autor: Emma Kafrum
Ať plán začne!
David zaúpěl frustrací, hlavu v rukou. „Tohle je příšerný, kluci. Budeme muset na další dny všechno ukončit. Celá crew je nemocná! Jak je to vůbec možné?! Jsem opravdu překvapený, že vy nejste! Ten průjem útočí na všechny! Je to nechutný a strašidelný!“
Tom vykulil oči a vyděšeně se podíval na své přátele.
Neeee… to snad neudělali…!
…
Crew? Celá… zasraná crew?!?! No do p*****…!
Jeho kamarádi ho ale ignorovali, falšovali překvapené výrazy.
„Oh můj bože… to je strašné! Vždyť máme důležitý rozhovor!“ zakřičel Georg, jeho pravá ruka se zvedla ke krku, aby se podrbal.
Co to sakra mělo být?! Neměli být ve skupině! Měli by se stát herci!
„Já vím! To je straš… počkat… Kde je Bill? Už jsem ho nějakou dobu neviděl. Proč tu není?“ zeptal se David a podíval se zpříma na Toma.
„Říkal, že mu není dobře.“ Řekl neutrálně Gustav.
Jo. Měli být herci. Děvky.
„Oh ne! Co když mu taky bude takhle zle?! Tohle je strašné!“ vykřikl David.
Gustavovy rty se pousmály. Tohle bylo ještě lehčí, než si myslel.
No tak, Joste, řekni to… řekni to…!
„No kluci… obávám se, že si budeme muset udělat prázdniny dřív, než jsem si myslel…! Takhle pokračovat nemůžeme…“
Tři páry očí zářily jako diamanty.
„Budeme muset na pár dní být v nemocnici.“ Povzdychl si smutně David. „Co jsem komu udělal?“
Tom cítil, jak uvnitř něj roste vina. Argh… teď mu bylo Davida líto… a jejich celého týmu také. Nenáviděl nemocnice. Zůstat tam dny muselo být strašné…!
No… alespoň to, co dělali, dělali z dobrého důvodu… nebo ne?
Tom hanbou sklonil hlavu. Do prdele…
Byl tak moc sobecký…
Dredatý chlapec se podíval na své kamarády, očekával od nich, že se také budou tvářit provinile, ale… Tom se zamračil, když viděl, jak se doširoka usmívají. Páni, měli tak chladné srdce. Neuvěřitelné.
„Ale můžeme jet domů, že jo?“ objevil se na Gustavově obličeji zářivý úsměv.
„Jo… my nejsme nemocní!“ poukázal Georg.
David tiše zaúpěl. „Gaahh! No jo! Jděte si, kam chcete… stejně pro nás už jede záchranka.“
„Aawww! Díky, Dave!“ zakřičela géčka, chudáka manažera objali a pocuchali mu vlasy.
David se zašklebil a zakřičel. „Ještě víc mě obejměte a za dvě vteřiny bude v mých kalhotách dárek, který bude čekat na vaše uklizení!“
Chlapci se okamžitě odtáhli.
——————————
Po dlouhé chvíli, co jim David vysvětlil, jak mají být opatrní na veřejnosti, bla, bla, bla… konečně mohli chlapci odejít z místnosti. Ale tentokrát… s velkým problémem.
—————-
Flashback
—————-
„…a nevycházejte bez brýlí!“
Tom otevřel oči a podíval se na Georga, kterému po bradě tekla slina. Teď už mu nebylo tak zle z toho, že jde David do nemocnice. Všichni už ta pravidla znali, proboha! Tak proč pořád…
„…ale Saki pojede s vámi. Není nemocný, takže…“
Tom ztuhnul, Georg se probral a Gustav tiše vyděšeně vykřikl.
…Oni zapomněli na bodyguarda!!!!
————————
Konec flashbacku
————————
Chlapci byli zpátky u Gustava v pokoji, jejich nové místnosti na meetingy, všichni tři tvrdě přemýšleli.
Potřebovali se zbavit také Sakiho. Sakra. Jak to, že na něj zapomněli?!
Ježiši! Byl dost velký na to, aby si ho všimli, ne?!
„Víte… nejspíš bysme toho měli nechat a říct pravdu.“ Navrhl Tom.
Ostatní dva se na něj podívali a začali se smát.
Dredatý chlapec nakrčil obočí. „Co je?“
„To je ten nejlepší vtip, co jsem za celé roky slyšel. Dobrá práce, vole.“ Poplácal Gustav Toma po zádech.
