autor: S & Doris
Bill skoro celou noc nespal. Nemohl usnout, když byl v bytě sám. Byl to nezvyk a bylo mu to
nepříjemné. Vypotácel se z postele a zapadl do koupelny. Byl pevně rozhodnutý, jak stráví dnešní den. Měl v plánu zajít do dětského domova a stůj co stůj zjistit, kde je jeho bratr. Sám si nebyl jistý, co ho k tomu vede. Co ho najednou tolik žene k tomu to zjistit. Ale toužil po tom, vědět, kdo to je. Možná to chtěl udělat kvůli Tomovi, protože to on mu to řekl, aby se pokusil najít své dvojče. A kdo jiný by byl Billovi blíž, když ne jeho dvojče. Totožná krev. Stejné geny. I když se nikdy neviděli, Bill se těšil tomu, že dvojčata mají mezi sebou speciální pouto. Když najde svého brášku, určitě se na něj nevykašle. Nebude sám. Bude mít dvojčátko a nebude tolik myslet na Toma, i když doufal, že se mu Tom vrátí domů. Protože Tomův domov byl u Billa.
Dokonce ani to líčení ho nějak nebavilo. Měl pocit, že snad ani není kvůli komu se líčit. Ten, komu se chtěl líbit nejvíc, už tu nebyl. Docela to celé odbyl a schoval oči za sluneční brýle. Popadl kabelku a bouchnul za sebou dveřmi. Nikdy ho nenapadlo, že by se ještě někdy do děcáku vracel. Ne, že by to tam neměl rád. Ani si to nepamatoval, ale bylo to prostě zvláštní. Připomínalo mu to, že nemá rodinu. I když pro něj Simone a Gordon byli jako biologičtí rodiče a nevyměnil by je.
Neměl náladu jet ani svým luxusním autem. Byl nesoustředěný. Raději si zavolal taxi a pokuřoval před domem, dokud nepřijel a nedovezl jej na ono místo. Po cestě se nudil a stále v hlavě přemítal to, kam mohl Tom jít. Zda není znova u sebe v úkrytu ve skate parku. Zda nemrzne, jestli má co jíst. Kde spát… Samozřejmě ho napadlo, že by mohl být někde na ubytovně, ale… nemohl se Tomovi ani dovolat. V noci to zkoušel. Přišlo mu trapné volat, kde je, když jej vyhodil. Ale bál se.
Tom mu ale ani jeden hovor nepřijal. Možná je neslyšel a Bill z toho byl ještě víc nervózní. Auto zastavilo před známým dětským domovem. Bill vtiskl taxikáři do dlaně několik bankovek a neobtěžoval se čekat, až mu vrátí. Vystoupil a přešlapoval přede dveřmi. Přemýšlel, co vlastně řekne, a tak nějak se učil scénář. Bylo mu ale jasné, že mu to stejně v závěru bude k ničemu. Nadechl se a stisknul zvonek.
Byl čas kolem oběda a pár dětí lítalo se sněhovými koulemi po zahradě. Hlouček chlapců opodál stavěl sněhuláka a malé děti se honily kolem něj. Bill se musel sám pro sebe usmát. Třeba si tady zrovna tak hrával se svým malým bráškou.
Dveře vrznuly a otevřely se. Bill byl vytržen z přemýšlení a nadskočil. Vykoukla na něj postarší dáma se šedivými vlasy. Měla trvalou a velké tlusté brýle.
„Dobrý den, přejete si?“
„Ehm… Ano… Já.“ Zakoktal se Bill a jeho připravený proslov se mu náhle vykouřil z hlavy.
„Totiž…. Potřeboval bych se na něco zeptat. Jsem Bill Trümper a byl jsem tu. Hledám brášku.“ Vysvětlil stručně a prohlížel si obličej pečovatelky. Krčila oči a dlouze si ho prohlížela. Po chvíli ustoupila kousek od dveří a pustila ho do tepla. Přemýšlela nad tím jménem, ale nic jí neříkalo.
