autor: Estricnina
Musíš začít pomalu zrychlovat
22:58
Odesláno na adresu: TDeluxe89@yahoo.de
Myslím, že někdo nebo něco na mě cosi ušil.
Myslím, že exploduju, a myslím, že mi vyšumí mozek.
Tohle bude znít naprosto hrozně, ale jsem v rozpolceném stavu a není z toho žádná cesta ven. Přivádí mě to k šílenství a nevím, s kým si o tom promluvit, aniž bych musel zveřejnit podrobnosti.
Ani s tebou ne. Tak moc špatné to je. Můj mozek říká jednu věc, moje srdce říká jinou, a pokud to opravdu chceš vědět, moje tělo se tlačí kupředu takovou rychlostí, že ani nechci přemýšlet nad tím, kam by se dostalo, kdyby jeho součástí nebyl i můj mozek.
Tohle je velká věc, opravdu velký problém. Jsem logická osoba; vím, co je špatné, a co je správné, co bych měl udělat, a co bych neměl.
Tohle je poprvé, kdy jedna moje polovina říká, že to je správné, a druhá polovina, že to je špatné.
Špatné. Špatné. Co mi navrhuješ, ó mocný? Tvoje rady stojí za prd, ale v tomto okamžiku beru jakoukoliv radu.
Když už mluvíme o tobě, což, jak se zdá, děláme pořád, ´zakašlání´, hledal jsem tě na tom festivalu. Měl jsem oči opravdu otevřené a musím přemýšlet, jestli jsem tě viděl. Ty jsi mě viděl?
Víš… nevyšiluj, když už tohle říkám a tak, ale… nebylo by to cool, kdybychom se našli? Záměrně? Jako že bychom vymysleli nějaké tajné gesto, nebo bychom na sobě měli něco specifického, o čem bychom věděli jen my dva, že to ten druhý bude mít na sobě, a našli bychom se? Jen si myslím, že možná, víš… by setkání nebyla tak špatná věc. Poznat tě osobně? Já tě znám, chci si to myslet, a ačkoliv kamarád bez tváře je obvykle úžasný, občas je to docela osamělý pocit. Já nevím. Vědět, že tam někde v davu je takový dobrý kamarád a já ho nemůžu vidět, je… divné. Včera ses mi zdál být opravdu daleko, ačkoliv s vědomím, žes tam byl, jsem měl pocit, že jsi právě tak blízko.
Hádám, že dneska jsem se vším v rozporu, přesně ve velkolepém středu.
Jestli k tomu budeš mít nějaké nestydaté komentáře, tak s tebou zametu, ty babko.
Půjdu se utápět a truchlit a sám sebe litovat, takže pokud budeš mít šanci, ozvi se.
PS: Co se ti na tom festivalu líbilo nejvíc, maskovaný muži, pokud jsi tam šel? Já jsem si užil to roztomilé vystoupení základní hudební třídy k písni ´Lights on the Christmas Tree´. Ať už je učí kdokoliv, musí být skvělý.
Ale moje oblíbená část přišla až potom. Nemůžu ti říct proč, ale ať už jsem dneska v jakkoliv špatné náladě, včerejší večer byl opravdu… Já nevím. Úžasný. Ten festival byl skvělý. Doufám, že sis ho taky užil.
Doufám, že ses usmíval a držel sis někoho blízko sebe, stejně jako jsem měl tu šanci já.
***
Byly tam všechny příznaky: bledá tvář, ledový pot, nadměrně bušící srdce na pokraji úplného zastavení – byl z něj jeden velký chaos připravený se zhroutit uprostřed davu fotbalových hráčů a postarších lidí.
Autobus byl přecpaný a jednoduše se nepohyboval dostatečně rychle.
Měl přesně osm minut na to, aby se dostavil do budovy soudu, a čas se s každou autobusovou zastávkou pohyboval rychleji a rychleji. Vnitřně zasténal, když do něj vrazil jeden z páchnoucích fotbalistů, ačkoliv bylo docela zábavné, jak mladík okamžitě couvnul, jakmile zvedl pohled k vynervovanému kytaristovi; Tom se musel usmívat tomu, jak z něj byli lidé občas automaticky vystrašení.
Upravil si šátek, jak se co nejvíce snažil, aby nezačal netrpělivě podupávat nohou, když autobus konečně odbočil a přiblížil se k jeho zastávce. Postarší dáma jej švihla hůlkou do lýtka, jakmile se pohnul směrem ke dveřím.