Kytarista si povzdychnul. „Kluci, myslím to vážně. Uvědomujete si vůbec, co jste udělali?!“
„Ano, víme. Víme, že jsme utratili skoro 200€ za projímadlo, to je to, co víme.“ Odpověděl Georg, napil se ze své lahve s colou.
Tom cítil, jak se jeho mysl prohýbá pod tíhou viny. Chudáci nevinní lidé….
„A opravdu to nebylo jednoduché, zařídit, aby se všichni napili a aby to nevypadalo podezřele, věř mi.“ Dodal Gustav.
„Jo, Dunja byla moc podezřívavá.“ Řekl Georg.
Tom na své kamarády zíral, pusu dokořán. „Z čeho jste sakra vytvořeni?! To nemáte srdce?! Všichni jsou kvůli vám nemocní!“
Georg zamrkal. „A…?“
Tom se zvedl z gauče a utekl na druhý konec pokoje. „Oh můj bože, moji kamarádi jsou monstra! Jděte sakra ode mě pryč! Nechci být u vás!“
„Aww, Tomi, to ranilo moje city!“ usmál se Gustav.
Tom cítil, jak mu na čele nabíhá žíla podrážděnosti. „Neříkej mi tak…“
„Jo, to může jenom Billínek, co?“ zasmál se Georg.
Tom cítil, jak mu hoří tváře a zavrtěl hlavou. „NO STEJNĚ…! Já do toho nejdu! Řeknu Davidovi o tomhle šílenství a…“
Gustav se napil svého vlastního pití a opřel se líně o své křeslo. „Musíš Billa odnést dolů, až budeme zdrhat.“
„…vy jste šílení a my tohle musíme udělat!“ zakřičel Tom energicky, promnul si o sebe ruce.
Georg se otočil na Gustava a přihlouple na něj koukal. „…Jak tohle děláš…?“
Gustav se nevinně usmál. „Jak moc mi za tu informaci zaplatíš?“
„Kurva, no tak! Jsi bohatý! Nepotřebuješ peníze!“ zaúpěl naštvaně basák.
„Peníze jsou peníze, můj příteli. Nemůžeme je jen tak nechat odletět.“ Ušklíbnul se Gustav.
Georg na Gustava pár vteřin koukal a pak na něj pomalu ukázal prstem. „Ty… mě znechucuješ.“
„Díky.“ Zasmál se blonďák.
Tom si povzdychl a posadil se na gauč, vedle Georga. „Ale teď máme problém. Velký, vysoký se spoustou svalů a ošklivými brýlemi.“
„Tohle je špatný…“ přiznal Gustav. „Musíme zmizet ještě dnes v noci! Jak se zbavíme Sakiho za tak krátkou dobu?!“
„Proč se ptáš nás? Ty jsi tady ten hlavní mozek, ne? To je tvůj úkol, vědět tyhle věci.“ Odpověděl basák.
„Můj mozek mě opustil.“ Řekl jednoduše Gustav, rozhodil rukama do vzduchu.
Georg zfalšoval šokovaný výraz. „…Co? Žádné další dokonalé nápady?“
„Ne. Moje inspirace si vzala prázdniny.“ Zabručel Gustav, opřel se o pohodlné opěradlo.
„Gustav nemá mozek. Úžasné. Teď jsme všichni v prdeli!“ zatleskal Georg, načež na něj bubeník udělal vražedný pohled.
„Drž hubu a snaž se přemýšlet.“ Zamručel menší chlapec.
Georg se zlomyslně usmál. „Proč? Vždyť ty jsi říkal zrovna včera, že nemám mozek!“
Gustav ho probodl pohledem. Oh, taaaaaaaaaak moc si říkal o nakládačku!
Blonďák se usmál. „…Jo, to je pravda, promiň.“
Georg se na něj podíval, tentokrát opravdu překvapený. „Omlouváš se, protože jsi řekl, že jsem blb?“
Bubeník se ušklíbnul. „Ne, říkám promiň jako ‚Oh, zapomněl jsem, že nemáš mozek. Ožehavé téma. Už tě nebudu žádat o to, abys za nás přemýšlel‘, chápeš?“
Georg cítil, jak se v něm vaří krev. „Občas tě tak strašně nenávidím!“
„Oh, opravdu?“ řek Gustav, postavil se.
Tom si povzdychl. Tak oni taky…
„Jo! Nejradši bych ti jednu vlepil!“ zakřičel basák, taky se postavil a vyšel proti Gustavovi.
„No, tak do toho!“ řekl Gustav, sevřel pěsti.
Georg se zasmál. „Proč? Co uděláš?! Řekneš šílený uklizečce, aby mě zmlátila?!“
Tom vyvalil oči.
