autor: LadyKay
„Váš bratr má opravdový talent.“ Postarší dáma si poposune brýle na nose a znovu se zahledí na kresby. Nejdéle si prohlížela akt, na němž Bill ztvárnil mě. Obdivovala se perfektnímu propracování, velebila každý tah, jenž udělal. K mému štěstí nejde nějak moc poznat, že jsem to já, jelikož mám skrytou tvář. Nevím, zda by se nad tím pozastavila. Umělci jsou cvoci, takže by za tím možná ani nic nehledala. Že je Bill nadaný, vím i bez ní. Když mi připomene, že mám s bráchou přijít, aby si s ním popovídala a zjistila, jak hluboký zájem o studium má, malinko mi zkazí náladu. Doteď jsem mu neřekl, co za jeho zády plánuji. A jakmile mi oznámí, že by se jí to hodilo za dva týdny, vyprchá moje nadšení úplně. Mám tedy čtrnáct dní na to, abych Billa přemluvil a dovedl sem. Počítal jsem s tím, že budu mít mnohem více času.
„Děkuji vám.“ Zavážu desky s výkresy a vstanu. Stisknu nabízenou dlaň, rozloučím se s ní a zabouchnu za sebou dveře. Pecka! První část jsem zvládl bez dvojčete, ovšem ta druhá se bez jeho přítomnosti neobejde. To abych ho už dneska začal pomalu připravovat na překvapení, co jsem si pro něj nachystal. Budu doufat, že ho mezitím něco osvítilo a nesežere mě za to. Cítím, že to chce, ač tvrdí něco jiného. Byl to jeho největší sen. Nechce se mi věřit tomu, že by se ho ze dne na den vzdal.
„No, dobré ráno,“ usměji se na mžourajícího Billa. Když jsem se vrátil domů, našel jsem jej, jak podřimuje na sedačce. Netuším, jak se mu podařilo usnout, protože televize řvala na plný kule, ale on spal, jako když ho do vody hodí. Nakonec jsme týden prodloužili na dobu neurčitou. Bill odtud nechce a já ho posílat pryč nebudu. Jsem rád, že ho mám u sebe. Když ráno vstanu, vidím jeho usměvavou tvář. Když usínám, cítím teplo sálající z jeho těla tisknoucího se k tomu mému. Naplňuje mě to štěstím a už dlouho mi takhle hezky nebylo. Mamce se to sice moc nezdálo, chtěla by mít svého malého chlapečka u sebe, ale nemůže ho stále hlídat. Je dospělý a sám rozhodl, kde chce být.
„Kolik je hodin?“ Optá se mě mírně nakřáplým hlasem a promne si oči.
„Poledne.“ Sleduji, jak se pomalu rozkoukává. Vždycky mu trvá, než se probere a je schopen normálně fungovat. Dobrou hodinu je dobré po něm vůbec nic nechtít. V tomhle jsme na tom naprosto stejně. Taky mi trvá, než se dám dokupy. Po probuzení si vždycky připadám, jako by mě někdo přetáhl něčím po hlavě.
„Nech toho.“ Zamručí, když mu rukou prohrábnu havraní vlasy a rozdrbu ho ještě více, než už je. Snad každý, koho znám, vypadá po ránu šíleně, jen Bill ne. Ten je k sežrání. A vůbec mi nevadí, že na mě není zrovna moc milý.
„Tak co?“
„Co co?“ Vykulím na něj oči, neboť vůbec netuším, kam by mohl svou otázkou směřovat.
„Ta práce…“ Připomene mi mou včerejší výmluvu. Musel jsem si vymyslet důvod, proč nebudu celé dopoledne doma. Přirozeně jsem mu nemohl říct, že jdu do školy jednat o něm bez něj, akorát bychom se pohádali. Takže jsem se vykecal na to, že jdu na pohovor. V podstatě jsem nelhal. Na pohovoru jsem sice nebyl, ale schůzku jsem si domluvil.
„No, nic. Ale domluvil jsem se jinde. Za dva dny tam jdu, a když mi budeš pořádně držet pěsti,“ vezmu jeho drobné dlaně do těch svých a usměji se, „určitě mi to místo dají.“ Když k tomu přidám modlení, mohl bych tu práci dostat. Potřebuji ji jako sůl, pokud chci, aby u mě Bill zůstal.
