem dvakrát, maximálně třikrát, tak měl na to místo pořád nádherné vzpomínky. Doma už to nevydržel, protože tam nebyl jediný, kdo se denně probouzel s myšlenkami typu Kde je Bill? Ozval se naposled koncem léta… žije ještě vůbec? A pohledy na nešťastnou matku ho ničily snad ještě víc, pokud to ještě bylo možné.

Ano, poslední zpráva o Billovi byla ta letní sms. Jenže tu Simone obdržela koncem srpna a teď už byla půlka prosince. Nikdo přitom o Billovi nevěděl. Kde je, co s ním je… zda žije… To je jediná věc, o které si Tom byl relativně jistý. Kdyby se s Billem dělo něco natolik vážného jako smrt, poznal by to. Vždycky niterně vycítil, když jeho dvojče bylo v maléru.

Jenže to bylo tak asi to jediný, co ho relativně uklidňovalo. Bill mu chyběl víc než kdy jindy a na Tomovi se to neuvěřitelně podepsalo. Už ho dokonce ani nepronásledovaly fanynky, už mohl sám chodit po venku. Vypadalo to, že okolní svět se s koncem kapely, byť nerad, smířil, a krom pár případů, kdy chtěl někdo podpis, ho už nikdo neotravoval, nikdo o něj neměl zájem. Aby taky jo. Pod očima měl kruhy jak blázen, pohubnul tak, že nebýt svalů, které už měl vydřené z posilovny, tak by vypadal stejně vyzáble jako Bill z dob, kdy ho ještě vídával… a o fotku s něčím takovým kromě pár výjimek už žádná fanynka nestála. 

Bloumal centrem a podmračeně  sledoval vánoční výzdobu. Všude byly rudozlaté řetězy a koule, po stranách chodeb u výloh obchodů byl umělý sníh, výlohy byly polepené prostřihovanými vločkami nebo v nich byli nastříkaní sněhuláci, centrem zněly vánoční koledy. Lidé spěchali jako o život z jednoho obchůdku do druhého, aby se vzápětí vynořili zpět do hlavní chodby, s úsměvy a obtěžkáni taškami, z nichž vykukovalo převážně oblečení, hračky, zimně zdobené balicí papíry a stužky.  

Ale krom takových tam byly i šťastné páry, které ve vzájemném objetí usedaly do mnoha kavárniček, aby si společně vychutnaly horký punč a nějaké to cukroví. Tom si skousnul ret a při pohledu na ně se mu chtělo brečet. Nikoho z nich nezajímalo, že ten, kdo je tak zachmuřeně pozoruje, je samotný Tom Kaulitz, to mu nevadilo. Jenže nikoho taky nezajímalo, že ztratil svou jedinou lásku, svého bratra, své dvojče…  

Prudce zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu draly do očí. Bill vždycky miloval Vánoce. Zbožňoval, když je ochranka vzala do velkých nákupních center takhle těsně před svátky. Vždycky vedle něj radostně poskakoval, na všechno ukazoval a štěbetal, co komu koupí a vždycky to i dopadlo tak, že když se vraceli, tak měli všichni členové ochranky do jednoho plné ruce tašek a Billovi pohrával na tváři šťastný úsměv, když na Toma pomrkával zářícíma očima. A Tom se na něj vždycky obracel s úsměvem typu No jo, tak hlavně, že si děťátko vyhrálo a ponakupovalo… kdy ty už z toho vyrosteš? Přesně tohle mu pak ze srandy říkával i doma a vyvolával tak bitvu s polštáři, aby se po ní vzájemně usmířili nekonečným objetím a líbáním, načež se společně vrhli na balení dárků, aby to pak celé završili báječným, spokojeným sexem…

Otřel si oči a bez zájmu pokračoval v bloumání směrem k místu, kde přímo uprostřed centra stál nádherný obrovský strom, bohatě ozdobený, a pod ním košík s přáními dětí z dětských domovů. Vždycky se na něj s Billem chodívali dívat. Tulili se pod ním k sobě tak, jak jen to šlo, aby to nevyvolalo zbytečnou pozornost, a pak vždycky každý z nich vytáhnul jedno přání a splnil ho…

Bill zadupal, aby z bot shodil sníh, když vešel do obchodního centra. Sundal z hlavy kulicha, povolil si šálu, co měl kolem krku, z bundy rukama setřepal vločky, které na něj venku napadaly a rozepnul bundu tak, aby mu nebylo brzy příliš velké horko. Obchoďák byl krásně vyhřátý a vládla tu nádherná předvánoční atmosféra.