„Dávej pozor, gaunere!“ Řekla posměšně vysokým hlasem a Tom zatoužil se sehnout a ránu si promnout, ale neměl k tomu absolutně žádný prostor.
„Sorry,“ omluvil se úsečně a vyskočil ze dveří, jakmile autobus zastavil.
Jakmile záplava automobilů zpomalila, přeběhl přes ulici a nakrčil nos, zatímco vyběhl po schodech do soudní budovy. Začínám být měkký. Omluvil jsem se, když ona mě praštila tou zatracenou hůlkou. Něco je se mnou špatně.
Poblíž dveří stál Anthony a přiložil si úlevně ruku na srdce, když k němu Tom doběhl. „Jste tady! Příšerně se mi ulevilo,“ řekl ten malý muž, upravil si své brýle a poplácal Toma po rameni. „Je čas na večírek.“ Rozpačitě se usmál a Tom mohl říct, že se snažil znít méně vážně a povzbudivěji, ale příliš mu to nešlo.
„To zní dobře, člověče,“ řekl Tom, a jakmile se trochu sebral, nabídl Anthonymu zvednutou pěst. V duchu se dobrotivě rozesmál nad tím, jak dlouho Anthonymu trvalo, než zpracoval, jak má na to gesto zareagovat, a srdečně se usmál, když se muž otočil a šel napřed.
Kapsa na bundě mu zavibrovala a Tom telefon bez zaváhání vytáhnul a otevřel, jen aby v něm našel zprávu od svého nového kamaráda ´rozvratitele jeho domova´.
Kde jsi? Naše třída přijde na řadu v sedm, prosím, buď tady, abys to viděl 🙂 Pořád jsi na tom ´jakjenmámtuvěcnazvat´, že? Doufám, že to brzo skončí. Totálně chci, abys tohle viděl. =0
Zastavil se uprostřed kroku a těžce vydechl, zamračil se, než se rozhodl okamžitě odpovědět.
Nebude to na dlouho. Jakmile to skončí, jsem tam.
Slunce už se chystalo zapadnout a poslední zbytky jeho paprsků prosvítaly mezi holými větvemi stromů Treptower Park, ale nezanechávaly ho ve tmě. Pozemky osvětlovaly vánoční lucerny, lemovaly chodníky a visely z již rozsvícených pouličních lamp. Chladný, brzký zimní vítr narážel do davu lidí, proplétal se mezi pouličními prodejci a povzbuzoval malé zvonky k tanci, ačkoliv jejich melodie splývala s živou hudbou s prapodivnou brilancí. Páry se k sobě tulily a rodiny se smály, a malé děti spěchaly, aby se posadily Santovi na kolena, protože nevyhnutelné veselí napadlo systémy všech. Žádný sníh ještě nepadal, ale ve vlhkém vzduchu byla sladká příchuť, která provokovala, že dnešní večer se park oblékne do bílé.
A z toho byl Bill vzrušený.
Pohlédl dolů na svého neklidného kamaráda a pomalu nadzvedl obočí, když se Gustav zavrtěl, pokrčil rameny, občas zakašlal a zamlaskal jazykem.
„Zapomněl sis dnes ráno vzít své léky proti šílenosti?“
„Ess-Téé-Eff-Júú,“ odpověděl Gustav, jeho výraz byl nečitelný. Bill nakrčil obočí a chvíli nad tím přemýšlel, než odpověděl.
„Mé znalosti angličtiny nejsou vynikající, ale věřím, žes mi řekl stfu.“
„Jo, tak nějak to asi bude.“
„Felicia?“
„Dalo by se to tak říct.“
„Ach.“
Bill se ušklíbl a vrátil svůj pohled k jevišti před nimi. Právě tam vystupovala základní dramatická třída z jejich centra a on sledoval, jak se doprostřed pódia došourala malá postava a vykřikovala ´Kris Kringle přichází, Kris Kringle* přichází!´
„Kolik je hodin?“ Zašeptal Gustav a šťouchl loktem do Billa, aniž by spustil pohled z jeviště.