„Vyrazíme si ven, hm? Vezmu tě do galerie. Šel jsem kolem a byla tam nějaká nová výstava.“ Vychrlím na něj hned ze dvou důvodů. V první řadě je mi nepříjemné to ticho a fakt, že Bill začíná přemýšlet. Kdykoli to dělá, je pak smutný a mně to rve srdce. Obviňuje se z toho, že peníze nemám kvůli němu, protože mi visí na krku, což je absolutní blbost. Druhým důvodem je to, že mu chci udělat radost. Mě nějaké umění opravdu nebere, ale jsem ochotný dívat se na čmáranice, vykouzlí-li to úsměv na jeho rudých rtech.
„Čeho?“
„Ehm… Počkej.“ Přiložím si prst na ústa a zamyslím se, o čem tam psali. „Něco na f.“
„Fauvismus? Futurismus?“ Napoví mi Bill.
„To druhý, to je ono.“ Plácnu se do stehen a přisunu se blíže k němu. „To první ani neznám.“ Zašklebím se, čímž se mi podaří vrátit úsměv na jeho rty. Zavrtí hlavou a nepřestává se culit. Ví, že jsem kulturní barbar a stejně tak si je vědom toho, že se na tom nic nezmění.
„Chceš tam? Jestli ne, můžeme si vymyslet jiný program.“ Navrhnu mu i jinou možnost. Mně sice ty patlaniny přijdou všechny na jedno brdo, ale Bill je odborník, tudíž se v tom orientuje a jsou umělecké směry, co ho oslovují a fascinují, jak sám říká, a jsou i takové, co se mu moc nelíbí. Tohle by se mu ale líbit mohlo. Když ho zaujaly ty nesmysly od Picassa, tak tohle je pro něj jako dělané. Co jsem viděl ceduli, byl tam tak prapodivně poskládaný obrázek, co se podobal tomu, co vytváří velký Pablo, takže bych s tím uspět mohl.
„Chci.“
~*~
„To je Umberto Boccioni.“ Bill ukáže prstem na jeden z obrazů, který si okamžitě začnu prohlížet. Jsou tam věci, co připomínají baráky, možná vidím i něco, co vzdáleně vypadá jako lidi, ale ten jeho Umberto tam nikde není. Nebo že by byl to, o čem jsem si myslel, že je stará baba s velkým zadkem.
„Který to je?“
„Žádný, pako. Tohle je jeho obraz ‚A strada entra nella casa‘ neboli ‚Hluk ulice vnikl do domů‘.“ Umberto nenalezen, ale dík Billovi a jeho vědomostem byla záhada rozluštěna. Ani neví, jak šťastný jsem, že mou nabídku přijal. Opět je ve svém živlu. U každého obrazu se zastavujeme a Bill si jej dlouze prohlíží, aby mi vzápětí mohl objasnit myšlenku autora. Když jsme vešli do galerie, byl pohoršen faktem, že tu kromě nás skoro nikdo není, a okamžitě prohlásil, že lidi jsou barbaři. No, pozapomněl, že s jedním žije, a ten mu nyní dělá doprovod. Bez něj bych sem totiž nikdy dobrovolně nevlezl.
„Boccioni byl malíř, sochař, umělecký kritik a především hlavní teoretik futurismu. Vydal jeho manifest.“ Seznámí mě blíže s dalším patlalem. Už znám nějakého Severiniho, Balla a teď tohoto týpka, který bude asi něco víc, když už je ten hlavní teoretik.
„A co z toho měl?“ Odtrhnu pohled od toho barevného zmatku na plátně, začíná se mi z toho motat hlava. Kdyby to aspoň mělo tvar a dávalo to nějaký smysl, jenže tohle postrádá prvky obojího.
„Proslavil se. Každý ho zná.“ Každý? Tak to bych se hádal. Například já jsem o něm a jeho slavném manifestu dneska slyšel úplně poprvé.
„To bych zvládl taky, i když nejsem žádný extra malíř.“ Pohodím hlavou odhodlaný dokázat Billovi, že publikovat manifest dokáže leckdo a není na tom nic obdivuhodného. „Koukej. Krátce se zamyslím a pak to jednoduše hodím na papír. Dejme tomu, že bych nakreslil tebe, jak spíš. Ale nijak složitě, hezky jednoduše. Žádné stínování, ale za to hezky barevné, aby to stálo za to. No, pak vydám manifest a jsem proslulej raz dva.“
„Máš to hezky vymyšlené,“ kývne Bill uznale hlavou, „ale musím tě zklamat. Někdo tě s touhle myšlenkou předběhl, o tři století.“ O pár vteřin později mi vysvětlí, že ti zmetci, co mě předběhli, si říkají naivisté. V dnešním světě může malovat fakt každej a ať namaluje člověk sebevětší hnus, vždycky se najde nějakej blbec, co se mu bude obdivovat.
