autor: Catherine & Kerli
Venku se pomalu rozednívalo. Nastával nový den. První den z posledního měsíce černovláskova života. Dvojčátka proplakala celý den a celou noc. Ani jeden tomu nechtěl věřit. V uších jim pořád zněla slova doktora, když jim oznamoval, že je Bill tak vážně nemocný. Nešlo to vypustit z hlavy. Fungovalo to jako zlá ozvěna. Slova bodala v mozku, ale především u srdce obou kluků. Ani jeden si to nechtěl připustit. Nechtěli se smířit s tím, že má Bill před sebou posledních pár dní života.
Venku mrzlo a dům bratrů Kaulitzových byl tichý. Klid nerušily ani přerývané vzlyky, které vycházely z jejich hrdel. Spali a tulili se k sobě. Vychutnávali si vzájemnou přítomnost. Vypadali ztrápeně, ale přesto zamilovaně. Byli si jisti, že ani smrt jejich silné pouto nerozdělí. Navždy budou jeden pro druhého.
Dvojčata tvrdě spala. Byla zmožená pláčem. Předchozí den pro ně byl velmi těžký.
Starší z nich se pomalu probouzelo. Šimraly jej paprsky vycházejícího slunce na tváři a Tom byl nucený pomalu rozlepit víčka. Párkrát zamrkal, a pak si dlouze zívnul. Mírně se nadzvedl na loktech a podíval se na jeho spící hvězdičku vedle sebe. Teď si uvědomil, že toho černovlasého anděla doslova až k smrti miluje a nedokáže jen tak bez něj žít. Jednou si něco slíbili, a tak to taky hodlá dodržet.
Dredáček vylezl opatrně z postele, aby nevzbudil brášku, a tichými kroky vyšel z pokoje. Sešel po dřevěných schodech potažených kobercem až dolů do chodby, odkud zamířil do kuchyně. Rozhodl se, že Billa probudí sladkou snídaní.
Starší z nich se pomalu probouzelo. Šimraly jej paprsky vycházejícího slunce na tváři a Tom byl nucený pomalu rozlepit víčka. Párkrát zamrkal, a pak si dlouze zívnul. Mírně se nadzvedl na loktech a podíval se na jeho spící hvězdičku vedle sebe. Teď si uvědomil, že toho černovlasého anděla doslova až k smrti miluje a nedokáže jen tak bez něj žít. Jednou si něco slíbili, a tak to taky hodlá dodržet.
Dredáček vylezl opatrně z postele, aby nevzbudil brášku, a tichými kroky vyšel z pokoje. Sešel po dřevěných schodech potažených kobercem až dolů do chodby, odkud zamířil do kuchyně. Rozhodl se, že Billa probudí sladkou snídaní.
Jakmile opustil postel, Bill vycítil volnost. Na manželském lůžku se roztáhl a spokojeně si něco zamručel. Dneska mu bylo o moc lépe než předchozí den. Nebudil se bolestí, neměl noční můry. Kdyby ho kdokoliv viděl takhle ležet na posteli a neznal hrozivou diagnózu, řekl by, že je úplně zdravý. Do obličeje se mu pomalu vracela zdravá barva.
Tom nechal otevřené dveře v celém domě. Zapomněl je pozavírat. Připravoval své lásce snídani a dumal nad celým měsícem…
Černovláskovy čichové buňky to rozhodně nenechávalo v klidu. Po chvíli zavětřil ve vzduchu sladkou vůni. Zašimrala ho v malém, skřítkovském nose. Usmál se a pomalu otvíral oční víčka. Byl rád, že se nesvíjí v bolestech jako předešlý den. V tu chvíli si opět připomněl smutnou chvíli v ordinaci, která převrátila život jeho a i jeho milence naruby. Šťastný výraz se rázem změnil na posmutnělý. Nedokázal, nebo spíše nechtěl pochopit krutost lidského života. Zvednul se z postele a vklouznul do svých chlupatých papučí, které mu zahřívaly nohy. Po ránu byl za ně opravdu rád.
