autor: Catherine & Kerli
Černovlásek seděl na barové židličce v kuchyni. Měl před sebou toasty namazané marmeládou a čaj. Na talířku měl ještě položeno pět barevných prášků proti bolesti. Spokojeně se usmíval. Krásně se vyspal. Nyní snídal sám. Nechtěl brášku budit. Přemýšlel nad dnešním výletem. Večer to Tomovi neřekl. Když za ním přišel do postele, rovnou oba usnuli. Doufal, že bude s plánem souhlasit. Tak moc se chtěl jít podívat na psy do útulku a pomoct jim.
Tom se po nějaké chvíli také vzbudil, když neměl u sebe objekt, který vydával teplo. Neměl ho kdo zahřívat. Rozespale zamrkal a zdvihl se na loktech. Zazíval. Rozhlídl se po pokoji. Bill tam nebyl. Dredáč sundal nohy z postele a postavil se. Se zakňouráním se protáhl a těžce vydechl. Nazul si teplé bačkory vedle postele a namířil si to do koupelny, kde si opláchl obličej a vyčistil zuby. Otřel si obličej osuškou a pomalu sešel schody dolů. Na chodbě se rozhlédl a zamířil do kuchyně. Když spatřil bratra, zářivě se usmál. „Dobré ráno.“
„Dobré ráno.“ Odpověděl spořádaně chlapec na židli a otočil se od okna, ze kterého se díval ven. Sjel si pohledem dvojčátko a usmíval se.
„A pusu nedostanu?“ naoko se začertil a pak se usmál.
„A pusu nedostanu?“ naoko se začertil a pak se usmál.
„Samozřejmě.“ Usmál se Tom a naklonil se k bratrovi. Věnoval mu sladký, ranní polibek. Oba spokojeně přivřeli oči. Vychutnali si to.
Starší dvojče se posadilo na vedlejší stoličku a zapátralo pohledem po lince. „Co je dobrého k snídani?“
„Udělám ti toasty.“ řekl černovlásek a pomalu se zvedal. Přešel k přístroji a dva toastové chleby tam strčil. „Kolik ti jich mám udělat?“ optal se s úsměvem ve tváři a první dva vytáhl. Namazal je marmeládou a položil na talířek. Připravil ještě do hrníčku kakao. Věděl, jak ho Tom zbožňuje.
Oslovený chlapec se usmál. „Stačí dva. Děkuji.“ Zavadil pohledem a připravený hrníček. „Děláš mi kakao?“ zajiskřilo mu v očích. Opravdu miloval kakao. Mohl by ho mít pořád.
Natáhl se k černovláskovi a ukradl mu jeden polibek. „Jsi zlatíčko.“ Otituloval ho.
Natáhl se k černovláskovi a ukradl mu jeden polibek. „Jsi zlatíčko.“ Otituloval ho.
„Jojo. Dělám ti kakao. Vím, jak ho máš rád.“ Usmál se černovlásek a celou snídani postavil před brášku. Posadil se naproti němu. Chtěl vidět, jak si celou snídani vychutnává.
Tom přikývnul a pustil se do své snídaně. Miloval teplé sladké toasty a kakao k snídani. Zvlášť, když to všechno připravoval jeho bráška. Mohl cítit, že to pro něj dělal s láskou. O to víc, si sousta vychutnával. Blaženě přivíral očka a pomalu přežvykoval.
„Chutná ti to?“ odvážil se Bill svoji lásku, která seděla naproti němu, vyrušit. Potřeboval se už zeptat na dnešní den. Přišlo mu to teď jako vhodná chvíle. Nemyslel si, že by Tom nesouhlasil, ale kdyby jo… Zkusil by vymyslet náhradní program.
Tom nadšeně přikývnul. „Je to výborné.“ Pochválil bratrovi jeho dílo a zase se do něj pustil. U toho stočil svůj pohled na Billa. „Děje se něco?“ optal se, když si všiml jeho napjatého výrazu.