„Tady jste byl?“ Zeptala se a poškrábala se ve vlasech. Bill přikývl.
„Ve dvou letech si mě vzali Simone a Gordon Trümperovi.“ Vysvětlil Bill a následoval ženu do kanceláře. Tím se pro ní vysvětlovalo, proč si ho nepamatuje. Byl malý a bylo to opravdu dávno. Za tu dobu už tu prošla spousta jmen.
„Totiž…. Potřeboval bych se na něco zeptat. Jsem Bill Trümper a byl jsem tu. Hledám brášku.“ Vysvětlil stručně a prohlížel si obličej pečovatelky. Krčila oči a dlouze si ho prohlížela. Po chvíli ustoupila kousek od dveří a pustila ho do tepla. Přemýšlela nad tím jménem, ale nic jí neříkalo.
„Tady jste byl?“ Zeptala se a poškrábala se ve vlasech. Bill přikývl.
„Ve dvou letech si mě vzali Simone a Gordon Trümperovi.“ Vysvětlil Bill a následoval ženu do kanceláře. Tím se pro ní vysvětlovalo, proč si ho nepamatuje. Byl malý a bylo to opravdu dávno. Za tu dobu už tu prošla spousta jmen.
„Dobře, promluvíme si. Tedy spíš s paní ředitelkou byste měl mluvit, ale ta si bohužel před několika minutami odjela něco zařídit. Budete tu muset s námi setrvat, mladý pane,“ omluvně se na něj podívala a vedla jej směrem ke společenské místnosti. Bill se rozhlížel všude okolo. Nic si odtud nepamatoval, ale prostředí mu cizí nepřipadalo.
„V pořádku. Rád počkám.“
„Omluvíte mne na moment? Naženu děti domů.“
„V pořádku. Rád počkám.“
„Omluvíte mne na moment? Naženu děti domů.“
Bill se pousmál a přikývnul. Prohlížel si prázdnou místnost a představoval si, jaké to asi bylo, když tu byl s ním. Posadil se na jednu židli za stůl. Poklepával nehty do desky stolu. Za pár minut k němu doléhalo halekání a děti se postupně řítily dovnitř.
„Ty sis pro někoho přišel?“ Zatahalo ho za rukáv asi pětileté děvče s dlouhými copy. Bill se jemně pousmál a pohladil její spletené vlasy. Cítil se zvláštně. Nikdy tohle nedělal. Že by cítil to, co teď, když se na ni díval.
„Ne. Jsem moc mladý.“ Cvrnkul ji do nosu.
„Ty sis pro někoho přišel?“ Zatahalo ho za rukáv asi pětileté děvče s dlouhými copy. Bill se jemně pousmál a pohladil její spletené vlasy. Cítil se zvláštně. Nikdy tohle nedělal. Že by cítil to, co teď, když se na ni díval.
„Ne. Jsem moc mladý.“ Cvrnkul ji do nosu.
„A proč tu jsi?“ byla zvědavá a kulila na něj oči. Hned v závěsu za ní přišel ještě menší chlapeček a vylezl zezadu Billovi na záda. Bill nevěděl, co dělat.
„Ty si jdeš dát s námi oběd?“ zažvatlal mu blonďáček do ucha. Sakra. Bill se s dětmi nikdy nestýkal.
Nevěděl, co má dělat a jak mluvit. Na tohle by byl teď nejlepší Tom. On by věděl. Billa bodlo u srdce, když na to myslel. Živě dokázal vidět Tomův sladký úsměv, když by si tu s dětmi povídal.
„Ne… Já tu jen čekám na paní ředitelku.“ Připadalo mu, že jestli ho děti začnou ještě víc zahrnovat otázkami, bude ztracený. Chytil blonďáčkovy ruce, které ho držely kolem krku, aby náhodou nespadl. Malé děti na něj koukaly se zvědavostí, ti starší spíše odměřeně. Holt i pubertální se tu našli.