Bill si naposledy povzdechnul a vydal se vstříc omamné vůni.
Tom mezitím s úsměvem na rtech připravoval vafle s javorovým sirupem. Dal dva talířky na stůl a pomalu vzhlédl k hornímu patru, odkud bylo slyšet tiché ťapkání. Zvědavé krůčky byly slyšet čím dál blíž a tím se rozšiřoval i Tomův úsměv. Přešel ke schodům a setkal se s bratrovým rozespalým roztomilým obličejem. „Dobré ráno, lásko.“ Usmál se a mírně se naklonil, aby se mohl rty setkat s těmi sladkými, bratrovými.
„Dobré ráno, medvídku.“ Černovláskovo srdíčko poposkočilo radostí, jakmile spatřil svého brášku a následovně se políbili. Bylo mu hned krásněji. Odtáhl se a snažil se zvědavě zjistit, co tak krásně provonělo celý dům. Mlsně si olízl rty, jakmile zjistil, že to jsou vafle. Zbožňoval je. „Ty jsi připravil vafle?“ usmál se a vrhl se kolem Tomova krku. Začal ho líbat něžně na tváře. Byl tak šťastný, že nebyl sám.
Dredáček se potichu zasmál. „Vím, že je máš moc rád. Půjdeme se najíst, koťátko?“ pohladil brášku po havraních vlasech a líbnul ho na nosík. Vzal jeho dlaň do své a propletl s ním prsty. Pomalu ho vedl směrem ke stolu. Sám Tom se posadil na sedačku, potáhnutou černou látkou a stáhl si brášku na svůj vlastní klín. Položil Billovi jednu ruku na záda a začal ho po nich hladit. Opatrně. Aby ho nerozbil na tisíce kousků jako porcelánovou panenku.
Černovlasé stvoření proti tomu nic nenamítalo. Ochotně se usadilo na bratrův klín a jen vnímalo něžné doteky na zádech. Podvědomě se do nich opíral a přivíral očka. Pozoruhodné bylo to, že měl neuvěřitelnou chuť k jídlu. Byl za to rád. Už pár dní do sebe nedostal téměř nic. Jen horký čaj a suché pečivo. To opravdu nebyla normální obživa.
Nechutenství k jídlu bylo na Billovi poznat. Měl tělo vyhublé více než kdy jindy a tváře
měl propadlé. Vypadal jako chodící reklama na hlad. Tom se o něj tak strašně moc bál. Usmyslel si, že dokud nesní svůj příděl vaflí, že ho nepustí. Nechtěl o něj přijít dříve, než musel. Nepřál si, aby umřel na následky nezdravě hubeného těla.
„Otevři pusinku.“ Usmál se starší z bratrů a vzal jednu vafli do ruky. Přiložil ji černovláskovi před ústa, a když se ona hradba bílých zubů pootevřela, Tom dovnitř vložil první sousto. Musel se usmát nad tím, že měl Bill konečně zase chuť k jídlu. Hladově přežvykoval a žádal o další kousek vafle. Tom mu s úsměvem ochotně vyhovoval.
Takhle ho nakrmil téměř celou snídaní. Občas si také ukousl, ale chtěl co nejvíce nakrmit brášku, který jedl po dlouhé době. O sebe se nebál. Byl si jist, že si něco udělá pro uspokojení svého žaludku déle. Mazlil se s Billovými vlasy a líbal ho na tváře. Vlastně… Celá snídani patřila polibkům. Nebylo chvíle, aby se jejich ústa nespojila v jedna.
Ani jeden z chlapců nepotřeboval mluvit. Nechtěli kazit tento kouzelný okamžik. Nepotřebovali slova. Věděli všechno. Mluvili spolu vzájemnými pohledy do očí. Nazpaměť znali své vzájemné výrazy, věděli, co jaká grimasa znamená.