„Ne. Nic se neděje. Jen…“ Bill najednou nevěděl, jak má pokračovat. Netušil, jak by se měl zeptat. Byl to totiž neobvyklý nápad. Věděl dost dobře, že lidé nechodí běžně do útulku, aby se dívali na psy a pomáhali jim.
„Chtěl bych dneska zajít do nějakého útulku se psy. Nechat jim tam nějaké peníze na potravu a popřípadě jim nějak pomoct. Strašně moc se tam chci podívat.“ A bylo to venku. Na jeden nádech vyklopil černovlásek vše, co mu leželo na srdci. Teď už jen čekal na Tomovu odpověď.
Tom jen párkrát zamrkal a přimhouřil oči. „Ty bys chtěl do útulku?“ odložil nedojedený toast a zadíval se na chlapce před sebou. „Nemám zrovna moc peněz… musel bych se podívat do města do bankomatu, jestli mám na účtě nějaké peníze.“ Zamyslel se a podepřel si rukou hlavu.
„Tome, pokud nechceš, nemusíme tam chodit. Byl to jenom nápad. Můžeme vymyslet něco jiného.“ Pousmál se černovlásek. Nekomentoval řeč o penězích. Neříkal, že má našetřeno dost. Potřeboval je na společný vánoční dárek. Cesta do města by se mu opět hodila. Všechno měl vybrané. Teď už jen stačilo zajít do cestovní kanceláře, zarezervovat dvě místa a zaplatit. To, co vymyslel, se mu zamlouvalo. Byl si jist, že Tom bude šťastný. Oba milovali lyžování, avšak nikdy nebyli na horách v zahraničí. Tento rok se měl opak stát pravdou.
Dredáč zavrtěl hlavou. „Ale ne. Klidně půjdu, pokud tobě udělá radost, ten útulek navštívit.“ Pousmál se a znovu se pustil do jídla. „Jenom se musíme stavit kvůli tomu do města.“ Pokrčil rameny. „Není to problém?“ vzhlédl k bratrovi a napil se teplého, krásně hustého kakaa.
Bill čiperně vyskočil ze své židle a udělal pár kroků k bráškovi. Pevně ho obejmul kolem krku.
„Ne, není to vůbec žádný problém. Děkuju, děkuju…“ usmíval se rozzářeně a líbal Toma na tváře. Udělal mu opravdu velkou radost.
„Ne, není to vůbec žádný problém. Děkuju, děkuju…“ usmíval se rozzářeně a líbal Toma na tváře. Udělal mu opravdu velkou radost.
„Ty půjdeš k bankomatu a já si tam něco zařídím.“ Bill se tajemně usmál a posadil se na bratrův klín. Začal se na něm pohupovat a prohraboval se blonďatými dredy. Zamyšleně se usmíval.
Tom přikývnul a odložil kakao stranou. Položil dlaně na Billovy útlé boky. Usmíval se. Jemně ho líbnul na čelo a pohladil po tváři. „Neděkuj. Je to maličkost.“
„Děkuju, protože si toho vážím. Úplně strašně moc.“ Rozněžněle se Bill usmíval a k bráškovi se tulil.
„Půjdu se obléct.“ Řekl po chvíli a pomalu se zvedal. Odešel do ložnice a otevřel velikou zrcadlovou skříň. Rozmýšlel nad tím, co si na sebe oblékne, aby ho to hřálo a nevypadal v tom jako sněhulák.
***
Když se chlapci konečně dostali z domu, zamířili do města. Tom si zašel do bankomatu pro peníze, když zjistil, že tam má peněz dostatek. Bill si mezitím šel zařídit, co potřeboval.
Poté, co oba byli spokojeni s krátkou návštěvou města, vydali se do útulku.
Tom vešel do velké budovy. Všude se rozléhalo štěkání nebo kňučení.
