autor: xoxo_Lady
Probudil se překvapivě časně ráno. Jeho hodinky, odložené na nočním stolku, ukazovaly několik málo minut po sedmé. V tuhle ranní hodinu vstával, jen když to bylo opravdu nutné, proto byl tak překvapený, že si musel několikrát promnout oči, než tomu uvěřil.
I když místo vedle něj zelo prázdnotou, věděl, že tam Bill ještě před chvilkou spal. Peřiny byly pokryty hřejivou vůní jeho těla. To bylo jasným důkazem, že přes noc nebyl sám.
Alespoň tento fakt o stupínek zlepšil jeho náladu, ale i tak zůstala na bodě mrazu. Neměl chuť se usmívat. Neměl chuť doufat, že se vše zlepší. Neměl chuť vstát a zkoušet to pořád dokola a přitom vědět, že to nebude mít žádný účinek.
Celé dopoledne proseděl na jednom z výběžků skal. Nechával si bosé nohy omývat neobvykle ledovou vodou. Dnešní den nebyl slunečný jako ten předešlý. Se včerejšími bolestivými slovy jako by i slunce nemělo důvod spalovat jejich značně pobledlá těla. Nebe zastiňovaly šedé kupy mraků tlačící se jeden přes druhého. Vypadalo to na nepěknou bouři, ale té se celý den nedočkal.
Několik dlouhých hodin jen nečinně seděl. V mysli se stále vracel do minulosti, vzpomínal na jejich šťastné dětství, na všechny chvíle strávené spolu. Stále přemýšlel, jak si Billa udobřit. A pak jej to napadlo. Bill přímo zbožňoval jeho špagety. Vždy do sebe naházel alespoň tři talíře a stejně neměl dost a další den prosil, aby je Tom uvařil zase.
Příležitost si Billa opět přiklonit na svou stranu, dostal vzápětí. Ještě ani nedovařil, když se do malé kuchyně přiřítil jako tornádo. Jeho pobledlá tvář nevypadala vůbec zdravě. Chůze, jakou přišel, postrádala pro něj tak typickou energii. Ale i když vypadal, jako by ho opustily všechny síly, udeřil do bratrova ramena pěstí a překvapeného si ho otočil k sobě.
„Co blbneš, Bille? Uvařil jsem ti tvoje oblíbené špagety,“ vykřikl překvapením Tom. Nestačil se divit, když se jeho zamračené dvojče rozkřičelo na celou místnost.
„Okamžitě mi řekneš, kde si to schoval!“ křičel přes své rozkousané a zkrvavené rty. Jeho oči se zdály být pod jakýmsi zastřeným oparem mlhy.
„Cože? Vůbec nepobírám, o čem to tady mluvíš!“ bránil se Tom před jeho vražedným pohledem.
Říkal pravdu, nechápal, proč je Bill tak rozčilený a už vůbec nechápal, proč se jeho krku zmocnily dvě překvapivě silné dlaně. Obtočily se kolem něj, jako by vůbec nevnímaly, že se snaží uškrtit své dvojče. Nejdříve Tom vůbec nevnímal, co se děje a tak jeho nebránící se tělo dopadlo prudkou ránou o zeď.
„Moc dobře vím, že si mi hrabal v kufru! Zase tak blbý nejsem!“ rozkřikl se na něj znovu roztřeseným hlasem. Snažil se o tvrdost, avšak kdesi v pozadí se třásl a ze všeho nejvíce se chtěl stáhnout zpět do své samoty. Ale každou chvíli silnější pocit tužby naplňoval prázdná místa uvnitř. Našeptával přívaly lákajících slov, jimž nebylo možno odmítnout.
„Jestli hledáš to, co myslím, tak to už nenajdeš,“ odpověděl Tom se značným sarkasmem. I když byl přimáčknutý ke zdi a jeho bratr ho silou škrtil, nedokázal si odpustit úšklebek. Jak dlouho čekal na tuhle chvíli. Jak dlouho si připravoval, co mu odpoví. A teď se nezmohl na nic víc než úšklebek.
