Kapky deště 7.

autor: Ainikki

Ty překrásné oči se na něj dívaly s překvapením a snad hrůzou. Píchlo ho z toho u srdce. Bylo to, jako kdyby uviděl ducha, jen stín člověka, který sice kdysi patřil do jeho světa, ale pro něj už zemřel. Stal se pro něj jen pouhou vzpomínkou, špatnou vzpomínkou. Tom byl přesvědčený, že to ani nemohlo být jinak. To by před ním přeci tenkrát neutekl, když se potkali. Kdyby k němu cítil to stejné, když byli děti, zajisté by se ho snažil sám vyhledat, protože on nemohl. Nemohl se vrátit domů, nebyl tam vítaný. Jen by jemu i sobě způsobil ještě větší těžkosti. Proto teď jejich setkání proběhlo za těchto okolností. Tom si musel k sobě svého bratra nějakým způsobem připoutat, aby mu neutekl a byl nucen s ním strávit nějaký čas, i když se mu to bude příčit. Kdyby za ním měl přijít do berlínského bytu, kde žil s tím svým červenáčkem, kterého Tom nenáviděl už jen proto, že měl jeho malého bratra, a on nemohl, určitě by ho vyhnal. Vůbec by se ho ani nesnažil vyslechnout, popovídat si s ním a případně tak zbořit tu vysokou zeď, která mezi nimi vyrostla za ty roky jejich odloučení.

„Bille!“ Vyjekl úlekem, když mu došlo, že jeho bratr se kácí k zemi. V poslední chvíli zachytil alespoň jeho ramena a hlavu, aby se s ní neuhodil o tvrdou zem. Opatrně si ho k sobě přitáhl, jako by byl snad křehkou porcelánovou panenkou, jejíž dech beroucí krásu bylo potřeba střežit, aby se nepoškodila, a jeho hlavu si položil do klína.

„Bille, no tak,“ promlouval k němu naléhavě a velice jemně ho poplácal po tváři. „Tohle jsem sakra nechtěl,“ zaúpěl. Byl tak úchvatný. Pamatoval jsem si každičký detail jeho dětské tváře, a tohle bylo o tolik jiné, a přesto důvěrně známé. Byl jsem u vytržení z toho, že jsem ho po tak dlouhém čekání opět cítil tak blízko, a zároveň jsem měl na sebe vztek, že jsem mu připravil takovéhle překvapení, a on tu teď ležel a neprobíral se. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mu utajování mé identity mohlo způsobit mdloby. Představoval jsem si cokoli, křik, výčitky a snil jsem i o tom, že bychom si mohli padnout do náruče z čiré radosti ze shledání.

Zavrněl jako kotě těsně  před tím, než jeho duhovky barvy mléčné čokolády vykoukly zpod víček. Na pár chvil se pozorně zadíval na toho, jenž se nad ním skláněl, a něžně se culil úsměvem bezelstného dítěte, které má neskrývaně upřímnou radost, že ho vidí. Snad se ubezpečoval o skutečnosti osoby, kterou vymazal ze svých vzpomínek a pokusil se ji vyhnat i ze svého srdce, kde se mu ale potají ukryla a zůstala tam po celý ten čas nenápadně za tu dobu kořenící, aby jednoho dne mohla vzklíčit a vykvést v celé své nádheře.

Bill se zamračil a oči se mu zúžily do zlostné škvírky.

„Co má tohle znamenat?“ Prsknul popuzený a stále zmatený. Odstrčil Tomovu ruku, která ho ochranitelsky objímala kolem trupu, a prudce se vymrštil do sedu.

„Taky tě rád vidím, bráško,“ ušklíbl se Tom zklamaně.

