autor: Áďa
Bill se s povzdechem rozhlédnul po svém bytě. Nebyl tady už hodně dlouho, naposledy někdy před půl rokem. A vůbec celkově od koupě tu s Tomem byli tak… dvakrát? Třikrát? Pořídili si ho jenom jako krycí útočiště. Trochu posmutněle se pousmál. Koho by ještě před týdnem napadlo, že se sem odstěhuje?
Tašku s věcmi hodil do kouta a ani se nenamáhal s vybalováním. Bylo mu jasné, že to sem Tom v nejbližších dnech přijede určitě zkontrolovat, a ani tu nechtěl zůstávat nějak dlouho, už jen kvůli bolestným vzpomínkám. Vždyť tady svými milujícími se těly pokřtili každou místnost, snad každý kousek nábytku! A jak veliká a příjemná tu byla vana!
A jako jedno z největších proti bylo i to, že by ho tu docela snadno mohly vyčmuchat fansky poté, co se dozví, že Bill s kapelou skončil. Měly na odhalování míst, kde se členové kapely skrývali, neuvěřitelný talent, Billovi kolikrát připadalo, jako by snad měli všichni čtyři pod kůží implantovaný mikročip, který těm holkám zasílal GPS souřadnice.
Nervózně přešlápnul, když si začal dělat kafe na povzbuzení. To, že prohlásil, že s kapelou končí, to se snadno řeklo. Ale jak to udělat? Úpěnlivé vyzvánění telefonu, které měl na svědomí David nebo kdokoliv z týmu, ignoroval, však ono je to přestane bavit. Sám odeslal manažerovi jen textovku, ve které oficiálně potvrdil svůj konec.
Jenže jak postupovat dál? I když se nenalíčí, tak ho každý pozná, to už ho roky praxe naučily.
Rychlovarka cvakla. Zalil si kávu. Dochutil mlíkem a s cukrem to poněkud přehnal, i když záměrně. Bude muset něco vymyslet, nemůže tu zůstat. Ale teď bude hlavní krapet zapracovat na maskování.
S povzdechem dopil, a aniž by si ho kdokoliv všimnul, podařilo se mu doplížit se k nejbližším Vietnamcům. Ti ani neměli šajna, kdo to k nim zavítal, a protože byli v postranní uličce, tak v krámku krom něj nikdo nebyl. Ukrývajíc se mezi přeplněnými regály, rychle a nenápadně vybíral věci, které se od jeho stylu oblékání lišily. Ne, že by chtěl ze sebe dělat druhýho Toma, co do stylu, ale bude se muset usměrňovat. Nabral si toho, kolik unesl. Došel k pokladně, a když se ozvalo „Šištašišetši poším,“ musel se rozesmát upřímným zvonivým smíchem. Nechal jim poměrně vysoké dýško, a když vyšel ven, obtěžkán taškami, nadechl se a najednou měl pocit, jako by se snad podruhé narodil. Rychle s tím doběhnul domů, věci zbavil cedulek a naládoval do pračky, aby nesmrděly tou skladovou zatuchlinou, a udělal si nový kafe. Než mu trošku vychladlo, sběhnul ještě do blízké sámošky pro pár základních potravin, a když se vrátil, byla ta hnědá tekutina tak akorát příjemně teplá.
Rozvalil se na gauč a tentokrát mu na tváři pohrával šťastný úsměv. Tohle byl po osmi letech jeho první nákup, který dělal sám. Bez ochranky či jakéhokoliv doprovodu. A byl to tak báječný pocit! Po těch nákupech u Diora a podobných buticích, kde dostával na uvítanou skleničku šampaňského a kde se o něj starali, jako by to nebyl ani člověk, ale bůh, se mu tohle zamlouvalo. Takhle nakupoval naposledy, když byl dítě! Vybíral tenkrát veškeré možné sekáče a Vietnamce, aby si pak nechal od mamky z několika laciných kousků spíchnout báječný model.
Skoro už zapomněl, jak může být nakupování báječné. Samozřejmě, že když nakupoval v posledních letech, tak ho to taky bavilo, ale tohle bylo něco úplně jiného. Něco, o čem si myslel, že v něm snad už dávno umřelo, a o čem už nevěřil, že by si kdy mohl zopakovat.