Poté, co oba byli spokojeni s krátkou návštěvou města, vydali se do útulku.
Tom vešel do velké budovy. Všude se rozléhalo štěkání nebo kňučení.
Dvojčata se procházela po útulku, ve snaze najít nějakého člověka, který tu měl službu. Po pár minutách stála před velkými, bílými dveřmi. Bill zaklepal.
„Dobrý den. Přejete si něco?“ usmála se blonďatá žena. Mohlo jí být pár roků přes čtyřicet. Již od prvního pohledu vypadala mile. Usmála se na zamilovaný pár a poodstoupila ze dveří, aby ji mohli následovat do místnosti, která sloužila jako ordinace.
„Dobrý den. Přejete si něco?“ usmála se blonďatá žena. Mohlo jí být pár roků přes čtyřicet. Již od prvního pohledu vypadala mile. Usmála se na zamilovaný pár a poodstoupila ze dveří, aby ji mohli následovat do místnosti, která sloužila jako ordinace.
Chlapci vešli dovnitř a rozhlídli se. Tom se ujal slova.
„Dobrej, chtěli jsme se tady podívat po pejscích a trochu přispět.“ Usmál se a potřásl si se sympatickou paní rukou.
„Dobrej, chtěli jsme se tady podívat po pejscích a trochu přispět.“ Usmál se a potřásl si se sympatickou paní rukou.
„To je od vás samozřejmě strašně milé. Jsme vděčni za každou, byť i sebemenší pomoc. Pejskové vám budou vděční.“ Usmála se žena a posadila se ke stolu. Do nějakých papírů zapsala návštěvu zvenčí.
„Chcete se podívat sami, nebo mám jít s vámi?“ pousmála se a sjížděla si pohledem dvojici.
Tom se jen usmál. „Klidně půjdeme sami, jestli to nevadí.“ Pokrčil rameny a chytil bratra za ruku. Propletl s ním prsty a ruku mu stiskl.
„Dobře. Tak se mi jen tady podepište.“ Zněla odpověď a Bill se k bílému papíru, který byl potisknutý černýma písmenkama, sehnul. Krasopisně se podepsal a usmál se na Toma.
„Až se projdeme, přijdeme zase sem.“ Usmál se a pomalu ruku v ruce se svojí láskou po boku vyšel z místnosti.
Dvojčata vešla do té nejhlavnější části budovy, ve které byli psi. Všude v klecích byly různé rasy. Od nejstarších, po ty nejmladší, čerstvě narozená štěňátka. Tom se musel pousmát. Psi tu byli opravdu krásní. Sehnul se k jedné z klecí a položil svou dlaň na drátěný plot, který všechny psy odděloval od ‚svobody‘. Okamžitě k plotu přiběhlo štěně německého ohaře a dlaň mu počalo olizovat.
„Dej si pozor, aby ti tu ruku nesežral. Přeci jen… Vypadá jako malý, zlý vlkodlak.“ Zasmál se Bill a pohladil brášku po hlavě. Sám se rozhlížel po klecích. Všiml si malého výběhu, ve kterém byli dva jezevčíci. Okamžitě se napřímil a udělal k nim pár kroků. Jednoho vytáhl a začal si ho k sobě tulit a smál se. Hladil malé štěně po chlupatých zádech a posadil se na zadek. Byl moc šťastný…
„Hele, Tomi, koukej. Má mě rád.“ Zasmál se Bill, jakmile mu chlupaté stvoření olízlo tvář. Nepřišlo mu to nechutné. Bylo to roztomilé.
„Hele, Tomi, koukej. Má mě rád.“ Zasmál se Bill, jakmile mu chlupaté stvoření olízlo tvář. Nepřišlo mu to nechutné. Bylo to roztomilé.