„Tomi, chci si poslední dny s tebou užít. Chci dělat to, co jsme nikdy nedělali.“ Protnul hrobové ticho černovlásek. Jeho znělý hlas okamžitě rozezněl stěny kuchyně. Pohladil brášku jemně po tváři a usmál se. Líbnul ho na líčko.
Druhé dvojče po těch slovech trochu posmutnělo. Nechtělo se mu na to myslet. Že jeden jediný, poslední měsíc bude mít svou lásku u sebe. Pomalu k Billovi vzhlédl, zadíval se mu do očí. „Chtěl bys? Co třeba?“ naklonil hlavu na stranu a hledal odpověď v bratrových očích. Moc ho zajímala odpověď.
„Je toho spousta, co bych chtěl udělat. Třeba teď… bych moc chtěl jít do města. Potřebuji něco koupit.“ Usmál se Bill. Měl toho v plánu dostatek, ale teď myslel na jediné. Chtěl si koupit nějaký blok, který bude v následujících dnech využívat jako deníček. Dlouho nad tím dumal. Nakonec se rozhodl, že to bude pěkná věc. Udělá tím radost sobě i Tomovi. Byl rozhodnutý, že poslední večer mu sešit se svými poznatky a zápisky předá.
Tom s mírným s úsměvem přikývnul a políbil bratra na rty. „Už jsi dost najedený?“ potřeboval se ujistit. Neodpustil by si, kdyby nechal brášku nenajedeného.
Pohladil Billa po zádech a mírně ho poplácal po zadečku, aby se tedy mohli oba zvednout. Když se mladší dvojče zvedlo, starší se zvedlo s ním a šlo uklidit prázdné, zašpiněné talířky.
Pohladil Billa po zádech a mírně ho poplácal po zadečku, aby se tedy mohli oba zvednout. Když se mladší dvojče zvedlo, starší se zvedlo s ním a šlo uklidit prázdné, zašpiněné talířky.
„Jsem najedený víc než dost. Děkuji. Bylo to moc dobré.“ Ujistil černovlasý mužíček brášku a
zároveň ho pochválil za dobře vykonanou práci. Usmál se. „Půjdu se nachystat.“ Oznámil a se šťastným úsměvem vypochodoval z kuchyně. Prohlížel si zeď u schodů. Všude byly zarámované jeho a Tomovy fotky. Sundal tu, kde byli jako miminka. Posadil se na schody a vzpomínal. Na dobu, kdy je nic netrápilo, kdy nemuseli nic řešit. Vše jim zařídili rodiče a oni se nemuseli téměř o nic starat. Povzdechnul si a po fotce přejel něžně prsty.
Dredatý chlapec se usmál a šel umýt nádobí. Našlapoval po chladné zemi, až došel k bílé mramorové lince se dřezem. Vložil do něj talířky a pustil teplou vodu. Pořádně je všechny omyl a dal je do odkapávače. U toho přemýšlel. O všem možném. Jako by se mu promítal celý život s Billem přímo před očima. Musel se na chvíli opřít o linku a snažit se na to nemyslet. Ne právě teď.
Na obrázek dopadaly slané slzy. Slzy, které patřily Billovi. Tak moc chtěl vrátit tyto chvíle. Chvíle bezstarostného dětství. Nemusel nad ničím takhle dumat, nemusel téměř nic. Jen si užíval svého brášku. Už od dětství byli velmi silně propojeni. Věděli, co ten druhý chce, co cítí. Pamatoval si chvíli, kdy si poprvé odřel koleno. Tom se o něj staral jako o nejcennější hračku. Bál se, aby ho to příliš nebolelo. Půjčoval mu své hračky, tiše kolem něj našlapoval. I přes slzy se musel usmát. Ta vzpomínka ho to nutila udělat.
Po nějaké chvilce se Tom odtáhnul od linky a vyšel z kuchyně. Zamířil na chodbu. U schodiště se zastavil pohledem na Billovi. Nejen pohledem. Zastavil se v půli pohybu a pomalými kroky přešel ke svému bratrovi. Posadil se vedle něj a ten k němu jen s lesklýma očima vzhlédl. Usmíval se. Tom se zaměřil pohledem na věc, co jeho bráška držel v dlaních. Musel se smutně pousmát.
