autor: Cera
Znáte ten pocit bolesti z uvědomění, že jste ztratili něco neocenitelného?
(- Ten velký kus sebe.
Já hloupá, jak jsem to mohla dopustit! -)
A tak se zoufale pustíte do hledání, vymetání zaprášených koutů, které již dávno skryly závoje pavučin, do přehrabování v šuplících…
A věříte, doufáte, přejete si…
Chcete alespoň malý střípek naděje, že není všem dnům konec a jste to stále vy.
malý
střípek.
Aneb příběh o chvilkovém probuzení jednoho dlouho spícího srdce a o dokončení jedné prastaré, prapraprastaré povídky.
Cera
~ Sbohem pro zítřejší shledání ~
„Ale já, jsa nuzák, mám jen své sny,
Rozprostřel jsem své sny pod tvoje nohy,
Našlapuj jemně, neboť kráčíš po mých snech.“
(W. B. Yeats: He Wishes For The Cloths Of Heaven)
Letní noc. Probuzené město. Oprýskané dveře v postranní uličce, zavádějící každého návštěvníka, jenž se odváží sáhnout po klice a vstoupit, po strmých točitých schodech až do těch nejzazších koutů jeho vlastní duše – nočního podniku s přiléhavým názvem Insomnia. Nespavost.
Ztemnělou místností se line tichá hudba. Černé křídlo, majestátně se tyčící do výšky na skromné napodobenině pódia, i přes oprýskaný lak neztratilo nic ze své dřívější slávy. Vrásčité prsty rozeznívají jednotlivé pražce na klaviatuře a beze slov vypráví o lásce a nenávisti, důvěře i zklamání. O bolesti. Tlumené světlo z baru se i přes svou ospalost pohupuje spolu s kouřem v plouživém tanci na parketu a alespoň několika paprsky se snaží proniknout až k těm nejvzdálenějším stolům a poodhalit tajemství v blízkosti jich skrytá. Až na jeden jsou ovšem všechny prázdné.
S tváří ve stínu u něj sedí chlapec, nikoliv, muž těsně za startovní čárou dospělosti. Krátké, světle zbarvené vlasy má dnes hladce sčesané. Ze strany tak dává vyniknout novému stříbrně lesklému přírůstku v uchu. Nebýt pozvolna dohořívající cigarety, která se ještě čas od času rozpálí, nejevil by známku života.
Přichází každý večer těsně po setmění už dva měsíce. Objedná si černou kávu a usadí se na to stejné místo jako předchozího dne s výhledem na hlavní vchod. Nato z náprsní kapsy vytáhne krabičku svého malého nikotinového štěstí. Toho jediného, které mu ještě zůstalo. Zapálí si a napije se z šálku palčivé hořkosti. Třebaže se mu tvář pokaždé zkřiví do znechuceného úšklebku, cukr si nikdy nepřidá. Vždy se však na kratičký moment zarazí, když se při tom kradmém pohybu jeho oči setkají s řadou čísel vytetovaných na prstech, nakonec se však přeci jen odvrátí a zahledí se před sebe. Na první pohled se zdá, že pozoruje ostatní, ale jeho oči ve skutečnosti nic z toho, co se odehrává v nejbližším okolí, nevidí…
Vzpomíná.
Ačkoli teprve nedávno, opustili svět dospívajících, podařilo se jim více než většině dospělých za celý život. Podařilo se jim dosáhnout svého snu, z něhož si nepřáli nikdy procitnout. Vydali úspěšné desky, odehráli nespočet vyprodaných koncertů, pravidelně obsazovali první místa hitparád. Jejich hudba si získala fanoušky po celém světě. Byli Tokio Hotel. Géčka plus dvojčata Bill a Tom – nikdy jen Bill, nikdy jen Tom. Stále spolu. Stoupali strmě vzhůru, aniž by si uvědomovali, jak o to rychleji a snadněji může následovat pád. Stačilo by škobrtnout.
Nebo skočit.
A probudit se.