Tom se usmál a přešel k bratrovi. „Sluší vám to spolu.“ Klekl si a naklonil hlavu na stranu. Přišlo mu to sladké, jak si jeho bratr hrál s pejskem. Natáhl ruku a podrbal štěňátko za uchem. „Tak co maličký, jsi šťastný?“ usmál se a nechal si olízat od štěněte dlaň. Sám se potom sehnul nad výběh a vzal si do náruče i toho druhého. „Ahoj, maličký.“ Pohladil ho a stejně tak jako to druhé štěně, mu začalo olizovat obličej. Zavřel oči a začal se smát.
„Jsou tak moc krásní.“ Usmál se černovlásek a pořád si s malým psem hrál. Hladil ho a nechal si olizovat tváře. U toho sledoval Toma.
„Lásko, myslíš si, že to jsou také bratři a milují se tak jako my?“ položil Bill otázku a olízl si rty. Pošoupl se více k Tomovi. Dotýkal se tak svým bokem toho jeho. I pro malá štěňata to byla výhodnější pozice. Okamžitě se k sobě naklonila a navzájem se olízla. Bill pohladil ‚svůj‘ malý, chlupatý poklad.
„Lásko, myslíš si, že to jsou také bratři a milují se tak jako my?“ položil Bill otázku a olízl si rty. Pošoupl se více k Tomovi. Dotýkal se tak svým bokem toho jeho. I pro malá štěňata to byla výhodnější pozice. Okamžitě se k sobě naklonila a navzájem se olízla. Bill pohladil ‚svůj‘ malý, chlupatý poklad.
Dredáč se usmál a skoro s úžasem na to hleděl. „Co my víme. Asi ano.“ Taktéž se naklonil a věnoval bratrovi polibek na rty. Přivřel oči a usmál se do polibku. Bylo mu tady hezky. Nikdo je nerušil a měli svůj klid.
„Je to tu moc hezké. Je tu strašně nádherná atmosféra.“ Šeptnul Bill a znovu brášku procítěně políbil. Měl přivřené oči a dlouhý polibek si užíval. Pořád cítil to, co na začátku. Beznadějnou zamilovanost. Před očima měl miliony malých, vybuchujících ohňostrojů a v bříšku hejno motýlků, kteří ho lechtali. Odložil štěně zpátky do výběhu a pohladil dredáčka po paži. Naposledy mu dal malinkou pusinku a začal se zvedat. Chtěl se ještě podívat na zbytek obyvatel malé psí ‚vesničky‘.
Tom odložil, stejně tak jako jeho bratr, štěně do ohrádky a také se zvedl. Rozhlédl se po areálu a pomalu šel k dalším ohrádkám se psy. Měl rád psy. Když byli s Billem malí, měli jednoho. Scottyho. Pousmál se nad svou vzpomínkou a posadil se na okraj jedné ohrádky, ve které byla fenka čivavy a u ní spousta štěňátek.
Černovlasý mužíček šel ihned za bráškou. Pozoroval malé psy, ale najednou zpozorněl. Vytáhl obočí a na jedno štěně ukázal prstem. Druhou rukou drcnul do Toma. Potřeboval mu sdělit žhavou novinku…
„Hele, Tome, koukej. Ten pes… Sere.“ Ukazoval a smál se. Pozoroval psa při ‚činnosti‘.
„Hele, Tome, koukej. Ten pes… Sere.“ Ukazoval a smál se. Pozoroval psa při ‚činnosti‘.
Tom pozvedl obočí a rozesmál se. „To je ale úplně normální. Kdyby nesral, prasknul by.“ Uchechtával se a pozoroval bratrův záchvat. „Nevím, čemu se tak divíš. Nemusí se ti to líbit, ale ty taky sereš, Bille.“ Vyprskl smíchy a musel se zachytit ohrádky v záchvatu.
„Ale já neseru na veřejnosti jako ten pes. Já si zajdu na záchod, nemusím být na očích zbytku rodiny. Koukej. Teď to tenhle malej chudáček vyšlápne!“ Bill se smál jako smyslů zbavený a ukázal na další malou čivavu. Od samého smíchu ho začalo bolet hrdlo a bříško. Nemohl se skoro nadechnout.