Bill se zastavil přímo v místě, kde kousek od vchodových dveří fučel horký vzduch, aby ohřál zmrzlé návštěvníky, a zavřel oči. Jak se jim tu v posledních letech s Tomem vždycky tak líbilo… Chodili nakupovat, plánovali přitom možné i nemožné, nasávali přitom atmosféru plnými doušky…

Otevřel oči a s nostalgickým povzdechem vyrazil do uličky směr nákup. Byl nejvyšší čas vybrat nějaké dárky mámě, Gordonovi a všem, co znal, aby jim to mohl poslat, a aby to stihlo dojít do Štědrého dne. Docela si přitom v duchu gratuloval, že má ještě na účtu docela dost peněz, které mu po zařizování bytu zbyly. Nemusel zatím pracovat, a pokud bude pokračovat v nakupování normálních věcí a ne nějakých předražených blbin, tak mu to ještě nějakou dobu vydrží. Pousmál se a začal se rozhlížet po obchodech, vtom se však v jeho zorném poli objevil obrovský vánoční strom.  

Bill vykulil oči a téměř bez dechu se k němu vydal. Zastavil se jen kousek od větví a fascinovaně na něj hleděl. Bože, jak se mu zdálo nemožné, že před rokem tady stál taky, i s Tomem, a společně obdivovali, jak kouzelně smrk vypadá! A taky vždycky vytáhli každý jednu obálku a přání v ní splnili…

Jako ve snu sáhnul do košíku a za děkovného pohledu opatrovnice z dětského domova si jednu obálku vytáhnul. Neotevřel ji hned, a trošku od stromu couvnul. Padala tu na něj najednou neuvěřitelná melancholie. Ustupoval čím dál víc, až do někoho vrazil.

„Jé, promiňte… já nechtěl, já-„

To bylo to poslední, co opustilo jeho hrdlo. Při těch slovech se totiž dotyčnému podíval do tváře a dotyčný se podíval do té jeho…

Tom zůstal zírat s otevřenou pusou. Málem by své dvojče nepoznal, jak moc se změnilo. Nevěřícně civěl na přírodní krátké vlasy bez jakékoliv úpravy, na strniště na Billových tvářích a bradě, na nenalíčené, modře zamaskované oči… na vrásky od smutku, které se kolem nich udělaly…

„Bi – Bille?“ hlesnul sotva slyšitelně a oslovenému se v tu chvíli rozechvěl spodní ret.

Bill o krok ustoupil, ale nedokázal od bratra odvrátit pohled, i když se mu oči krom přicházejících slz zaleskly hlubokým smutkem a přitom i… strachem.

„Co – co tu… děláš?“ pípnul Bill a rozechvěl se.

Tom se ani nezmohl na odpověď. V jednu vteřinu si totiž skoro ani nebyl jistý, jestli se doopravdy jen nespletl, ale ten hlas ho ujistil, že mluví s tím správným člověkem. Párkrát zamrkal… a uvěznil své dvojče v křečovitém objetí, když mu padnul kolem krku.

„Billí, ty žiješ…. jsi v pořádku!“ špital pořád dokola jako v tranzu a tisknul Billa co nejvíce k sobě. „Bráško, tak moc jsi mi chyběl!“

„Ty… ty mně taky,“ hlesnul Bill, který se tomu všemu pořád bál uvěřit. Měl sice strach, ale přitom to všecko bylo tak krásné… vidí Toma, a ten ho k sobě tulí tak intenzivně, jako kdyby k němu snad ještě pořád něco cítil… Ne, to se mu určitě jenom zdá. Už je z toho všeho s nervama tak na dně, že sní za bdělého stavu. Tohle je totiž až moc kouzelné na to, aby to mohla být realita…  

Billovi se rozklepaly rty. O pár kroků ustoupil, ale natáhnul ruce a jemně, neuvěřitelně lehce se dotknul Tomovy tváře. Ucítil kontakt s tou jemnou kůží a s mírně zmateným výrazem na Tomovu tvář položil postupně celou dlaň. Roztřáslo se mu postupně celé tělo a nervózně přešlápnul.

