autor: Áďa
Zdravím, tak tady máte kratší vícedílku. Nebude moc dlouhá, ale psaní holt mnohdy uleví, když člověku není nejlíp… a nebude ani moc veselá, protože teď skutečně neprožívám veselé období života, naopak. I když vraždy tam zatím neplánuju (ale co není, může být). Tak jestli někdo chcete, můžete se pustit do čtení…
Do potemnělých oken vytrvale bušil neustávající déšť. Mraky nebyly vůbec vidět, protože je pohlcovala inkoustová čerň noci. Mdlé oranžové světlo z lamp ozařovalo holé větve stromů, které, jak se pohybovaly ve větru, vypadaly hodně strašidelně. Vichr za okny teskně kvílel a Billovi, který to všechno ze svého křesla pozoroval, to nahánělo husí kůži.
Tak jako poslední dobou všechno. Už toho začínal mít plný zuby. Tak dlouho to vypadalo, že hvězdný život, který si oni čtyři zvolili, bude bez problémů a že bude odpovídat přesně jejich snům.
Jo, to se jim dařilo. Až do roku 2008. Od té doby měl Bill pocit, že všechno, co dělají, se prostě jednoduše řečeno sere. A jak. Po výhře MTV v Americe jim najednou přístup Evropy přišel neobvykle chladný. Snad obyvatelé jejich rodného kontinentu žárlili na to, že si kluci udělali čas na získávání nových fanoušků a nových uznání. Snad to byla jen všeobecně panující špatná nálada. Na to dosud nikdo nepřišel. Najednou kolem nich všechno jako by odumíralo. A když už o ně někdo projevil větší zájem, tak to bylo v negativním slova smyslu. Ať už se jednalo o jeho nový účes, který mu všichni vypískali, když shodil své dlouhé vlasy a vyměnil je za krátké, nebo o stalkerky, které je začaly pronásledovat všude, napadly jejich matku a donutily Toma ke ztrátě sebekontroly, což vyvrcholilo tahanicemi po soudech.
Bill očekával, že aspoň vydáním nového alba se celá situace oživí. Schválně chtěli mít trošku inovace ve svém hudebním stylu, proto použili i nástroje, které v předchozích albech nepoužívali, do Humanoidního alba zařadili i mnohem víc elektroniky i efektů. V domnění, že tím fanoušky ohromí.
Jenomže naopak jich hodně ztratili, protože nikomu se to najednou nelíbilo a drtivá většina těch, co i přesto zůstávali na jejich straně a podporovali je, chtěla zpátky ty „staré“ Tokio Hotel“. Jo, holky sice měly radost, že kluci vyplivli něco nového, ale valnou většinu to nové album, na které se všichni tak dlouho těšili, zklamalo. Zklamalo je to, co je naopak mělo nadchnout. To samý při live vystoupeních. Bill se tolik těšil na to, jak všechny ohromí, když při pár písničkách použijou ohňové efekty. Dosud je používali jenom na předávání cen nebo při příležitostech, kdy se potřebovali opravdu blýsknout. Jenomže teď chtěl Bill tuhle velkolepou věc dopřát i všem fanouškům.
A jak to dopadlo? Na hovno. Sice se každou halou při každém koncertu rozlehlo obdivné Aaaaaach, když Tomův klavír během Zoomu vzplanul, ale jinak? Nic. Dva koncerty museli celé odpískat, na jeden dorazili s tříhodinovým zpožděním. Krom dvou, tří výjimek nebyly haly vůbec vyprodané, naopak v některých zbývala skoro půlka lístků. A veškeré bulvární deníky si je za to pěkně podaly. Prostě to bylo turné, které i přes velkolepě vypadající upoutávky bylo propadákem číslo jedna.
To všechno by ještě unesl. Tak prostě jejich nový styl nemusel každýmu sednout, ale pár věrných fans tu ještě bylo, a dokud budou oni, budou Tokio Hotel hrát a vystupovat. Jenomže i na kontech všech členů i zaměstnanců kolem kapely se začala projevovat finanční krize, které mysleli, že se vyhnuli. Kšeftů bylo čím dál míň, a nejhorší na tom byla jedna věc. Vedení Universalu jim začalo diktovat, co mají dělat, a protože pokud chtěli tuhle nepříjemnou dobu ustát ve zdraví, museli poslouchat jako beránci, dokonce ani Bill si nesměl dovolit dát najevo svou nelibost, ať už se týkala čehokoliv.