Druhý chlapec nemohl skoro ani od samého smíchu mluvit. „Zlato, to si myslíš, že tu vedou třeba psí Toi Toiky? Oni nemají na vybranou. Naserou si, kde zrovna mají chuť.“ Chrlil ze sebe mezi zalykaným smíchem.
„Ale tobě by se taky nelíbilo, kdybych se vysral uprostřed obýváku.“ Podotknul Bill a začal se nanovo smát.
„Ale copak ty jseš pes? Prosimtě hlavně si z nich neber příklad.“ Nakrčil Tom obočí a znova se rozesmál. Ze smíchu mu tekly už slzy.
„Tome, neplakej. Nemusíš mít strach. Dojdu si na záchod a obývák zůstane čistý.“ Zasmál se Bill a začal mu otírat slzy smíchu. Už to bylo moc. Byl nejvyšší čas rozhovor ukončit.
„Radši mě polib.“ Snažil se zcela vážně říct černovlásek a zády se opřel o blízkou stěnu.
„Radši mě polib.“ Snažil se zcela vážně říct černovlásek a zády se opřel o blízkou stěnu.
Tom se snažil uklidnit a otřel si slzy. Párkrát se zhluboka nadechl a opřel ruce o stěnu, jako by nechtěl, aby mu utekl. Naklonil se a jemně vzal jeho spodní ret mezi své. Vydechl a pousmál se.
Černovlásek se usmál proti bratrovým rtům. Ano, nynější činnost byla ohromná změna oproti rozebíranému tématu, ale ani jednomu z chlapců to nevadilo. Byla to opravdu příjemná změna.
Bill byl přitisknutý zády na chladnou stěnu a ruce měl podél těla. Nepatrně pokrčil jednu nohu. Vypadal jako malá školačka. Laskal Tomovy rty nazpátek a užíval si to.
Dredáček si to ohromně užíval a přivíral oči. Téměř jako by se styděl, přejížděl dlaněmi po bratrově útlém těle a svíral mu boky. Jemně mu vydechoval na rty a vnímal ty dva hebké polštářky patřící osobě, která tála pod jeho doteky.
„Tome,“ vzdychnul černovlásek proti rtům, které se chtivě tiskly k jeho. Odtáhnul se a cuknul hlavou do strany. Jemně. Nechtěl, aby se Tom naštval kvůli tomu, že zkazil momentální krásný okamžik. Spustil pomalu nohu na zem a snažil se vymanit z držení svého dvojčete.
Tom zmateně zamrkal a odtáhnul se od něj. „Stalo se něco?“ nakrčil obočí a těkal po Billově obličeji. Nechápal, co se děje. Co udělal špatně. Jen se na bratra díval a hledal v jeho očích odpověď.
„Ne… Já jen… Chci se podívat ještě po zbytku útulku.“ Řekl Bill první věc, která ho napadla. Nechtěl přiznat, že na to teď nemá náladu, přestože chtěl, aby ho Tom políbil. Jen si povzdechnul a mlčky dál koukal po klecích. Snažil se vžít do života psích ‚obyvatel‘. Bylo to pro něj nepředstavitelné.
Starší z bratrů si povzdechl. Nechápal, co se stalo. Nevěděl, jestli něco pokazil. Posmutněl.
Jen tiše šel vedle Billa a koukal do ohrádek. Snažil se na to nemyslet.
Jen tiše šel vedle Billa a koukal do ohrádek. Snažil se na to nemyslet.
Mezi dvojčaty vládlo hrobové ticho. Bill mluvit nechtěl a Tom se bál promluvit. Přemýšlel nad tím, co se stalo…
***
„Tome, chceš se tu ještě podívat, nebo už půjdeme?“ položilo otázku černovlasé ptáče. Po hodině to bylo prvních pár slov, co vyšlo z úst. Bylo to jako rána do prázdna. Tupá a prázdná.