Před sotva týdnem dokončili svou poslední tour a David jim navrhl odjet na pár dní domů, ustoupit do pozadí z oslňujících světel slávy a strávit nějaký čas s rodinou a blízkými, které je jejich práce nutila na několik dlouhých měsíců opomíjet. I přesto se však Bill těšil nejvíce na čas, který stráví se svým bratrem. Bez přítomnosti kamer, týmu a členů kapely. Pouze oni dva jako kdysi před celým tímhle šílenstvím. Všechno měl promyšlené do nejmenších detailů. Dokonce sehnal i dva lístky na SamyhoDeluxe, a dobrovolně se tak rozhodl podrobit téměř dvouhodinovému utrpení. A aby těch sebe destruktivních činností nebylo málo, vystavil svůj život řadě vysoce ohrožujících situací, když se několikrát tajně pokoušel uvařit bratrova nejoblíbenější jídla. Zasmáli by se nějaké zábavné historce, povečeřeli a možná, možná -s dostatkem kuráže vypůjčené z rozumného množství alkoholických nápojů – by se Tomovi dokázal svěřit a vyjevit mu své skutečné city.
To by ovšem nemohla existovat ona, hnědovláska, zesilující bratrovu touhu mluvit za mdlé záře z mini baru se zavěšeným lístečkem Nerušit na dveřích v pětihvězdičkovém hotelu v Paříži. A následně Milánu, Madridu, Římě a desítce dalších měst.
Černovlasému chlapci nezbývalo nic jiného, než oslepnout, ohluchnout, oněmět. Přes den se ponořit do práce, a noci i přes veškerou únavu strávit v slzách a s bolavým srdcem.
Jeho svět – vše, co doposud znal – se otřásal v základech. Z pomyslného krátkodobého vzplanutí se náhle stalo něco vážného, trvalejšího.
Jeho štěstí mu bylo nadevše.
A tak mlčky snášel utrpení a nechával se ukolébat ke spánku vidinou společné budoucnosti v obrovském domě s terasou, zahradou s bazénem a psy. Až do onoho říjnového pátečního večera.
Tom ji pozval na rodinnou večeři, aby ji představil rodičům. Studovala výtvarné umění a snila o otevření vlastní galerie. Při konverzaci u stolu se neustále lehce usmívala, sem tam prohodila nějakou vtipnou poznámku, ale nebránila se ani vážnějším tématům. Působila mile. Byla krásná a elegantní.
Jedním slovem dokonalá.
Dokonalá snacha.
Dokonalá švagrová. Někdo, koho by se mohl Bill postupem času naučit tolerovat, vážit si ho a jednou možná i mít rád.
A zároveň ještě hlouběji nenávidět.
*
Starší z bratrů zrovna nebyl přítomen. Ten mladší se oddával představám tichého šepotu, smíchu a milostného laskání, když náhle se mu onen obraz roztříštil na tisíce drobných střípků a nezůstalo nic než prázdno a chlad.
Okamžik zakletý v mrazivé strnulosti.
„… nejraději do Paříže. S Tomem jsme si říkali, že bychom si tam koupili společný byt nebo domek s ateliérem. Díky letišti by to nepředstavovalo ani příliš velkou časovou zátěž pro další fungování kapely. Takové Spojené státy, New York, L. A. jsou o dost dál.“
– Do Paříže.
– S Tomem.
– Společný byt. Domek s ateliérem.
Útržky vět se odrážely od neviditelných stěn a vracely se znovu a znovu v nekonečně se opakující ozvěně. Něco uvnitř něj se svíralo v šílené agonii a chtělo se dostat ven. Drásalo. Natolik, že na chvíli musel sklopit zrak, aby se ujistil, že z jeho srdce nevykvétá karmínové poupě a pozvolna se nerozvírá do květu.
Jednotlivá slova však jako by i přesto postrádala svůj význam, změnila se v pouhé spojení tónů, melodii.
Protože… protože… něco takového přeci nemohla být pravda!
Protože… že…
„Cože?“ Otázka vnitřního zmatku vyklouzla zpoza kontur doposud uzamčených rtů, zatímco plíce nabíraly již tolik potřebný doušek vzduchu. Hovor ustal a tváře všech přítomných se natočily Billovým směrem. On ovšem vnímal jen tu jedinou, vlastní odraz stojící mezi dveřmi.
„Bille, jsi v pořádku?“ zeptal se ten odraz – najednou cizí a vzdálený – a na obličej si vepsal drobnou linku starosti.