Ale vtlouct Billovi do hlavy své názory bylo tak těžké! Byl tak tvrdohlavý, nikdy si nenechal nic připustit. Prostě se držel toho svého a nic jiného neslyšel.
„Nesnáším tě!“ zazněla dvě nenávistná slova. Nedokázala by ublížit, kdyby nebyla pronesena tónem, jenž je utvrzoval. „Jsi to nejhorší dvojče, které existuje! Kdybys mě měl alespoň trochu rád, tak bys mě takhle netrápil!“
Tom pocítil prudký náraz. To jak ho Billova slábnoucí ruka pustila a nechala jeho zdrcené tělo sesunout se na zem. Nevnímal bratrovy spěšné kroky. Nevšímal si štiplavé bolesti v utvořených rankách na krku díky bratrovým dlouhým nehtům. Všechnu fyzickou bolet dokázal vnímat jen vzdáleně a se značným zpožděním. V hlavě se mu rozezněl šílenstvím posedlý hlas. Křičel pořád tatáž slova, neustále dokola, jednou tiše, pak zase hlasitě, jako by chtěl vyrvat jeho srdce z hrudi.
Aniž by uvažoval nad svými činy, doploužil se do jejich společné ložnice. Rychle zastřel závěsy, aby nemusel vnímat světlo, jež ho chtělo probrat do reality. Cítil se jako ve špatném snu, kde neexistovalo nic, než jen osamělost, prázdnota a pak zase osamělost. Bolest střídala touha zemřít. Ale někde v hloubi duše věděl, že nesmí. Že vše bude zase dobré. Musí to zvládnout, postavit se zase zpět na pevnou zem a dotáhnout tenhle plán do konce.
Pod návalem další vzpomínky na ten hlas plný nenávisti, musel pevně stisknout víčka. Kolem něj vířily vzpomínky na staré časy, přitom ale stále zřetelně slyšel ten hlas.
„Ne! Už ne!“ Zaposlouchal se do nového úpějícího hlasu. Chtěl natáhnout ruku a pomoct mu. Chtěl se dozvědět, čí je to hlas a proč zní tak naléhavě.
Místo, aby však ruku natáhl před sebe, schoulil se do rohu místnosti do klubíčka. Sesunul se na zem, nevnímaje kde a proč je. Zacpával si dlaněmi uši, ale ani to ty burácející hlasy neutišilo, ba dokonce se zdály ještě hlasitější.
„Bráško, nenechávej mě tady!“ slyšel opět ten neznámý hlas. Náhle však jeho tělo strnulo. Z rozpraskaných rtů cítil valící se krev, ale to nebylo to, co ho zarazilo.
Uvědomil si totiž, komu patří ten nejhlasitější hlas. Patřil jemu. To on tak bolestivě křičel. Skoro ho ani nepoznával, jak zněl ztrápeně.
Z uslzených očí se vyřinuly další přívaly slz. Cítil se jako troska. Jako něco malého, skoro neviditelného.
Proč mu nikdo nepodá pomocnou ruku a nepomůže mu opět se postavit na pevnou zem? Proč tady není ten, kdo za jeho bolest může? Proč tady není on a neutěšuje ho?
„Protože tě nenávidí, Tome!!“ Rozkřičel se na hlas plížící se jako slizký had v jeho hlavě. „Nenávidí tě!!“ Křičel jako smyslů zbavený, přičemž si stále dlaněmi zakrýval uši, aby nemusel slyšet ta pravdivá slova. Ale přesto je zaslechl. „Tvůj bratr tě nenávidí! Tak proč…“ náhle se zarazil. Doteď nepřemýšlel nad tím, co křičí, jen dělal to, co mu napověděl rozum. Ale nyní se něco neviditelného ostře zabodlo do jeho srdce tak silně, že to nemohl jen tak vytáhnout. Jeho srdce krvácelo. Vytékaly z něj pomyslné rudě zbarvené pramínky. Zděšeně si přiložil dlaň na hruď, ale když se na ni podíval, žádnou krev neviděl.