Tom k němu s trhnutím vzhlédl. Odkašlal si. „Už se ti chce domů?“ zadíval se na něj. Cítil se divně. Dá se říct, že ho to svým způsobem mrzelo. Cítil se odmítnutý a teď ještě zmatený.
Černovlasá hlava lhostejně pokrčila rameny. „Nevím. Už jsme se tady podívali.“ Usmál se slabě Bill a ještě přes ohradu pohladil jednoho velkého psa. Nechal na něm položenou dlaň.
Starší dvojče mlčky přikývlo. „Pozor, ať tě nekousne.“ Šeptnul a zadíval se starostlivě na Billa. Přešel ke kleci a jednou rukou se jí chytnul a opřel o ni čelo. Koukal do výběhu a mlčel.
„Neboj se.“ Usmál se Bill, ale přesto ruku stáhnul. Udělal pár malých kroků k bratrovi a stejnou rukou, kterou hladil velkého, čtyřnohého tvora, ho pohladil po paži. Bill netušil, proč Tom mlčí. Myslel si, že z části to zavinil on sám, když se odtáhnul od polibku, ale nemohl za to. Ne, že by se mu to nelíbilo… Ale měl pocit, že je někdo propaluje očima. Nechtěl zbytečné problémy. Neznali je tady. Kdyby se někdo dozvěděl, že jsou bratři a není mezi nimi jen bratrská láska, bylo by to zlé. Oba věděli, že je jejich vztah trestný…
Tom k němu vzhlédl, a pak se podíval směrem k bratrově ruce, která ho právě pohladila. Jeho rty se zvlnily do mírného pousmání. „Budeš už tedy chtít jít?“ promluvil konečně a zadíval se na Billa. Nedokázal se na něj zlobit. Zbožňoval ho a k ničemu ho nechtěl nutit, pokud sám nechtěl. Přešlápl párkrát na místě a zabořil ruce do svých prostorných kapes.
Dredáček se dočkal jen přikývnutí. Souhlasně se tedy usmál. Chytil brášku za ruku a vedl ho zpátky do kanceláře, ve které byli, když sem přišli. Po domluvě s velmi milou ženou, nechali v útulku malý obnos peněz. Bill byl šťastný. Za dnešek se mu splnilo to, co chtěl. Pomohli bezmocným pejskům… Když odcházel ruku v ruce s Tomem z útulku, spokojeně mu hrál na tváři roztomilý úsměv.
***
Když dvojčata odešla z útulku, šla si ještě odskočit na krátký oběd. Co došli bratři domů, usadili se k televizi a dívali se na televizi až do večera. Pouštěli si filmy a tulili se k sobě. Vynahrazovali si ty doteky a polibky, které si nemohli v útulku dovolit. Měli se krásně.
Když už se Tomovi začala klížit očka, vypnuli televizi a šli si pomalu do patra lehnout. Převlékli se do velkých spacích triček a volných boxerek a zalehli do postele. Starší z bratrů během pár minut vstoupil do říše snů, tisknouce se k jeho lásce, Billovi.
Když už se Tomovi začala klížit očka, vypnuli televizi a šli si pomalu do patra lehnout. Převlékli se do velkých spacích triček a volných boxerek a zalehli do postele. Starší z bratrů během pár minut vstoupil do říše snů, tisknouce se k jeho lásce, Billovi.
„Tomi… Spíš?“ ujistil se Bill. Jakmile se mu nedostalo žádné odezvy, spokojeně se usmál. Sklonil se k bratrovým rtům a lehce se o ně otřel.
„Dobrou noc.“ Zašeptal a ještě pohladil bratra po tváři.
„Dobrou noc.“ Zašeptal a ještě pohladil bratra po tváři.
