autor: Deni & Sajü
Bill
Hledím na něj s překvapením v očích, které nemohu skrývat. On riskoval kvůli mně?
„P-proč jste riskoval, můj pane?“ zašeptám, vpíjejíc se pohledem do toho jeho. Slabý náznak úsměvu ozdobí znovu jeho krásnou, opálenou tvář. Vůbec není tak bledá jako ta má. Oproti němu jsem bílý jak sníh; tvoříme spolu kontrast dvou barev.
„Proč bych neměl riskovat?“ odpoví zlehka a nepatrně na mne mrkne, a poklepe si nervózně několikrát prsty po koleni, než zvedne tvář k nebi. Napodobím jej. Je tu tak příjemně, a hlavně z jednoho prostého důvodu je příjemně především mně. Sedí vedle mně T’chi-mora. Snil jsem o něm takovou spoustu nocí. Přijde mi, jako by od té doby, co jsem jej naposledy spatřil, přešlo minimálně 10 úplňků. Ať slunko vyšlo či jej nahradil měsíc, stále jsem jej měl v mysli.
Nadechnu se, abych něco řekl, ale přeruší mě hlubokým hlasem. „Dnes je krásná noc, strávil bych ji raději jinak a lépe, bohužel však musím odejít, milý Kôji,“ na mé jméno dá laskavý důraz a rozhodně se postaví.
Znovu jej napodobím. Postavím se proti němu, pohled sklopím na pár sekund k zemi společně s úklonou, ale když se předkloním, jeho jemná ruka mě zastaví v půli pohybu, za bradu mne narovná a pohladí mě bříšky prstů po tváři.
„Budu myslet na slib, jenž jsi mi dal. Nezapomínej na něj ani ty. Musíš se opatrovat, Kôji. Svět zde pro tebe odteď není bezpečný tak, jako býval,“ odmlčí se. Rozhlédne se dokola, jako by kontroloval, zda zde nikdo není, a znovu se zadívá do mých očí. Neodvažuji se cokoli namítat, cokoli říkat. Jen mlčky hledím do jeho pronikavých očí, srdce splašeně buší v mém hrudníku a třas mých rukou neustupuje. Spíše se zvyšuje.
Řasy se mu zatřepotají, když párkrát zamrká, dlaní sjede z mé tváře a dotkne se něžně konečků mých prstů. „Pokusím se, abych se sem znovu dostal. Mám na tebe však jeden těžký úkol, jednu prosbu,“ znovu se odmlčí, chytí mne za ruku a pomalu mě odvleče tiše stranou, dál od oken, kde by nás mohl kdokoli vidět, kdokoli slyšet.
Zastaví se na rohu domku, pod malou stříškou, pečlivě si mne sjede pohledem, a několikrát se znovu rozhlédne.
„Jakoukoli prosbu vám splním, můj pane,“ pokorně sklopím pohled, v bříšku cítím zvláštní tlak, mé tělo pociťuje návaly zimy, když se dotkne mých prstů, pozvedne mou dlaň do úrovně našich očí a svou vlastní přiloží na tu mou.
„Musíš přitom dávat velký, skutečně velký pozor, Kôji. Chci, abys… abys zjistil něco víc o tom, co se píše ve svitku, je to možné?“ ochraptěle mi položí další otázku, tentokrát však upřeně sleduje naše dlaně, ne moje oči. „Potřebuji, abys přišel na to, kdo za tím vším stojí.“
Tom
Nemůžu se na něj dívat; s každým pohledem do jeho krásných, podmanivých očí mám pocit, jako by se svět kolem mne točil. Je to tak zvláštní. Řekl bych, že dnes jeho oči vypadají snad ještě krásněji, než když jsem jej spatřil poprvé.
Nečekám, že by mou prosbu zamítl, přesto ve mně přetrvává čistá nervozita. Zdali je jen z jeho odpovědi, či z jeho blízkosti, to sám netuším. Má nádherné, dlouhé, štíhlé prsty. Fascinuje mne pohled na naše spojené dlaně. Jako by splývaly v jednu. Jako by do sebe zapadaly. Doplňovaly poslední kousek chybějící k výhře v Mahjong.
„V-vše, co si přejete, je pro mne možné, pane!“ plaše zašeptá, s jasným ruměncem v bledých tvářích.
Konečně se znovu odvážím zadívat se mu do očí, než mu dlaní sklouznu přes tvář. Zastavím se u jeho rtů, které pohladím bříškem palce, přes hlavu si taktně nasadím kapuci a rychle, bez rozloučení, jen s posledním pohledem do jeho očí, kdy mu můj pohled musí říkat vše, zmizím za nejbližším křovím, kterým se propletu pryč ze dvorku Li Xuejian.
