Zvedl se ze židle, odnesl prázdný talíř do myčky a rozhodl se jít do svého pokoje. Má dost času, tak si usmyslel, že se pokusí něco namalovat.
Tiše vystoupal schody do patra, snad proto, aby si jej nikdo nevšiml, nebo možná proto, že chtěl zaslechnout alespoň střípek z matčina rozhovoru s Tomem. Neslyšel však nic, ovšem to, co viděl, mu vyrazilo dech.
Tom v kleče objímal matku, topící se v slzách.
Bill se zastavil a vyjeveně se díval na něco, co viděl naposledy před několika lety. Pomalu to začínalo vypadat, jako by se vracel jeho starý hodný bráška Tom.
Ve svém překvapení si ani neuvědomil, že by jej mohl Tom zahlédnout. A také, že se tak stalo. Bill se zprvu lekl, nevěděl, jak bude Tom reagovat a nechtěl tuhle chvilku mezi ním a matkou zkazit, ale když viděl, že Tom neděla prakticky nic, trochu se na něj pousmál. Víc si netroufal, stále nevěděl, co od něj může čekat. Odtrhl pohled a odešel do svého pokoje. Vzal si velkou bílou čtvrtku a několik černých uhlů. Bez rozmyslu začal malovat, ani sám nevěděl, co maluje. Nechal svou ruku plout po čtvrtce, skoro se na ni ani nedíval. Nevnímal okolní dění. Nevnímal nic krom svého výtvoru.
Když skončil se svou prací, bylo už půl sedmé. Trvalo mu to skoro čtyři hodiny. Spokojeně odložil šedý uhel, kterým stínoval matčin obličej. Ano, nakreslil překrásný portrét své plačící matky. I z obrazu byla cítit úzkost a zoufalství, které matka dusila v sobě. Byla to ovšem nádherná práce. Mohl by jej použít jako jednu z ukázek na Berlínskou univerzitu, ale to je ještě daleko.
Došel si umýt ruce od uhlu a zadíval se na svůj odraz, najednou se cítil nervózní. Nikdy neměl skutečné rande, a vlastně si ani nebyl jistý, jestli je to rande. Ovšem sám sebe nachytal, jak v to doufá.
Zhluboka se nadechl a přešel do svého pokoje před obrovskou skříň. Otevřel ji a zahleděl se dovnitř.
Vůbec nepřemýšlel nad tím, co si má vzít na sebe. Jeansy a triko nosil pořád, ale jdou přeci jenom na pizzu, takže si přeci nebude brát košili…
Zavřel oči a jednou rukou zašmátral mezi kalhoty a druhou mezi trika, do každé chytil jedno ramínko a vyndal jej ze skříně. Myslel si, že takhle to bude nejjednodušší. Prostě něco vytáhne a obleče se. Jenže teď v jedné ruce držel černé tepláky a v druhé bílou sváteční saténovou košili.
Sám pro sebe se zašklebil a vrátil věci do skříně. Takhle to nepůjde.
Rozhodl se proto jít se nejprve vykoupat, a teprve potom se trápit s oblečením. Napustil si plnou vanu horké vody, přilil do ní borůvkovou pěnu a zapálil vanilkovou tyčinku. Miloval její vůni.
Se slastným výrazem ve tváři se ponořil do té vonící nádhery a nechal se unášet do světa fantazie.
°oOo° FlashBack °oOo°
„Tomi, Tomi, podívej, natrhal jsem mamce kytičky!“ výskal nadšeně blonďatý chlapeček a strkal bráškovi narcisky pod nos.
„A proč jsi tak špinavý?“
Malý Bill se zamyslel. Podíval se na jednu ruku a na druhou, potom na kolena a boty, a pak se plácl rukou do čela.
„Hledal jsem další kytky,“ řekl s naprostou samozřejmostí.
Tom se otočil na matčin oblíbený záhon a děs v jeho očích se nedal ani popsat. Celý záhon byl rozrytý jako od krtka, po krásných kytičkách nebylo památky, tedy kromě těch, které držel Bill v zablácených ručkách.
