autor: Neilinka & Cerike
Bill
Nesoulad
Když mi říkal ten svůj dlouhý proslov, měl jsem chuť mu něco odseknout, ale nechtěl jsem mu skákat do řeči. Byl jsem na něj trochu naštvaný. Jaké si představoval, že to bude? Že závislák jako já mu skočí kolem krku za možnost odvyknout si od drog a bude ho poslouchat jako věrný pejsek?
Byl jsem z toho celý mrzutý a šel jsem se vykoupat. Přemýšlel jsem, že jestli se hádáme už teď, jaké to bude za pár dní, týdnů, nebo měsíců. Let?
Vylezl jsem ze sprchy a nalezl Toma v kuchyni u vodky. To tedy začíná brzo. Jestli už teď má nervy v hajzlu, začínal jsem trochu litovat toho, že jsem na tu „odvykačku“ přistoupil.
„Pojedu zítra do Berlína. Je to jen na tobě, jestli chceš jet se mnou, můžeš. Budu rád, ale pokud ne, nemůžu ti poroučet.“
Znělo mi to v uších pořád dokola.
„Zlobíš se na mě. Ale nemáš vlastně proč. Já se na tebe taky nemůžu zlobit. Myslels to se mnou dobře. Měl jsi dobrý úmysl, Tome a já to oceňuju. V jednu chvíli jsem snad i věřil, že to dokážu, když budeš stát při mně, ale asi jsem se mýlil.“ Sedl jsem si na jednu ze židlí u stolu a pokračoval.
„Víš, jde o to, že mi vyčítáš něco, až když je příliš pozdě. Musíš to brát tak, že feťák má dvě podoby. A tu příjemnější vidíš právě teď. To, co jsi viděl ráno, byla ta druhá polovina. Jenže ta si jde tvrdě za svým. Tím myslím, jak víš, za drogami. Nemáš ani ponětí, jak těžké je tu ovlivněnou polovinu ovládat, zvlášť, když je tělo na její straně. Skočil jsi do toho po hlavě, bez jakýchkoli informací a předchozích přípravných kroků.“
Dal jsem mu jasně najevo, že to podělal. Neměl ani páru o tom, jak moc jsem se snažil. Poté, co mi dal to víno a prášky, jsem se klidně mohl zvednout a dosytit se perníkem. Neudělal jsem to. Chtěl jsem to dokázat, kvůli němu. Ale dnes ráno to bylo prostě příliš silné a on mě nechal se od něj vzdálit. To neměl dělat.
„Feťákovi prostě nemůžeš jen tak věřit, rozumíš? Když je v absťáku, udělá prakticky cokoliv, aby se k droze dostal, ale to nepochopíš, dokud se do té situace nedostaneš, Tome. Do toho Berlína s tebou pojedu rád.“
Tím jsem ukončil svou řeč a nechával ho, ať si to přebere v hlavě. Mezitím jsem si zapálil cigáro a ničil si tak svoje drahocenné plíce.
Nikotin byl taková droga pro mimina. Ti, co byli závislí na cigaretách, se možná kolem dvou vykouřených krabek denně přibližovali k poznání, jaké to je, když si nemůžete zapálit svévolně další. Když víte, že každá trafika je napěchovaná tisíci takových bílých tyčinek a vy k nim máte zakázaný přístup. Silní kuřáci by vzali páčidlo a vloupali se tam, jen aby si mohli jednou bafnout. A s pikem to bylo milionkrát horší.
Tom byl asi jaksi pořád uražený. Nemluvil se mnou. Na mé vyjádření o Berlíně zamrmlal, že si mám sbalit a že vyrazíme brzy ráno. Nic o drogách, nic o tom, jestli si mám vzít matroš s sebou. Pokud ano, musel jsem se ještě stavit za mým Déčkem. Nehodlal jsem zkoušet berlínský neproklepnutý dealery. Bůh ví, co za humus by mi prodali.
Ale Tom mi neodpovídal. Šel na noc domů, aby si taky mohl sbalit. Přišlo mi to, jako by to trochu vzdal. Dal mi volný prostor pro neomezené fetování. Alespoň do zítřejšího rána. Zvědavostí, co tam chce dělat, a proč mám jet s ním, jsem skoro nespal. Dal jsem si schůzku a koupil si dostatek péčka.
Procházel jsem se nočními ulicemi a vůbec neměl strach. Normální lidi se v noční chůzi ohlížejí, poslouchají vnímavěji různé zvuky a děsí je nenadálý pohyb stínů. Já to nevnímal.
Nevyznal jsem se sám v sobě. Proč vlastně jedu s člověkem, který mně štve, do Berlína? Protože jemu jedinému na mně aspoň trochu záleží. Protože si mě všimnul, a ať už z jakýchkoli důvodů, nepřestal se se mnou bavit, když zjistil, co jsem zač.
Ano, bylo to tak. Tom se o mě jako první po dlouhé době zajímal. A mně to bylo příjemné. Sice jsem prožíval sex s mnoha různými kluky z komunity, ale to, co jsem zažíval s Tomem, bylo odlišné. On mě poslouchal, vnímal.
Nechtěl mě na sex, kvůli prachům nebo tak. Zajímal jsem ho já, se svými klady i zápory. Myšlenku nad tím, co momentálně převládá, jsem rychle zahnal.
Tom pro mě zkrátka hodně znamenal. Ale pořád jsem si ho pod kůži nechtěl připustit natolik, aby mě ovládal. Měl jsem strach. Být ovládán mě děsilo. A proto jsem se chtěl zbavit drog.
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
ano doufám,že to Bill ted myslí vážně a bude se snažit i když to rozhodně nebude lehký..
Billa nechápu, vlastně trochu i chápu, ale víc nechápu xD Každopádně udělal ten nejdůležitější krok, sám se rozhodl skončit, a to je super. Jenom se nemůžu zbavit pocitu, že aby to dokázal, bude ho Tom muset nechat zavřít na odvykačce, sami to nedokážou…
wow…
Poslední tři odstavce *in love*
Holky, zdá se mi to čím dál lepší =)
Jen tak dál…
tak jestli to Bill myslel opravdu vážně, není vyloučený, že by to mohl dokázat…jenže je tu jedno velké ALE…ale pochybuju, že by to zvládl úplně bez odborné pomoci…honem dál, jsem napnutá…=)