„Já…“ zmateně se rozhlédne po místnosti, oči zběsile těkají sem a tam, neschopny nalézt pevný bod, jako by si teprve teď uvědomil, že všude okolo stále ubíhá čas.
,,Ne, nejsem. Asi si půjdu na chvíli lehnout, omluvte mě,“ řekne nakonec. Nemaje nejmenší tušení, jak se vypotácel pryč směrem k bezpečnému úkrytu čtveřice stěn. Zamkl dveře, rozdělávaje svůj svět na tady a tam. S tichou vírou, že zítřejšího rána, až je opět otevře, po tom světu za nimi nezbude ani památky.
Zůstal však přesně takovým, jakým byl.
Ne.
Stal se ještě děsivějším.
Svítilo slunce, na nebi ani mráčku. A v koutě zahrady pod starou jabloní seděl tmavovlasý chlapec a do rozechvělých dlaní chytal černý déšť. Zoufalství si rozhodlo neurvale vydobýt svou cestu na povrch a skoncovat s falešnou hrou na porozumění a podporu několika posledních hodin. Slzy včerejšího dne, ty němé výkřiky, zdá se, nestačily. Hráz do bezedných hlubin se definitivně přetrhla a vlny hořkého zklamání pozvolna ničily vše, co s sebou neslo jen malou, malinkatou naději na světlejší zítřky. Vysněná budoucnost se rozplynula v pouhopouhé bezobsažné nic.
Celá léta čekal na příležitost dosáhnout vlastního štěstí. Setrvával na místě (v bratrově blízkosti), aby se svět kolem něj dále pohyboval vpřed a jeho bratr nevědomky s ním. Pryč od něj, směrem k ní.
Z proudu pochmurných myšlenek jej vysvobodilo až bouchnutí dveří a zaúpění schodů vedoucích z terasy. Bratrovu chůzi by rozpoznal takřka kdekoliv. Několika rychlými tahy dlaní se proto snažil skrýt slzy, jediný hmatatelný důkaz své slabosti, a sesbírat poslední zbytky sil na sehrání posledního jednání.
„Bibi?“ Známá, nesměle vyslovená přezdívka, jindy tolik vítaná, dnes jen přilévala jedu do otevřených ran. I přesto se však donutil pousmát.
„Ano, Tomi?“
„Julie už odjela k rodičům a máma chystá oběd. Poslala mě pro tebe.“
„Hmm,“ přitakal, ale zůstal nehybně sedět. Normálnost celé situace, sourozencův postoj a lehký úšklebek na rtech tříštil přetvářku mladšího z chlapců snadněji než kdykoliv dřív. Maska, která teprve před chvílí skryla pravdu před světem, byla příliš slabá. Pozvolna se začala rozlamovat a odkrývat černovláskovy skutečné pocity.
„Stalo se něco?“ Bezelstná starostlivost v Tomově hlase, to tiché přání porozumět, to celé jen zhoršovalo.
„Co by se mělo stát?“odvětil. Na bratra se však už nepodíval. Jeho pozornost upoutal ladný pohyb květů v srpnovém vánku jen kousíček od nich.
„Včera jsi beze slova zmizel a-“ začal Tom vyjmenovávat, aby byl záhy přerušen nic nevysvětlujícím:
„Nebylo mi dobře.“
„Ah-a.“ Nepatrné zaváhání. Snad jen slepý by si nevšiml Billova pochmurného rozpoložení, a i tak by v jeho tónu rozpoznal uspěchanost a rezolutnost vyřčeného vysvětlení, nepřipouštějící žádné další otázky.
Nadvládu získalo ticho. Vteřiny ubíhaly jen velice pozvolna, jako malé kousky nekonečna. Bylo cizí a zlověstné, nepatřičné. A s každým novým nádechem se stávalo nesnesitelnější.
„Co si vlastně myslíš o Julii? Na to, kolik týdnů se s ní už stýkám, jsem vás až doteď neměl šanci představit,“ pronesl nakonec světlovlasý chlapec. Ze všech námětů k opětovnému navázání dialogu si vybral tu nehorší ze všech špatných možností. Uštědřil tak další úder Billovu strádajícímu srdci a započal první z mnoha bitev bez vítěze.
Od samého počátku byli oba odsouzeni k porážce.