„Billi, ty jsi živelná katastrofa,“ zasmál se Tom nad bráškovou roztomilostí.
Bill se usmál a celý zablácený se vydal do kuchyně, kde Simone vařila oběd…
„Bille, telefon!“
Počkat, takhle to přeci nebylo…
°oOo°Konec FlashBacku °oOo°
„Bille, ten telefon!“ ozval se matčin hlas podruhé.
„Jsem ve vaně!“ křikl zpátky a podíval se na světle oranžové kachličky. Tahle barva se mu nikdy nelíbila, musí si to nechat předělat.
„To je Jonathan,“ řekla Simone. Stála za dveřmi Billovy koupelny, čekala, kdy Bill vylítne. A nemusela čekat dlouho. Slyšela šplouchání vody, jak Bill nemotorně vylézal z vany.
Otevřela dveře na malou skulinu a podala synovi telefon do ruky. Pak zavřela a chystala se k odchodu. Jenže…
Už odmala byla hrozně zvědavá. Slyšela, jak Bill vzal telefon a řekl.
„Jonathane, počkej chvilku, ano?“
Simone nakrčila čelo, zajímalo ji, co bude Bill dělat, že jej žádá o chvilku strpení.
„Mami, mohla bys jít poslouchat jinam?“ z koupelnových dveří vykoukla usměvavá tvář. Znal matku příliš dobře. Vlastně byl z velké části po ní.
Simone se zarděla. Byla tak průhledná. Rychle odběhla z Billova pokoje.
„Ahoj, Jonathane,“ řekl vesele do telefonu Bill.
„Ahojky, zrovna jsem koukal na program kina a dneska dávaj Asterix a olympijské hry, nechceš se na to jít kouknout?“
„To by bylo super, tohle miluju,“
„To jsem rád. Hrajou od desíti, tak já se v půl desátý stavím a koupíme si něco k snědku až tam, ano?“
„Jasně, to není problém. Moc se těším.“
„Já taky, Bille.“
„Zatím ahoj.“
„Pa.“
Bill se usmál a položil telefon na proutěný koš. Kouknul na hodiny v pokoji a zděsil se. Už má jen hodinu a půl.
Rychle se osušil a vyfénoval vlasy. Zapnul žehličku a nechal ji nahřát. Mezitím si oblékl čisté spodní prádlo a opět otevřel tu zpropadenou skříň. Potřeboval něco slušivého, aby se za něj Jonathan nemusel stydět, a zároveň něco pohodlného, protože půjdou do kina. Také si chtěl vzít něco, co jen tak nenosí, ovšem nechtěl vypadat jinak, než jaký ve skutečnosti je. Chtěl být svůj. Sice si říkal, že triko a jeansy nosí pořád, ale tyhle černé ještě neměl a tohle parádní černé triko s šedými křídly také ne, a s fialovým páskem, který nikdy nenosil, to dohromady půjde. A navíc se to perfektně hodí k jeho nové fialovo černé mikině s kapucí, kterou celý měsíc obdivoval ve výloze, než se rozhodl koupit ji.
Všechno to oblečení si rozprostřel na posteli a odešel zpět do koupelny, aby se nalíčil. Všechno k sobě muselo perfektně ladit. Zvolil make-up s béžovým nádechem, nechtěl vypadat, jako když strčil obličej do solárka a zbytek těla nechal doma. Lehce si obličej přepudroval a korektorem doladil drobné nedokonalosti, jako malinký pupínek nad obočím a pihu na nose, tolik ji neměl rád. Kolikrát už se rozhodoval, že si ji nechá vyříznout, ale to by pak musel měsíc chodit s jizvičkou, a to se mu taky nechtělo. Ještě že existují takové malé zázraky jako korektor. Z kosmetické taštičky vytáhl všechny oční stíny, které vlastnil. Pro dnešek zvolil tmavě šedé s fialovými. Rozhodl se je nakombinovat podle jeho oblečení. Trvalo mu asi dvacet minut, než byl s výsledkem spokojen, musel si oči asi pětkrát odličovat. Dnes chtěl být dokonalý.
