autor: Bubbly
Tom se dva dny neukázal. Dokonce ani BJ nepoctil mou maličkost svojí návštěvou. Třikrát denně se u mě objevil jen André s něčím k jídlu. Přinesl plný tác a stejně plný ho zase odnášel. Neměl jsem chuť na jídlo, a když jsem za celý den vypil jednu sklenici vody, bylo to z vlastního donucení. Celé hodiny jsem seděl na posteli, zíral jsem z okna a myšlenkami jsem se ubíral úplně mimo realitu. Zraněné rameno bolelo při každém pohybu a na dlaních a obličeji jsem pořád cítil hluboké škrábance.
Třetí večer už jsem si připadal příliš osamělý. Na nebi se stahovala šedavá mračna a vzduch byl ztěžklý přicházející bouřkou. Už jednou jsem tu bouřku zažil, ale to jsem měl vedle sebe Toma, který mě objímal a utěšoval. Přijde teď znovu, nebo mě nechá napospas strachu z blesků a burácivých hromů? Doufal jsem, že se objeví, ale někde ve skrytu duše jsem věděl, že ta šance je jedna ku milionu. Nedivil jsem se. Nejspíš se na mě zlobil, což mě bolelo nejvíc.
Ve dveřích se otočil klíč a zámek cvakl. Neobtěžoval jsem se podívat, kdo přišel. Podle vlastního mínění jsem myslel, že je to André. Přišel odnést to všechno, co jsem nesnědl. Naslouchal jsem jen tichým krokům, které se přibližovaly k posteli. Zastavily se těsně u pelesti a pak se pod cizí vahou zhoupla matrace. Až to mě donutilo odvrátit pohled od okna a zadívat se na osobu, která za mnou přišla. Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem viděl Toma.
Prohlížel si můj ztrhaný obličej, propadlé tváře a oči bez špetky jiskry, kterou jsem postrádal už dlouho. Ruce jsem měl hubené a zranění se nehojilo zrovna rychle. Mohl jsem si za to sám. A pokud mi to řekne, nebudu se s ním o tom přít. Má pravdu.
Odvrátil obličej od toho mého a zadíval se na jídlo, které osaměle leželo na nočním stolku. Sklenice s vodou byla netknutá. Tom si povzdychl.
„Už zase nejíš, Bille? To ti to jídlo musí někdo do krku narvat, abys pochopil, že musíš něco sníst?“ Oplácel jsem mu pohled. On se na mě díval vyčítavě, zatímco moje oči vypovídaly o provinilosti.
„Proč ses neukázal?“ zeptal jsem se a tím se vyhnul odpovědi na jeho předešlou otázku. „Myslel jsem, že ti BJ něco provedl,“ podotkl jsem popravdě. Nemělo smysl před Tomem něco tajit. Chtěl jsem, aby věděl všechno, co se mi honí hlavou. Nedokázal jazyk držet za zuby.
Tom pokrčil ramenem. „Potřeboval jsem být chvíli sám. Musel jsem přemýšlet.“
„O čem?“ zvedl jsem obočí a hned potom, co se na mě Tom podíval, jsem té otázky litoval. Soudě podle jeho výrazu, nechtěl o tom mluvit. Možná bych se v některých chvílích měl naučit mlčet. Jenže ty necelé tři dny pro mě byly skoro utrpením. Nebyl u mě nikdo, komu bych řekl, co cítím. Zoufale jsem toužil slyšet něčí hlas. Tomův hlas. Vždycky to byl on, komu jsem se potřeboval svěřit.
„Bille, to není podstatné. Podstatné je, proč jsi tak hrozně umanutý,“ řekl ostře.
Sklopil jsem pohled do svého klína. Až moc dobře jsem věděl, proč se pokaždé chovám jako pitomec, ale připadalo mi hloupé to přiznat. Potřeboval jsem cítit Tomovu blízkost. Bez něho jako bych byl prázdný. Nedokázal jsem uvažovat, všechny moje pocity se mísily dohromady.
„Proč, Bille?“
Tentokrát se jeho otázce už asi nevyhnu, musel jsem něco říct. Pravdu? Co si o mně potom pomyslí? Mlčel jsem. Mluviti stříbro, mlčeti zlato, ačkoliv tuhle zásadu bych nejraději porušil. Vnímal jsem ostrý tlak, který mi bušil v hlavě. Tom mě vzal opatrně za bradu a donutil mě tak, abych se mu podíval do očí. Bylo těžké vydržet jeho hluboký pohled, ale mnohem těžší bylo najít spolknutý jazyk.
