autor: Ainikki
Vzal jsem z ramínka fialovou černou mikinu, která mě zaujala, a lépe jsem si ji prohlédl. Měla na dotek příjemný materiál a sytost barev byla přesně podle mého vkusu. Vzal jsem do náručí ještě další kusy oblečení, které jsem si stačil v obchodě vybrat a přemístil se do zkušební kabinky. Včera mi totiž na účet přišly peníze z poslední brigády a já si nutně potřeboval udělat radost.
Dřív, než jsem ale na sebe stačil první kus natáhnout, rozezvonil se mi v kabelce mobil. Bylo to nějaké neznámé číslo.
„Kaulitz, prosím.“ Přijal jsem hovor se zvědavostí, kdo bude na druhém konci.
„Nemocnice Martina Luthera,“ zatrnulo ve mně. „Pane Kaulitzi, leží u nás pan Steinke a vy jste byl v jeho dokumentaci uveden jako jediný kontakt, který jsme povinni v takovýchto případech volat. Jste jeho příbuzný?“ Zřetelně jsem cítil, jak mi vysychá v krku. Pokusil jsem se polknout, ale nebylo co.
„Ano, tedy ne.“ Zmateně jsem koktnul. „Jsem jeho přítel. On nemá příbuzné. Jen otce, ale s ním se nestýká.“ Vysvětlil jsem stručně. „Co je s ním? Něco se mu stalo? Bude v pořádku?“ Zasypal jsem nejspíš zdravotní sestru na druhém konci spoustou otázek.
„Včera večer ho sem přivezli v bezvědomí. Má mnohačetná zranění po celém těle a…“
„Hned jsem tam.“ Ať už chtěla dodat cokoli, nenechal jsem ji. Típl jsem hovor a bleskurychle na sebe zpět natáhl svetr a bundu, kterou jsem měl již svlečenou, abych si mohl vyzkoušet vybrané oblečení. To mi bylo v tu chvíli naprosto ukradené. Nechal jsem tam všechno viset na věšáku a jako střela se vyřítil ven.
Z obchodního domu jsem div nesprintoval a při tom jsem si v hlavě snažil uvědomit, kde je vlastně nemocnice Martina Luthera. To jméno mi něco říkalo a samozřejmě, že jsem si nakonec vzpomněl. Tam mi před dvěma lety dělali sádru, když jsem si zlámal ruku po té, co jsem se nechal Fabianem ukecat, abych si s ním šel zahrát ricochet, že prý je to snazší než tenis, do kterého byl jinak on zapálený, tudíž to hravě zvládnu i já. Zřejmě podcenil mé sportovní nadání. Já byl totiž bez debat střevo na jakýkoli sport, takže to pochopitelně dopadlo velice neslavně. Možná tak, kdyby si se mnou chtěl plácnout pingpong, k tomu bych byl jako k jedinému svolný a šel bych do toho i s chutí, a hlavně bych si při tom snad nijak neublížil.
Na chodníku jsem se vmíchal do davu lidí, ve kterém už se pospíchalo jen velice obtížně. Bláznivý turisti, tady na Kuda’mmu jich bylo vždycky plno, ale já tu nakupoval rád. Lidi většinou nepřekáží, pokud si jen v poklidu přecházíte z obchodu do obchodu, spěch byl ale v hustotě všech těch těl předem marný. Naštěstí se mi povedlo naskočit do autobusu, který akorát stavěl na zastávce, kterou jsem míjel. Nechal jsem se dovést až na konec téhle nákupní třídy a vystoupil ven dřív, než by řidič uhnul někam, kam jsem rozhodně nepotřeboval. Od místa, kde jsem se nacházel, to už beztak bylo jen pár kroků.
Pospíšil jsem si a za pár minut jsem už vbíhal do suterénu nemocnice. Musel jsem se vydýchat, než jsem byl schopný sestře na recepci sdělit, co potřebuji. Ochotně mi pověděla, na kterém oddělení Fabian leží.