Radostně si promnul ruce, spokojený z toho, že se mu zas jednou něco povedlo, a prádlo pověsil do společné sušárny. Tady se mohl cítit v bezpečí, obyvatelé tohohle paneláku byli na jejich občasnou přítomnost už zvyklí a k tomu všemu to byli takoví dobráci, že dvojčata v minulosti i kryli, za což jim byli kluci neuvěřitelně vděční. Když se vracel, mile pozdravil jednu ze sousedek, ochotně jí podepsal kousek papíru pro kamarádčinu dceru, přikreslil k tomu i svou speciální kachnu a v dobré náladě došel zpět domů.
Teď byla na řadě další věc. Většinu doplňků nechal samozřejmě doma, ale z toho, co měl s sebou, i z toho, co už tady z jeho předchozích návštěv bylo, musel něco protřídit. Vyrovnal si všechny šperky a výrazné pásky na stůl a přemýšlivě se na ně zadíval. Svoje líčící potřeby a lak na nehty se rozhodl si ponechat, nevěděl, zda se v budoucnu nevyskytne situace, kdy bude potřebovat vypadat hezky, jako za „starých“ časů na vrcholu své popularity. Z téhož důvodu si ponechal jednu soupravu řetězů kolem krku, náramek, jeden kožený obojek, tři masivní prsteny a bohatě zdobený pásek. Taktéž si nechal jedny luxusnější džíny, tričko a mikinu.
Ale tím to taky končilo. Zbytek obsahu jeho cestovní tašky, krom tepláků na doma, ponožek a boxerek, letěl do pytle. Tamtéž našly své nové místo i veškeré jeho šperky, které nebyly mezi těmi šťastnými, jež si Bill nechal.
Spokojený s důkladným protříděním pytel odvlekl do popelnice, a pak se znovu uvelebil na gauči. Odlakoval nehty, vzal pilník a opatrně, aby svým přírodním nehtům neublížil, je začal pilovat úplně nakrátko a zbavoval je gelu. Už to nebude potřebovat. Maximálně si jednou, dvakrát za měsíc zajde na p-shine, aby je vyživil, ale tím bude jeho péče končit. Spokojený s tím, jak jeho den proběhl, v rámci možností, se odebral do postele.
Jenže tam to na něj všecko dopadlo. Zadíval se na místo, kde spal posledně Tom, a po chvilce přemýšlení se zachumlal pod peřiny na jeho půlce. I když věděl, že si to nejspíš jen vsugerovával, protože to bylo dávno, co tam byli, tak měl pocit, jako by kolem sebe cítil Tomovu vůni. Zachvěl se, a když pod polštářem našel Tomovo spací triko, přitulil si ho k sobě jako plyšáka. Povzdychl si a z očí se mu pozvolna začaly koulet slzy. Proč mu to Tom udělal? Kdyby nebyl ten prokletej večer souhlasil s bratrovým návrhem, že půjdou jen na chvíli na bar, tak by se to nemuselo stát. Pěkně podle Billovy vůle by zůstali na pokoji a užívali si život. Jenže ne, Tom chtěl do baru, ať prej mají hezký vzpomínky… A jak to dopadlo.
„Lá… lásko,“ hlesnul tichoulince a se slzami v očích po nekonečně dlouhé době usnul…
Ráno už měl náladu o maličko lepší. Sice se mu stýskalo po bráškovi, ale když si vzpomněl na to, co mu ten lotr udělal, zavrtěl rozhodně hlavou a vyskočil z postele. Beztak mu ty depresivní myšlenky navodil jenom fakt, že usínal úplně sám a v relativně neznámém prostředí, a že kolem byla tma. Neměl ke komu se přitulit, nebyl tam nikdo a nic, co by ho rozptýlilo. Ale na to si holt bude muset zvyknout. Vybral si to sám, a rozhodně to pro jeho psychiku bylo lepší, než žít pod jednou střechou s Tomem. Tady aspoň dokázal do hlavy dostat jinačí myšlenky než pocit zrazenosti a smutku typu Proč zrovna já.