„Přestaň s těmi řečmi,“ z jeho hlasu se nevytrácela jedovatost. Pořád jsem tomu nějak nemohl uvěřit. Všechno bylo naprosto špatně, on byl špatný. Nikdy jsme se neměli setkat. Nestál jsem o to, a hlavně jsem z toho měl vždycky nepřestavitelný strach. Tom zosobňoval tolik hořkosladkých vzpomínek, které neskutečně bolely. Stálo mě mnoho námahy odsunout je někam do pozadí a přestat tu bolest vnímat, ale s jeho přítomností to bylo zpátky. Mé srdce splašeně tlouklo a zběsile mi naráželo do hrudního koše a v mých útrobách se rozvířilo tornádo emocí, které jsem vůbec neměl pod kontrolou. Chtělo se mi plakat dojetím a stulit se do jeho bezpečné náruče, která tu byla vždy, když jsme byly děti, připravena mě ochránit. A na druhou stranu tu byla nenávist. Udělal něco, co se nikdy nemělo stát, něco, co bratři nedělají, a pak utekl a nechal mě samotného. Proplakal jsem tolik nocí, než jsem se konečně smířil s tím, že už se nevrátí. Ty nicotné střípky vřelých pocitů, které jsem k němu ještě choval, i když bych rozhodně neměl, jsem schoval za masku nepřístupnosti a zloby.

„To ty seš ten, s kým mám strávit ty tři dny?“ Došlo mu náhle a naprázdno otevřel ústa, když Tom přikývl. „Bože,“ oči se mu rozšířily jako tenisové míčky, jak mu pomalu docházely určité skutečnosti a poskládaly se do souvislostí. „Ty hajzle! Málem jsi zabil Fabiana!“ Vrhnul se na něj jako rozzuřená šelma. Tom taktak stačil uhnout před Billovými nehty, které hrozily, že se mu zaseknou do obličeje. Místo toho jen sjely, aniž by ublížily, po mikině na rameni. Bill se dostal ale do neuvěřitelné ráže a byla v něm nepředstavitelná chuť bratrovi ublížit nejen za Fabiana, ale i za všechno, čeho se dopustil na něm. Znovu zaútočil, a i když byl stavbou těla křehčí a o poznání slabší, povedlo se mu Toma povalit na záda. Ihned pohotově zasednul jeho stehna, aby ho znehybnil, a jal se do něj bušit hlava nehlava svými malými zaťatými pěstmi.

Tom si naprosto konsternovaný  a vyvedený z míry nechal prvních pár ran líbit, aniž by se zmohl na odpor, jen si instinktivně pažemi zakryl obličej. Bill ale nevypadal, že by toho chtěl jen tak nechat, proto nezbývalo, než se začít bránit. Za zápěstí zprvu chytil ale jen jednu jeho ruku a než stačil zpacifikovat i tu druhou, štípavě se mu párkrát Billova dlaň obtiskla na tvář.

„Nenávidím tě, ty sráči!“ Když už kolem sebe Bill nemohl máchat pěstmi, alespoň to dělal slovy, zatímco se všemožně snažil Tomovi vykroutit. Ten do něj ale strčil a díky své svalové převaze se mu velice rychle povedlo jejich pozice vyměnit. Nyní to byl Bill, kdo byl napasovaný pod bratrovým tělem a ruce měl pevně přišpendlené nad hlavou. Stal se bezmocným, a kdyby Tom chtěl, mohl mu všechny rány vrátit i s úroky.

„Koukej mě pustit, slyšíš?!“ Slabě se pod ním zazmítal. Prosím, nesnesu tvou blízkost.

„Nejdřív se ale laskavě uklidni. Nehodlám se tu s tebou rvát.“

„Ne?“ Odfrkl si Bill a snažil se ignorovat tu potupnou pozici, ve které se právě nacházel. „Ale domordovat Fabiana ti problém nedělalo.“

„Ani jsem se ho nedotkl,“ namítl Tom trochu chabě na svoji obhajobu. Omamně voněl. Jen jeden malý polibek. Dal bych za něj cokoli.