„Ne… Já tu jen čekám na paní ředitelku.“ Připadalo mu, že jestli ho děti začnou ještě víc zahrnovat otázkami, bude ztracený. Chytil blonďáčkovy ruce, které ho držely kolem krku, aby náhodou nespadl. Malé děti na něj koukaly se zvědavostí, ti starší spíše odměřeně. Holt i pubertální se tu našli.
Bill přemýšlel nad tím, že by tu mohl být stejně jako oni možná ještě donedávna, kdyby si jej Simone s Gordonem nevzali do péče. Možná by byl s těmito dospívajícími kamarád a vzor těchto malých dětí.
Stále držel malého chlapce za paže a krčil nos, poněvadž mu kluk foukal do ucha a smál se. Byl přítulný a tisknul se k Billovi, i když jej neznal. Otíral se tváří o jeho rameno a žvatlal nesmyslná slova. Bill je spíš nevnímal. Motal se s ním svět. Proč k němu bylo milé cizí dítě? Cítil to teplo z jeho malého těla.
Nebyl si jistý, zda je tohle normální. Pro něj rozhodně ne.
„Ale no tak…Všichni umýt ruce a ke stolu.“ Zavelela zdejší vychovatelka a děti poslušně odbíhaly. Bill si docela vydechnul. Vážně měl obavu, že se v tom doslova ztratí.
„Omlouvám se. Někteří bývají nadšení, když sem někdo přijde.“ Omluvně koukla po Billovi „Paní ředitelka tu bude za pět minut. Právě jsem s ní mluvila.“
„Ne.. To nic. Děkuju.“ Vykoktal ze sebe Bill. Působilo to tu na něj zvláštně. Trochu depresivně. Nikdy ho nenapadlo přemýšlet o tom, kolik dětí vlastně nemá rodinu.
„Ale no tak…Všichni umýt ruce a ke stolu.“ Zavelela zdejší vychovatelka a děti poslušně odbíhaly. Bill si docela vydechnul. Vážně měl obavu, že se v tom doslova ztratí.
„Omlouvám se. Někteří bývají nadšení, když sem někdo přijde.“ Omluvně koukla po Billovi „Paní ředitelka tu bude za pět minut. Právě jsem s ní mluvila.“
„Ne.. To nic. Děkuju.“ Vykoktal ze sebe Bill. Působilo to tu na něj zvláštně. Trochu depresivně. Nikdy ho nenapadlo přemýšlet o tom, kolik dětí vlastně nemá rodinu.
Za tu dobu, co potkal Toma, si uvědomil hodně věcí. Tom byl první „věc“. Byl to mladý chlapec bez střechy nad hlavou. Později zjistil vše o jeho rodině. A nyní se vrátil tam, odkud pocházel on sám. Zdejší děti měly kde bydlet, ale když se tak zamyslel, přičemž se mu na čele tvořila silná, dvojitá vráska, všichni na tom byli podobně, ne-li stejně. Když se to tedy vzalo tudy a tamtudy. Všichni byli částečně či úplně bez rodiny.
Bill se mračil do desky stolu, než překvapil sám sebe a vydechl se slovy: „Ten malý chlapeček si mě oblíbil během minuty. Bylo to… Příjemné.“
Vychovatelka nad ním se usmála. „Ano. Zdejší děti si často někoho oblíbí během chvíle. Protože pořád čekají, až si někdo přijde i pro ně.“ Bill se pousmál. Přišlo mu to celé tak nefér. On tu strávil pouhé dva roky. Nemá žádnou vzpomínku na tohle místo. Ve dvou letech si ho vzali Simone s Gordonem, zatímco jiným dětem je už 5, 6 nebo dokonce 16 a stále jsou tady. Ať už chtěl nebo ne, měl s nimi hodně společného. I on na někoho čekal, ale když ho našel, nechal ho odejít.