…
Oba, Tom a Gustav, se na sebe podívali s šokovanými úsměvy v obličejích.
Georg vypadal zmateně. „C-Co…?“
„Ty…“ řekl Tom, postavil se a poplácal basáka po zádech. „…jsi génius!“
Georg se na své kamarády podezřívavě podíval. „…Jsem?“
——————————
Bill byl zmatený. Tohle bylo ale sakra divný, moc divný horor. Nebylo to jako ostatní filmy. Tenhle měl znaménko nahrávání v rohu obrazovky a jeho kvalita obrazu nebyla moc dobrá. Vypadalo to jako opravdu staré domácí video.
Ale i kdyby… pak… proč to bylo v sekci hororů?
Bill nakrčil obočí, když se ve filmu objevila… jeho stará škola?
…
Jeho stará škola?
Bill se uchechtl. Tak proto to bylo v sekci s hororovými filmy.
Černovlasý chlapec zíral na obrazovku, snažil se rozpoznat lidi, kteří chodili před kamerou. Tohle bylo celkem zábavné, to musel přiznat.
Bill byl fascinovaný, díval se, jak mu kamera ukazovala chodby jeho bývalého ‚vězení‘. Oh na tuhle holku si pamatoval! Nikdy nepřestala nosit svoje copánky. Bylo to celkem divné. Bože… byla ošklivá jak prase…! Ooh! Tenhle učitel! Byl to jeho učitel na matematiku, argh, nenáviděl ho tak… Andreas?! Ahahaha! No to snad ne!
Bill nadšeně zatleskal rukama, když se malý blonďatý chlapec podíval do kamery se zmateným zamračením. Zpěvák se smál obličeji jeho nejlepšího kamaráda a cítil, jak uvnitř něj proběhla vlna nadšení. Nikdy si nemyslel, že by sledování jeho minulosti mohlo být tak zábavné.
„Hej! Andy!“
Bill se smál opravdu moc, když uslyšel Georgův hlas. Tohle si tak užíval!
„Čau, Georgu… kdes to sebral?“ zeptal se malý Andreas, ukázal na kameru.
„Ta je moje.“
Bill se usmál, skoro slyšel, jak se Georg hrdě usmívá.
Stále si pamatoval svoji reakci, když poprvé viděl Georgovu videokameru. Nebyli bohatí a ta kamera byla nová věc ve městě a sakra…! On mu tak moc záviděl.
„To je tvoje?! Ty máš kameru?!“ zakřičel Andreas.
„Dodal bych, že naprosto novou! Táta mi jí koupil k narozeninám.“ Řekl Georg zpoza kamery, když se po ní mladší z chlapců snažil natáhnout.
„Wow! Ty šťastlivče zasranej!“ kouknul se do kamery. Bill se zasmál. Andreas začal mluvit sprostě opravdu brzo.
„Nevíš, kde jsou dvojčata? Představení brzo začne! Nemůžou zmeškat…Hej!“ Bill se začal smát opravdu nahlas, když malý Andreas začal utíkat pryč, po chodbě.
„Hej, vrať se sem! Víš, kde jsou, co?!“ zakřičel naštvaný Georg.
Bill se usmál. Andreas byl sakra dobrý kamarád.
Slyšel, jak Georg ve filmu nadává a pak zahnul do jiné chodby.
Divné… ve škole skoro nikdo nebyl. Jen pár lidí utíkalo tím samým směrem.
To bylo divné. Tenhle den si nepamatoval. Co se stalo?
„Sakra, je skoro čas…!“
Skoro čas…? Na co?
Bill se zašklebil, když se otevřely dveře na pánské záchody. Oh ne! Nechtěl nahrávat, jak vykonává potřebu, že ne?!
Když se Georg natáhnul po klice, Bill si chtěl schovat oči, ale přestal, když Georg nedokázal dveře otevřít.
„Ah! Tady jste! Já věděl, že tam budete, Kaulitzovi!“ zakřičel Georgův hlas tak nahlas, že si Bill musel zakrýt uši.
„Jdi pryč,“ řekl povědomý hlas… byl tohle… jeho vlastní hlas?! Bill se zašklebil. Zněl tak divně… tak trochu jako holčičí…
„My nejdeme.“ Řekl další hlas. Tenhle Bill poznal dokonale. Tomův hlas.
„No tak, kluci! Představení začíná! Jste už alespoň převlečení?!“
„My.Nikam.Nejdeme.“ Billův hlas zněl opravdu naštvaně.