„Máma vám už určitě plánuje svatbu a v duchu si představuje prázdninové výlety s vnoučaty,“ po chvíli otálení odpověděl a znovu se zahleděl před sebe. Viděl ji před očima, Tomovu blízkou budoucnost – holčičku s chlapečkem, jak si pár metrů před ním hrají na honěnou, dokud si nevšimnou Billovy přítomnosti a nerozběhnou se jeho směrem. Změť plavých vlásků mu na kratičký okamžik zakryje celý okolní svět, aby se o moment později scvrkl na dva páry oříškově hnědých očí. Namísto vytouženého“tati“ však slyší jen hořkosladké „strýčku“.
„A ty?“ Záchvěv nejistoty v kytaristově hlase a pochyby v nyní hořkosladkých očích nicméně zůstaly nepostřehnuty.
„Co já?“ odvětil netečně, neschopen se stále odvrátit od klamu smyslů v podobě sžírající představy.
„Ty ji nemáš rád?“
– Rád?! Nenávidím ji! Sebrala mi i to málo, co mi ještě zbylo – iluzi, že jednoho dne budeme spolu. –
„Neznám ji.“
Do Tomových očí se vtiskly stopy zklamání. A černovlasý chlapec náhle nevěděl, zda jej více zraňuje vědomě způsobená muka, nebo skutečnost, že by onu dívku jeho starší bráška mohl opravdu milovat, a pohřbít tak i poslední jiskřičku naděje v jinak temných hlubinách utrpení.
„- ale ty vypadáš šťastně,“ dodal ovšem nakonec a pokusil se vykouzlit ještě jeden, poslední mdlý úsměv.
– Hloupá láska!
A zatímco v něm pozvolna cosi umíralo, do jeho bratra, oslepeného tím kočičím zlatem, štěstím, jako by svými slovy vdechl nový život: „Myslíš? Víš, Julie je první holka, se kterou mám pocit, že se nemusím soustředit jen na tady a teď, ale můžu přemýšlet i o zítřku. Zažít všechna ta klišé z romantických filmů – držet se za ruce, procházet se pod hvězdnou oblohou uličkami Paříže-„
„- a poohlížet se přitom po nějakém společném bydlení, nejlépe víceposchoďovém domě renesančního nebo klasicistního stylu s vysokými stropy a rozsáhlými místnostmi, poskytujícím prostor pro zřízení Juliina ateliéru s nádechem čehosi, díky čemu by její mysl hýřila nespočetným množstvím nápadů. Zároveň však dostatečně moderně vybavený: bazénem, vířivkou, domácím kinem a místnostmi pro vlastní nahrávací studio,“ dopověděl, neschopen již nadále skrývat vteřinu za vteřinou sílící rozhořčení.
– I hloupá láska má svou mez.
„Jak -“ zalapal po dechu, náhle si plně vědom Billova pohledu plného prozatím nevyřčených výčitek.
„Jak to vím? Tvá holka se zmínila,“ ušklíbl se, nezastíraje již déle ani své opovržení. „Co jen to ještě říkala? Ach, už vím! Že se jedná o skvělé místo pro život, neboť místní letiště nabízí přímé lety do Berlína, takže bys mohl být i nadále v blízkém kontaktu s kapelou.“
„To jsme si jen tak povídali. Nic z toho není definitivní. Vždyť jsme teprve na začátku, já…“ snažil se Tom najít způsob, jak bratra utišit a zahnat temný stín, který se mezi nimi ve snaze chránit poslední zbytky Billovy důstojnosti objevil. Ale i ten je záhy zapřen, když z Billových rtů unikne několik dalších emocemi roztřesených slov, oproti předchozím však
zoufalých, slabých, prakticky neslyšných: „Tome, máš mě rád?“
Černovláskova otázka dvojče evidentně překvapila. V kontextu situace se zdála nemístná, nepochopitelná a přeci patřila právě sem do tohoto okamžiku.