„Musíte výtahem do druhého patra a potom dál prosklenými dveřmi napravo.“ Dodala.
„Děkuji.“
Když jsem vcelku bez problému, díky jednoduchému návodu té slečny, dohledal chirurgii, odchytla si mě na chodbě další, tentokrát starší zdravotnice. Zatvářila se na mě přísně a koukla na mě vrchem přes svoje malé brýle s černými obroučkami.
„Hledáte někoho?“
„Pana Steinkeho. Můžu ho vidět? A mohla byste mi hlavně říct, co se mu stalo?“
„Pan Kaulitz?“ Přikývl jsem. „Kolegyně mi říkala, že jste na cestě. Přivezli ho včera po telefonátu jeho domovníka, který ho našel ve sklepě domu. Z bezvědomí se nám během noci probral, ale v příliš dobrém stavu není. Má otřes mozku, zlámaná dvě žebra, spoustu obraženin a podlitin. Lékař, který ho ošetřoval, nahlásil napadení. Policie tu byla dnes brzo ráno,“ doposavad mi vysvětlovala naprosto profesionálně. Pak se ale zatvářila přesně jako ty zvědavé ukecané staré drbny, a ještě se ke mně kousek nahnula. „Co jim ale řekl, netuším. Co vy? Víte, kdo mu to mohl udělat?“ Vyptávala se ztišeným hlasem. Jen jsem nad ní v duchu zakroutil hlavou. Nebyl jsem zvědavý na její zdržování, ale na druhou stranu jsem neměl ani chuť na ni nějak nepříjemně vyjet.
„To vážně netuším,“ odpověděl jsem proto, i když jsem po těch jejích slovech naprosto přesně věděl, odkud vítr vane. „Smím k němu?“
„Jistě, ale jenom na chvíli. Potřebuje odpočívat,“ poučila mě. „Je to pokoj číslo pět.“
Ani jsem se nesnažil jí poděkovat. Vzhledem k tomu, jak mi ta baba tím svým vyzvídáním začala být nesympatická, si to z mého pohledu ani trochu nezasloužila. Navíc mi přišlo, že mi volali hrozně pozdě. Fabian tu strávil už celou noc a já se to dověděl až druhý den v poledne? Pěkný bordel! Neměl jsem ale momentálně myšlenky na to se snažit jim tu cokoli vyčinit. Otočil jsem se a odcházel od ní pryč dál chodbou oddělení a při tom jsem očima kontroloval čísla pokojů. Ten Fabiho byl asi uprostřed.
„Do prdele,“ zajíkl jsem se, schoval si pusu do dlaně a do očí se mi natlačily slzy, když jsem ho spatřil ležet ve velké bílé posteli. Připadalo mi, jako by se snad ztrácel v té nemocniční dece a se všemi těmi hadičkami s kyslíkem, kapačkou a drátky od přístrojů, jež monitorovaly jeho funkce. Co šlo, měl zafačované, a ten zbytek, který jsem viděl z jeho obličeje, byl napuchlý a podlitý krví od surových ran.
„Fabi,“ zašeptal jsem a zakazoval si brečet. Jemně jsem stiskl jeho ruku, jež mu čouhala zpod peřiny, a zlehka se konečky prstů dotkl jeho lícní kosti. Nespal. Ztěžka mým směrem pootočil hlavou a bolestně na mě zamžoural zpod oteklých víček.
„Bille,“ zapípal téměř neslyšně.
„Pšt, nenamáhej se, jen odpočívej a poslouchej mě, ano?“ Fabian jen slabě kývl, aby mi tak dal najevo, že mám prostor říct cokoli. „Moc mě mrzí, že to zašlo až sem. Já… nevím, co jsem si myslel… nečekal jsem, že by ti hajzlové skutečně mohli zajít tak daleko,“ na chvíli jsem se odmlčel. Potřeboval jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil a mohl pokračovat. Měl jsem stažené hrdlo, ale potřeboval jsem ze sebe dostat podstatu toho, co se mi při cestě do nemocnice stihlo rozležet v hlavě.