„Musíte! Jste…“
„Stromy!“ zakřičely dva naštvané hlasy.
„Jo… stromy. Hej! Je to velmi důležitá role, jo?“ řekl Georg a vylezl v druhé kabince na záchod, aby se mohl podívat na dvojčata.
„Jo, všichni si všímají stromů!“ řekl Tomův hlas sarkasticky.
Kamera chvilku ukazovala jen bílé zdi, ale brzo byla konečně nastavena do vertikální pozice, ukázala dva bratry.
„Jestli se takhle budete chovat i na jevišti, věřte mi, že si toho všimnou všichni!“
Bill se začervenal. Jeho malé já bylo pohodlně usazené na klíně svého bratra, jeho hubené ruce objímaly bratrův krk. Tom měl ruce na bratrových bocích, majetnická póza.
Vypadali, že jim je tak jedenáct.
„Jak to myslíš?“ zeptal se malý Bill, kamera mu trochu vadila, chudáka přístroj probodával pohledem.
„Pro boha, Bille… slez z Tomova klína! Je to divný!“ řekl nakonec Georg.
Bill cítil, jak jeho dech zrychlil, když se malý dredatý chlapec tulil ke svému bratrovi. Oh bože… takhle se v minulosti chovali…?
Takhle blízko si byli…?
„Co když nechci, aby slezl?“ řekl Tom, rukou pohladil Billa po jeho krátkých vlasech. Malý Bill si položil hlavu na bratrovo rameno, zavřel oči.
Bill cítil, jak něco uvnitř něj kleslo. Tohle mazlení… tak trochu mu chybělo.
Najednou… jako by mu v pokoji byla zima. Jako by tam byla až moc velká tma. A on se cítil až moc sám.
Slyšel, jak Georg vydechl. „Budete mít posraný myšlení, v budoucnosti, kluci.“
Bill se málem zakuckal. Bože… on měl pravdu!
„Nechápu to,“ řekl malý Tom, oči mu svítily nechápavostí.
„Já taky ne,“ řeklo mladší dvojče.
„To není důležité. Jen si pospěšte.“ Zaúpěl Georg.
„No dobře.“ Usmál se Tom. „Jsi připravený?“
Bill cítil, jak mu hoří obličej, když jeho mladší já otřelo svůj nos o bratrovu tvář. „Jsem, pokud jsi ty.“
„O čem tu zase mluvíte?“ zeptal se Georg zmateně.
„ÚTĚK!!!!“ zakřičela dvojčata ve stejný čas, zvedla se a utekla ze dveří kabinky.
„CO?! KAULITZOVI!!!!“ ZAKŘIČEL Georgův naštvaný hlas.
Bill se nad tímhle musel usmát.
Bylo to trapné, ano. Ale…
Něco na tom bylo…
Oh bože, co si to myslel? Že chtěl, aby se ho Tom zase takhle dotýkal?
…Možná.
Bill zaúpěl frustrací.
Malý Georg měl pravdu. Jejich myšlenky teď byly posrané.
Zpěvák vrátil pozornost k televizi a viděl, že se všechno naprosto změnilo.
Bylo tohle…
Vypadalo to jako školní jeviště a vypadalo to, že Georg byl mezi diváky.
Bill si pamatoval, jak na ně Simone ječela, protože jednou nešli na školní představení. Bylo to snad tohle?“
Bill našpulil rty, když obrazovka zčernala. Hloupý Georg zapomněl vypnout kameru nebo co?
Najednou bylo světlo zpátky a Bill cítil, že si to užívá. Chtěl vědět, o čem sakra to představení bylo. Teď už si to totiž nepamatoval.
Kulisy byly ulice, bylo tam zaparkované růžové auto.
Bill se usmál, když se objevila zvířátka ve velikosti lidí, a začala se hýbat, když začala písnička.
Divně oblečený chlapec skočil do auta a blonďatá dívka v minisukni vešla jeho směrem.
„Ahoj, Barbie!“ zakřičel chlapec.
„Ahoj, Kene!“ zamávala na něj nadšeně dívka.
Bill cítil, jak se mu obrátil žaludek. Co to kurva je?!
„Chceš se projet?“
„Jasně, Kene!“ přikývla dívka s nadšeným úsměvem.
„Tak naskoč!“
Bill nakrčil obočí. Tenhle úsměv znal.
Měl pocit, že ho odněkudy znal… ale tuhle holku si nepamatoval…! Nikdy před tím ji neviděl…
I’m a Barbie girl in the Barbie world
Life in plastic, it’s fantastic
You can brush my hair, undress me everywhere
Imagination, life is your creation!