„Tak proč tě i přesto, že mě nenávidíš, tolik miluju?“ zašeptaly zkrvavené a rozpraskané rty. Sklopil uslzené oči k zemi. Jako tělo bez duše se svalil na podlahu. Už nechtěl cítit tu bolestivou lásku. Chtěl, aby pro něj byl Bill opět jen bratrem.
Ale to, co chceme, už z principu obvykle mít nemůžeme. A tak tomu je i nyní.
Uběhlo několik dlouhých minut od chvíle, kdy vyběhl ze dveří a nechal za sebou bratra. Každým krokem se nořil hlouběji do toho ostře barevného světa. Občas ucítil na obličeji jakousi v cestě překážející větvičku nebo se nemotorně zakymácel kvůli vystouplým kořenům jakýchsi neznámých stromů. Příroda kolem něj byla tak jiná, neznámá, ale on ji přesto v tuhle chvíli nevnímal. Nemohl překypovat obdivem nad tou krásou, když byl tak rozčilený. Vztek s ním dělal divy.
Vlastně ani nevěděl, jestli se zlobí zrovna na Toma. Byl to sice Tom, kdo ho zradil a udělal takovou neodpustitelnou věc, že ho odtáhl někam na nějaký opuštěný ostrov, a dokonce mu i prohrabal kufry tak, že došel až na samé dno, kde leželo několik láhví. V okamžiku, kdy se dozvěděl, že v kufru není nic než jeho oblečení, drahé šperky a kosmetika, ztratil i tu poslední kapku naděje. Možná by to tady dokázal vydržet, možná by dokonce svedl se usmívat pod náporem falešného štěstí, ale teď mu nezůstalo ani to, co ho vždy po tak dlouhém dni plném přetvařování se dokázalo uklidnit, dokázalo to něco tak nemožného jako zapomenout. Nemohl v sobě potlačit žádný z těch pocitů a nemohl ani zapomenout, pokud v sobě neměl alkohol.
Jistě, věděl, že je nebezpečné se opíjet každý večer. Poslouchal Tomovy prosby, aby přestal a vždy mu to slíbil, ale pak, když se zavřel ve svém pokoji, světla zhasla, a on tam ležel s očima dokořán otevřenýma, se srdcem bušícím závratně rychle a s prázdnou dírou v srdci, už pro něj neexistovaly žádné sliby. Kdyby se snad neukojil pár sklenicemi, zbláznil by se. Zešílel by nad tou bolestí, jež mu přinášela jen samé zakázané myšlenky a obrazy bratrova obličeje, jeho úsměvu, hlubokých očí, dokonale vykrojených rtů…
Kolem něj nastalo až tíživé ticho. V tomhle pralese bylo velmi divné, že nic neslyší. Obvykle poslouchal pokřikující barevné papoušky, nad hlavou křičící racky nebo šumění vodopádu. Nechápavě zvedl hlavu, avšak pohled, jenž se mu naskytl, vykreslil v jeho vztekem zaplavených očích zděšení. Už nestál mezi zarostlou džunglí, pod nohami necítil měkké kapradí, jeho tvář nestínily vysoké stromy. Otočil se dokola, ale nezahlédl ani kousíček něčeho zeleného. Lesní hlínu nahradily menší či větší kameny, pod nohami slyšel křupající malinké kamínky nebo rozdrcený prach. Učinil několik kroků dopředu. Před sebou neviděl nic víc, než zatahující se nebe. Přistoupil k samému okraji, kde se skalnatý útes stáčel dolů. Díval se pouze před sebe, jelikož ještě neměl dost odvahy podívat se dolů. Tušil, že tam neuvidí nic.
Nechápal, jak se sem mohl dostat. Celou cestu vlastně nevnímal, hlavu měl sklopenou, takže pozoroval jen míjející kořeny, o které neustále zakopával.