K snídani si na pánvi osmahnul pár vajíček se slaninou, ukrojil si pořádně silný krajíc chleba a začal se ládovat, až se mu dělaly boule za ušima. Zatím si nemohl stěžovat. Konečně po x letech žije jako člověk, ne jako princátko ve zlaté kleci, kterému všichni všechno strkají, a moc se mu to líbilo.
Pak opláchnul nádobí, sebral už suché prádlo, obléknul se a spokojeně si prohlédl svůj vzhled. Měl na sobě úplně jednoduché věci, opasek, který mu držel kalhoty na hubeňoučkém tělíčku, byl obyčejně hnědý se zašlou sponou. Skoro by ani nepoznal sám sebe. Vypadal tak… obyčejně! Jako každý jiný!
Když vyrazil směr kadeřnictví, skoro ho ani nepoznala ta samá sousedka, co jí včera věnoval podpis. Ha, a to až ho uvidí, až se vrátí, to budou teprve šoky! Když dokráčel ke vchodovým dveřím, hodil si přes hlavu kapucu a brýle, nad jejichž směšně nízkou cenou se u čongů musel rozesmát, a vyšel do centra. Díky černým sklům nikdo neviděl jeho oči, které těkaly ze strany na stranu, a on si to užíval jako snad nikdy. Cítil se, jako by městem šel snad poprvé. Sám, bez doprovodu ochranky, byl volný jako pták a i náctileté holky, které ho míjely, o něj nezavadily pohledem! Jo, asi tři se na něj až moc zkoumavě dívaly, ale bylo slyšet, jak vzrušeně debatujou o tom, že v těchhle hadrech a bez ochranky by jejich idol nikam nevyšel.
Neodolal, na náměstí vyskočil snad metr do vzduchu, přičemž výsknul jako malé dítě, když dostane svou vytouženou hračku, po mnoha letech si sám koupil u okýnka točenou zmrzlinu a jako v opojení vínem téměř dotančil do kadeřnictví, kde si nechal stáhnout svou havraní černou na barvu, která co nejvíce připomínala jeho přírodní špinavý blond. Sice to teď šlo spíš do rezata, než do „špíny“, ten blond, ale ono to za pár dní odroste. Celý proces „obnovy hlavy“ dokončil tím, že si nechal dlouhé vlasy na vrcholku sjet strojkem tak, aby byly ve stejné délce s těmi bočními.
Když se pak na sebe podíval do zrcadla, málem se mu spustily slzy radosti. Když už má nechat smutnou minulost za sebou a začít žít nový život (nebyl cvok, aby páchal sebepoškozování nebo sebevraždu, alespoň teda zatím), tak ať to stojí za to. Dlaněmi si skoro nábožně začal hladit ježečka, který mu z vlasů zbyl, se zavřenýma očima několik chvil vychutnával ten příjemný pocit a kadeřnici nechal sumu téměř jednou tak vysokou, než o kterou si řekla.
Celou jeho radost z dnešního dne, kdy ho cestou domů, ač šel centrem města, skutečně NIKDO nepoznal, korunovalo ještě to, když zavolal do realitky a zjistil, že na samém kraji Hamburku je jeden byteček akorát tak pro něj. Malý, ale hezký a útulný. Ještě téhož odpoledne se na něj šel podívat a okamžitě kývnul na koupi. Tušil, že se tam nastěhuje nejdřív tak za pár dní, ale už měl aspoň jistotu, že někde bydlet bude. Jako normální obyčejný člověk…
Když však zalehnul do postele, opět na něj padly chmury a lítost. Opět strávil noc na Tomově půlce postele. Tentokrát se i přidalo to, že než usnul, tak melancholicky prošel celý byt a se slzami na krajíčku pohladil všechna místa, na nichž s Tomem tenkrát souložili. Uložil se ke spánku a znovu k sobě tulil bráškovo tričko. Znovu ho na některých místech zvlhčil slzami… a znovu se mu celou noc zdálo o tom, jak byl život předtím krásný, dokud mu Tom tak moc neublížil.