„Tomi, bráško, pamatuješ? Už odmalička jsme byli silně propojení.“ Zašeptal Bill a opřel si hlavu o ramena chlapce, který seděl vedle něj. Tiše vzlyknul a nahmatal mužnou ruku. Propletli spolu prsty a dívali se na fotografii. Něžně se k sobě tulili a nemluvili. Pro tuto kouzelnou chvíli nebyla slova potřeba. Oba mysleli na to stejné. Přivírali očka a vzpomínali.
Dredatý chlapec vnímal bratrovu přítomnost každým svým smyslem. U toho si pozorně prohlížel více než deset let starou fotografii a vzpomínal. Nerozuměl tomu. Proč zrovna oni dva, kteří mají předurčeno žít spolu a zemřít si v náručí, musí mít takovýto osud? Tolik nespravedlivý? Bylo to tak nefér! Zřejmě byli spolu až moc šťastní. A bůh bývá někdy až moc žárlivý na ty, kteří se mají více než dobře.
„Bráško, proč musí být osud tak nespravedlivý? Nikomu jsme nic neudělali.“ Vzlyknul černovlásek a znovu pohladil opatrně fotografii. Jako by se bál, že se pod hrubším dotekem rozpadnou i všechny krásné vzpomínky. Nepoznatelně otočil hlavu a přitiskl rty na bratrův krk. Nasál do nosu jeho osobité pižmo, které tolik miloval. Krásně příjemný pocit se mu začal okamžitě rozlévat do všech buněk hubeného těla. Usmál se a vtiskl na krk letmou pusinku.
Tom svého mladšího brášku pohladil po dlouhých vlasech. „Zvládneme to spolu. Jako vždycky, ano? Když skočíš, skočím i já.“ Šeptnul a zvedl k černovláskovi svůj slzavý pohled. Objal ho ochranitelsky kolem drobných ramen a pomalu se s ním začal pohupovat. Tiše mu šeptal.
Vzlykali si navzájem do náruče. Hladili se po zádech a pohupovali se. Byli jeden pro druhého, ostatně tak jako vždy.
„Nechci, abys umřel. Mám umřít já, ne ty.“ Zašeptal Bill do Tomova ouška a políbil ho na rty.
„Nechci, abys umřel. Mám umřít já, ne ty.“ Zašeptal Bill do Tomova ouška a políbil ho na rty.
„To neříkej.“ Napomenul ho starší z bratrů. „Nezasloužíš si to. Navíc, slíbili jsme si, že zemřeme spolu a já tu bez tebe nepřežiju. Rozumíš?“ podíval se na něj Tom trochu přísnějším pohledem, a přitiskl si černovláska blíž k sobě.
„Ale já chci, abys žil dál. I beze mě. Zvládneš to. Budu si na tebe dávat seshora pozor a jednou se tam setkáme. Pamatuj, že naše láska neskončí, ani když budeme každý v jiném světě. Pořád se budeme milovat a jednou se opět setkáme. V nebi. Budeme tam spolu a šťastní. I když tady nebudu, budu s tebou pořád. Tady.“ Zašeptal černovlásek a přiložil dlaň na mužný hrudník. Pohladil místečko, kde bylo srdce. Díval se odhodlaně do očí, které byly téměř stejné jako ty jeho
Jejich majitel těžce vydechl a pohladil černovláska po dlouhé paži. „Jsme jedna duše. Pochybuji, že bych to bez tebe zvládl. Věřím, že budeš pořád u mě. Ale kdoví, jak dlouho budu muset čekat? Několik desítek let?“ šeptl Tom smutně. „Nebudu na světě šťastný, pokud tě nebudu moct už nikdy obejmout a políbit tě.“ Dodal a sklopil pohled. Bolelo ho to. Všechno. Hrozně moc.