„Ona přijde, Romeo.“
Starší z nich zatnul zuby a vycedil: „Myslel jsem kvůli našim dětem. Jdeme na řadu v sedm, že?“
„Správně, a…“ protáhl Bill, vytáhl svůj mobil a zamžoural, aby viděl na čas v temnotě shromážděného publika. „Je 18:20, máme čas na oddech.“
„Já potřebuju dýchat,“ zabručel Gustav a vypadal, jako by byl připravený sejmout tatínka ve středním věku, který zabral místo vedle něj.
„Musíš se uklidnit,“ zazubil se Bill hravě. Když se pohnul, aby svůj mobil zase uklidil, zavibroval mu v ruce. Zvědavě otevřel nově příchozí zprávu a s široce rozevřenýma očima si ji přečetl. Okamžitě se otočil a zvedl hlavu, využil své výšky a postavil se na špičky, aby pohlédl přes dav lidí.
„Žádné štěstí?“ Ozvalo se tichým hlasem a Bill se otočil doleva, aby tam našel Felicii, jak se na něj zlomyslně šklebí, na prsty si natáčela volně visící purpurové trsy chmýří ze svých velkých klapek na uši. „Koho hledáš?“
„Santa Clause,“ odpověděl Bill a protočil oči. „Jsem trochu zklamaný.“
„Nemyslím si, že se mi vejdeš na kolena, ale mohla bych to zkusit, pokud se pak budeš cítit líp,“ řekla sugestivně Felicia a starší dáma, která stála před nimi, na ně hlasitě sykla.
Gustav vykoukl zpoza Billa a krátce Felicii zamával a ona se usmála a sladce to gesto oplatila.
„Tak pojďme, přesuneme se, než nás zmlátí dav vzteklých rodičů,“ pokynul Bill a všichni vyklouzli z míst pro stání při sledování živého vystoupení. Bill se lehce zasmál, když zahlédl vesele vypadajícího Santu nedaleko od nich, ale Gustav okamžitě zavrtěl hlavou, než by jej mohlo napadnout se na něj jít podívat. Spodní ret se mu zachvěl, když našli cestu, myšlenka na to, jak přivádí Gustava k Santovi a pořizuje fotografie, to by bylo vrcholem jeho dne.
„Kde je Al?“ Zeptala se Felicia, jakmile bezpečně procházeli po mírně přeplněném chodníku a jen se vyhnula dítěti ozbrojenému dortem, které proběhlo kolem ní.
„Je ve svém stánku a prodává masu svých ´Vánočních mistrovských děl´.“ Bill vydechl do chladného vzduchu a jeho dech zakroužil ve viditelném bílém proudu kolem jeho rtů. Felicia mu věnovala pohled plný očekávání, ale Gustav ji to osvětlil místo něj.
„S Richem.“
Felicia se upřímně pokoušela věnovat mu soucitný pohled, ale jen tak tak se jí podařilo zadržet zahihňání, které se jí tlačilo přes rty. „Chápu. Už jsi měl kávu?“
„Ne. Chci, ale musíme počkat. G a já se musíme za pět minut sejít s dětmi a připravit je,“ řekl Bill, než se zastavil před stánkem s tretkami. Došel ke stolu a šťouchl do ručně vycpaného sněhuláka, než zvedl sněhovou kouli a pobaveně ji otočil.
„Jako dítě,“ okomentoval to Gustav a podíval se na Felicii. Ta se zachichotala a pevněji si kolem sebe utáhla kabát.
Bill jeho komentář zachytil a zazíral na Gustava zpod svých řas, aniž by zvedl hlavu, než se vrátil ke hře se sněhovou koulí. Zatřásl s ní a zářivě se usmál, než zvedl ze stolu další a také s ní zatřásl. „Lisho, co znamená stfu?“
Felicia povystrčila spodní ret. „Stfu?“
„Jo, vyhláskovaně ´Ess-Téé-Eff-Jůů´.“ Bill uvolnil několik prstů, aby otočil hudebním knoflíkem pod jednou z koulí a spokojeně sevřel rty, když se ozvala vánoční melodie.
„Ess, Téé… ach. ´STFU**´, uvažovala, povystrčila jazyk a rozesmála se. Gustav se na ně oba zazubil, ale zůstal zticha, zatímco Felicia dlouze dumala. „Kdo ti něco takového řekl?“
„Mmm, Gustav,“ řekl jí Bill téměř neslyšným hlasem, stále velmi zaujatý vánočními hračkami.