Bill se teď už pomalu dotýkal obrazovky nosem.
Kdo byla ta dívka?
Ta blonďatá, v růžovém oblečená dívka, která tancovala po jevišti, šťastně zpívala refrén té strašidelné písničky. No… alespoň pro Billa byla pěkně strašidelná. Bože, bylo to tak… holčičí!… Dokonce i na něj.
Bill si všiml něčeho v jejích vlasech. Až moc to svítilo.
Opravdu až moc.
„…Paruka?“ zašeptal si sám pro sebe Bill.
——————————
„Já?!“
Georg hlasitě polknul, když se k němu Mexická uklizečka otočila s nedůvěřivým pohledem. Basák byl rád, že byl dobře převlečený. Neodvážil by se stoupnout si před ni jen tak bez ničeho. Měl na sobě starý, šedý smoking, vlasy měl stažené do culíku a na očích brýle. Oh, a nezapomeňme na falešný knír.
Oh bože, proč s tímhle vůbec souhlasil?
Tohle všechno byla Tomova vina! Proč musel dostat takový nápad?!
Horší… To Georg začal mluvit o té zlé paní…! Teď toho litoval.
„Přesně vy! Vyhrála jste rande s tajuplným gentlemanem z jiné země!“ zfalšoval Georg velký nabubřelý úsměv. Chtěl, aby věřila tomuhle šílenýmu příběhu, aby se odsud mohl dostat.
„Oh můj…! Ale já si nepamatuji, že bych se účastnila…“
„Oh, to si nedělejte starosti, slečno! Nepotřebujeme žádné papíry. Už máme vaše údaje.“ Mrknul na ni Georg a usmál se na ni věrohodně, stiskl jí jedno rameno.
Rozáriiny tváře zčervenaly a poplácala si zástěru, aby ze sebe dostala prach. Nadšeně se usmála.
„Oh… tak… kdy je to rande?“
„Dnes večer!“ řekl Georg, rozhodil rukama.
Mexičanka otevřela šokovaně pusu. „Tak brzo?!“
„Víte… jsme velmi zaměstnaná společnost! Máme ostatní věci, o které se musíme starat…!“ řek Georg omluvným hlasem.
Rozario vzala nervózně svoje koště a hrála si s ním v prstech. „Chápu… no… v sedm budu mít čas… mohla bych…“
„Super! Někdo pro vás v sedm dojde a pomůže vám s šaty a vlasy!“ usmál se přátelsky basák.
——————————
Georg teď natáčel zákulisí.
Bylo malé; úzká chodba se stolky na líčení a byl tam hrozný nepořádek. Byli tu učitelé a studenti, pobíhali, občas do sebe naráželi a na zemi ležely poházené věci.
Bill zmateně koukal, jak Gustavovi rodiče vběhli dovnitř, vrazili do Georga, který málem upustil kameru. „Opatrně!„
„Omlouvám s… oh… nejsi ty…? Oh, Georgu! Jak se máš? Jak se má tvůj otec?“ usmál se do kamery pan Schäfer.
„Máme se dobře, děkuju.“
Gustavova matka, malá, ale překrásná paní, zamávala do kamery a udělala manželovi parůžky, culila se.
Bill se zasmál. Vždycky měl Gustavovu matku rád. Vždycky měla smysl pro humor a uměla skvěle vařit.
„Ahmm, hledáme Gustava. Víš, kde bychom ho mohli najít?“ zeptal se pan Schäfer, trochu nervózně, protože do něj narazilo pár dětí, které se snažily svléknout.
„Taky jsem ho hledal.“ Řekl Georgův hlas.
„Oh, dnes večer byl skvělý!“ řekla Gustavova matka přímo do kamery. „Můj syn byl nejlepší, lidi! Ten nejlepší!“ houkla do kamery.
Bill se zamračil. Jak Gustav mohl být nejlepší, když tam ani nehrál? No, alespoň ho nepoznal. Bill přemýšlel, jestli nebyl převlečený za kytku jako ti ostatní.
„Zlato, co to děláš?“ vzal Gustavův otec svou manželku za ruku, aby ji zastavil od křičení do kamery.
„Jestli to nahrává, tak chci ukázat, jak hrdá jsem, sakra.“ Odpověděla blondýnka.
„Mami, tati?! Co tady děláte?!“
Kamera se otočila na druhou stranu místnosti a Billovi málem vypadly oči.
Sundal si paruku, a v růžových holčičích šatech… tu stál Gustav.