Odmítavě zavrtěl hlavou, jako by z ní chtěl vyhodit myšlenky na to, co se dělo před několika minutami – nebo hodinami. Absolutně netušil, jak dlouho tady bloudil. Už nechtěl myslet na neodpustitelná slova, jež řekl bratrovi. Za zavřenými víčky si na malou chvilku vybavil jeho obličej. Trhavě se nadechl, když spatřil jeho úsměv patřící ještě před pár dny pouze jemu. Nedalo mu, aby se také nepousmál. Lehce zvednuté koutky rtů nemusel ani nutit. Ve chvíli, kdy ucítil jemný náraz studeného větru, už jeho tvář zdobil šťastný chvilkový odraz. I když uběhlo jen pár sekund, pro něj to trvalo věčnost, kdy se díval do jeho tváře.
Pod vším tím návalem nereálných myšlenek a opět pohrávající fantazie, se cítil opět volný. Z rukou mu opadly neviditelná, ale silná pouta. Z tváře sundal bezcitnou masku, na povrchu se opět objevilo jeho druhé já. Tentokrát to pravé. Nepotřeboval se schovávat za vymyšlenými pocity. Nemusel sám sobě nalhávat jak je vše v pořádku. Zhluboka se nadechl toho posvátně čistého vzduchu. Voněl svobodou, nenašlo se v něm ani jedno pravidlo. Mohl přemýšlet, nad čím zatoužil. Nikdo neviděl jeho zakázané představy.
Nevrátil se zpět do reality, ani když se odvážil otevřít oči. Čekal, že se bude zase cítit tak zničeně jako předtím, ale vše bylo stejné. Opatrně o další krok přistoupil k nicotě rozprostírající se před ním. A pak pohlédl dolů, přičemž si nechal čechrat vlasy svištícím větrem. S omámeným výrazem zíral na vysoký skalnatý útes. Sjížděl očima níž a níž, od země ho muselo dělit několik desítek metrů. Pohledem projel písečnou pláž, vyhnul se z vrchu menšímu domku, zastavil se až u tmavé, v té tmě skoro neviditelné postavy.
Seděl zády k útesu, jeho pohled směřoval kamsi do moře. V jeho rukou spatřil jakousi nerozeznatelnou věc, avšak pak zaslechl jemné tóny kytary. Slyšel pouze tiché tóny strun, jelikož byl od něj dost vzdálený, ale i na tu dálku poznal píseň, kterou Tom hrál.
Vítr se zdál každou chvilkou silnější, ale to ho nemohlo odlákat od toho nádherného místa. Posadil se na jeden plochý kámen, oči stále upřené na osobu, od níž vycházely ty závratně nádherné tóny. Nedovolovaly mu, aby jen tak tiše seděl a nic nedělal. Párkrát na sucho polkl, než se odvážil vypustit z úst první slova. Ostrý vítr je bral přímo z jeho rtů, unášel je kamsi do neznáma, až se rozplynuly a nahradily je nové.
Halt mich, sonst treib ich alleine in die Nacht
Nimm mich mit und halt mich
sonst treib ich allein in die Nacht …
Jeho zpěv se náhle ztišil. Dolehla na něj prudká bolest, když si uvědomil, jak pravdivá ta slova jsou. Tuhle píseň složil jen pro ně dva. Nemohl ji zpívat, pokud nebyl s ním.
Ve chvíli, kdy utichl jeho zpěv a on sklopil uslzenou tvář k zemi, aby ji už nemohly šlehat ostré přírazy větru, utichly i hojivé tóny Tomovy kytary. Nejdřív se zdálo, že je jen pohltilo šumící moře, avšak když Bill překvapeně zvedl hlavu zpět ke svému výhledu, spatřil jen jeho odcházející stín. Nezbylo za ním nic až na hluboké stopy v písku.
auto: xoxo_Lady
betaread: Janule
Mrazí mě po celém těle, tento příběh je krásný od samého začátku. Miluju "In Die Nacht" a ty jsi ji v ten pravý čas dokázala do příběhu zakomponovat. Já tady před monitorem slzím. Jistě nemusím dodávat, jak emocionální tato povídka je, jak doslova trpím s oběma, Billem i Tomem.