„Oh, vážně.“ Felicia koutkem oka pohlédla na menšího muže a čile na něj mrkla. „Je to jen další hloupý hovorový výraz. Znamená to ´Děkuju, já vím´.“
„Já bych ti nikdy neřekl nic ani vzdáleně krutého, Bille,“ dodal Gustav a povystrčil spodní ret v příšerném pokusu o nevinnost.
„´STFU´, Gustave,“ řekl zamítavě Bill, pokrčil rameny a položil sněhové koule. Přikývl na prodejkyni a poslal poslední pohled natahovacímu perníkovému panáčkovi, než se od stánku odtrhl. Gustav si odfrkl a Felicia se zazubila a Bill na okamžik pohlédl na oblohu.
„Víte, myslím, že ty děti zvládnu sám,“ zauvažoval nahlas. Zabořil si ruce v rukavicích do kapes a zamyšleně naklonil hlavu na stranu, když znovu vykročil, jeho přátelé následovali těsně za ním. Gustav zvedl obočí, ale Bill pokračoval ve své myšlence. „Felicia by si určitě dala nějaký vaječný likér. Gustave, proč ji nevezmeš k nápojům, a já se zatím setkám s dětmi? Prostě ji nechci nechat samotnou. Nevěřím Richovi.“ Zvedl ruce k obličeji a zabořil klouby do svých větrem ošlehaných tváří.
„Bille…“ Felicia měla v úmyslu jej přerušit, ale Gustav odpověděl vzdáleně nadšeným hlasem.
„Jo, to zní dobře. Pokud jsi s tím v pohodě, prohlásil blonďák rozvážně a snažil se příliš nehýbat, protože se obával, že to bude znít vágně.
„Ano, samozřejmě, ale – Bille, potřebuju s tebou mluvit o něčem docela důležitém, a-“ Felicia zabručela, když ji Bill znovu přerušil a spokojeně zatleskal.
„Nedělej si starosti, řekneš mi to po vystoupení, okay? Perfektní, uvidíme se za chvilku. Gustave, ne že ten vaječňák něčím řízneš.“ Věnoval svému kolegovi falešně vážný pohled, než se pozadu rozešel a posílal jim dlaní veselé polibky. „Nezapomeňte je extra hlasitě povzbuzovat!“ S těmito slovy zmizel do oceánu lidí a zanechal tak Gustava s Felicií, a Felicii s jejím nepohodlím.
„Gratuluji!“ Anthony se na Toma usmál a vesele napřáhl ruku.
Tom přikývl, ruku přijal a energicky s ní potřásl. „Díky. I když to všechno byla vlastně vaše práce; plně si toho vážím.“
Došli na konec chodby a otevřeli velké dveře, ovál je chladný venkovní vzduch. Tom si olízl suché rty a snažil se ignorovat násilné vibrování svého telefonu, zatímco se zdvořile soustředil na Anthonyho.
Když vyšli ven, kolem Toma prošla vysoká blondýna a zazírala na něj nevelkýma modrýma očima. Tom se k ní otočil a přimhouřil své vlastní, nejistý, jestli mám mít pocit, že si od samotné Jeleny tento pohled zaslouží.
„Musela jsem dnes svou dceru poslat ke své sestře. Propásnu její dnešní zpěv kvůli téhle bohem zapomenuté chybě – doufám, že jsi šťastný. Ten nádherný domov pro takového grázla,“ prohlásila, aniž by zbytečně ztrácela čas tím, že by to, v co očividně skutečně věřila, zamumlala.
Tom potřásl hlavou, ta žena mu ani nedala čas na odpověď, než se rozešla ze schodů. Naprosto jej nenáviděla a Tom musel uvažovat nad tím, proč jej všichni nenáviděli, aniž by ho poznali; měl to napsané na čele? Velký nápis, který říkal: ´chovej se ke mně jako k blbci´?
Cítil se provinile a neměl tušení proč; nemyslel si, že by měl kvůli ní cokoliv cítit.
Zapnul si bundu a podruhé inicioval potřesení rukou, zatímco Anthony drkotal zuby a smál se.
„Lidé mají tendenci být zahořklí,“ řekl omluvně a pevně Tomovi potřásl rukou.
„To nic,“ řekl Tom a pokrčil rameny. Poslouchejte, ještě jednou vám děkuju. Vážně jste to pro mě zvládl. A, víte, pro mého tátu taky.“ Tom jeho ruku pustil a okamžitě si nasadil své nové rukavice, než právníka poplácal po rameni.