——————————
„COŽE si jí řekl?!“ zakřičel šokovaně Gustav, když se basák znovu posadil na gauč
„Hej, hej! Klid! V čem je problém?“ zeptal se Georg, sundal si knírek, který ho štípal.
Gustav si frustrovaně zatahal za vlasy. „Někdo, kdo jí pomůže s vlasy a oblečením?! Zešílels?! Jsme kluci! Nic o tom nevíme!“
„Máme Billa!“ řekl Georg klidně, jako by to byla ta nejracionálnější věc na světě.
…
Tom se plácnul rukou do čela. Oh bože…
Gustav nevěřícně na Georga zíral. „……Seš retardovanej?“
„Co? Bill tyhle věci zná!“ řek Georg na svou obranu.
„A vidíš ho tady snad někde?!“ zakřičel Gustav.
Georg vykulil oči. „Oh…“
„OhMůjBože! Jak můžeš bejt tak blbej?!?!“ křičel Gustav, chodil v kruzích.
„Zapomněl jsem na to, ok?!“ skousl si starší z chlapců ret.
Gustav zalapal po dechu. „On je ten hlavní v celém plánu! JAKS NA TO MOHL ZAPOMENOUT?!“
Tom cítil, jak k němu nadšeně běží migréna. „Hej! Přestaňte kluci! Tak dost! Něco vymyslíme!“
…
Gustav zíral na kytaristu, zamyšleně se prstem opíral o bradu.
Tom se na něj zmateně podíval. „Co?“
„Ty.“ Řekl bubeník, ukázal prstem na Toma.
Tom nakrčil obočí. „Já?“
„Ty.“
„Co je se mnou.“
„Sleduješ Billa, jak si lakuje nehty a tak, že jo?“ zeptal se Gustav a šel směrem ke staršímu z bratrů.
„ARgh… jo. Občas mu pomáhám… když on… počkat…“ odpověděl Tom nervózně.
Gustav se usmál.
Tom vykulil oči. „Nenenenenenene, nemyslíš na to, co si myslím, že myslíš!“
Georg se zašklebil. „Teď jsem zmatený. Co si myslí, že si myslíš, si myslí?“
Gustav se ušklíbnul. „Do práce, Tomínku.“
——————————
Bill byl v šoku.
Ne, šokovaný bylo moc lehké slovo. Bill byl traumatizovaný.
No… tak nakonec to byl horor!
Bill zíral na obrazovku, jak Gustavova matka objímala svého syna.
„Byl jsi ta nejhezčí holka v místnosti! Byl jsi skvěěělý, zlato!“
Gustav se na ni trochu usmál, očima se až zoufale podíval na svého otce.
Jeho matka si klekla a narovnala mu jeho růžovou sukni. „Oh, ta sukně ti tolik sluší! Chceš, aby ti maminka jednu koupila, až se vrátíme domů?“
„Mami, přestaň…!“ zaúpěl Gustav poníženě, když okolo nich prošly nějaké dívky, smály se.
„Oh, Gusti! Byl jsi tam skvělý! Nandej si tu paruku! Chci si tě vyfotit!“ řekla paní, vytáhla z kabelky foťák.
„Ale mami!“
„Řekni ‚Barbie‘, zlato!“ zazubila se, foťák před očima.
Gustav si povzdychl a nandal si svou blonďatou paruku, falešně se usmál. „Barbieee!“
„Hodný hoch! Oh! Taková hezká fotka! Tuhle budu chtít na stěnu našeho pokoje!“ nadskočila nadšeně paní.
Bill byl uprostřed hlubokého smíchu, když na chodbě uslyšel hlasy. Kurva.
Čas jít.
——————————
„Já? Jste si jistí?“ zeptal se Saki, otočil se.
„Samozřejmě! Říkala Němec, vysoký, svalnatý se sexy brýlemi. To jsi ty.“ Usmál se Gustav.
„To je až moc divný…!“ zašeptal si sám pro sebe Saki.
„Proč?! Nikdy sis nemyslel, že po tobě holky jdou?“ zasmál se Georg, poplácal bodyguarda po zádech. „Jsi taky muž! Jedna z nich s tebou chce jít na večeři. Tak co?! Jdi do toho! Už jsi single roky!“
„Myslíš…? Myslíš, že bych se s ní měl setkat?“ zakoktal se málem Saki.
„Potřebuješ přítelkyni, Pelko, věř mi.“ Přikývl Gustav.
„Ale, vy kluci…“
„My jsme v pohodě! Nedělej si o nás starosti! Hele, vždyť ani nebudeme pít. Půjdeme rovnou do postele. Bav se!“ zazubil se Georg.
