autor: Deni & Sajü
„T’chi-moro, jsi nějaký zamyšlený. Trápí tvou mysl něco?“
Se zamyšleným výrazem se otočím k Mei Ying a pokusím se o nepatrný úsměv. Nechci, aby se trápila i ona, sama má vlastních starostí dost. Právě teď jsme v jejich osobních komnatách a císařský krejčí jí upravuje její svatební kimono. V její tváři se odráží spousta starostí a chmury, nechci ji zatěžovat ještě svými problémy.
„Vůbec nic, milá Mei,“ pousměju se na ni, „ale tobě to tak sluší,“ dodám, když od ní muž kousek poodstoupí a já ji mohu vidět v plné kráse. Její temně rudé kimono s výšivkou novorozených ptáčat, stromů a slunce, je opravdu nádherné.
„Děkuji, T’chi-moro,“ nepatrně sklopí pohled k zemi a pousměje se na mě. „Ale víš, že mi nesmíš lhát, bratře.“ Její pronikavé oči mne propalují pohledem. Nedokážu se podívat jinam, a nakonec pod sílou jejího pohledu přikývnu.
„Odejdi,“ otočí se na krejčího, který bez jediné námitky pokorně přikývne, posbírá si své věci a tiše opustí pokoj. Vstanu a dojdu až k Mei, které pomohu ven z kimona. Když je její tělo zahaleno silným, přesto však jemným župánkem, oba se usadíme na zem před její postel.
„Řekni mi, co tě trápí, milý T’chi-moro? Poslední dva úplňky jsi jako vyměněný.“
Zadívám se na jemné vzory jejího župánku a špičkou jazyka přejedu přes vyprahlé rty. „Někoho jsem poznal, Mei Ying. Je to chlapec z chudší rodiny, služebný.“
„A co je s tím chlapcem?“
Pousměji se, když si vzpomenu na bledou tvář Kôjiho, kterou krášlil jemný ruměnec. „Je v nebezpečí, Mei Ying. Požádal jsem jej o velmi nebezpečnou věc, a teď se bojím o jeho život.“
Její jemné prsty mne pohladí po tváři a nakonec mne donutí zvednout pohled k tomu jejímu. „Oč jsi jej požádal?“
Povzdechnu si. „To ti nemohu říct, Mei, nezlob se.“
Jen přikývne a chvilku mne pozoruje. „Bojíš se o jeho život moc, T’chi-moro?“ Přikývnu; jistě, že se o jeho život bojím! „Pak požádej otce, ať ti dovolí vzít jej do našeho paláce.“
Mlčky ji pozoruji. Vzít Kôjiho do paláce? Bylo by to možné?
„Jestli slouží pro nějakou rodinu, požádej otce o svolení vzít jej sem jako tvého osobního sluhu. Třeba řekni, že se Sasce již nejsi spokojen. Nic se jí nestane, půjde pracovat do kuchyně za ostatními a ten tvůj chlapec bude v bezpečí,“ promlouvá ke mně dál tichým hlasem. S každým dalším slovem se mi rty roztahují do většího a většího úsměvu, až se nakonec rozesměji nahlas.
„Ach Mei Ying, děkuji!“ Silně ji obejmu a postavím se na nohy. „Proč jen mne tohle nenapadlo dřív? Děkuji, Mei, děkuji!“
Zasměje se společně se mnou. „Ještě mi neděkuj, bratříčku, víš, že otec musí mít správnou náladu, aby ti tohle dovolil.“
Nepatrně znejistím, ale pak nad tím jen mávnu rukou. Ještě nikdy jsem od císaře nic nežádal a vím, že ještě stále mám u něj schovanou jednu laskavost za čin, který udělal můj otec. A mou laskavostí bude právě život Kôjiho.
„Omluv mne, Mei Ying, ale musím mluvit s císařem.“ Jen chápavě přikývne a před tím, než kvapně opustím její pokoj, mi popřeje štěstí. Ano, to budu jistě potřebovat.
———————
Stojím před dveřmi Wenhua Dian* a stále ještě si nejsem jistý, zdali smím být tak opovážlivý a jít císaře prosit o laskavost, či nikoliv. Má jistota, kterou jsem oplýval v pokoji Mei Ying, se dávno vytratila, a s každým krokem, jenž mě nesl blíže k císaři, ji nahrazoval strach.