„Kdybyste někdy potřeboval cokoliv jiného, pak víte, komu zavolat,“ usmál se Anthony a Tom otevřel ústa, ale jeho mobil začal opět vibrovat a lechtal jej na břiše.
Omluvil se a telefon vytáhl, než vsál mezi zuby svůj ret, zatímco četl nové zprávy.
Doufám, že to jde dobře. Pořád tam visíš?
–
Jsme na řadě za 10 minut… Doufám, že to stihneš. Já vím, jsem sobecký, už přestanu útočit na tvůj mobil.
–
… ):
Tom cítil, jak se mu sevřelo srdce, a hluboce se zamračil, zavřel telefon a zastrčil ho do kapsy. „Omlouvám se, pane Bergmanne, musím běžet. Něco jsem slíbil a někdo na mě čeká a…“
„Už ani slovo; sliby pro tyto speciální osoby by nikdy neměly být porušovány.“
„Oh?“ Řekl Tom a udělal krok vzad, chtěl už jít, ale byl velmi zvědavý na Anthonyho pozorování.
„Nejlepší je svou přítelkyni nenaštvat, líbí se jim, když je posloucháte. Ukázat se včas, být na místě, když o to požádají; je to záhada, nebo ne?“ Sám pro sebe se rozesmál a ukázal Tomovi palec nahoru. Tom naklonil hlavu na stranu a věnoval Anthonymu zvláštní pohled, druhý muž lehce potřásl hlavou. „Jen šťastný odhad; vaše oči vás prozradily. Každopádně, promluvíme si později a všechno dokončíme. Teď už běžte a dejte na sebe pozor!“
„Vy taky!“ Tom zamával a otočil se, vyrazil ulicí, aby chytil autobus na kraj města. Opět se nacházel na okraji toho, že přijde o něco důležitého, a s pouhými devíti minutami a párem obnošených tenisek musel doufat, že tentokrát bude štěstí na jeho straně.
Bill si povzdechl, když zatahal za límeček Henryho neposlušné košile, aby ho upravil, zatímco jedenáctiletý chlapec zakňučel. Henry zasténal a zavrtěl se a Bill byl téměř v pokušení naslinit si palec a otřít chlapcovu tvář, jen aby mu dal něco, na co si mohl opravdu stěžovat.
„Dobře, jdi do řady,“ Bill vstal a zavrtěl hlavou, když chlapec utekl, aby se připojil k ostatním, z nichž se někteří skrývali za nějakým nadbytečným závěsem ve hře, namísto toho, aby stáli všem na očích, jak měli.
Poplácal se po tvářích, zatímco pohlížel do zákulisí. Cítil malý nával hrdosti, jak tady stál se svou hudební třídou. Jen vědomí toho, že za pár minut předvedou výkon, do kterého vloží celá svá srdce, budou zpívat a hrát s dovednostmi, které v nich on a Gustav pomáhali objevit, bylo prostě úžasné. Nebylo to nic průkopnického, ale cítil se ohledně toho o hodně lépe než za hodně dlouhou dobu, a byl opravdu pyšný na ty děti, se kterými pracoval po celý podzim.
Postoupil k velké tmavé oponě, vklouzl prsty okolo okraje a nakoukl kolem něj do davu. Publikum bylo obrovské a Bill byl překvapen, že vidí tolik lidí čekajících na další představení. Bezděčně zkoumal velké množství tváří a do jeho zamlžené mysli vklouzla myšlenka.
Smutně se pousmál. ´TD´ mohl být kdokoliv z těchto lidí; mohl to být ten mladý muž sedící v první řadě se svou přítelkyní, která byla láskyplně omotána kolem jeho pasu, mohl to být ten vzdálený mladík s bláznivým mohawkem. Mohl to být dokonce i ten obézní muž ve středních letech stojící vzadu, protože, celkem vzato, na komplikované a anonymní síti, jakou byl internet, jste nikdy neměli jistotu.
Bill měl víru v to, že dnes večer se svým bezejmenným kamarádem zkříží cestu. Věřil TD – jeho skutečný kamarád byl upřímný člověk, jak si rád myslel, a byl si trochu jistější, že se jeho spřízněná duše dívá.
… Spřízněná duše?