„Co je to za hloupou otázku, Bille?“ zamračil se. Na čele se mu objevilo několik hlubokých vrásek, jak se snažil nastalou situaci usilovně pochopit. „Jistě, že tě mám rád. Víc než to. Jsi moje dvojče, lepší část mě samotného. Bez tebe nejsem nic.“
Naléhavost v Tomově hlase jím procházela jako vichřice, neudržitelně, a to ani v zákoutích mysli. Když viděl, jak bratr natahuje ruce, aby jej skryl v objetí a zahnal všechny černočerné chmury tiše šeptanou snůškou sladkých nesmyslů, odtáhl se. Něžná slova, po nichž doposud prahnul podobně jako žíznivý po vodě na poušti, v tu chvíli už najednou nestačila. Potřeboval něco hmatatelnějšího než spirálu stále stejných, již dávno ohraných vět.
Proto ji nakonec přeci jen vyslovil. Otázku, co jej pálila ne několik uplynulých hodin, dnů ani měsíců, ale několik posledních let: „Tak kam zmizela naše budoucnost?“
Namísto vytoužených ujištění se však setkal s ubíjejícím mlčením.
V ten okamžik za spouští, kterou v něm zanechala zavrhnutá naděje, jako by cosi puklo.
Billovo srdce.
Neboť i mlčení může být někdy chápáno jako odpověď.
Rozběhl se. V překotně vystavěné hrázi se začaly objevovat trhliny, až zcela povolila a slaný proud slz se po zarudlých lících rozutekl nanovo.
Nemohl zůstat.
Už ne.
~Jedno roztříštěné intermezzo o dlouhém odloučení dvou částí téže duše z odlišného pohledu~
Ze střípků matoucího předtím
„Jistě, že tě mám rád. Víc než to. Jsi moje dvojče, lepší část mě samotného. Bez tebe nejsem nic.“
„Tak kam zmizela naše budoucnost?“
Závěrečná část rozhovoru se neustále navracela do Tomova bezútěšného vědomí, aby na něj záhy dosedla chladná dlaň nepříznivého osudu v podobě drtivé pravdy a před očima se mu v rychlém sletu přehrálo pár uplynulých hodin, ovšem protentokrát z bráškovy perspektivy. Nemusel být ani přítomen, aby si dokázal představit konverzaci probíhající mezi rodiči a svou přítelkyní. A byť se Gordon nepochybně snažil určitým způsobem usměrnit Simonino nadšení, jeho matka si již zajisté vystavěla desítky, jestli ne stovky představ budoucnosti ve společnosti nové snachy. A druhému synovi tak nevědomky bortila ty jeho. Stejně jako Tom.
Společně strávený život plánovali prakticky od raného dětství. Mladší ze sourozenců dokonce v šuplíku nočního stolku skrýval tmavě zelenou složku plnou vlastních náčrtků jednotlivých interiérů. S každým z nich přicházel za bratrem, mnohdy ve značně pozdních nočních, někdy ranních hodinách (to záleželo na úhlu pohledu a Tomově únavě), aby mu je schválil, případně doplnil dalšími detaily. Z dětských kreseb se v průběhu let staly téměř profesionální architektonické návrhy. Ten poslední, který měl možnost vidět, byl obohacen o velkolepější nahrávací studio, krytý bazén, druhou garáž, ale hlavně šatnu o rozloze obývacího pokoje propojeného s jídelnou. Pouhá vzpomínka na Billovo zaryté hájení důležitosti této „monumentální skříně na oblečení“, jak ji Tom tehdy nazval, mu i přes všechnu úzkost vykouzlila úsměv na rtech. Dohadovali se nad ní celou noc, mladému kytaristovi se zdála zbytečná a svým způsobem dětinská, ovšem nakonec byl pod podmínkou, že v ní bude moci mít své věci i on, ochoten ustoupit.
S každou z jeho předchozích méně vážnějších známostí by podobně nastavené soužití pravděpodobně fungovalo, nicméně jak Bill, tak Julie byli příliš silnými uměleckými individualitami, žijícími si ve vlastním chaotickém, ale svým způsobem do nejmenšího detailu uspořádaném světě, ve kterém zbývalo jen velice málo prostoru pro kompromis.
Možná právě proto, že mu Julie připomínala jeho dvojče, s ní dokázal zůstat déle než pár týdnů. Ale dokázal by se kvůli ní vzdát i svého druhého já?
Odpověď mu přišla na mysl nečekaně rychle: Ne, ovšem že ne. Bez něj nedokáže žít.