Co když mne odmítne? Co když mi nedovolí přivést si Kôjiho sem, a pak jej nechá ještě potrestat za mou opovážlivost? Nikdy bych si neodpustil, kdyby musel ten chlapec trpět za mé chyby.
„Můj pane.“
Úlekem nadskočím, když se po mé pravé straně vynoří císařův osobní poradce. Nejistě polknu a přikývnu. S vážnou tváří ustoupí o krok stranou a poodhrne závěs, za nímž se skrývá vchod do císařovy osobní pracovny. Nikdo za ním touto cestou nesmí vstoupit, pokud jej on samotný, nebo jeho rádce, nevyzve.
„Prosím, pane.“ Rukou mi pokyne a já přikývnu a nejistě se vydám za ním. Provede mne pod závěsem, a úzkou chodbičkou až před zlatem kované dveře. Nejistě se na něj otočím, a když mi přikývne, vztáhnu ruku a třikrát zaklepu.
Po zvučném „Dále,“ se zhluboka nadechnu a vstoupím.
„T’chi-moro,“ usměje se na mě císař ještě dřív, než vůbec stihnu svou obvyklou úklonu. „Posaď se,“ ukáže na volnou židli proti sobě, na kterou se po lehkém zaváhání usadím.
„Můj pane,“ přikývnu a lehce sklopím pohled.
„T’chi-moro,“ povzdechne si, „jsme tu sami, nemusíš se mnou mluvit takto uctivě.“
„Ale je to-„
„Nic není neslušné!“ přeruší mě ostře a já jen párkrát zamrkám. „Jsi pro mě synem stejně tak, jako všechny mé děti, ber mne tedy prosím jako svého otce.“
Jen přikývnu a nejistě opět polknu. Je v dobré náladě, možná by mohl souhlasit s mou prosbou.
„Proč jsi přišel, T’chi-moro, potřebuješ něco?“
„Mám prosbu, pa- otče,“ vyslovím poslední slovo s velkým sebezapřením. Ať si Jung-le myslí cokoliv, nikdy jej nebudu moci brát jako svého otce. Toho jsem měl, a nikdo jiný mi jej nenahradí.
„Jakou,“ zadívá se na mě pronikavým pohledem, při kterém mám pocit, že mi vidí až do posledního zákoutí mé duše.
„Přál bych si nového služebného, o-otče. Jednoho chlapce, kterého jsem poznal, a který by jistě vyhovoval mým potřebám.“
Nepatrně se zamračí a do rukou pozvedne nějaké osobní papíry. „A co je špatného na tvé dosavadní služebné?“
„Nic, můj pane!“ vydechnu rychle a omluvně se na něj usměji, když se mi přísně zadívá do očí. „Omlouvám se, otče. Na Sasce není vůbec nic špatného, je to dobrá služebná, jen mi již nevyhovuje. Rád bych onoho chlapce.“
„Co je na něm tak zvláštního?“
Pousmál jsem se; na Kôjim je zvláštní snad všechno, jemným dýcháním počínaje a plachým úsměvem konče. „Nic, otče. Jen bych jej rád jako služebného. Vím, že je šikovný.“
Mezi námi na malou chvíli zavládlo naprosté ticho. Skoro jsem se až bál, že má prosba bude zamítnuta, ale alespoň by neznal jeho jméno, nemohl by mu tak nijak ublížit.
„Dlužím ti jednu laskavost, milý T’chi-moro, za statečnost tvého otce. A ty sám jsi po mně ještě nikdy nic nežádal.“ Zadívá se mi do očí, jako by čekal, až mu jeho slova potvrdím. Jen lehce přikývnu. „Ať je ten chlapec kdokoliv, nechť se stane, jak si přeješ.“
Zmateně jsem zamrkal. Opravdu… opravdu mi právě dovolil, aby…
„Ano, myslím to vážně, T’chi-moro,“ zasmál se císař, když viděl můj překvapený výraz. „Nech někoho pro toho chlapce poslat, od zítřejšího rána bude tvým vlastním sluhou. A s tou…“ zamává rukou, „nech ji poslat do kuchyně, tam bude jistě k užitku.“
„Děkuji, otče! Děkuji!“ drmolím mezi rty a mám chuť štěstím křičet. Tak přeci Kôjiho zachráním, opět jej uvidím a budu jej mít pod svým neustálým dohledem, kde mu nikdo neublíží. „Děkuji, otče!“ zašeptám znovu vděčně a jemně políbím hřbet jeho ruky.