„Tomi… ty jsi… opravdu tady…“

Couvnul ještě víc, ale vzápětí sevřel bratra kolem krku tak silně, divže ho neudusil. Tisknul se k němu jako o život, vzlykal mu do ramene a svou tváří se přitom třel o jeho.

„Prosím… řekni mi, že tohle není sen…“

„Připadá mi to tak, ale není,“ šeptnul Tom a schoval Billa ve svém hřejivém objetí. „Pojď… tady na nás všichni zíraj,“ šeptnul.  

Díky tomu, že Bill byl k nepoznání, tak se nebál pevně ho chytit za ruku a se šťastným, majetnickým výrazem si ho odvedl do boční kavárny. Uvelebili se v tom nejzadnějším koutu místnosti na gaučík a Bill, kterému teprve teď došlo, proč ho Tom beze strachu vede takhle veřejně za ruku, se okamžitě vysápal Tomovi do klína. U milé číšnice si objednali horký punč a medovník se šlehačkou a Bill zaklesnul své ruce kolem bratrova krku. Pořád se mu po tvářích koulely slzy, ale tentokrát už to byly slzy štěstí. A Tom nezůstával pozadu. Dotyky, hlazením a neustávajícími polibky jako by se snažili dohnat ty čtyři měsíce, které se neviděli, a ani při konzumaci své objednávky se od sebe neoddělili. Krmili a napájeli se navzájem a Bill se pak šťastně stulil na Tomovu hruď. Oba si vychutnávali ten báječný pocit v žaludku i v srdci, dokud Tom nepromluvil.

„Billí… vrátíš se se mnou?“

Po otázce se rozhostilo ticho. Bill koukal na bratra a mlčel. Tak moc rád by chtěl. Šel by, teď hned! Jenže… co když se dočká zase dalšího citového zklamání?

Jako by mu četl myšlenky, Tom kajícně sklopil zrak.

„Už to nikdy neudělám… přísahám,“ šeptnul a pak se odvážil Billovi podívat do očí. „Nic to pro mě neznamenalo, moje city vůči tobě se ani tím vším nezměnily. Pořád tě miluju. Prosím, věř mi… dej mi ještě jednu šanci…“

Bill se na něj chvíli díval, načež obrátil zrak ke stromku, pod nímž se setkali. Říká  se, že Vánoce jsou časem splněných přání. Copak si celou dobu, co byl sám, nepřál to, aby Tom uznal, co provedl a opět se s ním usmířil? Copak bytostně netoužil po tom, aby spolu začali nový život? Život plný štěstí a lásky…

Otočil se zpět k bratrovi, přičemž v jeho očích se začaly rozzařovat hvězdičky.

„Tomi… ale ne, že se to někdy bude opakovat!“ pohrozil mu. „Pokud jo, tak se ti vykašlu na jakoukoliv masáž zad a na koupel při svíčkách se šáněm a jahodama!“

„Ano, pane!“ zasalutoval Tom, jako kdyby byl na vojně, až Bill nevydržel a kavárnou se rozezněl jeho zvonivý smích. A když zaplatili a vydali se ruku v ruce z kavárny ven, tak i Tom si vytáhnul přáníčko.

„Mám tam kytaru,“ vydechnul tiše. „Devítiletá Giti si přeje kytaru, protože ji na ni naučila hrát maminka, než umřela…“ podíval se na Billa a pousmál se. „Moje Gibsonka dostane novýho majitele,“ prohlásil rozhodně. „Koupím si novou, to není problém a malá bude šťastná…“

Bill se na něj usmál a rozlepil svoje přání. 

„A Tobi si přeje model koníka… a myslím, že jsem v jednom hračkářství viděl plyšový model poníka, na kterým se dalo sedět a byl v životní velikosti!“

Na okamžik se bratři zadívali jeden na druhého, pak na svítící stromek, a když s hřejivým pocitem u srdce opouštěli centrum, měli pocit, že je potkalo to nejkrásnější, co je kdy potkat mohlo. Kdyby jen věděli, co pro ně osud chystá…