V ten kratičký moment jako by se v jeho srdci otevřelo doposud skryté, neznámé zákoutí s děsivým tajemstvím, o němž neměl doposud to nejmenší tušení. Nebo se jej možná pouze bál odemknout.
Nebo možná, možná to vše byla jen milosrdná lež, ta bílá, bez stopy hříchu v zakázaném ovoci.
Julie, jméno zrozené pro lásku, přijatelný obraz umlčené skutečnosti.
S tím neočekávaným poznáním procitl zpět do přítomnosti.
Ovšem hořkost čokoládových očí se před ním již dávno přestala rozlévat.
Na zahradě zůstal sám.
Jeho bratr odešel a on najednou nevěděl, jak k němu opět najít cestu.
Jakými slovy se nejlépe odčiňuje zrada? Jaká doznání mohou nejlépe vyjádřit tuhle šílenou změť pocitů?
To Bill byl z nich tím, kdo si rád pohrával s významy slov, zatímco on upřednostňoval nonverbální jemnou promluvu prstů na strunách kytary. S touhou napravit spoušť, co způsobil, se rozběhl do domu. Právě dosahoval schodů, když se chodbou ozvalo vyzvánění mobilního telefonu. Bez jediného pohledu na rozzářený displej přijal hovor a začal stoupat vzhůru.
„Tomi!“ Juliin hlas k němu doléhal jako z jiného světa. Historky z rodinné oslavy prokládané řadou povzdechnutí zapříčiněných chlapcovou nepřítomností a nespočetným množstvím pozdravů mu připadaly vzdálené a nepodstatné. A třebaže ve vhodných odmlkách utrousil nějaké to „hm“ a „aha“, celou svou bytostí se upínal k černovlasému dvojčeti v sousedním pokoji, nevěda, že za cihlovou zdí bratr smáčí slzami list bělostného papíru a rozechvělým písmem se snaží napsat poslední slůvka rozloučení.
Když Tom na druhý den vstoupil do Billova pokoje – bez vyzvání, neboť se mu nedostávalo ani náznaku souhlasu -, aby mu přednesl svoji pečlivě připravenou omluvu, stačil pouhý okamžik, jediný kradmý pohled po místnosti, aby si uvědomil, že zde není nikdo, komu by ji mohl dát. Nejdříve si povšiml chybějících drobností – scházejících fotografií rodičů, jich samotných, Gustava s Georgem, řady oblíbených CDček, upomínek, cenností z dětství, jichž se i přes svou dospělost jeho dvojče odmítalo vzdát, a nepřítomnosti Tomiho, huňatého medvídka, kterého dal Billovi k třináctým narozeninám.
Jako jediná přebývající ležela na posteli bílá, nevinně vyhlížející obálka s Tomovým jménem. Několika málo kroky, napůl ve snách, překonal těch pár metrů ke zdi po pravé straně a rozrazil dveře šatní skříně. V rozporu s všední každodenností toho rána prakticky zela prázdnotou.
Ze rtů se mu vydralo hlasité zasténání. Jako raněné zvíře, které zasáhl smrtelný hrot šípu, klesl k zemi. V hlavě mu hlasitě dunělo, svět kolem něj se rozostřil.
„Mami,“ zašeptal zlomeně. Znovu a znovu. Se sílící panikou, s každým dalším nádechem však jeho volání sílilo, až se nakonec změnilo v děsivý křik: „Mami! MAMI!“
Tím posledním, co slyšel, byla dvojice spěšných kroků a jeho jméno, když Simone a Gordon dosáhli Billova pokoje. Potom vše pohltila tma.
… Už nevím, jak dál, Tome. Mám pocit, jako bych stál na pokraji útesu nebo bezedné černé propasti a země pode mnou se pomalu začínala propadat. Slyším ten hlas. Našeptává, abych skočil. Ale Ty tu nejsi, abychom mohli skočit společně. Musím sám.
Na první pohled se to může zdát dětinské, utéct. Jen kvůli tomu, že se můj život nestáčí směrem, jakým bych si přál. Ovšem musíš pochopit, že sny, na nichž stavíš veškerou svou budoucnost, nelze tak snadno nahradit jinými. A pro mě představuje budoucnost bez tebe a přeci s tebou (doslova nadosah s někým jako Julie) horší osud, než nebýt v Tvé blízkosti vůbec.