autor: Áďa
betaread: Janule
Z tohohle dílu je mi úplně úzko…ty Billovi pocity, že může mít pocit svobody…
když si představím, že to tak vlastně skoro je, že sou třeba dny, kdy se tak vážně cítí i Bill (jako "doopravdy" 😀 :D), to je hrozný. I když…pochybuju, že by se Bill vzdal svých hadříků a vzhledu…(to naštěstí nemusí, protože zatím nemá důvod a snad mít ani nebude, ale…). Možná kdyby si to nechal vysvětlit a nedělal taková rychlá rozhodnutí, nemusel se tolik trápit.
to ma podrž, Bill normálny…. nejak sa mi tomu nechce veriť…. je to tak…. nezvyklé…. Pri niektorých autoroch zabúdam, že to, čo píšu nie sú kúsky z života dvojičiek ale len úžasne napísaný fantasy príbeh
Nejkrásnější byly okamžiky, kdy Bill usínal na Tommyho půlce postele s jeho tričkem.
Chápu, že je Bill nešťastný, ale kvůli tomu snad ze sebe nemusí udělat zrůdičku…=( V minulém díle se mi přece jenom paradoxně zdálo, že Tom trpí víc…já nechci číst, jak trpí kluci, já chci číst o tom, jak trpí ta umečená potvora Katy…
[4]: neboj, taky se dočkáš 🙂
copak, představa normálního Billa se moc nezamlouvá? 😀 mně taky ne, ale změna je život 😀
[5]: Mě se nezamlouvají jenom ty vlasy, oblečení mi nevadí, řekla bych, že ve starých, dobrých časech i takhle "normálně" oblečený chodil =)
[6]: to jo, kde jsou ty doby… já je sice tehdy ještě neznala, ale umím si to z fotek představit… já ho chci zpátky s dikobrazem!!!
[7]: A já snad ještě před dikobrazem, teď jsem jako stará pedofilka, ale Bill v "Rette Mich", to je sen =)♥
[8]: nj, já ho poznala až ve Spring nicht 😀 do tý doby pro mě Tokio Hotel byly tři pofidérní, přiretardovaný holky a divnej kluk, co mi připomínal hobita 😀
hele, vedeš něco jako icq? 😀
Prej stará pedofilka… na toho dědka, co na mě včera cestou z práce vyběhl ze křoví, rozhodně určitě nemáš 😀
[9]: xDDD
Icko mám, ale absolutně nemám čas na dlouhé hovory, teď momentálně se vykecávám u Majky na blogu, právě tam vedeme velice inteligentní debatu o Billově sexuální orientaci xD
[10]: jo tak to pak jo 😀 a k čemu jste se dobraly? 😀 já osobně jsem pro to, že jemu by slušelo cokoliv, kluk či holka či bratr, pokud to něco nebude vidět jenom jeho prachy a známou tvářičku 🙂
a stejně by mu to nejvíc seklo s Lambertem!!! 😉
[11]: No, shodujem se na čtyřech procentech, ale jinak se nám každé k němu líbí jiný typ xDDD Adam není špatný, ale mě se k němu třeba víc líbí nějaký pořádný kus chlapa, něco jako Anis, a souhlasím s tebou, hlavně, ať nevidí jenom tu celebritu, ale obyčejného Billa Kaulitze =), jestli jde vůbec v jeho případě použít slovo obyčejný =D
[12]: určitě jo… občas, zřídka a výjimečně 😀 a když si to nepůjde představit, tak se těš na další kapitolku, ta bude taky ještě taková "obyčejná" 🙂
[13]: Já se těším =)
[14]: tak to tě možná potěší jedna věc. uvidím, kolik kapitol ještě stihnu předepsat… a možná poprosím Jaňuli o zkrácení intervalu zveřejňování 🙂 ale nic ještě neslibuju…
[15]: Tak to by bylo super, mě třeba nevadí, když se povídka objevuje v delším intervalu, hlavně, když je to pravidelně, nesnáším, když je mezi jednotlivýma dílama třeba měsíc i dva pauza, pak už fakt ani nevím, o čem to bylo.
[16]: tak to jsme dvě 😀
Ádi, letím spát, dobrou =D
[12]: Jani, já přišla na to, kdo by to měl být. Písnu to u Majky, jo?
[13]:
[15]: Áďo, není možné 🙂 Já se taky těšíííím…