BILL
„Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví!“ ozývá se z repráků a na mých rtech se postupně rozšiřuje úsměv. Vůbec by mě nenapadlo, že tu Tom má taková DVDčka. Tohle je nejmíň pět let staré. Odhaduji to podle toho, jak dětsky oba vypadáme. Pozoruji své mladší já, jak zamilovaně pohlíží na Toma, který se sklání k dortu, a divím se, že si nikdo těch mých zaláskovaných pohledů nevšiml. Vždyť na něj hledím jak na div světa! Tom na obrazovce do mě drcne a zašklebí se.
V minulosti byly narozeniny jediným dnem v roce, kdy mi patřila veškerá jeho pozornost. Choval se ke mně jinak než během roku, to mě totiž převážně ignoroval. Po jeho vzoru se tedy sehnu, vyšlu k němu ještě jeden pohled a společně sfoukneme svíčky na dortu. Nikdy jsem nemusel dlouze přemýšlet, co si přát. Moje přání bylo rok co rok stejné. Tom. Nejprve jsem si přával, aby se mi vrátil bráška, později se mé přání stalo náročnějším a toužil jsem, aby se do mě zamiloval. Stejně jako na tomhle videu. Nyní stojíme naproti sobě a chystám se ho obejmout. Tom mě však předběhne, přitiskne si mě k sobě dřív a vidím, jak mi jeho rty šeptají do ucha ‚všechno nejlepší, brášule‘. Nemusím spatřit svou tvář, abych si připomněl, jak mi v tu chvíli bylo, pocity si dokážu vybavit naprosto přesně i po tolika letech. Připadal jsem si, jako by další kus mě samého umřel. Pomalu mě zabíjel, aniž by to věděl. Něčeho si vědom byl, o něčem neměl potuchy. Jeho nezájem mě ubíjel a nevěděl jsem, jak už si jeho pozornost získat. Jeho vychloubání se svými sexuálními výkony zasazovalo rány hluboko do mého srdce. Jeho hlas oslovující mě ‚brašule‘ rval mou duši na malé kusy.
Můj zrak znenadání přejde od obrazovky, na níž blbneme s Tomem, k mým nohám. Znovu a znovu si je prohlížím. Slyšel jsem, že pevná vůle všechno zmůže. Soustředím se na končetiny a snažím se, co jen mi síly stačí, jimi pohnout. Dělám to často, když mě Tom nevidí. Upírám na ně zrak a pokouším se alespoň o malinký, takřka nepatrný pohyb. Nic. Zopakuji to, tentokrát se na něj zaměřuji mnohem usilovněji, ale i napodruhé jsem neúspěšný. Stejně tak napotřetí i napočtvrté. Po pátém pokusu to vzdám.
„Sakra!“
„Jsem doma!“ Tom vletí do bytu jako neřízená střela. Okamžitě si ke mně klekne, na chvilku se přitulí k mému břichu, a když se odtáhne a pohlédne na mě, září jako sluníčko.
„Co se ti stalo?“ Nejspíš mu neunikl můj výraz. Ze všech sil se pokusím vykouzlit na tváři úsměv. Pohladím ho po tváři a ubezpečím, že se mi nic nestalo a vše je v pořádku.
„Nevěřím. Vidím to na tobě. Co se děje?“ Nemůžu mu říct pravdu. Začal by s ohranou písničkou, že mě vezme k doktorovi a tam nám řeknou, co a jak. Nechci tam, nechci. Důvodem je strach. Strach z toho, že bych neunesl verdikt, jenž by padl. Sice to vím, ale kdybych to slyšel z úst odborníka, nezvládl bych to. Pravda vyřčená nahlas je horší než pravda, jíž si je člověk vědom, přestože ji dosud nevyslovil. Ano, možná by mi dal naději, ale zrovna tak by mohl rozmetat i její poslední zbytky v mém těle. Raději budu doufat v zázrak. Alespoň vím, co si mám přát při sfukování svíček na narozeninovém dortu…
„Jen jsem si vzpomněl na… na tu autonehodu.“ Plácnu první, co mě napadne a čemu by Tom mohl uvěřit. I když je pravda, že na ni sem tam myslím, ale už ne tak často jako dříve, kdy jsem si ji přehrával v hlavě neustále dokola. Přibližující se světla už nejsou tak oslepující, skřípění brzd není už tak ohlušující. Na nejhorší vzpomínce se podepsal běh času, ztratila dík němu na ostrosti.