Když byl konečně se svými stíny spokojený, orámoval oči černou tužkou a načernil si řasy.
Zbývalo už jediné. Ústa. Vždy si je jen přetřel bezbarvým balzámem, ale dnes chtěl vypadat výjimečně. Vzal si proto jemnou broskvovou a temně vínovou tužku na rty. Tmavou tužkou si obkreslil tvar horního rtu a prstem linku rozmazal do ztracena, spodní ret obkreslil světlou tužkou a také linku rozmazal. Poté vzal bezbarvý lesk a přetřel si jím rty.
Poslal svému odrazu vzdušný polibek a věnoval si jeden se svých krásných úsměvů. Pak se se smíchem přesunul do pokoje a začal se oblékat. Měl nejvyšší čas. Musel si ještě vyžehlit vlasy. Vzal si kalhoty a triko, přidal pásek a vrátil se zpět do koupelny, aby dokončil svůj účes.
Každý pramen svých uhlově černých vlasů pečlivě narovnal a učesal. Tohle mu šlo celkem rychle, během čtvrt hodinky měl účes hotový. V tom zaslechl zazvonění na domovní zvonek.
Rychle vyběhl z koupelny a oblékl se do připravené mikiny. Do černé kabely s kovovými cvočky naházel mobil, klíče, peníze, doklady, žvýkačky a kapesníčky. Přehodil kabelu přes rameno, navoněl se svou oblíbenou vůní Mexx Black a vystřelil z pokoje jako časovaná bomba.
Seběhl schody a s mírným úsměvem sledoval hned tři osoby před sebou. Jonathan stál u zavřených domovních dveří a vesele se usmíval na Simone, která jej určitě upozorňovala na to, že má na Billa dávat pozor. Třetí osobou byl Tom. Zamračeně postával vedle matky, ruce založené na prsou. Jonathana neměl rád. Už od pohledu jej prostě nenáviděl. Neznal důvod, ale nenáviděl jej.
Bill se na Toma podezřívavě podíval, ale nic neříkal. Nechtěl se s ním hádat.
„Ahoj,“ pozdravil Jonathnana a věnoval mu krásný úsměv.
„Ahoj, Bille, právě jsem se dozvěděl, že tě můžu držet venku třeba celou noc, jen se ti nesmí nic stát,“ usmál se naopak Jonathan a pokynul hlavou směrem k Simone.
„Já si holt nemůžu pomoct. Bill nikdy nikam nechodí, mám strach,“ začervenala se Simone a pohladila Billa po ruce.
„Já vím, mami, ale to bude v pohodě. Jonathan se o mě postará, že jo?“
„Jistě, že ano.“
„Tak dobrá,“ povzdychla si Simone, „užijte si to.“
„Díky, mami, ahoj,“ rozloučil se Bill a otevřel dveře. Počkal, až se rozloučí i Jonathan a pak se oba vydali k jeho nablýskanému autu.
Bill nakračoval tak tiše, že se Jonathan musel ohlédnout, aby se ujistil, že jde s ním. Oba se na tento večer neuvěřitelně těšili, ale ani jeden to zatím nechtěl přiznat nahlas. Kdo ví, jak to celé dopadne.
Jsem upřímně zvědavá, jestli se mezi Jo a Billem něco stane.
Tomovi se Jo očividně moc nezamlouvá a to je jedině dobře xDD
Ten obraz Toma a Simone, který Bill namaloval, bych chtěla vidět, musel být nádherný…
A scéna z minulosti, jak malý Bill otrhal Simone celý záhon a pak, celý zablácený, s kyticí v ruce, hrdě napochodoval do kuchyně, tak ta se vážně povedla, Bill musel být vážně rozkošný =)♥
A Jonathan? Na první pohled vypadá jako příjemný mladý muž, tak uvidíme, co nám prozradí druhý pohled =) Každopádně Tomovi se moc nezamlouvá, tak uvidíme =)
Grrr…já nechci Jonathana…:D já chci Tomíka…:D tenhle díl se ti moc moc povedl…nebyla tam scéna, u které bych se nezasmála…opravdu úžasný =)