Se smíchem zavrtí hlavou a ukáže mi směrem na dveře. Pochopím a se širokým úsměvem na rtech vyběhnu úzkou chodbičkou ven, kde se okamžitě rozběhnu za velitelem císařovy osobní stráže, kterého mám pověřit tím, že mi přivede mého Kôji.
Bill
Dny ubíhají ještě pomaleji, než se převaluje líná voda v naší studánce. Od poslední T’chi-morovy návštěvy uplynul téměř celý úplněk. Slíbil, že se pokusí opět přijít, ale nikdy nepřišel. S každým novým východem slunce má naděje, že jej ještě uvidím, opadala. Ale i přes své vlastní zklamání stále dodržuji svůj slib, jenž jsem mu dal.
Od onoho odpoledne, kdy tady byl Kinay, se nic nového nestalo. Nikdo o ničem nemluvil, nikdo se na nic neptal, vše bylo stejné jako dřív. Snažil jsem se nastražit uši kdykoliv paní s někým mluvila, ale již nikdy se nezmínila o plánku města. T’chi-mora nebude moc rád, nezjistil jsem skoro nic.
S povzdechem jsem si otřel pot z čela a nadechl se chladného podzimního vzduchu. Léto pomalu vystřídalo chladnější počasí, které však nebrání tomu, aby mne paní posílala prát na dvorek. Nikdy mi praní nevadilo, ale dnes je opravdu chladno a prsty ve vodě mne jen a jen zebou.
Poplašeně jsem zvedl hlavu, když jsem zvnitřku domu uslyšel křik. Co se stalo??
Rychle jsem odhodil kousek prádla do vědra s vodou a rozběhl se do domu. Překvapeně jsem zůstal stát uprostřed malé kuchyňky, kde se hádala paní Li Xuejian s nějakým mužem. Co tady dělá? Stalo se něco?
„Ale já nemohu poslat Kôjiho pryč!“ křičela paní, „v našem domě je nepostradatelný! Co já si bez něj počnu?“
„Je mi líto, paní, ale je to císařův rozkaz! Kôji musí jít se mnou, zavolejte jej prosím!“
„To prostě…“
„Co se děje?“ odvážil jsem se pípnout tak tiše, že mne snad ani nikdo nemohl slyšet, přesto se na mě však oba otočili. Muž si mne měřil pohledem, jako by přemýšlel nad tím, kdo jsem.
„Jsi Kôji Yuko?“ Nasucho jsem polknul a pohledem se zadíval na paní, která urputně vrtěla hlavou. Zamrkal jsem na obrovského muže před sebou a nakonec jen přikývnul. „Výborně. Sbal si své věci, půjdeš se mnou.“
Polil mne ledový pot, před očima se mi zatmělo a já měl pocit, že každou chvílí omdlím. Stalo se snad něco? Přišel někdo na to, co stojí ve svitku, jenž má T’chi-mora?
„P-proč, můj pane? P-provedl jsem něco?“
Nepatrně se pousmál. „Náš pán, T’chi-mora, říkal, že si tohle nejspíš budeš myslet. Ne, chlapče, neprovedl jsi nic, ale tady to s tebou nemohu řešit, nepřísluší mi to. Jen si sbal své věci, ať můžeme jít.“
Nevěřícně jsem se na něj díval. Opravdu zmínil T’chi-morovo jméno? Opravdu má s mým odchodem něco společného? A kam mne tenhle velký muž vezme?
„Kôji, opovaž se jít!“ přikáže mi paní, ale já už ji neposlouchám. T’chi-mora si přeje, abych šel s tímto mužem, a tak s ním půjdu.
Jen jsem přikývnul a rychle odběhl do svého pokojíčku, kde jsem ve spěchu balil svůj skromný majetek. Nemám toho moc, jen pár obrázků od malé Yu a ošoupaná kimona. Nejistě jsem se zadíval na svůj polštář, pod kterým ještě stále bezpečně ležel plánek, který jsem sebral své paní. Rychlým pohybem jsem jej vytáhnul a schoval mezi své věci.