Tenhle vztah už jsem nebyl dál schopný snášet. Fabian mě ničil tím neustálým stresem, kterému mě vystavoval vždycky, když mě nechal strachovat se o jeho život. Všechny ty pozdní návraty, kdy jsem netušil, co dělá, a do jakých problémů se zase namáčí. Lhaní, hrůza z toho, že mi jednou na dveře bytu zaklepe policie a oznámí mi, že je mrtvý. A teď do toho dokonce zatáhl i mě. Nemínil jsem už nadále patřit do jeho světa hazardu, ale také jsem se nedokázal jen otočit a nechat ty lidi, aby ho bez mrknutí oka oddělali. A že po tom, jak ho zřídili teď, jsem už naprosto věřil tomu, že by to udělali. Dlužil jsem mu poslední pomoc, po tom, jak se mě ujal, když jsem se s Georgem ocitl před lety v Berlíně. Basák byl mým přítelem už od dětství, vyrůstali jsem vedle sebe na malé vesnici, a už jako děti jsme si slíbili, že dáme dohromady kapelu. Po tom, co odmaturoval, se dostal na vejšku v Berlíně a já se tenkrát rozhodl odjet s ním, protože jsem věděl, že mám-li udělat někdy nějakou díru do světa, v Loitsche se mi to rozhodně nepodaří.
Prvních pár dní jsem přebýval na černo v jeho pokoji na koleji, ale tam jsem nemohl zůstat dlouho. Měl by z toho jen problémy. A pak se jak blesk z čistého nebe zjevil Fabian. Vrazil do mě v jednom klubu, když jsem si na chodbě před vstupem na pánské toalety četl letáček, hlásající příležitost pro začínající talenty. Já do toho byl zabraný a on se zase nedíval před sebe. Skončili jsme na zemi, já na zádech s Fabianem na sobě. Zaujatě si mě prohlížel a pak mě prostě sebevědomě políbil, aniž by se snad zajímal o to, zda-li o to vůbec stojím. Od té doby jsme byli spolu a ty čtyři roky byly jako jízda na horské dráze. Pořád jen nahoru a dolů a pro mě už toho bylo moc. Byl jsem unavený a frustrovaný, a i když jsem ho měl rád, poslední dobou jsem čím dál zřetelněji viděl, že náš vztah je jen o tom, že se navzájem vysáváme.
Viseli jsme na sobě čistě z vypočítavosti. Já s ním zůstával, protože jsem potřeboval někde bydlet, a na nájem svého vlastního místa jsem neměl, a on mnou zaplácl prázdné místo po jeho neexistující rodině. Pravá láska v tom nebyla. Možná na začátku, ale to už dávno vyprchalo. Bylo na čase postavit se tomu čelem a přestat na sobě navzájem parazitovat. Konec měl přijít mnohem dřív, ale nechtěli jsme vidět pravdu. Věděl jsem, že ho nedokážu ze svého života odstřihnout úplně, na to ve mně zanechal až příliš silnou stopu, ale jako pár jsme už budoucnost neměli. Byl jsem přesvědčený, že mnohem lépe nám to bude klapat, když zůstaneme nejlepšími přáteli, ale jinak si půjdeme svou vlastní cestou. Možná, že v tento moment ho tím zraním, ale on bezpochyby časem pozná, že to bylo správné rozhodnutí.
„Fabiane,“ vzchopil jsem se konečně a začal mluvit dál. „Nenechám tě v tom, jasný? Už se nemusíš bát. Bude to v pořádku,“ chlácholil jsem ho na začátek.