„Oh, vy tu určitě čekáte na mě.“ Vřítila se dovnitř další žena. Bill jí tipoval tak kolem pětatřicítky. Vlasy měla spletené do dlouhého ohonu.
„Oh, vy tu určitě čekáte na mě.“ Vřítila se dovnitř další žena. Bill jí tipoval tak kolem pětatřicítky. Vlasy měla spletené do dlouhého ohonu.
Bill polknul nával slin v ústech a zbrkle vstal, řítíce se k dámě, aby jí potřásl rukou.
„Do-dobrý den, madam,“ koktnul a splašeně mrkal. „Já-já… Já jsem Bill Trümper a… Uhm,“ nevěděl, co říct. Najedou si připadal maličkatý. Snad se i styděl.
„Do-dobrý den, madam,“ koktnul a splašeně mrkal. „Já-já… Já jsem Bill Trümper a… Uhm,“ nevěděl, co říct. Najedou si připadal maličkatý. Snad se i styděl.
Mladá dáma se zasmála a pohladila jej po rameni.
„Klid, mladý muži. Paní vychovatelka mi řekla, o co jde. Nemusíte se ničeho obávat. Pojďte za mnou do kanceláře.“
Bill se několikrát nadechl a pomalu ji následoval.
„Posaďte se.“ Pokynula mu do křesla naproti stolu a sama se za něj usadila. Otevřela jeden ze šuplíků a listovala kartotékou.
„Vaše papíry by tu ještě měly být. Schováváme je hodně dlouho.“ Povzbudivě se usmála na zaraženého Billa a po dalších pár minutách vyndala jednu složku. Otevřela ji před sebou a v rychlosti přečetla.
„Oh…“ Vydechla zkroušeně a Bill několikrát zamrkal.
„Co se děje?“ Dožadoval se vysvětlení.
„Vy hledáte bratra, ale on tu bohužel nebyl. Do dětského domova přinesli pouze vás. Podle toho, co se tu píše, váš bratr zůstal u rodičů.“
„Posaďte se.“ Pokynula mu do křesla naproti stolu a sama se za něj usadila. Otevřela jeden ze šuplíků a listovala kartotékou.
„Vaše papíry by tu ještě měly být. Schováváme je hodně dlouho.“ Povzbudivě se usmála na zaraženého Billa a po dalších pár minutách vyndala jednu složku. Otevřela ji před sebou a v rychlosti přečetla.
„Oh…“ Vydechla zkroušeně a Bill několikrát zamrkal.
„Co se děje?“ Dožadoval se vysvětlení.
„Vy hledáte bratra, ale on tu bohužel nebyl. Do dětského domova přinesli pouze vás. Podle toho, co se tu píše, váš bratr zůstal u rodičů.“
Bill začal zmateně mrkat. Zalapal překvapeně po dechu a zavrtěl hlavou. Momentálně nevěděl, na co myslet dřív. Zda na to, jak teď brášku najde, nebo proč zrovna on zůstal v dětském domově a nebo… byla toho spousta.
„A-ale… Jakto?“ Upíral na ni zoufale oči vyplašeného kolouška.
„Počkejte…“ Pročítala si žena papíry. „Moment. Dřív, když jste tu pobýval, byla ve vedení jiná paní ředitelka. Sice jsem si detailně pročetla všechny dokumenty, ale prošlo nám tu docela dost dětí… “
„A-ale… Jakto?“ Upíral na ni zoufale oči vyplašeného kolouška.
„Počkejte…“ Pročítala si žena papíry. „Moment. Dřív, když jste tu pobýval, byla ve vedení jiná paní ředitelka. Sice jsem si detailně pročetla všechny dokumenty, ale prošlo nám tu docela dost dětí… “
Bill ji nevnímal.
Proč zrovna jeho se rodiče vzdali? Proč on měl být ten, co nepozná rodinu?
„Kde ho najdu?“ Vyhrkl ze sebe. Žena si jen povzdychla.