„Tommy, nebudeme teď na to myslet, ano? Užijeme si tenhle měsíc jak nejvíc to půjde. Chci s tebou strávit každý okamžik.“ Usmál se černovlasý mužíček a otřel si uslzená očka. Nechtěl se zbytečně trápit. „Půjdeme teď do toho města?“
Tom tiše přikývnul a pomalu se zvednul. „Tak se pojď oblíknout.“ Kývnul a vyšel schody nahoru, kde zamířil do jejich společného pokoje. Přešel ke skříni a vytáhl z ní čisté boxerky, ponožky, kalhoty, tričko a mikinu. Převlékl se a vše završil čepicí s kšiltem. Čekal ještě na Billa, než se dooblékne.
„Opět vypadáš neodolatelně, lásko.“ Usmál se černovlásek ode dveří a šel k velké skříni. Neměl náladu oblečení nějak moc kombinovat, a tak si vzal jen černé tričko a džíny. Na krk si dal obojek s lebkou. Udělal krok ke skříni a kalhoty mu spadly. Zamručel. Vždy mu byly natěsno. Natáhl si je a vyndal si pásek.
„Pomůžeš mi prosím ten pásek prostrčit vzadu?“ usmál se na Toma a podal mu ho.
Dredáč přikývnul a přešel k bratrovi. Převzal od něj pásek a začal ho prostrkovat jednotlivýma poutkama v Billových kalhotách. Když mu pásek zapnul, vzhlédl k němu a pousmál se. „Hotovo? Můžeme?“
Bill si jen oblékl mikinu a na ní bundu. Propletl se svým starším bráškou prsty. „Můžeme.“ Přitakal a ruku v ruce sešli dolů do chodby, kde si obuli své boty. Jakmile vyšli ven, uhodil je do obličeje silný mráz. Černovlásek ruku více stisknul a dům zamknul.
Tom byl rád za svou mikinu s kožíškem. Chlad ho tolik netrápil. Nezajímal se o sebe, ale o to černovlasé ptáče, ťapající vedle něj. Mírně se naklonil a políbil brášku na rty, dokud byly jejich rty ještě teplé, neošlehané mrazivým vzduchem.
Černovláskovy ale nestačil jen jeden polibek. Obtočil své dlouhé, štíhlé paže kolem Tomova krku a hladově se mu přisál na rty. Občas mu ret skousnul. Nakonec je obkroužil jazykem a čekal, až je dá více od sebe, aby mohl pokračovat dál.
Starší dvojče omámeně povolilo a pootevřelo rty. Reakcí na to byl Billův horký jazyk, který ihned vklouzl dovnitř. Tom mu vyšel svým jazykem vstříc, a když se oba setkaly, bratři si vzájemně povzdechli do úst.
Černovlasé kuřátko spokojeně vzdychalo do bráškovy pusinky a laskalo jeho rty. Proplétalo s ním jazyk a dráždilo ho kouskem kovu, který zdobil jeho jazyk. Za týl si ho víc přitáhl k sobě a prohraboval mu dredy. Jeden z nich si natočil na štíhlý prst a jemně za něj zatahal.
Dredáček byl omámený. Omámený všemi pocity. Stál jako přimrzlý a jen si tiskl své dvojče blíž ke svému mužnému hřejícímu tělu. Užíval si něžné doteky a přivíral oči. Když se oba chlapci od sebe konečně odtrhli, zrychleně dýchali. Lapali po dechu a nabírali kyslík zpátky do plic.
Jakmile se vzpamatovali, začal Bill popisovat všechny své pocity. Shodovaly se s těma bráškovýma. Oběma se polibek líbil. Tento polibek, byl zařazen mezi nejžhavější chvilky, které mezi nima proběhly, a oba si to dost dobře uvědomovali.
„Ještě teď mi běhá z toho polibku mráz po zádech.“ Usmál se černovlásek a znovu propletl s bráškou zkřehlé prsty.