„Bille, ani nevíš, jak jsem ti vděčný. Slibuju, že ti to vynahradím.“ Svým tichým chraplavým hlasem mě přerušil, ale nechal jsem ho, aby si k tomu řekl svoje. Jen jsem se na něj soucitně usmál.
„To už nebude potřeba,“ v jeho očích se objevil zřetelný otazník, proto jsem hned pokračoval, aby pochopil. „Až to skončí a dluh bude srovnaný, už se k tobě nevrátím.“
„Ne,“ kňournul zoufale a z oka se mu vykutálela jedna osamocená slza. V tu chvíli mi ho bylo nepředstavitelně líto a i já sám jsem cítil bolest, která se mu usadila uvnitř jeho nitra. Nejraději bych to odvolal, aby netrpěl, ale pak později by to bylo horší. Pro teď jsem prostě musel být silný a necouvnout.
„Nepřerušuj mě, prosím,“ zarazil jsem ho uprostřed nádechu. „Fabi, mám tě hrozně moc rád, to ti přisahám. Navždycky zůstaneš jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě, ale nám dvěma už to neklape. Ve vztahu musí být hlavně důvěra a já nemůžu zůstat s člověkem, kterému nelze věřit a na kterého se nemůžu spolehnout. Vím, že mi teď budeš slibovat, že se polepšíš, a víckrát se to nestane, ale vzpomeň si, že to tu bylo hodněkrát.“ Fabian už se nepokoušel skákat mi do řeči. V jeho očích se pomalu usazovalo smíření. Jen se na mě oddaně díval a tiše plakal. „Pokud tě to uklidní, nechci na tebe zapomenout. Máš své nesmazatelné místo v mém srdci a můžeme se vidět, kdykoli budeš chtít,“ rychle jsem si utřel slzu, která mi vyklouzla zpod víčka. „Teď půjdu a skoncuju s tvýma trablema. Je to ale naposledy, a ty, už jen pro svoje vlastní dobro se snaž vyléčit a nespadnout do toho znova. Klidně ti pomůžu najít odbornou pomoc. Potřebuješ ji. Jsi nemocný a nemůžeš se pokoušet zvládnout to sám. Už ne, už to zašlo moc daleko.“ Fabian jen pokorně přikývl.
„Miluju tě, Bille.“ Vyznal se mi a já přesně věděl, jak to myslí. Cítil jsem to stejně.
„Já tebe taky,“ usmál jsem se skrz slanou vodu, které byly už i mé líce plné. Pohladil jsem ho po vlasech a vtiskl mu polibek do koutku úst, kde je neměl poraněné.
„Kam mám jít?“ Byla moje poslední otázka.
„Spielbank casino.“
…
Doma, vlastně už bych asi měl říct ve Fabianově bytě, jsem si dal dlouhou horkou koupel. Nutně jsem se potřeboval uvolnit a trochu relaxovat, tedy alespoň tak, jak to v dané situaci bylo možné. Lebedil jsem si ve vodě a neustále si připouštěl horkou, abych tak mohl zůstat co možná nejdéle a oddálit tak moment, kdy budu muset udělat to, co jsem Fabimu slíbil. Nechával jsem svou pokožku laskat příjemně teplou vodou, zatímco na mé smysly působilo květinové aroma koupelové pěny a příjemně tichá hudba, jež se linula z repráků přehrávače, který jsem si v koupelně postavil na pračku.
Broukal jsem si s rádiem déle jak hodinu, dokud se nepřehrálo celé cédečko, které jsem si pro tuhle chvíli vybral. Teprve potom jsem to neochotně ukončil. Vypustil jsem vanu a omotal jsem se do obrovské huňaté osušky. Vlasy jsem zabalil do druhé a přešel k zrcadlu. Dlaní jsem smáznul pryč páru, díky které jsem se neviděl a zůstal tak na sebe pár vteřin zírat, a při tom jsem si v duchu sám sobě dodával odvahy, že všechno, co mě čeká, zvládnu. Přeci to nemůže být nic tak hrozného. Tři dny se překulí, ani si nestačím všimnout, že jsem je měl vyplněné společností nějakého zazobaného gaunera, který ke svým penězům nepřišel zrovinka čistou cestou, protože podle mě nikdo, kdo se pohyboval v kruzích okolo heren, nočních podniků, a dostával lidi do nemocnice, nemůže být přirovnávaný k bílé lilii.