„Není tu adresa, kde je. Přinesla vás sem sousedka a důvod byl ten, že vaše matka byla sama a byla nemocná. Nezvládla by péči o dvě děti.“ Snažila se Billovi vysvětlit celou situaci. Bill jen zakroutil hlavou.
„To mě nezajímá. Tak mi dejte adresu na ní. Musím ho najít.“ Křiknul a uhodil rukou do stolu. Jeho emoce byly na pokraji vybuchnutí. Tohle nečekal. Ne to, že zrovna on bude ten nechtěný.
„Kde ho najdu?“ Vyhrkl ze sebe. Žena si jen povzdychla.
„Není tu adresa, kde je. Přinesla vás sem sousedka a důvod byl ten, že vaše matka byla sama a byla nemocná. Nezvládla by péči o dvě děti.“ Snažila se Billovi vysvětlit celou situaci. Bill jen zakroutil hlavou.
„To mě nezajímá. Tak mi dejte adresu na ní. Musím ho najít.“ Křiknul a uhodil rukou do stolu. Jeho emoce byly na pokraji vybuchnutí. Tohle nečekal. Ne to, že zrovna on bude ten nechtěný.
„Mladý pane, buďte, prosím, v klidu. Nedělejte ukvapené závěry. Mně je jasné, co si nyní přemítáte v hlavě. Ale zde je uvedeno, že vaše matka byla psychicky narušená a tudíž se sama nemohla rozhodnout, zda dá do dětského domova vás, nebo bratra.“
„Eh… Cože?“ Nakrčil Bill čelo. Psychicky narušená? Jako ta Tomova? Rychle zatřepal hlavou. Hodně blbá náhoda.
„A kde je teď? Nemusíte mi to vysvětlovat vy. Chci to slyšet od nich. Od lidí, co mě sem dali.“ Propaloval ji pohledem a dožadoval se urychleného příjmu informací.
„Víte… Je tu uvedeno, že dotyčná si nepřála, aby tyhle informace byly dále poskytovány.“ Vydechla opatrně ředitelka dětského domova.
„Tohle nemyslíte vážně. Mám přeci právo vědět, kdo je můj bratr. Co vám to udělá, říct mi jednu blbou adresu na ženskou, co mě sem donesla?“
„A kde je teď? Nemusíte mi to vysvětlovat vy. Chci to slyšet od nich. Od lidí, co mě sem dali.“ Propaloval ji pohledem a dožadoval se urychleného příjmu informací.
„Víte… Je tu uvedeno, že dotyčná si nepřála, aby tyhle informace byly dále poskytovány.“ Vydechla opatrně ředitelka dětského domova.
„Tohle nemyslíte vážně. Mám přeci právo vědět, kdo je můj bratr. Co vám to udělá, říct mi jednu blbou adresu na ženskou, co mě sem donesla?“
Ředitelka si povzdechla a podívala se na Billa. Moc dobře znala takovéto reakce dětí, které tu vyrostly, nebo chtěly zjistit něco o své rodině. Nesčetněkrát řešila tyto problémy.
„Nejde o to, že bych vám nesměla říct jméno bratra či matky. Nesmím uvést jméno ženy, která vás přinesla.“
„Nejde o to, že bych vám nesměla říct jméno bratra či matky. Nesmím uvést jméno ženy, která vás přinesla.“
Bill zmateně vrtěl hlavou. Kurva, tak proč se nevymáčkla a neřekla mu konečně jméno dvojčete?!
„Chci to jméno!“ zavelel Bill.
„V rodném listě máte své pravé příjmení Kaulitz. A v záznamu mám uvedeno, že váš bratr byl Tom.“
S Billem se zamotal svět. Nepříjemné hučení v uších mu zalézalo až do kostí a on měl pocit, že asi brzo omdlí. Dělalo se mu špatně. Kaulitz… Tom… Tohle přeci nemohla být pravda.