Takže ve finále, jen aby se ukázal, jak na něj tlačilo vedení, musel se nechat vyfotit, jak vychází z vyhlášeného steak housu, byť ve skutečnosti si tam dal jenom těstoviny se sýrovou omáčkou a salát. Jenže kdo mu to uvěří? Nikdo. I navzdory tomu, že kde jenom mohl, tvrdil, že maso nejí. On ho ale skutečně nejedl a tím, že tyhle věty opakoval, kde to jenom šlo, tím se snažil bránit si to, co jednou prohlásil. Ale všichni si mysleli svoje a on tím pádem působil jako pěknej kecka. To samý focení pro Vogue. Musel se navléct do bot ze stoprocentní hadí kůže. Doteď si vybavoval, jaký to pro něj bylo drama…
Flashback
„Ne… to po mně nemůžou chtít!“
„Jenomže to nikoho z nich nezajímá, co ty chceš a co ne… časy se změnily, doba je zlá a teď je holt naším pánem Universal a každej, koho nám Uni dohodí.“
„Ale když já… já…“
Bill nedokončil a z krásných očí se mu začaly kutálet slzy. Ještě, že líčení se konalo až jako poslední věc. Dostal by sprda za to, že si rozmazal makeup. Ale to se mělo konat až za chvíli. Teď byli s Tomem v místnosti sami a Bill měl pocit, že už tu diktaturu nedokáže unést. Navíc, hadů se bál, a teď si musel obléct něco, v čem byla zapuštěná jejich kůže… Nešťastně upřel oči na Toma, který ho poté, co se ujistil, že kolem nich nikdo není, konejšivě objal.
„No tak, miláčku… neplakej… víš, jak mě to trápí, kdykoliv tě vidím brečet…“
Což bylo poslední dobou poměrně často.
Bill zamrkal, aby aspoň trochu zahnal slzy a stulil se do bratrova objetí.
„Já vím… ale… ale… ty boty…“
„Já vím, že jsou z hadích kůží,“ šeptnul Tom pochmurně. „Ale nemáme na vybranou… notak lásko, to zvládnem… bude zase líp… tyhle časy přejdou a zase vysvitne slunce a my si budeme moct žít, jak chceme a fotit se, v čem chceme, a ne v něčem nařízeným…“
Chvilku Billa kolébal, než se jeho dvojče aspoň maličko uklidnilo, a pak vzal do rukou ty prokletý boty. Rozevřel je, jak jenom to šlo, a jako kdyby byl princem z pohádky, tak opatrně do vysokých kozaček soukal Billovy nožky. Dělal, že nevidí Billovy štítivě – vyděšené grimasy. Stejně to ani jeden z nich neovlivní. Prostě jim bylo řečeno, ať se tady převlíknou do těchhle věcí, a že za deset minut je tu někdo z foto štábu vyzvedne.
„No vidíš, že jsme je obuli… hotovo,“ pousmál se Tom a pomohl bráškovi na nohy.
Bill mu věnoval letmý úsměv.
„D – děkuju… bože, co bych dělal, kdybych tě neměl… lásko,“ šeptnul a věnoval Tomovi vděčný polibek.
V tu chvíli se ale na chodbě začaly ozývat kroky, které směřovaly k nim, a o něco později i zaklepání na dveře.
„Drž se, lásko… dopadne to dobře,“ šeptnul tom ještě předtím, než zvolal „Dále!“
Byl to fotografův asistent, aby je dovedl do maskérny a pak rovnou na focení…
Konec flashbacku
Zachvěl se, když se mu celá tahle akce vybavila. No to měl teda Universal nápad, domlouvat něco takovýho. Oni moc dobře věděj, jak moc nemá hady rád, a přesto mu udělají tohle!
A pak se to na sebe navzájem nabalovalo víc a víc a víc. Focení a reklama pro dementní elektro… nařízení, že vydají Best of, i když to většinou dělají kapely tehdy, když chtějí delší pauzu nebo se rozpadnout, přičemž Tokio Hotel neplánovali ani jedno z toho. Ale ne, Universal si prostě dupnul a oni prostě museli poslouchat jak cvičený vopice.
Povzdychnul si a zavrtal se do křesla ještě hlouběji. Kdyby to šlo, nejradši by zmizel z povrchu zemského. Navzdory všemu, co kdy říkal v rozhovorech, ho vedení nutilo dělat pravý opak. Musel se nechat fotit v pravých zvířecích kůžích, musel navštěvovat steak housy, musel fotit jen proto, aby zvýšil prodejnost nějakých dementních notebooků.