Tom přikývl a také se usmál. Oba chlapci se zase pomalu vydali na cestu. Neměli to daleko do města. Jen pár minut. Asi tak deset, víc ne. Dvojčata to velice oceňovala, zvlášť v tuto roční dobu, kdy si každý přál být co nejdříve doma ve vyhřáté posteli s hrníčkem horké čokolády v promrzlých dlaních.
***
„Dobře. Vezmu si tenhle sešit.“ Ukázal po chvíli rozmýšlení na černý sešit s bílýma proužkama, který měl tvrdé desky. Líbil se mu… Moc.
„A ještě něco jiného?“ Usmála se profesionálně žena u kasy a cenu zadala do kasy. Černovlasá hlava zakroutila hlavou a usmála se. Bylo to vše. Nic víc nepotřeboval. Prodavačka tedy poprosila o příslušnou částku. Bill jí to dal a slušně se rozloučil. Schoval sešit do své bundy. Bylo to překvapení. Nechtěl, aby Tom o tom věděl.
„To, co jsem potřeboval, mám zařízený,“ usmál se na Toma a znovu s ním propletl prsty. „Chceš něco ty?“
Druhý z chlapců zavrtěl s úsměvem hlavou. „Nene. No… i když. Možná tu něco bude.“ Usmál se ještě víc a naklonil se k bráškovi. Něžně ho políbil na rty, a pak se odtáhl. „Splněno.“ Zaculil se Tom a rozhlédl se po náměstí.
***
Byl večer a chlapci se k sobě tulili na pohovce. Sledovali v televizi film a cpali se různýma sladkostma. Bill byl schoulený v náruči svého dvojčátka a každou chvíli ho líbnul na nějakou část těla. Hladil ho po tváři a nevědomky se vrtěl. Přiváděl mu tak neskutečný pocit vzrušení.
Tom začínal být nervózní z toho, jak se jeho bratr otíral o jeho intimní partie. Snažil se to ignorovat, ale moc to nešlo. Sem tam mu z úst uteklo nějaké to zavzdychání, ale doufal, že není moc nápadný. Bill si neuvědomoval, co svým třením a vrtěním bratrovi způsobuje. Dredáčovi začaly být kalhoty najednou trochu těsné.
Bill pořád neúmyslně tlačil na klín pod sebou. Líbal Toma na krku, a tak si myslel, že vzrušené vzdechy způsobuje právě to. Vůbec by ho nenapadlo, že za to může něco úplně jiného. Přejel mu jazykem po vystouplé žíle. „Tomi… Půjdeme zítra k rodičům?“ zašeptal mu Bill do ouška a pak ho jemně kousnul.
Červenající se, tvrdnoucí Tom, nevěděl, kam s očima. Byl vzrušený až na půdu. Do toho ještě to Billovo laskání na krku. Snažil se, aby jeho hlas vyzněl normálně a ne roztřeseně a vzrušeně jako malé puberťačce. „Jestli chceš… klidně,“ odpověděl spěšně.
Černovlásek přikývnul a usmál se. Začal se pomalu zvedat. Zívnul si. „Půjdu se umýt. Jsem opravdu unavený.“ Podotknul a protáhnul se. Načasoval si to akorát. Film právě končil a Tom své vzrušení dokázal ještě držet. Bill si toho ani nevšimnul. Možná… To tak bylo lepší.
Dredáč přikývnul. „Budeš čekat v posteli na mě? Přijdu hned za tebou.“ Usmál se na bratra a upravil si kalhoty, aby nebyla tolik vidět, jeho značně se rýsující boule pod nimi. Tlak byl opravdu nepříjemný, ale snažil se potlačit nutkání si sáhnout do kalhot a uspokojit se.
Černovlasý tvor zmizel s úsměvem v koupelně. Zavřel za sebou dveře a pomalu si svlékal oblečení. Bosky došel do sprchového kouta a zatáhl pojízdnou stěnu. Uchopil do ruky hadici se sprchou a nechal dopadat na své tělo horké kapky vody. Zaklonil hlavu a jen tak si to užíval. Promítal si ve své hlavičce celý uběhlý den. Usmíval se sám pro sebe a vodu vypnul.