„Jasně, přeci by sis nešpinil ruce. Raději si na něj poslal ty svoje gorily. Myslíš, že to z tebe snímá vinu? Pokryteckej šmejde! Seš úplně stejně násilnej, jako ti chlapi, co to za tebe dělaj.“

„Mlč!“ Prskl mu Tom nasupeně do obličeje a surověji Billovi, aniž by si to uvědomil, zmáčkl ruce. Bratr pod ním zanaříkal, ale Tom si toho nevšímal. „Vůbec tomu nerozumíš. Jednal jsem s ním jako s každým jiným dlužníkem. Nebylo v tom nic osobního. Zachoval by ses stejně na mým místě.“ Zamrzelo mě, co si o mně myslel. Já takový nebyl. Příčilo se mi komukoli ubližovat, ale on netušil, jaké to je, žít v mém světě. Kdybych ukázal slabost, byl bych to já, kdo by byl za chvíli mrtvý. A v době, kdy jsem do toho spadl, jsem neměl moc na výběr. Byl jsem jen malé dítě, které skončilo na ulici a vděčně přijalo pomoc od prvního, kdo ji poskytl, a tak jsem se shodou náhod ocitl právě v tomhle prostředí.

„To ani náhodou!“ Zasyčel Bill a v nestřežené chvíli se mu podařilo to, co před chvílí Tomovi. Využil toho, že už nebyl tak pevně svírán a oba se znovu po koberci překulili o kousek dál. Bill se ale tentokrát nemínil silově s bratrem přetahovat. Hbitě vyskočil na nohy a couvnul od něj pár kroků dál, když se ho Tom pokusil, stále ležící na zemi, chytit za kotník.

Bill popadl první, co mu přišlo pod ruku, a když se Tom také sbíral z podlahy, mrsknul po něm polštář z pohovky. Ten Tomovi samozřejmě nijak neublížil, jen ho to rozesmálo, což v Billovi zažehlo další vlnu zuřivosti.

„Šmejde?“ Štěknul a vzduchem zasvištěla váza, která stála na konferenčním stolku před válendou. Tom uskočil stranou, takže se nebohé barevné sklo roztříštilo o protější zeď.

„Zbláznil ses?! Okamžitě toho nech!“

„Proč? Nemůžeš si snad dovolit novou?“ Ironicky se ušklíbl Bill a vrhnul další munici – dálkové ovládání od plazmové televize, hned za ním následoval hrnek s ještě nedopitým čajem, a když se chystal použít i malý konferenční stolek, Tomovi došla trpělivost. Rozeběhl se proti němu jako rozzuřený býk proti toreadorovi a strkal ho před sebou, dokud Bill s heknutím zády nenarazil do zdi. Opět se octl znehybněný. Oba hlasitě oddechovali, s pár centimetrů si vzájemně funěli do tváří a alespoň se pokoušeli toho druhého minimálně usmrtit pohledem.

„Mám toho dost! Buď se teď hned uklidníš, a nebo tě přivážu k židli, jasný?“ Vyhrožoval Tom. Byl z toho unavený. Takhle jsem si opravdu setkání s Billem nepředstavoval. Hlavně jsem si to neuměl pořádně vysvětlit. Nedokázal jsem si představit, co všechno za ten čas Billovi napovídali, že v něm bylo tolik nenávisti ke mně. Odmítal jsem totiž uvěřit tomu, že by se tu zlobil jen kvůli svému příteli. Bylo to, jako by mu někdo snad vymyl mozek. Drtilo mě to a činilo mě to zoufalým. Bill, ač nerad, kapituloval. Smířlivě kývl a napětí v jeho svalech, připravených znovu po Tomovi vystartovat, povolovalo. Pořád tiše zuřil, ale začínal to dostávat pod kontrolu. Podobné boje k ničemu nevedly.

„Nechci se s tebou hádat. Kvůli tomu tu nejsi.“ Smířlivě řekl Tom, a jak bratra pouštěl, pohladil ho po ramenou a sklouzl až na paže. Bill se zachvěl pod tím dotekem a cizí ruce ze sebe sklepal. Nakrčil čelo a znechuceně si odfrkl.

„Tak kvůli čemu? Sexu? Na to zapomeň! Už nejsem dítě a nehodlám opakovat stejné chyby.“ On je vážně blázen. Vždyť kvůli tomu se všechno pokazilo, a on si ještě dovolí mít tu svou naději okatě vepsanou ve tváři. Bylo mi z toho na nic, možná, že fyzicky to byl někdo jiný, ale jinak se moc nezměnil.  