Bill se natáhl ke svému nočnímu stolku. Vyndal sešit a propisku. Zvednul se a zhasl veliké stropní světlo. Nechtěl zbytečně rušit Tomův spánek. Rozsvítil si malou lampičku, která vydávala jen tlumené světlo. Otevřel sešit na volné stránce, kterou pohladil. Opět napsal okrasným písmem datum, vedle kterého po chvilce zářilo i srdíčko…
3. prosince
Lásko… Ani nevíš, jak moc tě miluji. Vážím si všeho, co pro mě děláš. Plníš mi každé mé přání jen proto, abych byl šťastný. Strašně moc ti za to děkuju. Je až neskutečné, jak moc tě miluji. Nikdy jsem si nemyslel, že to bude tak nádherné, někoho milovat. A co je ještě hezčí, je být milován… Děkuji…
Za dnešní den, jsem Tomovi strašně moc vděčný. Splnil mi veliké přání. Podívat se do psího útulku. Bylo to neskutečné… Všichni psi, ačkoliv nás neznali, nám vyjadřovali svoji lásku a oddanost. Zbožňuji ta zvířata… Bylo mi tam tak moc krásně. Hladit je, mazlit se s nimi… Bylo to něco neskutečného. Ještě teď cítím na své dlani ty krásné, hebké chlupy… Kdybych mohl, odnesl bych si je klidně domů všechny a staral se o ně tak, jak bych jen mohl.
Připomnělo mi to dětství, když jsme měli Scottyho. Přišli jsme domů ze školy a on se k nám okamžitě rozběhl a málem nás z radosti, že nás vidí, porazil. Bohužel, zemřel na stáří, když nám bylo patnáct… Chybí mi, ale jednou musí zemřít každý…
Stejně tak já. Snažím se smířit se svojí smrtí, ale pořád to nejde. Bojím se, co bude potom… Jestli bude nějaký posmrtný život. Nemyslím si, že může všechno skončit. Přeju si, abych se ještě někde ‚tam‘ potkal s Tomem. Mým Tomem…
Bill dokončil svoji úvahu slzou, která dopadla na bílý papír. Tiše vzlyknul a sešit raději zavřel a schoval zpátky do šuplíku. Už neměl sílu psát dál. Bylo to pro něj těžké… Zhasl lampičku a lehl si. Zavřel oči a ještě se přitulil ke svému klidně oddechujícímu dvojčátku. Přehodil přes něj jednu ruku a začal pomalu usínat.
autor: Catherine & Kerli
betaread: Janule
Tohle byl opravdu krásný dílek, jenom ta "srací" pasáž se mi tam nehodila, i když to bylo legrační, trošku to zkazilo tu krásnou atmosféru =)
Zatím je Billovi relativně dobře, ale bojím se budoucnosti, toho, co přijde, pořád doufám v zázrak…♥♥♥
krásne tak ako vždy, priznám sa esom si chvílu aj myslela že si tých dvoch jažvečisich bratčekov vezmú domou. rychlo ďalej.
[1]:Mně tato pasáž nevadila vůbec, protože mi připomněla moment, kdy jsem si z útulka vzala svého Plyšáčka (setra). Kdyby zrovna nevykonával potřebu, nebyl by teď se mnou♥♥♥
Díl byl krásný, už proto, že mám strašně moc ráda pejsky. A atmosféra v útulku byla sice smutná, ale zase, každý pejsek tam má nějakou naději, že to v životě vyhraje. Snad tato naděje stále žije i pro Billa. I když s tou jeho diagnózou… Ale raději nad smutnými věcmi nebudu příliš přemýšlet.
A jak Bill napsal do deníčku, že by si přál někde "tam" ještě potkat svého Toma – to mě úplně rozházelo. Smutné. Takto alespoň mě připravovat na to, co se musí stát, přitom já pořád tak doufám…
Jee…nejrychleji dalšííí plss….Já chci taky toustíčka…
Krása jako vždy