„Ok… myslím, že se s ní tedy setkám…“ řekl bodyguard, promnul si nervózně krk.
„JO!“ zakřičel vítězoslavně Gustav, když vysoký muž otevřel své dveře.
„Nandej jí to, tygře!“ zakřičel Georg, když se zavíraly dveře.
„Oohhh, tohle je skvělé!“ vypísknul Gustav.
„Tohle je úžasný!“ zaradoval se druhý, skoro skákal.
Dva kamarádi si plácli. „Zvládli jsme to!“
——————————
„Zvládli jsme to!“ řekl Tom, když nalakoval poslední nehet na vínovou.
Paní vyskočila ze sedačky a utíkala k zrcadlu, zalapala po dechu. „Ooohh, kouzelná práce!“
Tom vydechl, unavený, vytáhl telefon. „Ok, tak jsme hotovi, zavolám svému kolegovi kvůli dalším informacím.“
„Oh samozřejmě!“ řekla uklizečka, ani mu moc nevěnovala pozornost. Pózovala před zrcadlem, usmívala se. „Oh bože, jsi tak ŽHAVÁ, baby! Yeaahhhh! Mexická síla! Woooo!“
Tom ignoroval její divoké křičení, čekal, až to Gustav zvedne.
„Jo? Gust… chci říct… Johne! Je připravená… ano. Teď? Ok.“
Tom zavřel telefon a podíval se na tlustou paní, která skoro líbala chudáčka zrcadlo. „Oh babe… podívej na ty oči… oh, máš ty nejlepší rty, že ano? Jo.“
„Argh… dovolíte?“ zavolal Tom.
Paní se na něj nadšeně podívala. „Oh, ano? Co?“
„Jste připravena jít?“
Rozario k němu šla, chytla ho za ramena, ušklíbla se. „Děvče… Nemáš tušení jak…“
——————————
Gustav a Georg se schovávali za gigantickou kytkou v restauraci, sledovali dvě hrdličky, jak se spolu smějí. Gustav se usmál. V budoucnosti by mohl být dohazovač. „Kolik je?“
„Skoro jedenáct. Jak to jde? zašeptal za nima hlas, oba chlapci nadskočili.
Géčka se otočila a s hororem v očích na Toma koukala.
„Co?“ zeptal se kytarista.
Gustav si Toma znechuceně prohlídl. „Proč… máš na sobě šaty?“
Georg se uchechtnul. Tom byl vážně vtipný.
Dredy měl na hlavě naaranžované, měl na sobě žluté šaty s modrými kytičkami. Poznal to jako jedny ze šatů Dunjy. Oh bože… jen se modlit, aby na to nikdy nepřišla.
„To jste si mysleli, že k ní půjdu bez přestrojení? Málem mě přinutila sníst moje vlastní zvratky! V žádném případě!“ řekl starší z bratrů, založil ruce.
„Pravda…“ přiznal Gustav, znovu se podíval na ten pár.
„Takže spolu vycházejí?“ zašeptal Tom.
„Fakt dobře, jestli se ptáš.“ Řekl mu bubeník.
„Skvěle.“ Usmál se Tom.
Gustav si skousnul ret. „Tome?“
„Humm?“
Nejmenší z chlapců se podíval na svého kamaráda a zašklebil se. „Pro lásku boží, jdi se převlíknout. Šílím z tebe.“
„Oh. Jo. Půjdu k sobě do pokoje.“ Řekl Tom.
Gustav přikývl. „Jdeme s tebou. Jen nám dej minutu, abychom jim mohli poslat šampaňské.“
Tom se ušklíbnul. „Snažíte se je opít?“
Gustav se nevinně usmál. „Nechceme, aby nás někdo přistihl, nebo ne?“
„Geniální.“ Řekl kytarista a poplácal kamaráda po rameni.
„Já vím.“
„A skromný.“ Zasmál se dredáč.
„Jsem hned zpátky.“ Řekl Gustav, odešel z křoví směrem k baru.
Tom si povzdychl.
Už byl skoro čas. Teď jediné, co ještě musí udělat, je zabalit si věci, unést Billa až bude spát, sehnat auto a odjet k nim do bytu.
Bože… byl tak nadšený. Chtěl, aby všechno šlo tak, jak mělo.
Tom se usmál.
Nemohl se dočkat…!
Georg si odkašlal a Tom se na něj tázavě podíval.
Basák se usmál, jak nejlíp uměl.