Vzal jsem do ruky štětec a pudr a začal jsem se zvolna líčit. Nic jsem nepřeháněl. Bylo to jen lehké, trocha makeupu, hnědé stíny, řasenka a bezbarvý balzám, nic víc. Nenalíčený jsem se totiž cítil nesvůj a přijít tam vyzývavý jsem taky nechtěl. Nebudu přeci působit jako laciná děvka, za kterou mě ten hulvát bezpochyby měl, já ho ale rychle vyvedu z omylu. Rozhodně ho nenechám udělat nic, co by se mi naprosto příčilo. Tak nějak jsem byl smířený s představou, že aby dal už Fabianovi pokoj, budu muset ledacos překousnout, ale všechno má určité hranice.
Do hladka jsem si vysušil vlasy a nechal je volně splývat kolem obličeje. Už se stačilo jen ustrojit. Krátce jsem se zadíval do své šatní skříně, a nakonec jsem zvolil tmavé džíny, černé tričko z velmi jemného materiálu, takže pozorný pozorovatel přes něj mohl spatřit můj piercing v bradavce nebo obrysy vytetované hvězdy na břiše, přes to jsem si natáhl tmavou minivestičku, a nakonec to doplnil pár šperky. Do větší kabely přes rameno jsem si naskládal nejnutnější kosmetiku a pár triček na výměnu, spolu s ještě jedněmi kalhotami. Nepočítal jsem totiž s tím, že by mě za ty tři dny pustil alespoň na chvíli domů, abych se převlékl, takže jsem si to nejnutnější raději vzal s sebou.
Před odchodem jsem si ještě oblékl podzimní kabátek a na nohy natáhl vysoké kožené kozačky. Naposledy jsem se zkontroloval pohledem ve velkém zrcadle v předsíni a se strachem uvnitř sebe, který jsem se snažil ukrýt co nejhlouběji, aby na mně nebyl poznat, jsem vyšel z bytu.
Na chodníku před domem se do mě opřel vítr, který už v tuhle roční dobu začínal mít docela sílu. Otřásl jsem se pod tím náhlých chladem. Stmívalo se, ale pouliční lampy zahálely. Nesvítila jediná. Donutilo mě to podívat se nahoru, a tím bylo vše vysvětleno. Na obloze se honily černé husté mraky, které způsobily, že byla mnohem větší tma, než by měla v tuto chvíli být. Otřesné počasí, které tu poslední týdny bylo velmi často, a otravovalo mi tak už dost trpký život. Pohotově jsem si otevřel deštník, který jsem tentokrát nezapomněl, když se náhle prudce rozpršelo.
O hodinu později jsem se octnul před kasinem Spielbank. Zřetelně jsem cítil, jak se mi roztřásla kolena a měl jsem chuť otočit se a vzít nohy na ramena. Tak alespoň křičela bojácná polovina mého já. Vyhrála ale ta druhá, která si uvědomovala, že musí splnit závazek, a já vešel dovnitř. Zavřel jsem deštník a oklepal z něj vodu. Rozhlédl jsem se kolem a všiml si, že se ke mně blíží portýr v uniformě a otřesném čepečku. Ihned se mě ochotně a na můj vkus až příliš uhlazeně ptal, za jakou hrou přicházím.
„Za žádnou,“ byla moje odpověď. „Jdu za panem majitelem.“ Až teď jsem si uvědomil, že jsem se Fabiana nedoptal, jak se ten člověk vlastně jmenuje, kdyby to snad náhodou někdo po mně chtěl vědět.