„Jste… Jste si jistá?“ Vydechl naprosto neschopen dalšího uvažování. Ten, s kterým toho tolik prožil- ten, kterého miloval a ten kterého vyhnal… Byl jeho bratr.
„Ano. Tak je to tu psáno. Ovšem o tom, kde ho najdete… “ Nedokončila větu, jelikož Bill se právě vrávoravě zvedal ze židle a při prvním kroku klesnul k zemi.
„Jste… Jste si jistá?“ Vydechl naprosto neschopen dalšího uvažování. Ten, s kterým toho tolik prožil- ten, kterého miloval a ten kterého vyhnal… Byl jeho bratr.
„Ano. Tak je to tu psáno. Ovšem o tom, kde ho najdete… “ Nedokončila větu, jelikož Bill se právě vrávoravě zvedal ze židle a při prvním kroku klesnul k zemi.
autor: S & Doris
betaread: Janule
Tenhle díl byl strašně smutný…nejdříve opuštěné děti a teď tohle, i když už jsem si to myslela, tak přece jenom…teď doufám, že se všechno přece jenom obrátí k lepšímu, Bill musí hlavně najít Toma a dokázat mu, jak moc ho miluje, a bylo by krásné, kdyby si vzali toho maličkého, co Billovi funěl v domově do ucha =)
J8 to věděla!!! Teď Tomiho musí najít! Umřu do dalšího dílu xD
oh… už to ví..tak to jsem zvěadvá bude to ještě zajímavé 😀
no doprdele, málem sem šla k zemi i já…te´d prostě musí Toma najít, dovést ho zpět domů a žít spokojeně jako twincesťáci až do smrti!
Ano, je to tady. Konečně se Přízrak mění. 🙂 Dnes mě skutečně jeho chování oslovilo, snad poprvé.
Moc na mě zapůsobila ta část, kde jste nechaly Billa setkat se s těmi opuštěnými dušičkami. Hned mě napadlo, že Tommy tam teď chybí. Prostě Tommy a dětičky :)♥
Ale zpět k Billovi. Vůbec se nedivím, že ho ta zpráva knockoutovala, musel to být šílený šok.
A ještě k Tommymu: jen ať Přízraka ještě chvíli dusí, aby se ze své chyby Bill poučil 🙂
No tyvole mám čelist až na zemi!!!! To je úžasný!! Nenapadlo by mě že budou nakonec dvojčata….fakt hustý!!
yeaaaah! Já to věděla! wow, úplně úžasný díl, normálně jsem mimo! Tohle chce hodně rychle pokráčko! 🙂
Shit! 😀
tak Tom má u mně plus, že mu nebral telefon. jen at ho nechá se vydusit. ale ta scéna v domově byla sladká! chlapeček i holčička by měli jít s ním nebo až se tam vrátí i s Tomem 🙂
Tak to je schocking×D já jsem si už u těch předešlejších dílů, jak tam byla zmíněná ta fotka myslela, že budou bráchové, ale stejně, teď když je to napsaný růžový na růžovým tak si to plně uvědomuju. Těším se na další díl:)
Hezky to s nim seklo Je moc dobře, že se to dozvěděl tak rychle, protože má důvod za Tomem jít a všechno napravit. Možná kdyby se na to pátrání vykašlal, tak by už ani Toma neviděl. Takhle mu v hlavě docvakne, že Tom je pro něj něco víc než láska a donutí ho to za ním jít.Jinak toho malého chlapečka, který se po Billovi plazil, by si mohli vzít pak domů. 🙂
Som rada, že Bill Tomovi volal, ale keď to nebral mal mu poslať sms-ku a poprosiť ho aby sa vrátil a možno napísať tie slová na ktoré Tom tak čaká.
Je mi Billa ľúto, tak spoliehal, že keď nájde brata nebude sám 🙁 Ako to má prežiť, keď zistil, že jediný človek na svete ktorého by mohol milovať, tak toho je nakoniec milovať trestné 🙁
Je to smutná kapitola, ale je krásna.