Vím jistě, že má mysl bude plná Kôjiho.
Zastavím se nedaleko jejich domu, opřu se o malou zídku a nadechnu se. Všechno, co mám, bych daroval za možnost strávit s ním dalších pár chvil. Učarovává mi; svou plachostí, bledostí svých lící, uhrančivými duhovkami. Je v něm něco zvláštního, co mě neustále nutí na něj myslet.
S povzdechem se odrazím od zídky, a tou samou cestou, kterou jsem přišel až na samý konec Tian’anmen Guanchang, se vydám zpět do svého domova.
———————
Jakmile proklouznu zpět do bezpečí svého pokoje, odhodím plášť tak rychle, jak jen je to možné. Zoufalost, nervozita a strach v mém nitru přebíjejí tak mocně, že ani sám nevím, jaké mé pocity vlastně jsou.
Celou cestu zpět jsem měl pocit, jako by mne někdo sledoval. Doufám, že to byl jen přelud mé fantazie a nic špatného se nestane.
Odhodím své noční roucho na malé křesílko, jež stojí v rohu pokoje, a pomalu přejdu k lůžku, do kterého v okamžení zalehnu. Zadívám se na nebesa, tkvící se nad mou hlavou. Jaké pocity má z toho všeho Kôji? Byl tak vyděšený, plachý… krásný.
Srdce se mi znovu rozpumpuje při pomyšlení na něj. Čím to je? Co se to vlastně se mnou od oslavného dne děje? Co znamenají mé pocity?
Jediné, v co teď však smím doufat, je, aby se mému Kôji nic nestalo. Aby na sebe byl opatrný a nedělal nic, co by se mohlo vymknout kontrole mého plánu.
Nadzvednu se na lokti, sfouknu jedinou svíci, která ještě nedohořela, a překulím se na druhý bok. S posledním pohledem k měsíci nechám lanko snů obejmout mou mysl a vtáhnout se v rouše tmy do snění.
Bill
Urychleně si sundám sandálky, které nechám ležet před schody, jež vedou do horního patra, kde se nachází pokoje našich paní, a také můj a Yuin. Nechci dělat hluk, abych neprobudil paní, která by mne jen hubovala, že v tak pozdní hodinu ještě stále straším po domě.
Tiše vejdu do pokoje, kde Yu poklidně spí, stulená v rohu postele, jak je jejím zvykem, s malou, hadrovou panenkou v podobě Gejši, kterou jí darovala má matka k sedmým narozeninám. S tichým výdechem ze sebe začnu stahovat špinavé kimono, jež zahodím do malého koše na prádlo; zítra zase strávím celý den nad vědry s vodou a špinavým prádlem.
Jen v župánku se přemístím k oknu, díky němuž sem proniká světlo měsíce. Na nebi je jen pár malých hvězd, tvořících různé ornamenty. Nebo alespoň tak to připadá mně.
Dorazil T’chi-mora v pořádku? Nestalo se mu nic? Stále na něj musím myslet. Pozdvihnu dlaň do úrovně své tváře a uculím se. Dotýkal se mne. Tak něžně, tak, jako se mne nikdo ještě nedotýkal. A jeho pohled? Mluvil za vše. On mi věřil, věřil v to, že jsem jej nezradil a že skutečně nevím, proč je mé jméno zapojené do tak podlého činu. Copak bych já byl schopen něčeho takového proti císařově rodině? Proti císaři samotnému?
Trpce semknu svá víčka k sobě ve chvíli, kdy prsty přejedu po bradě, kde se mne taktéž dotýkal. Kdy znovu budu moci naslouchat jeho slovům?
Kdy se mu znovu budu moci podívat do očí?
Kdy znovu budu moci cítit křídla motýlků v mém břiše a naslouchat splašenému tlukotu svého srdce? Již nyní mi chybí. Již nyní se cítím osamělý bez jeho slov, bez jeho pohledu. Je to tak zvláštní…
V mysli se mi však znovu a znovu objevuje myšlenka na svitek, který jsem si před pár chvílemi přečetl. Kdo a proč je schopen pošpinit mé jméno tím, že bych chtěl zabít císaře? Snad má matka? Nemohla to být ona! Je to hodná žena, nikdy by něčeho takového nebyla schopna. Nebo ano? To ona mi předala svitek. To ona mne udeřila za to, že jsem jej předal do nesprávných rukou. Musela o tom, co uvnitř je, vědět. Ale proč by dopustila, abych pykal za to vše já, kdyby svitek někdo objevil?