„Lásko, vím, že je to… uhm, bolestivé, složité, ale… Minulost je mrtvá, nekřis ji. Mysli na přítomnost a naši budoucnost.“ Jeho paže mě obejmou, zabořím hlavu do jeho ramene a nasaji jeho vůni. Tomova blízkost mě odjakživa uklidňovala a dodávala mi pocit bezpečí, ačkoli byly doby, kdy pro mě jeho doteky byly mučením. Ale to odnesl čas.
„Jak jsi dopadl?“
„Zatím nevím, ale mám z toho dobrý pocit.“ Usměje se na mě a sevře moje ruce ve svých. Tak moc bych mu přál, aby tu práci dostal. Snaží se, stále něco hledá a zatím neměl štěstí. Už by se to prokletí mohlo zlomit.
„Já mám pro tebe taky novinku. Teda spíš… Ptal jsi se, co bych chtěl k narozeninám.“ Rozhodnu se pochlubit, že jsem taky nezahálel a kromě sledování DVD jsem se rozhodl vzít budoucnost do svých rukou. Akorát k tomu budu potřebovat i Toma.
„Povídej, poslouchám.“
„Tady…“ Bill mi po chvilce přistrčí laptop a bojácně se na mě dívá.
„Kurzy kreslení?“ Podivím se, když si přečtu první slova na webovkách.
„Není to moc levné, vím. Ale mohl bych si půlku zaplatit nebo bys mi pak nedal nic k Vá…“ Přiložím mu prst na ústa, abych zastavil příval jeho slov. Lepší zprávu si pro mě připravit nemohl. Když přistoupil na kurz, snížila se pravděpodobnost, že mě zabije za to, že jsem mu domluvil přijímací pohovor na školu. Teď mu to ale říkat nebudu, mohl by si ty kurzy rozmyslet.
„Pošli si přihlášku. Něco mám ještě našetřeno.“
„Tome, ale…“
„Pošli ji. Myslím to vážně. Nejsem žebrák a na tohle ještě mám.“ Nemusím to zaplatit naráz, dá se to rozložit do splátek. Usmívám se a sleduji, jak vypisuje jednotlivé kolonky. Opět září štěstím a je-li šťastný on, jsem já dvojnásobně. Bill překonal svůj strach a dovolil mi dotknout se jej, sám se rozhodl, že se přihlásí do kurzů kreslení. Časem by mohl kývnout i na tu školu, a nakonec bych ho mohl i přemluvit, aby se nechal i vyšetřit. Řekl bych, že se nám blýská na lepší časy…
autor: LadyKay
betaread: Janule
Nádherné ♥
stejně jako předchozí díly =)
Já jsem tak trochu nechápala, proč Bill tak tvrdošíjně odmítá jít k nějakému odborníkovi, teď už to chápu…chápu, že se bojí ztratit i tu poslední kapku naděje, která mu zatím pořád zbývá. Jenom mě trošku vyděsilo, že Bill opravdu nemůže nohama pohnout, ale snad je to tím, že potřebuje nejdříve nějakou rehabilitaci a rozcvičování, aby nervy dostaly ty správné podněty.
A Tom je prostě úžasný, jeho zásluhou Bill vlastně znovu začíná žít…♥♥♥
Skvělé a krásně vymyšlené i napsané, nad tvými povídkami prostě nepřestávám žasnout =)
Tomu říkám zase záplava nádherných emocí. Je tu radost, pak i troška toho smutku, ale stále cítím naději.
Moc se mi líbí, jak vychází Tommymu jeho maličká a pro čtenáře pochopitelná lest, vymyslel to opravdu výborně. Jsem dojatá tím, s jakou láskou se o Billa stará a co vše pro něj dělá jen, aby byl šťastný, aby vykouzlil ten úsměv na jeho rtech. To je tak nádherně popsané. A protestuju: Tommy není barbar! Je to ten nejcitlivější bráška na světě ♥
Moc doufám, až si bude Bill přát ten zázrak při sfouknutí sviček na narozeninovém dortu, že se mu to splní.