Flashback

Dva malí, třináctiletí chlapci, se horlivě objímali a vtiskávali si mokré polibky. Byli k sobě tak pevně přimknutí, že jejich duše rozdělená do dvou těl se mohla v ten okamžik spojit. Téměř se až ztráceli v přikrývkách své velké společné postele a jenom na zem postupně shazovali všechno své oblečení.

„Moc tě miluju, můj malý bráško,“ špital ten o pár minut starší svému dvojčeti do ouška.

„Já tebe taky, Tomi.“ Ujistil ho Bill a znovu vyhledal jeho rty. Nedočkavě je otevřel, aby mohl Tom jazykem vklouznout dovnitř. Blaženě si povzdychnul, když to vlhké sladké teplo ucítil na svém jazyku. Vyšel mu vstříc a za zátylek si jeho hlavu tlačil pevně k sobě, aby Tom neměl možnost jejich líbání tak snadno přerušit. Miloval totiž jeho polibky a naprosto dokonalé to bylo, když Tom mohl nahý ležet na něm a celý ho překrývat tak jako právě v tuhle chvíli. Dávalo mu to pocit naprostého štěstí a bezpečí. Patřil svému bratrovi a plně se mu ve slepé důvěře oddával. On by mu přeci nikdy neublížil. Naopak, on byl ten, kdo ho vždy chránil.

„Billí,“ zadýchaně ho Tom oslovil, dívaje se na něj s velikou prosbou v očích. „Můžeme to dnes zkusit znovu?“ Chlapec s černými vlasy, které mu trčely do všech stran, jak mu je bratrovy prsty nepřestávaly čechrat, moc dobře věděl, na co se ho Tom ptá, a zarazil se. Když to zkoušeli poprvé, Tom byl sice nadšený, ale jemu se to příliš nelíbilo.

„Slib mi, že budeš opatrný. Žádná bolest.“

„Žádná bolest.“ Zopakoval po něm Tom. „Slibuju. Začneme dnes jinak.“ 

Tím jinak myslel Tom, že nejdříve to udělají jeho prsty. Mluvil o tom včera odpoledne s jedním klukem ve škole, který byl skoro o tři roky starší. Tvrdil mu, že s tím má spoustu zkušeností a že tak to jde lépe. Tom se rozhodl to dnes vyzkoušet. Bill tlumeně zakňoural, když do něj bratr vtlačil první prst, a zalapal po dechu, když se v něm octnul druhý.

„Tomi, bolí to.“ Fňuknul. Nebylo to tak hrozné, když byl v něm Tomův penis, ale příjemné mu to taky dvakrát nebylo.

„Uvolni se. Přejd…“ Než ta uklidňující slova stačil dopovědět, někdo ho surově chytil zezadu za vlasy a táhl ho od bratra pryč.  

„Cos to jenom provedl?!“ Rozkřičela se jejich matka hystericky. Překvapila je. Byla přeci u kamarádky, ale musela se vrátit dřív a ani jeden z chlapců ji neslyšel přicházet. „Ty prokleté dítě, vždyť je to tvůj brat!“ Ječela ještě hodně dlouho potom. Strašně Toma seřezala, pak ho zamkla v pokoji pro hosty, zatímco rozlícená běhala po domě a vykřikovala, že ho nechá zavřít do polepšovny, kde ho té zvrhlosti zbaví, a spoustu dalších nehezkých věcí, ze kterých Billovi běhal mráz po zádech. Krčil se v rohu pokoje za psacím stolem a usedavě plakal. Uzavřel se do svého světa děsu, takže když se s ním Simone snažila komunikovat, vůbec ji nevnímal. Byl jako v transu a neustále dokola mumlal bratrovo jméno.

O pár hodin později se u nich v domě objevili nějací lidé a chtěli si odvést Toma s sebou. Když ale matka otevřela dveře pokoje, kde byl její starší syn zamčený, byl pryč. Jen záclona vlála pod náporem větru, který dovnitř proudil otevřeným oknem.

Konec flashbacku

„Ty to vnímáš jako chybu?“  Zklamaně svěsil ramena. Vzbudil jsem se do hodně špatného snu. Tedy alespoň tak se mi setkání s bratrem jevilo. Připadalo mi, jako kdybych před sebou měl Simone. I ona měla pro mě jen zášť a tím svým jedem ho přímo ukázkově nakazila. Byla tedy pravda to, co mi řekla.  