Přeci jen jsem měl štěstí, že jsem jej předal T’chi-morovi. Kdybych tak neučinil, mohl jsem teď už být dávno po smrti. Mám štěstí, opravdové štěstí, že T’chi-mora není jako všichni ostatní. Že je výjimečný.
Ani nevím jak, ale ulehl jsem do postele, s myšlenkami zatoulanými stále v oblacích. Stočím se na bok, abych mohl pozorovat spící Yu.
Musím splnit T’chi-morův plán. A… jeho žádost o svém bezpečí taktéž…
Můj T’chi-mora.
Tom
Podívám se na právě příchozího, který mi ochotně roztáhl závěsy, o nichž jsem ani netušil, že jsem v noci zatáhnul. Sasce se na mě uctivě podívá, pokloní se a s tichým „Dobré ráno, můj pane“ mi donese do postele šálek s čajem a nějaké pochoutky, včetně ovoce a ještě teplého chleba.
„Děkuji,“ s přimhouřenými víčky se na ni podívám. Věděla o tom, co ve svitku stojí? „Odejdi Sasce,“ přikážu jí rázným hlasem, a strčím si do úst malou jahodu. Když se natahuji po další sladké pochoutce, opět si vzpomenu na Kôjiho; jak rád bych se s ním o tyto pochoutky podělil, jistě ještě nikdy nejedl jahody.
„Ale pane…“ namítne znovu, a s očima zabodnutýma kamsi k zemi, se mi pokloní.
„Sasce, něco jsem ti snad řekl, ne?“ zavrčím s až přehnanou hrubostí. Skutečně nemám čas tu mít Sasce na očích. Potřebuji o všem přemýšlet.
„Jak si můj pán přeje,“ zašeptá a rychle se narovná. Všimnu si, jak mě po očku zkontroluje a odcupitá pryč.
Hodím další jahodu na malý, pozlacený tácek a vstanu z postele. Nemám nejmenší chuť nyní jíst. Má mysl se zaobírá jinými starostmi.
Přejdu k plášti, jenž leží srolovaný na zemi, a vylovím z kapsy svitek, který mi Kôji vrátil. Přelétnu jej znovu pohledem, palcem přejedu po drobně napsaném jménu mého milého Kôji. Usadím se před okna do křesla, stále hledíc na malý svitek papyru.
Co kdyby se Kôjimu něco stalo? Není v bezpečí, tam u nich. Toužil bych jej mít zde, u sebe. Aby nebyl žádný strach o jeho bezpečí. O jeho život. Je tak plachý a drobný… vůbec bych neřekl, že je to chlapec, kdybych si jej pečlivě neprohlédl. Nedokázal by se ubránit před zlým světem, jenž na něj číhá. A pokud bude dělat zvěda pro mne… bojím se o něj o to víc. Ale jak jej sem jen dostat? Do Zakázaného města? Cesty zpět odsud již není…
Ať sem přijde jakýkoli smrtelník, zpět se už nikdy nedostane. Ach Kôji, jak jen to udělat?
Bill
Udýchaně se sehnu pro kbelík s mýdlovou vodou a vytřu další stopy po drobných nožkách malé Yu. Zase mi tu přeběhla, i přestože jsem ji varoval, ať zůstane ve svém pokoji. Přejedu si dlaní po čele. Paní má důležitou návštěvu, svého bratra, který přijel před několika hodinami, a nám je zakázaný výstup do horního poschodí domku. S nakrčeným čelem se podívám na Yu, která se právě chystá vyběhnout schody k našemu pokoji.
„Yu! Vrať se! Okamžitě se vrať sem ke mně!“ rozkážu té malé příšerce, která nebere na má slova žádný ohled a s chichotáním na mě vyplázne jazyk ze třetího schodu od shora. Urychleně doběhnu k ní, popadnu ji do náručí a přísně se na ni zadívám. „Nemůžeš tam chodit, Yu! Rozumíš? Máme to přísně zakázané. Copak nechceš jít na školu pro Gejši?“ přísně se jí zahledím do očí. Její výraz se okamžitě změní, zavrtí prudce hlavou a odběhne pryč, ven na dvůr. Já však zůstanu stát na místě.
„Kinayi! Já nevím, kam se poděl ten plánek, přestaň být tak hlasitý!“ ozve se hlas mé paní. Nedá mi to. Plánek? Mluví o tom plánku, jejž schovávám u sebe v pokoji? Vyjdu tiše pár schůdků výš a zachytím se dlaněmi o podlahu, abych nespadl.
„Tvou povinností, Li Xuejian, bylo, abys jej uschovala v bezpečí!“ zakřičí mužský hlas, jenž následuje hlasitá rána, jako by něco upadlo na zem. „Moc dobře víš, jak je tato situace vážná, Li Xuejian!!!“ znovu rázně zakřičí. Přikrčím se, aby si mne nikdo nevšiml.