A co ho na tom trápilo nejvíc… museli dělat akce, které z fans tahaly nehorázný peníze. Musejí prostě vydat nějaký trapný bestovky, i když na to měli ještě dost dlouhý čas, tak moc dlouhou dráhu na nebi slávy ještě neurazili. Ale Universal nařídil, tak musejí. Tak jako prodávat balíčky, ve kterých je nějaký fan tričko spolu s „překvapením“, z čehož se nakonec vyklube totální píčovina.
Jenže vzdorovat nemohli, ani kdyby chtěli sebevíc. To by s nimi Universal rozvázal spolupráci a kdo jiný by se jich ujal? Nějakou společnost potřebovali, a teď, v době krize, i větší profíci než oni měli problém se se společnostmi vůbec nějak domluvit. Ale to, co byli nuceni dělat, to z Billa dělalo v očích fans prolhaného syčáka, co se hnal jen za penězi. A mohl stokrát tvrdit, že nechtějí z fans tahat zbytečný peníze, že reklamu hodlají dělat jenom tomu, čemu oni sami budou chtít, že zvířecí kůži na sebe nikdy nevezme. Prostě to z něj udělalo lháře a on neměl, jak se z toho vyvléct.
Zdrceně si povzdychnul, znovu se zaposlouchal do kvílení větru a vytrvalého klapání dešťových kapek a pak potichu přešel do ložnice, kde už se spánku dávno oddával jeho bratr.
Bill se musel přes to všechno usmát, i když cítil, jak se mu svaly v obličeji napínají tak, jako by jeho pleť byla jen maskou.
Kdyby neměl Toma, už by se z toho všeho nejspíš dávno nervově zhroutil. To Tomovi mohli všichni vděčit za to, že se Bill s tím vším jakž takž nějak vypořádává.
Vtisknul mu na čelo droboučký, lehoučký polibek, aby ho nevzbudil, a zachumlal se pod peřinu po jeho boku. Chvilku se mile usmíval, načež si trpce povzdychl. Aspoň jedno mu Universal ještě nezničil nebo nepřevrátil vzhůru nohama. Pořád měl při sobě svou lásku, toho, kdo ho miloval, kdo mu věřil a kdo pro něj měl vždycky milá slůvka a útěchu, že dřív či později zase bude líp…
autor: Áďa
betaread: Janule
Teda Áďo, koukám, že jsi se rozhodla napsat biografii Tokia Hotel, to je tak skutečné, že jsi to snad opsala odněkud z Wikipedie. A ještě jsi tam zapomněla napsat, že Univerzal nedovolí Billovi říct pravdu o jeho sexuální orientaci, o tom jsem já teda přesvědčená…
Ale jak jsi psala o odlivu fanoušků po Humanoidu a o tom, jak chtějí fanynky staré TH, tak já k nim bohužel taky patřím, nostalgicky vzpomínám na časy Zimmer 483, to byla nádhera…no nebudu tady otravovat svými stařeckými výlevy =)
Každopádně, povídka se rýsuje skvěle a moc se na ni těším =)
A s názvem absolutně souhlasím!
Teda Áďo, takovou radost svojí povídkou jsi mi už dlouho neudělala. Tohle je námět, kterej přesně pasuje do mejch fanouškovskejch starostí a je aktuální jak nic jinýho. Hodně mě trápí to, co se kolem nich teď děje; to, jak se všecko sere… A i když mi ten Steakhouse připadá takhle trošku nepravděpodobnej, u toho ostatního bych si i vsadila na to, že je to navlas tak, jak jsi to napsala. Super. Těšim se, jak se s tím vypořádáš. 🙂
námet sa muveľmi páči a povedala by som že je na nom dost pravdy. Som zvedava ako to bude dalje.
Hm. I když bych tak ráda věřila téhle povídce, [ a věř, že když jsem to četla, tak mi to připadalo jako skutečnost ] ale bohužel. Na Tokio Hotel jsem už víc, než dlouho naštvaná. Z fanynek tahaj prachy, bestofka se mi nelíbí, nelíbí se mi ani to, že na EMAs měli děkovný video jen dvojčata a vůbec tohle všechno. Že Bill nejí maso a jde do steakhousu, že by na sebe nevzal nic z kůže, ale každou chvíli má něco takovýho na sobě…Ach bože, tohle se schyluje k opravdu velký bouřce ohledně Tokio Hotel.
Ale i tak je jako CELEK [ ne pouze jako Kaulitz dvojčata ] budu milovat ♥
A samozřejmě číst tuhle skvělou povídku 🙂
Ta povídka vypadá jak ze života dvojčat.