Natáhl se pro svůj vanilkový sprchový gel a vymáčkl si ho na ruku. Přičichl k němu a omámeně se usmál. Zbožňoval tuhle vůni. Pomalu si ho roztíral po celém svém hubeném těle. Žebra by se dala klidně spočítat. Ano, až takhle byl černovlásek hubený…
Vydechnul. Byl si vědom toho, že musí přibrat na váze. Do vlasů si vetřel šampon a začal mydlinky ze sebe omývat teplou vodou.
Po pár minutách vylezl z koupelny. Vyvalil se za ním okamžitě velký oblak páry. Přitiskl si osušku více k tělu a odcupital do ložnice. Ze zrcadlové skříně vytáhl černé boxerky a oblékl je na své nahé tělo. Přes židli přeložil bílou, hebkou osušku a zalezl do postele. Rozsvítil lampičku a z šuplíku a nočního stolu vytáhl černý sešit. Svůj deníček.
* *
Tom mezitím urputně přemýšlel nad tím, jestli svojí erekci bude dál ignorovat, nebo se toho těsného pocitu zbaví. Po chvilce se tedy rozhodl pro možnost druhou. Stáhl si volné kalhoty přes boky spolu s boxerkami a nechal je sklouznout se zašustěním dolů na zem. Pohledem sklouznul na svojí bolestivě nateklou erekci a usykl. Pomalu vztáhl ruku a pohladil se dlaní po celé délce. U kořene svůj penis silně stiskl a z úst mu vyšel přidušený sten. Dlouze přejel svými zkušenými prsty po svém penisu a přetáhl si předkožku. Znovu se mu dostal z úst sten, když začal pohybovat rukou, aby se toho nepříjemně vzrušivého tlaku zbavil. Představoval si u toho, jako by to dělal Bill. Po pár minutách zrychloval pohyby ruky. Přirážel si sám do dlaně a mnul si palcem a ukazováčkem vlhkou nateklou špičku. Po několika dalších rychlejších pohybech ruky, se Tom se zasténáním bratrova jména udělal do své dlaně. Otřel si ji papírovými ubrousky, ležícími na stolku a navlékl si zpátky boxerky s kalhotama. Konečně byl tlak pryč. Úlevně si oddychl a vypnul televizi.
**
Bill deníček otevřel. Hned na první stranu namaloval velké srdce a usmál se. Napsal do něj okrasným písmem ‚Tom & Bill‘. Otočil na čistou stranu. Mohl začít psát.
Černovlasý chlapec si napsal do deníčku okrasně datum a začal popisovat zážitky s prožitého dne.
1. prosince
Milý Tome.
Toto je ta věc, kterou jsem si chtěl koupit ve městě. Chtěl jsem si koupit deníček, abych mohl popisovat všechny prožité dny a pak to tobě poslední den předat, jako památku na poslední dny. Ano, vím, že je budeš mít navždy zaryté v srdci, ale toto je něco jiného. Ber to jako mé srdce, které tu je nadále s tebou. I když jsme teď každý jinde, bije jen pro tebe a navždy to tak bude. Budu si tě z nebe hlídat a ochraňovat. Nedopustím, aby se ti něco stalo. Jsem tvůj strážný anděl. Miluji tě…
Ráno mě probudila samota a vůně vaflí. Tom ví, jak je miluji. Je to mé snad nejoblíbenější jídlo… Vyhrabal jsem se z naší veliké postele a pomalu sešel dolů ze schodů. Nasál jsem vůni více do svého nosu. Dnes mi bylo opravdu dobře a měl jsem šílenou chuť k jídlu. Došel jsem za svojí láskou a hned jsem dostal políbení na dobré ráno. Bylo mi okamžitě ještě o něco lépe. Posadili jsme se společně ke stolu a bráška si mě vzal na klín. Začal mě krmit tím voňavoučkým jídlem. Vychutnával jsem si každičké sousto této pochoutky…
Jakmile jsme dojedli, šel jsem se oblékat, abychom mohli jít do města. Zastavil jsem se ale na schodech. Prohlížel jsem si všechny fotografie. V mozku se mi otvíraly složky se vzpomínkami na nejkrásnější dětství. Rozplakalo mě to. Nemuseli jsme nic řešit… Tom za mnou přišel. Posadil se vedle mě a přitulil k sobě do náruče. Bylo mi najednou ještě lépe. Miluji všechna jeho objetí a něžnosti…
Při cestě do města jsem se klepal zimou. Opravdu už přituhuje a to ještě nesněží. Doufám, že se dožiju prvního letošního sněhu. Chci být venku s Tomem a cítit, jak mi budou první sněhové vločky dopadat na tělo. Tak moc si to přeji…
Zbytek dne patřil jen a jen něžnostem. Uvařili jsme si společně oběd a u filmu jsme ho snědli. Mazlili jsme se a šeptali do oušek zamilovaná slůvka.