Takže pan Kinay? To on plánoval útok na císaře?
„Nekřič, Kinayi! Je tu služebnictvo!“ napomene jej má paní, načež zavrže podlaha. Urychleně slezu schodky dolů a s rychle bijícím srdcem se nakloním nad mýdlovou vodu. Nejspíš se přišla ujistit, že nikdo nestojí za dveřmi a nenaslouchá jejímu rozhovoru s panem Kinayem.
Její ledové oči mne ostře probodnou, ale já ani na chvilku nedám znát, že bych slyšel byť jedno jediné slůvko z jejich rozhovoru, a dál si hledím své práce. Zabere to ještě několik vteřin, než se Li Xuejian odebere zpět za dveře jejího pokoje.
Musím mluvit s T’chi-morou. Ale jak? Jak to mám udělat?
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Oooh, bože můj… Nádhera!!! Naprosto úžasně krásná nádhera!!! Ty pasáže, kdy se loučili a potom každý z nich myslel doma na toho druhého, mě nutily culit se a usmívat nad tou něžností. Myslím, že oba už začínají něco cítit… a mě se strašně líbí, jak si ani neuvědomují a nepřipouští, že se začínají zamilovávat. Vím, že se s tímto opakuju, ale strašně moc se mi líbí, jak to popisujete ♥ Nic tak láskyplného už jsem hodně dlouho nečetla ♥
Co se papyru týče, myslím, že Billova mamka s ním neměla nic společného, spíš myslím, že jí ho někdo dal a přikázal jí, aby ho dala Billovi, který ho předá někomu ze služebnictva. Zatím mě nenapadá, kdo by to mohl být, ale myslím, že Li Xuejian v tom určitě sehraje nějakou roli…
A ještě jeden dotaz… Jak Tom mluvil o tom, že by Billa dostal tam k nim, nějak jsem nepochopila tu skutečnost, že kdo se dostane do Zakázaného města, už nikdy z něj nevyjde??? To je opravdu pravda, že to tak kdysi dávno bylo??? Nějaký takový zákon???
Jinak se strašně moc těším na další díl, miluju tohle čím dál víc… oba dva jsou ve vašem spisovatelském podání prostě… krásní ♥
[1]: Jsem hrozně ráda, že jsi z povídky tak nadšená! Nemůžu se přestat usmívat kdykoliv čtu tvé komentáře!! Takže děkuji 🙂
A k tvému dotazu… Zakázané město jako takové je rozděleno do několika částí, a ta, kde žije Tom a císařská rodina, je soukromá, kam nesmí živá duše, kromě císařovy rodiny a služebnictva jimi vybraného – a kolikrát tam nesmí ani to služebnictvo. Takže kdo se doopravdy nějakým způsobem dostal do této části města, tak opravdu neměl možnost ho nikdy opustit – i když tady se to Kôjimu pak povede, ale to bych předbíhala :))
[2]: Aha, díky moc, chápu xD Nemáš za co děkovat, se Sajuš jste jednoznačně úžasné!!!♥
Absolutně sdílím s Rachel její nadšení, protože tahle povídka je fantasticky napsaná, naprosto nádherné bylo, když byli kluci spolu, Bill je tak roztomilý se svou plachostí a Tom zase jak má pořád potřebu se ho něžně dotýkat…a hrozně se mi líbilo, jak se Bill v pokojíku v noci díval na hvězdy a myslel si přitom "Můj T'chi-mora"…to bylo fakt kouzelné =) Hrozně se těším na další díly, mám stotisíc otázek ohledně spiknutí a nemůžu se dočkat jejich dalšího setkání a až se poprvé políbí, tak se asi rozplynu blahem =)♥
Tak jsem dočetla díly, který jsem nestíhala číst.
Aah, ta jejich nežnost k sobě, to je tak úžasný. Když Tom Billa hladil a on se na něj díval a jak o sobě přemýšleli… připadala jsem si, jako bych byla tam s nima xD
Taky si myslím jak Janča, že Bill je císařův syn. Že měl třeba s jeho matkou nějaký románek a podobně. Jen nechápu jejich paní a plánek…
K téhle povídce vážně nemám slov! Je tak nádherná a tak dokonale něžná!
Billa jsem si vážně moc zamilovala, je to takový strašně hodný kluk a já vážně doufám, že se mu nic nestane. Že to Tom nějak vymyslí, aby Billa ochránil.
Nádherná poviedka.
Čakala som, že Bill dá ten plán Tomovi, alebo mu o ňom aspoň povie. Ale asi bol tak mimo z toho stretnutie, že zabudol na celý svet 🙂