„No… pěkný nohy.“
autor: Emma Kafrum
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Ten konec to toálně zabil 😀
Ahhhh, nemůžu se dočkat dalšího dílu! Asi si ukoušu prsty, než příjde neděle TT__TT
Tohle ja tak naprosto geniální…nechápu, jak to může někoho napadnout. Taková kravina a já se tu řežu, jak magor. 😀 😀 Gustav "Barbie", nene…:D 😀 Já se tak těšim, až ten "plán" uskuteční a že určitě vyjde. 😀 😀
božeee :D:D tahle story je užasná! 😀 těším se na další díl!
No tak to je moc 😀 😀 sem se tlemila od začátku do konce 😀 nevim jestli je vtipnější představa dvojčat jako stromů, Gustava jako Barbie (původně sem myslela, že to bude Bill) nebo Toma ve žlutých šatech s modrýma kytičkama 😀 no a ten konec tomu dodal, prej: no, pěkný nohy 😀 😀
utírám si slzy a strašně se těšim na pokračování, miluju Signed In!
Pěkný nohy :DDD
Tomovy chlupaté nožky 😀
Uniesť Billa??? 😀 čo? a čo potom??? joj som taká zvedavá a nedočkavá :D… och a tá kazeta ja som vravela že to bude nejaký trapas 😀 a bol ešte väčší než som si pôvodne myslela 😀 Gustav alias Barbie 😀 omg xD no ja raz umrem :D… a Tom v žltých šatičkách ach nejak mi to nejde predstaviť 😀 a jeho pekné nohy xD och ja by som ho tak strašne chcela v tom momente vidieť :D… a akože oni traja si kľudne môžu založiť zoznamku 😀 tie ich nápady 😀 mňa by strašne zaujímalo že kde tá autorka na to chodí veď to neni možne 😀 ale štve ma že v tomto dieli sa Bill s Tomom nerozprával alebo tak niečo ale snáď nabudúce keď už konečne uskotočnia ten ich úžasný plán sa dočkám 😀 a snáď bude aj niečo viac 😀 možno taká pekná pusa aaach tu by som uvítala :D… skvelé milujem tento príbeh najviac zo všetkých 😀
No… lidi tohle mi nedělejte! Já zase nebudu moct vydržet do další neděle! Tohle né! T-T
Ehm… Jinak Gugí jako Barbie… xD Myslím, že budu mít dneska pěný sny, no 😀 Myslím, že sem se celý díl jenom prosmála. Ta část, kde se Bill dívá na to video, jak je tam s Tomem… To je také ťutí. Jejasný, že by to Billovi chybělo.. A chybí, že jo? Určitě ^^ … Mě by to taky chybělo, jako xD Okay.
Hlavně ať už co nejrychlei uskuteční ten plán a je to! Nooo tááák.. Prostě honem! Ale bojím se, že něco nevyjde 🙁 Co když se dvojčta… nějak víc pohádají? Nebo něco skřípne? Oh, na to nemyslet… Bude to OK ^^ Že jo?* Jinak zase luxusně úžasný díl 🙂 ♥ *Love it*
[5]: "Tomovy chlupaté nožky :D" → Zabito xDDDDDDDDD
Myslím, že vše již tu bylo řečeno (napsáno)… a jak jsem již komentovala u minulých dílů: děkuji. děkuji strašně moc, že tuhle povídku překládáte ♥♥
btw: příště to budu muset číst v nějakou ranní hodnu… ségra chtěla spát, ale její šílená sestra a její smích ji v tom zabránili xD
OMG, to jsou taková zvířata xDDD Kde na to chodí, na ty šílenosti xD Myslím, že David už ten teror dlouho nevydrží, a to rande pro Rozárii, chudák Saki xDDD Je to prostě šílené…xD
Géčka jsou tam děsná monstra:_D.. ale bez nich by tam asi nebyla taková prdel xDDDD
Georg a Gustav jsou prostě šílení – celej jejich tým lituju.
Už se těším na uskutečňování jejich, jistě geniálního, plánu.
nééé já nechci koneeec 😀 🙁 sem tak zvědavá jak to dopadne:-)
Báječný díl!!! 😀
Velký, vysoký se spoustou svalů a ošklivými brýlemi. //nejlepší charakteristika, kterou jsem na Sakiho kdy četla 😀 😀 Fakt mě to dostalo! 😀 A on ani Gustav jako Barbie mě nenchal klidnou… ovšem na konec nemá nic!!! 😀 Konec je snad ten nejlepší konec všech dílů těchto povídek 😀
skvělý opět paráda 😀 už tě těším až tom bude unášet billa 😀
Ty teda maj plány parada.Jdu na další díl.