„Ten tu není, ale je tu vedoucí podniku. Můžete mluvit s ním.“
Vedoucí byl pán zhruba ve středních letech o hlavu menší než já. Na temeni se mu dělalo kolečko pleši a byl oblečený v neslušivém obleku, který byl módní tak možná před deseti lety. Pro mě, jakožto člověka, který bedlivě sledoval všechny nové trendy, to bylo naprosto nepřijatelné.
„Dobrý den, pane. Nějaký problém? Nejste s něčím spokojený?“ Ani nevíš, kolik by se našlo věcí, se kterými nejsem spokojený, dědku. Říkal jsem si v duchu. Nejspíš si myslel, že jsem host a někde jsem našel něco špatně, protože jinak s ním mnoho lidí pravděpodobně nehovořilo.
„Nene. Já jsem Bill Kaulitz a přišel jsem, jak bylo dohodnuto s panem majitelem, srovnat co tu prohrál můj přítel, pan Steinke,“ vysvětlil jsem, ale chlap se zatvářil nechápavě. Nejspíš se ten člověk, ať už to byl kdokoli, příliš svým zaměstnancům nesvěřoval o některých svých obchodech.
„O ničem takovém nejsem informovaný, ale minutku vydržte. Já mu zavolám,“ ujistil mě, vytáhl z kapsy mobilní telefon a poodstoupil pár kroků ode mě.
V lokále hrála hudba, takže jsem slyšel jen útržky a jednotlivá slova, která mi stejně nedávala smysl.
„Takže všechno v pořádku,“ vrátil se ke mně, když zavěsil. „Vyjádřil radost, že jste přišel a pošle pro vás auto. On se momentálně nachází v jiném svém klubu. Bude tu do dvaceti minut. Dáte si zatím něco k pití na účet podniku?“ Ukázal rukou směrem k baru a vybídl mě, abych se posadil.
„Děkuji. Kávu a třeba pomerančový džus,“ využil jsem jeho nabídky a nechal se obsloužit.
Celou dobu čekání, kdy jsem usrkával svoje pití, jsem se nervózně vrtěl a ryl nehty do desky barového pultu. Začínalo se mi dělat špatně od žaludku, navíc to kafe bylo silné, takže to jen zhoršovalo. A když se vedle mě objevil chlap jak hora, který nejen, že byl o mnoho vyšší jak já, ale i širší, málem jsem z té stoličky úlekem spadnul. Takovou horu svalů jsem snad na živo a v tak bezprostřední blízkosti neviděl.
„Pan Kaulitz?“ Vyhrknul na mě hlubokým hrdelním hlasem. Bylo to jako by zabručel medvěd. Zmohl jsem se jen na plaché přikývnutí a nasucho jsem polknul. „Následujte mě.“ Pokynul mi k východu. Před kasinem byla zaparkovaná luxusní černá limuzína s kouřovými skly, a jaké bylo moje překvapení, když otevřel právě její dveře a naznačil mi, abych se usadil. Dokonce mi podržel deštník, dokud jsem nebyl schovaný uvnitř.
Svést se v podobném voze byl vždycky můj sen, ale vzhledem k mé vynervovanosti a tomu, co jsem měl před sebou, se mě v tu chvíli zmocnila panika. Připadal jsem si, jako kdyby mě zavřeli do nějaké černé kobky, odkud nebylo úniku. Lapavě jsem sípal, když se auto plynule rozjíždělo. Na skráních mi vyrašily kapky studeného potu a musel jsem si urychleně rozepnout vrchní knoflíky kabátu, jinak jsem měl pocit, že se asi zadusím. Ani jsem si při tom svém návalu děsu nevšiml, že sjelo dolů spojovací okýnko mezi kabinou řidiče a částí limuzíny, kde jsem seděl já.
„Klid, pane,“ zaduněl hlas toho hromotluka, tentokráte ale s konejšivým podtónem. „Není čeho se bát.“
„Že… že… že není?“ Vyrážel jsem ze sebe lkavě.