Když  mi bylo osmnáct, vrátil jsem se domů. Bláhově  jsem se domníval, že když už  jsme byli plnoletí, nic nám  nezahradí cestu, nebude se moci proti nám bouřit. Jaké bylo ale mé zklamání, když jsem Billa doma nezastihl a střetl se pouze s ní a tím jejím opovržením, které pro mě měla. Když jsem se na něj zeptal, opáčila, že se mnou můj vlastní bratr nechce mít nic společného, a jestli okamžitě neopustím její dům, zavolá policii a postará se o to, abych šel sedět za znásilnění a incest. Prý kvůli mně Bill dlouhou dobu navštěvoval dokonce i psychologa. To musel být nejspíš další člověk, který mu o mně neřekl nic hezkého. Vyčetla mi první poslední o tom, jak moc jsem mu zničil život, a pak mě vyhnala jako prašivého psa. Vlastního syna. Vzdal jsem to tedy. Jen jsem v skrytu duše doufal, že se mi jednou naskytne jiná příležitost, jak se s ním potkat. A teď to vypadalo, že ani tohle nikam nepovede. Já se ale nehodlal jen tak vzdát. Měl jsem před sebou tři dny a za tu dobu jsem byl odhodlaný dopomoci mu k tomu, aby se rozpomněl na to krásné, co jsme mezi sebou měli.

„Na tohle ti nehodlám odpovídat.“ Prsknul Bill. „A vůbec, jdu pryč.“ Ze země sebral svoji tašku a blížil se ke dveřím.

„Tak to ani náhodou!“ Zahradil mu cestu, bráníc východ vlastním tělem. „Nezapomínej, proč tu jsi. Zavázal ses vykoupit toho svýho přítelíčka, takže nikam!“

„Nemůžeš mě tu držet.“ Na oko jsem zaprotestoval, i když jsem byl někde v hodně skrytém koutku duše rád, že se mě tu snaží zadržet. Byl jsem zvědavý, jak žil a cosi neviditelného mě k němu táhlo. Vůbec jsem netušil, proč mám takovéhle pocity, když bych mu s chutí plivnul do obličeje. Ukájel se na vlastním bratrovi. Byl to odpad společnosti. Říkala to máma, Gordon, dokonce i doktor. Zatřepal jsem hlavou, abych zapudil ty hnusné vzpomínky. Byla to naprosto šílená doba. Všichni na Toma házeli jen špínu a já těm jejich slovům postupně uvěřil. Musel jsem. Byl to pro mě způsob obrany, jak se nezbláznit steskem po něm. Když jsem sám sebe přesvědčil o jeho špatnosti, přestal mi chybět.

„Ale ano, můžu. Nebo chceš, abych dál pokračoval ve vymáhání těch peněz?“

„Hajzle!“ Odplivl si Bill.

„Mám jméno, takže mě po tu dobu, co tě mám mít ve vlastnictví, budeš oslovovat jím. Ty nadávky už nechci víckrát slyšet.“ Založil si ruce na prsou a zabodl do něj pohled plný tvrdé nekompromisnosti.

„Fajn,“ protočil Bill oči.

„Sedni si.“ Ukázal Tom na pohovku. „Potřebuju si tu ještě dodělat pár drobností. Pak můžeme jet buď rovnou ke mně domů a nebo se někde stavit na večeři.“

„Nehodlám jít s tebou nikam mezi lidi.“ Nepřestával být Bill v opozici. Nafouknul tváře a kecnul si na pohovku.

„OK,“ pokrčil Tom rameny. „A je teda něco, na co bys měl chuť? Dal bych domů vědět, co se má uvařit.“ Snažil se, ale Bill mu to nejspíš nehodlal nijak usnadňovat.

„Je mi to jedno.“

Tom nad ním jen nevěřícně  zavrtěl hlavou. Nemělo cenu se tu snažit. Nejspíš potřeboval trochu vychladnout. Nechal ho být a vrátil se k psacímu stolu v rohu místnosti, kde měl svůj počítač.