Otočil jsem se a naposledy se rozhlédnul po svém malém pokojíčku. Vrátím se sem ještě někdy?
Chystal jsem se otočit a jít, když do pokoje se slzami v očích vběhla Yu.
„Bille!“ vykřikla a objala mi nohy. „Neodcházej! Neodcházej, Bille, neopouštěj mě!“
Její vzlyky se mi zarývaly pod kůži, měl jsem chuť si ji přivinout k hrudi, schovat ji pod svůj pláštík a vzít si ji s sebou kamkoliv mne osud zavane. Ale to je nemožné.
„Yu, moje malá Yu,“ zašeptal jsem a přidřepl si k ní. Pevně jsem ji objal a sám bojoval s vlastními slzami. Bude má sestřička šťastná? Bude se beze mě mít dobře? Určitě ano. „Neplakej, Yu. Určitě se nevidíme naposled.“
„Ale Bille… nechci, nechci, abys odešel,“ plakala dál a její drobné slzičky skrápěly můj krk. Povzdechl jsem si a pevně ji objal.
„Musím, Yu. Buď hodná, a nezlob matku, ano? Jistě se z tebe stane Gejša tak, jak sis přála. Buď šťastná, moje malá Yu.“ Pevně jsem ji objal a políbil na čelo. S těžkým srdcem jsem od sebe odtrhl její drobné ručičky a nechal ji sedět uprostřed pokoje, který už teď patří jen a jen jí.
S těžkým srdcem a slzami na krajíčku jsem sešel schody zpět do kuchyně, kde na mne čekal onen muž. Celý dům, Li Xuejian, Sayuri, slečna Šan-si, i má matka sledovaly můj odchod. Žádná z nich mi neřekla jediného slova, ani vlastní matka. Jen se na mne dívala pohledem tak neproniknutelným, že by si jeden až myslel, že jí to vůbec není líto. Že jí snad nikdy nebudu chybět.
S první slzou, jež stekla po mé líci, jsem opustil dům, ve kterém jsem strávil celý svůj život, a nechal jsem muže přede mnou vést mne do nového, mně neznámého života.
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Musím říct, že Mei má úžasné nápady, dobře to holka vymyslela =) Ale Sasce se její nápad líbit nebude, myslím, že v ní Bill získá velkého nepřítele, když ji degradují do kuchyně. A Kojiho máma se chová vážně divně, určitě toho ví mnohem více, než dává najevo a Bill stoprocentně není její syn, tím jsem si skoro jistá =) Tak, a teď si autorky ze mě budou dělat srandu, jak jsem totálně vedle xD, ale člověk si prostě vytvoří svoje teorie =)
Teď se hrozně těším, až se Tchi-mora a Koji setkají ♥ Skvělá povídka =)
Já se tady usmívám jak měsíček a třesu se nedočkavostí… Bože můj, až se ti dva potkají a T'chi-moro řekne Billovi (já vím, jsem děsná, že ty jména pořád pletu xD), že si ho vybral za svého sluhu… chci vidět, chci číst, jak bude reagovat. Určitě víc než překvapeně… už teď, když pro něho přišel strážný, byl úplně vedle… ale hlavně, že to nařídil T'chi-mora, to je důležité, to mu stačí ♥
Mei je prostě úžasná, tímto jí strašně děkuji, opravdu inteligentní dívka. A císař… toho jsem si představovala jako přísného muže, podle toho, jak jste v předchozích dílech popisovaly, jak moc je veliký… a on mě takhle překvapil. Ach, nemůžu se vůbec dočkat čtvrtka, asi se zblázním do té doby… ne, budu si vymýšlet a představovat, jak asi bude vypadat jejich setkání, až Bill přijde do Zakázaného města… ani jedna z mých představ ale nebude tak moc dokonalá jako ta, kterou vy dvě vymyslíte a podělíte se o ni s námi ♥
Po pravdě se mi ulevilo, že jde Bill z domu paní Li Xuejian pryč. Měla jsem tam o něj strach, protože se mi vůbec nelíbí, jak to všechno chtěli na Kojiho ´hodit´, pokud jsem to správně pochopila. Kojiho maminka se mi nelíbí čím dál víc. Jak nemůže dát najevo cokoli, když jí odvádějí syna, sakra?
Moc se těším na setkání Toma s Billem! 🙂
Je dobře že Tom veme Billa k sobě.