„Nic se vám nestane a nikdo vám neublíží. Můj šéf není žádný tyran. Neudělá nic proti vaší vůli. Chce vás mít jen ve své společnosti.“ Dokázal mě těmi slovy z části uklidnit, alespoň do té míry, že jsem se přestal dusit.
„Děláte pro něj dlouho?“ Zeptal jsem se. Konverzace byla způsob, jak do toho znovu, alespoň do doby, než dojedeme do cíle, nespadnout.
„Už od začátku,“ trochu se pousmál.
„Jak se jmenujete?“
„Říkají mi Bobo.“
Stihli jsme si vyměnit ještě pár vět, dokud auto nezastavilo. Poznával jsem to tu. Na téhle diskotéce jsem před čtyřmi lety zahlédl Toma. Viděl jsem ho poprvé a jen na kratičký okamžik od doby, co ve třinácti utekl z domova. Tenkrát mě to zaskočilo, nebyl jsem připravený na podobné setkání, protože by se tím oživily všechny vzpomínky na minulost, kdy jsme ještě mohli být spolu, a tak jsem raději zbaběle zdrhnul. Věděl jsem, že mě tenkrát zahlédl také, ale než se stačil vzpamatovat, byl jsem pryč. Natolik jsem se ponořil do svých myšlenek, že mě Bobo musel probrat odkašláním, aby mě upozornil, že mám vystoupit z auta.
Vedl mě přes celý klub až do zadních místností, kam už normální návštěvník přístup nemá. Otevřel černě lakované dveře, ustoupil a podržel mi je, abych mohl jít dovnitř.
„Prosím,“ vybídl mě, když jsem zaváhal a před prahem přešlápl z nohy na nohu. Úzkostně jsem se pokoušel zase nezačít panikařit. Uvnitř mohl být kdokoli a já se bál, že to bude naprosto odporný člověk, který smázne všechno to upokojující, co mi o něm řekl Bobo v limuzíně. Oči se mi těkavě rozeběhly po místnosti, když se mi konečně povedlo vejít dovnitř. Byla vymalovaná bílo fialově a zařízena tmavým nábytkem, uprostřed tomu vévodil tmavě fialový kožený gauč. Vypadal pohodlně a draze.
Periferně jsem zahlédl, že v pravém zadním rohu se někdo pohnul. Byl tam psací stůl, za kterým pravděpodobně seděl ten, který si mě nechal zavolat. Vstal a došel do světla. Zůstal jsem jen naprosto zmražený šokem civět, když mi bylo umožněno si ho prohlédnout.
„Ty?!“ Vydechl jsem omámený a pak se mi zatmělo před očima.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Bylo to úžasné ♥ Jak se Bill bál, chudáček, ale Fabiana mi bylo líto, myslím, že Bill mu to taky nemusel říkat, když byl v takovém stavu, mohl počkat, až mu bude líp. Každopádně se hrozně těším, až se kluci setkají, i když to asi nebude úplně příjemné setkání…
Tááák konečně jsem se dostala k přečtení všech dílů, co jsem nepřečetla. Poslední dobou jsem mírně nestíhala, tak jsem nečetla všechno, co čtu. Ale teď jsem dohnala dílky, co jsem zameškala a teď jsem z toho vyjevená, ze všech těch nových informací×D a myslím, že Bill udělal dobře, když dal Fabianovi jasně na srozuměnou, jak to mezi nimi bude. Líto mi ho teda ani náhodou nebylo. Bill to měl udělat už dávno. Nevím, ale Fabiana jsem si prostě příliš neoblíbila a není to tím, že tam hrál roli Billova přítele, ale prostě mi příjde nesympatický nevím proč×D No teď se budu těšit na další dílek, jako dítě na Ježíška×D takhle to useknout, ty mě chceš zabít×D