„Neměl jsem hlad.“ To byla první hloupost, která mě napadla. Nepřišlo mi jako dobrý nápad říct pravdu. Možná později. Časem.
Stáhl obočí a podíval se na mě zpod hustých řas. „Tohle je ta nejhloupější výmluva, jakou jsem kdy slyšel, Bille. Vážně; proč?“
Mluvil se mnou jako s dítětem a měl na to právo. Choval jsem se jako malý rozmazlený kluk, ale byl jsem si naprosto jistý, že mám důvod pro to, abych mu nic neřekl. Možná to není dost pádný důvod, ale důvod to je. Nechtěl jsem, aby tušil, co se odehrává v mojí hlavě.
Pochopil, že to ze mě nejspíš nedostane, ani kdyby chtěl. Mohl to ze mě doslova vymlátit, ale vzdal se. Místo toho se natáhl k míse s nakrájeným ovocem a podíval se na mě.
„Když mi to nechceš říct, tak se alespoň najíš. A budeš tu sedět tak dlouho, dokud to nespořádáš.“
Podíval jsem se na ovoce. Neměl jsem zrovna chuť na jídlo, ale pokud to jemu udělá radost… Když mi k puse přistrčil kus jablka, otevřel jsem pusu. Tom mi vložil šťavnatý kousek mezi rty a já jsem pomalu přežvykoval. Bylo sladké a měkké, ale dělalo mi problém jej spolknout. Jen jeden kousek mi zabral skoro dvě minuty. A Tom mě při tom nepřestával sledovat. Přišel jsem si jako ve věznici pod dozorem. Vlastně, je tu nějaký rozdíl?
Tom mě pomalu krmil a s každým dalším soustem to šlo rychleji. Jedl jsem tak dlouho, dokud tác na nočním stolku nebyl prázdný. Dokonce mě donutil vypít i všechnu vodu ve sklenici. Po těch několika desítkách minut jsem byl jen zralý na to, abych si lehl a spal. V hlavě jsem měl zase klid. Tom seděl u mě, bylo mi dobře. Alespoň tak dobře, jak jen to šlo.
„Teď by ses měl vyspat. Vsadím se, že jsi kromě nejedení ani nespal, co?“ promluvil na mě Tom. Oči ze mě po celou dobu nespustil ani na vteřinu.
„Nespal,“ přiznal jsem a ve tvářích jsem malinko zčervenal. „Nemůžu spát.“
„Proč ne?“
Ukázal jsem na okno za sebou. „Bude bouřka. Ty víš, že mám z bouřek strach.“
Tom se zvedl a usadil se na křesle proti posteli. Hlavu si opřel o dlaň a upřel na mě čokoládový pohled. „Ani se od tebe nehnu, hm? Ale musíš se vyspat, alespoň pár hodin. Neříkej mi, že nejsi ani trochu unavený.“
Sám sobě jsem musel přiznat, že jsem sotva držel oči otevřené. Ruce i nohy jsem měl ztěžklé a sotva jsem jimi dokázal pohybovat. Navíc, pořádně jsem nespal od té doby, co jsem utekl.
Tom si moje mlčení vyložil jako souhlas. „Tak vidíš. Zavři oči a klidně spi. Budu tu s tebou.“
Pátravě jsem se na něho zadíval. „Proč to pro mě děláš, Tome?“
Chvíli mlčel. „Protože mi záleží na tom, aby ses odtud dostal živý, Bille. Záleží mi na tobě,“ odpověděl.
Jeho upřímnost mě příjemně zarazila. Po těle se mi rozlil klid. S letmým úsměvem na poškrábané tváři jsem položil hlavu na polštář a zavřel jsem oči. Netrvalo to ani pět minut, když se kolem mě rozprostřela temnota a já jsem se ocitl v říši snů.
Probudila mě ostrá rána, která padla za okny. Kolem mě se rozprostírala tma, kterou prokmitl jen vteřinový záblesk blesků, následovaný hlasitým hromem. A do toho všeho šuměl déšť a poťukával na skleněné tabule v oknech.
Trhnul jsem sebou, ale oči jsem neotevřel. Jen moje myšlenky a smysly byly v plné pohotovosti. Vnímal jsem, že v pokoji už nejsem sám. Byl tu samozřejmě Tom a ještě někdo. Podle hlasu pravděpodobně André.
„Shání tě BJ,“ promluvil potichu na Toma, který mu nejspíš naznačil, aby šeptal, protože nechtěl, abych se vzbudil.