Teď je večer a my se chystáme jít spát. Myslím si, že stejně neusneme hned… Nebylo tomu tak nikdy. Tedy… Pokud mi nebylo zle. Doufám, že zítra to bude stejné…
Svůj zápis dokončil černovlásek srdíčkem a stránku pohladil. Začaly se otevírat dveře, do kterých vcházel Tom. Bill tak akorát stihnul deníček schovat. Usmál se na Toma a přivolal si ho k sobě. Políbili se na dobrou noc a přitulili se ke svým tělům. Hladili se a oba pomalu oddechovali.
„Dobrou noc, lásko.“ Zašeptal dredáček, jakmile slyšel tiché oddechování vedle sebe.
autor: Catherine & Kerli
betaread: Janule
mam uplne sevrene srdce bolesti… Je to tak krasne napsane,ze mi az hlava dava obrazky,jak to bude vypadat,az Bill….odejde. Nadhera,tesim se na dalsi dilek.:)
Krasne, dojemne mala som slzi na krajíčku. Rychlo dalej. Autorka patri moje veľké uznanie že dokáze takto opísat pociti Billa aj Toma.
Nádherné, dojemné, krásné, smutné. Mohla bych tady pokračovat dál a dál, ale teď snad nedokážu vůbec psát. Mám slzy v očích. Bill je statečný, že dokáže tohle vše Tommymu do deníčku napsat, "říct", je to od něj krásné, protože až (Tynka napsala krásně slovo "odejde") odejde, bude deníček pro Toma tím nejdůležitějším…vždyť jde o Billovo SRDCE.
Uaaa… To je tak něžné a romantické. V jednu chvilku jsem se také málem rozbrečela. Krásný díl holky.
to je krásný dáreček… krásně napsaný moc moc moc.. Katt, nemůžu se dočkat na zítřek, až mi to napíšeš 😀
[3]: Celou dobu, co jsem četla, jsem nebrečela, ale po přečtení tvého komentáře už řvu jako blázen…líp to ani napsat nejde ♥
Tohle asi opravdu nebudu schopná číst…
[6]: Jani, neplač…
Jinak děkuju a určitě čti dál. Nejde přeci, aby tu chyběl krásný komentář od tebe! 🙂 S tím určitě souhlasí i autorky 🙂
Děkujeme za všechny krásný komentáře 🙂 Strašně moc si jich vážíme.. 🙂
Jani, nechceme abys u povídky plakala.. :)A hlavně nechceme abys kvůli slzám přestala povídku číst xDD Bez tvých komentářů by to nešlo 🙂
Úžasné :* Toto dievča proste píše najlepšie :* A tak dojímavo 🙁
[8]: Když ono je to tak těžké…připomíná mi to "P.S. I Love You" od Deni, ne, že by to bylo až tak podobné, spíše tím smutkem a bolestí…já to prostě špatně snáším =)