Spřízněná duše je někdo, kdo vám rozumí způsobem, jakým nikdo jiný ne. Je to někdo, komu můžete důvěřovat, v koho můžete věřit a kdo bude bezpodmínečně věřit ve vás. Sdílíte spolu ty nejhlubší myšlenky a nejtemnější úvahy, a oni s vámi, protože jste s nimi duševně na stejné úrovni. Tyto vlastnosti se jistě vztahovaly i na jeho tajuplného kamaráda.
Bill se zamračil, obával se toho, že mu označení ‚spřízněná duše‘ přišlo na mysl ve spojitosti s TD. Byla pravda, že si cenil té jediné osoby v Berlíně, pro kterou nechal padnout své ochranné zdi, ale může člověk opravdu zajít tak daleko, aby označil někoho, koho ve skutečnosti neznal, za svou chybějící polovinu?
Srdce mu poskočilo se směsicí zmatku a uvědomění, náhle se cítil ohromen svou nadměrně aktivní představivostí. Možná to byl příznak toho, že mu nikdo v celém jeho dosavadním životě nikdy plně nerozuměl.
Pohrával si se svým piercingem v jazyku, najednou byl příliš unavený. Další jeho kamarád slíbil, že tady také bude.
Věděl, že je to zcela sobecké, když chtěl, aby tam Tom byl právě teď, když měl druhý muž na svých ramenech hromadu dalších problémů, ale jedna jeho část sklíčeně splaskla při představě Tomovy nepřítomnosti na festivalu. Za tu krátkou dobu si ten obhroublý kytarista našel cestu do Billova života a stal se prominentní součástí jeho každodenní rutiny. Zdálo se, že je všude, kde se nacházel i Bill, vždycky věděl, co si Bill myslí, a nevypadalo to, že by měl někdy zmizet, bez ohledu na to, jak moc se Bill snažil zbavit jeho obrazu ve své mysli.
Před měsícem byl Billův život praktický; obyčejně jednoduchý, ale nic mu nechybělo, až na větší plat. Nyní, když Tom nebyl poblíž, nebyl tady, nedělal si legraci z Billova vzhledu nebo nehýřil nesmyslnými poznámkami o jejich smutném pokusu o provizorní pozadí, Bill se cítil o mnoho osamělejší. Život byl mnohem tišší.
Vydechl a dal se dohromady s končícím zvukem současného vystoupení, následný potlesk pohltil většinu jeho dalších myšlenek. Otočil se čelem ke své třídě, seřazená a zírající zpátky na něj, jako by je snad Bill posílal na smrt.
Povzbudivě se na ně usmál a snažil se na ně přenést svou klidnou energii. Jakou klidnou energii?
Elsa postoupila kupředu a zatahala za konec jeho kabátu, přitom k němu vzhlížela. Bill věděl, že nemá smysl čekat, než něco řekne, a tak si podřepl a věnoval jí široký úsměv.
„Budeš skvělá. Nebuď nervózní. Jsi úžasná.“ Sklonila hlavu a nervózně si pohrávala s prsty, než se naklonil dopředu a zašeptala.
„Maminka tu není.“
Bill si nemohl pomoct a nechal svůj úsměv sklouznout ze svého obličeje rovnou na podlahu, jak s ní soucítil.
„Ach, zlatíčko,“ zabroukal a upravil jí krásně zvlněný pramen vlasů, který jí padal do obličeje. „Jsem si jistý, že tady není z velmi dobrého důvodu. Vsadím se, že si přeje, aby tady mohla být. Prostě předveď to nejlepší a ukaž každému, jak jsi báječná. Bude na tebe pyšná bez ohledu na cokoliv.“
Elsa se zavrtěla, ale nic neřekla a Bill do ní šťouchl, chtěl, aby se cítila oceněna. „Můžu vidět úsměv?“
Elsa zavrtěla hlavou.
Bill zkroutil obličej, roztáhl nosní dírky a nafoukl tváře. „Prosíííím?“ Zkusil to znovu a pokoušel se celým svým srdcem zamrkat řasami i při tomto pokrouceném obličeji.
Maličká nezvedla hlavu, ale učitel zachytil prozrazující znamení přicházejícího úsměvu podle toho, jak se koutky jejích úst zvedly.
Moderátor na jevišti oznámil nadcházející vystoupení a diváci zajásali. Bill vstal a rychle ji odvedl zpátky na místo.