Možná, kdyby se nejednalo o ni, ale kohokoliv jiného.
Možná…
Kdyby…
Nevím.
Tak jako tak by se časem staly jen připomínkou toho, co nemohu a nebudu moci nikdy mít.
Omlouvám se, vím, že si teď asi říkáš, že Ti na mně záleží více než na komkoliv jiném, ale mně Tvé „Mám tě rád.“ už déle nestačí. Zmocnilo se mě šílenství, ono neblahé onemocnění duše bez větší šance na uzdravení.
A právě proto musím odejít. Naučit se s tím žít, podobně jako se naučit žít bez Tebe, aniž bych uvnitř pozvolna umíral.
Prosím, vzpomínej na mě v dobrém. Netrap se, neobviňuj. Jednoho dne, když to budeš nejméně čekat, se znovu shledáme.
Útržky drobných náznaků se v následujících dnech Tomovi spojovaly do mozaiky roky trvajícího vroucího citu, který byl nicméně po celou dobu opomíjen a nyní ostýchavě nalézán.
Poté, co se rodičům podařilo vzkřísit světlovlasého chlapce ze sladkých hlubin nevědomí, přivolali policii. Tomovi v nastalém zmatku pak stačilo pouze rychle natáhnout ruku a jemu určené řádky od bratra, které, jak správně předvídal, jeho případu mohly spíše uškodit, než pomoci, uschovat do bezpečí hluboké kapsy.
Otevřenost, s níž byl dopis napsán, zanechávala v adresátově srdci hlubokou díru nasycenou směsicí bolesti, rozrušení, viny a onoho čehosi prozatím nepojmenovaného.
Nepřetržité pátrání trvalo asi měsíc, ovšem bezvýsledně. Zpěvák slavné kapely, ať se to zdálo na první pohled naprosto nemožné, beze stopy zmizel, neznámo kam. Policie případ zatlačila do pozadí, byť médiím čas od času tvrdila, že po chlapci usilovně pátrá a nachází nové stopy.
S postupem času se pak přestaly objevovat i titulky novin plné spekulací a zástupy novinářů bažících po senzaci začaly postupně řídnout, až podobně jako Bill zmizely docela. Sem tam se ještě někde objevila starší fotografie a s ní související krátký článek, který informoval veřejnost o neexistujících posunech v případu, ale to pouze tehdy, kdy již bulváru chyběly aktuálnější a pikantnější náměty. Jejich fanoušci, složení z větší části ze zoufajících si dívek, se museli smířit se skutečností, že svou milovanou kapelu na pódiu možná už nikdy neuvidí. Ne, neohlásili nic podobné konci nebo rozpadu, pouze přestávku. S neznámou dobou trvání. Neurčitem. Nejhlavnější dílek chyběl a nemělo smysl ho nějakým způsobem nahrazovat. Bez Billa se již déle nedalo hovořit o Tokio Hotel.
Dny míjely, měnily se v měsíce, roky. Tomovi a Gustavovi s Georgem se podařilo uchytit v hudební branži alespoň v rámci produkce a managementu. Ale zatímco poslední dva již přestali doufat, Billovo dvojče ve svém volném čase pátralo dál, neochotno se vzdát.
Z Paříže, která to vše zavinila, se nakonec stal Berlín.
Zdrcená Simone, neschopna přihlížet pozvolnému sebezničení druhého syna, jej donutila změnit prostředí a učinit zcela nový krok v životě, a to bydlet ve společné domácnosti s Julií.
Popravdě ani nevěděl, proč na něco takového přistoupil. Snad aby se pokusil udusit plamínek rozdmýchané zavržení hodné lásky.
Dívka se stala pouze děsivou každodenní připomínkou – a to bez výjimky – jedné z jeho největších chyb. Bylo jen otázkou času, než drobné rozepře přerostly v ostré hádky. Poslední tečku za jejich vztahem však nakonec učinili společně, a to poměrně klidně a bez výčitek, unavení již dále přetrvávat v iluzi společného života, jenž spěl ke konci snad ještě dříve, nežli se dalo vůbec mluvit o začátku. Ač to bolelo, museli si přiznat, že spolu od počátku postrádali smysl.