A jedno mé přiznání: rozhodla jsem se číst tvou povídku v momentě, kdy jsem si přečetla tvůj úvod, lépe řečeno – poslední věta, která končila slovy "Tomovo dokonalé sólo". Naprosto souhlasím a jsem strašně ráda, že nejsem sama, kdo zbožňuje Tommyho kytarové umění. Jsem ráda, že jsi to tady vyzdvihla.
Povídka je krásná a určitě ji budu číst dál. (V momentu, kdy Tommy hrál, bych tam chtěla vážně být a poslouchat…♥)
Naprosto souhlasím s Ondi, tahle povídka je opravdu nádherná a já osobně si myslím, že je tady na blogu dost nedoceněná, je to zvláštní, ale já mám prostě pocit, že ty nejlepší povídky jsou nejméně komentované. Nevím, jestli ji třeba autorka nezveřejňuje někde na svém blogu, jako třeba Ainikki, a tady ji potom už nikdo nekomentuje…je to velká škoda a autorka by si chválu rozhodně zasloužila =)
Dneska fantastický díl, ta scéna, kdy Bill stojí nad útesem a cítí tu volnost, normálně jsem se bála, že skočí, všechny jeho myšlenky a emoce byly tak krásně popsané…a když potom zaslechl Toma a jeho In die Nacht, bože, to ani nejde vypsat, ten příliv emocí…úžasné ♥♥♥
Moc a moc chválím =)
[2]: Já jsem se taky strašně bála, že skočí. A tu nejdůležitější část textu "In die Nacht" jsem chtěla jako tu kérku…:)
Úplně tu scénu, jak Tommy hraje na kytaru a zpívá, na monitoru vidím.
A naprosto souhlasím i s tím, že ty nejkrásnější povídky tady mají opravdu málo komentů. Budeme doufat, že má autorka blog, kde ji tuto povídku čtenáři patřičně pochválí.
Tato povídka si ty komentáře a kladné ohlasy určitě moc zaslouží!
[1]: Moc děkuju za tak nádherný komentář!:) Nejsi sama, kdo trpěl s nimi, já při psaní trpěla taky, hlavně při posledním díle.;) A k tomu Tomovému sólu, podle mě to byla prostě taková pomyslná třešnička na dortu téhle úžasné písničky.:)
[2]: Děkuju, děkuju, děkuju!!:D Jsem naprosto dojatá, že se vám ta povídka líbí a ještě jednou děkuju za každý komentář, který jsi mi k ní napsala, vždy mě to dokáže "nakopnout" a já se pak nemůžu od psaní odtrhnout.
Tahle povídka je zveřejňovaná pouze tady, blog sice mám, ale ne o twincestu ani TH, takže tohle místečko je pro ní takovým "domovem". 😀
Tvůj strach, že Bill skočí, byl oprávněný. Ale proč, to prozatím nemůžu prozradit.;)
[3]: Věřím, že tahle scéna tě musela přivést přímo do nirvány xD♥
[4]: Jsem ráda, že ti můj komentík udělal radost =)
[4]: Já jsem taky moc ráda, že tě komentář potěšil, napsala jsem jednoduše to, co jsem cítila po přečtení tvých krásných slov. Asi tuhle povídku dnes z hlavy jen tak nedostanu, vážně jsi mě tvým psaním hodně oslovila. Budu tady pokračování už vyhlížet.♥
[5]: Jani, jasně 🙂 Jsem tak průhledná, když jde o Tommyho a jeho kytaru (a nedejbože bílou :-DDDDDDD). Ale tady to byla určitě španělka. A to víš o mně dobře, že? "Něžnější než něžný Tommy"… Jistě pamatuješ 🙂 A tady mi dala autorka nádhernou možnost se naprosto zasnít. Ale, že mě znáš opravdu dobře♥