Několik vteřin se rozhostilo ticho. „Ať mi dá BJ pokoj. Odmítám s ním mluvit. A jestli něco chce, ať po tobě přestane posílat vzkazy a přijde sám.“
„Tome, ty určitě nechceš, aby přišel sem a budil Billa.“
„To máš pravdu – nechci. Nechci ho už ani vidět. Je to hajzl.“
André určitě přikývl. „To máš pravdu, hajzl to je, ale nenaděláš nic s tím, co se právě děje. BJ je pěkně naštvanej a já už bych dál nerad snášel to jeho vztekání. Měl bys s ním promluvit.“
Představa, že by měl Tom mluvit s BJem mě donutila otevřít oči. V té tmě mě ani jeden z nich nemohl vidět, stejně jako já jsem nerozeznával výrazy v jejich tvářích.
Tom se postavil. Jeho tmavá silueta začala kroužit po místnosti jako hladový lev v kleci. „Proč mi sakra nedá pokoj? Proč nedá Billovi pokoj? Jasně jsme se shodli, že se nikomu nic nestane a on ho málem zabil. Měl jsem chuť mu z obličeje udělat krvavou kaši…“
„Tome,“ přerušil ho měkce André. „Tobě na Billovi záleží. A netvrď mi, že ne. Už tě znám sakra dlouho, brácho.“
Tom se zastavil. „Nechci, aby to BJ věděl.“
„Ode mě se nic nedozví, ale myslím, že už jsi to dal jasně najevo.“
„Jo, to já vím.“ Ucítil jsem Tomův pohled na sobě, než pokračoval. „On potřebuje, aby ho někdo chránil. Nebýt mě, nejspíš by se oběsil na pásku od kalhot. Nebo by ho zničil BJ. Vím, o co mu jde.“
„To víme všichni, Tome. A taky víme, že když BJ něco chce, dostane to a za každou cenu.“
Nastalo ticho. Nebyly to jenom moje myšlenky, které šrotovaly na plné obrátky. André už se mi zmínil o tom, co chce BJ. A proč to chce ode mě. Děsilo mě to, a zároveň jsem doufal, že tuhle strašnou hru někdo zarazí dřív, než se stihne něco stát. Doufal jsem, že ten někdo bude Tom.
Chvíli ticha přerušil Tom. „Běž za BJ a řekni mu, že za chvíli přijdu.“
Vydechl jsem trhaně. Nechtěl jsem, aby Tom někam chodil, a zvlášť ne za BJem. Jenže nejsem v pozici, abych mu mohl něco zakazovat nebo přikazovat. Tuhle funkci tu zastává jiná bestie.
Oči jsem zase zavřel, protože se Tomova tmavá postava přiblížila ke mně. Klekl si vedle postele a přejel mi prsty po lícní kosti.
„Vím, že nespíš, Bille,“ promluvil na mě šeptem.
Podíval jsem se mu do očí, ačkoliv jsem je viděl jen mlhavě. „Nechci, abys za ním šel, Tome,“ odvětil jsem neurčitě.
„Já vím, že nechceš, ale dělám to pro tvoje dobro,“ odpověděl. Proti jeho obranným slovům jsem neměl nic, co bych mohl namítnout…
autor: Bubbly
betaread: Janule
ah.. u toho posledního, jak ho pohladil, jsem totálně roztála… jsem zvědavá, jak to dopadne s BJ-em
Vidím, že políček na probrání z minula splnil svůj účel.
Moc se mi líbí, jak Tom Billa opatruje. Musí honem rychle něco vymyslet. Mám stejný strach, jako cítí i Bill. Taky nechci, aby šel Tom za BJem. Tam se něco stane…
A samozřejmě musím podotknout – pohled do Tommyho očí, div, že to Bill ustál.
Som rada ze Tom sa o Billa stará, lebo si myslám že by to Bill zo svojou tvrdohlavostou moc daleko nedotiaho. Tiež niesom dva krát nadčená tým 6e Tom ide ta B-jom. Rychlo dalej.
Tohle byla podezřelá idylka, určitě se něco chystá, respektive BJ něco chystá, ten si jen tak nedá pokoj…Doufám,že Tom bude nablízku, aby Billa ochránil =)
Mimochodem, závidím Billovi tu noc po Tomiho boku, zatímco venku zuří bouřka, tomu říkám romantika =)♥
[4]: Ty taky, Jani? 😀
to pohlazení na konci…mě nutí šišlat na notebook…:D nechci aby Tom šel za tím hajzlem BJem…on mu určitě něco udělá a Billovi pak ublíží…