„Okay, lidičky, je to tady. Budete fantastičtí.“ Přinutil se být extra nadšený a zatleskal. „Pokud začnete být nervózní, zaměřte se na něco v dálce a dívejte se mimo publikum. Nezapomeňte se usmívat a prostě si to užijte; o tom to celé je. Tvrdě jste cvičili a všichni čekají, až uvidí, jak dnes večer zazáříte.“ Cvrnknul do santovské čepičky jednoho chlapce a ukázal jim zvednuté palce, než je gestem navedl nahoru na jeviště.
„Trochu života do toho!“ Poškádlil je a potřásl pěstí z pravého křídla pódia.
Přiložil si ruce ke své světlé vlněné šále a pozorně se díval, zatímco se do ní hluboko zabořil se směsicí nervů a spokojenosti. Sám pro sebe se usmál, když Elsa postoupila kupředu, jakmile se opona zvedla, zdánlivě neohroženě, připravená a zcela zářící, když začala s písní.
Am Weihnachtsbaum die Lichter brennen,
Wie glänzt er festlich, lieb und mild,
Als spräch’er: „Wollt in mir erkennen
Getreuer Hoffnung stilles Bild.“
Ostatní zpěváci se začali přidávat, a k Billovu údivu a radosti, v téměř dokonalé harmonii. Kousl se do rtu, když pohlédl do davu a na všechny usmívající se tváře, a na malou chvíli cítil, že je všechno tak, jak má být.
Die Kinder stehn mit hellen Blicken,
Das Auge lacht, es lacht das Herz,
O fröhlich, seliges Entzücken,
Die Alten schauen himmelwärts
Zwei Engel sind hereingetreten,
Kein Auge hat sie kommen sehn,
Sie gehn zum Weihnachtsbaum und beten
Und wenden wieder sich und gehn…
Srdce mu udeřilo do hrudního koše s nepředvídatelným vzrušením, a náhle se jeho tvář rozsvítila upřímnou radostí. V dálce zahlédl příliš známou hlavu plnou copánků, která si razila cestu davem pod září luceren.
*Kris Kringle = německá verze našeho Ježíška
**STFU = Shut the fuck up (Doslova: Kurva, sklapni.) 😀
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Ooooooo. Krasne sprijemnena cesta domov z prace. Dakujem za dielik. :-*
Tak si říkám, jak dlouho bude trvat, než na to některý z těch dvou přijde. 😀 Jejich virtuální "já" už kolem sebe krouží nebezpečně blízko.
Díky za překlad, těším se na další díl.
Tak jej Tom nezklamal.
Já si jenom tak říkám, jestli třeba Elsa není dcera Tomovy macechy? Možná je to děsná hloupost, ale úplně mi to ke konci tak přišlo, když Else bylo líto, že tam nevidí maminku a vím, že její matka to pravděpodobně nestíhá kvůli soudu…je to kravina, ale prostě mi to tak přišlo. Navíc by to bylo docela komické, protože Elsa je takové malé zlatíčko, ale její matka (pokud je to ta, co si myslím) je šílená semetrika. 😀
Každopádně doopravdy čekám, kdy se kluci dozví, že to jsou oni. Tam je tolik malých nápověd! Jsem zvědavá, zda to vůbec jednoho z nich někdy napadne. Stejně bude docela sranda, jestli se rozhodnou setkat a pak uvidí sami sebe. 😀 Ráda bych viděla jejich reakce. 😉
A Bill byl strašně roztomilý jak upravoval děti a sám se těšil na jejich vystoupení. Věřím, že tam s těmi dětmi musí vypadat neuvěřitelně rozkošně. A jak pořád vyhlížel Toma? Tak to bylo maximálně rozkošné!!!
A jupíí! Tom vyhrál soud. Celkově byl tenhle díl strašně hezky a pozitivně laděný a prostě se mi moc líbil! 🙂
Tisíceré díky za překlad!
[2]: tak ze v dalsom diely bill napise email ze on nacvicoval s detmi predstavenie a tomovi to docvakne 🙂
[5]: Tenhle email psal Bill 😉
[6]: joooooj. A ja ze uz je "ruka v rukave" hahaha.
Díky moc za překlad 🙂
Těším se až přijdou na to že si píšou navzájem 😀 doufám že se dočkám 😀
Boze Tome nebud idiot, ten email je takovej provar!
[4]: urcite je to ona, na to sazim boty 😀
Prijde mi ze tady neni nic jen tak takze…