Tom zůstal sám na okraji města v moderní usedlosti s vlastním hudebním studiem a přehnaně velkou šatnou o rozloze obývacího pokoje spojeného s jídelnou.
Čas ubíhal, ale den znovushledání stále nepřicházel.
On ale i přesto doufal, věřil, že jednoho dne jeho černovlásek přijde, vrátí se domů. Nezbývalo nic jiného než čekat a čekat a čekat…
Dnes tomu byly na den přesně tři roky, co si sbalil pár kusů oblečení a hrstku nostalgických cenností a odešel od těch, kteří pro něj v životě nejvíce znamenali. A teď seděl tady, v zakouřeném baru uprostřed Berlína, a snažil se rozpomenout na chvíle předcházející jeho osamění a krátit si tak čekání na mladého muže, jenž sem pravidelně každý pátek přicházel zapíjet svůj žal.
Sledoval jej již týdny, neschopen však vystoupit ze stínu, chránícího ho od zvídavých pohledů okolí, a překonat těch pár kroků, nekonečnou vzdálenost. Večer co večer proto sbíral jednotlivé střípky ztracené odvahy a snažil se propojit v jeden jediný celek. Neboť pro setkání se svým o deset minut starším dvojčetem jí potřeboval více, než doopravdy měl.
Šálek černé kávy dávno vychladl a prázdné stoly se pomalu, ale jistě začaly zaplňovat lidmi. S každou další vteřinou, otevřením dveří cítil, jak v něm vzrůstá napětí. Natolik, že si příchodu toho, na nějž celou tu dobu čekal, všiml až ve chvíli, kdy usedal ke stolu, aby před něj byla záhy postavena sklenice whisky. Podle luxusního saka a pečlivě sčesaných vlasů sem pravděpodobně zamířil přímo z nějaké pracovní schůzky. Pouze jeho prázdné oči zrazují jinak bezchybnou dokonalost.
Nedopalek nikotinového štěstí zmizel na moment pod temnou hladinou, aby vzápětí nad studenou kávou s tichým zasyčením vykouzlil téměř nezřetelný pozvolna stoupající kouř.
Trvá to doslova pár sekund, zvednout se a ujít i se zdráhavou nejistotou těch pár kroků a najít kuráž vyslovit ještě méně zastřených slov v nesmělé otázce: „Smím si přisednout?“
Tom ani nepozvedne hlavu, pouze přikývne, automaticky předpokládaje, že nikde jinde již není volné místo. Jako každý rok, dnešek je večerem, v němž celý svět představuje pouze sklenice a její bezedné dno.
A tak se Bill posadí, aniž by si znovu objednal. Využívá krátké okamžiky nečinnosti, mlčení a prohlíží si se zájmem blíže sourozencovu tvář, ačkoli její téměř identický odraz vídá každé ráno v zrcadle.
Nechal si narůst vousy. Ty mu však pranic neubraly na jemnosti a kráse. Pořád byl tím Tomem, kterého miloval.
Stejně nedůtklivý k nevyžádané pozornosti. Neopětovat Billovi jeho upřený pohled vydrží jen okamžik.
„Co-,“ chce na něj starší bratr vyštěknout, ale něco jej zarazí.
Jeho srdce buší jako splašené, co nejdříve vyskočit přímo do Tomových natažených dlaní. S úžasem sleduje trasu očí, pečlivě zkoumající každičký detail.
– Podivně známý postoj těla, dlouhé hubené prsty ověnčené prsteny a útlá zápěstí obsypaná řetízky, jež při sebemenším pohybu lehce cinkají. Morbidně fascinující kosti zobrazené na levé ruce spolu s čísly vyjadřujícími počátek jednoho života. Postupují pomalu a nejistě, neodvažující věřit. Zmateně pátrají v dopadajícím stínu, dokud se jejich pomyslná hořkost nespojí s tou nejchutnější z čokolád.
Zalapání po dechu. Oči se doširoka rozevřou, když se v něm probudí jiskřička poznání.
„Bille,“ zašeptá bázlivě, snad ze strachu, že podléhá snu či pouhé iluzi z opojení, snad z obavy, že se v další vteřině rozplyne. Najednou působí jako dítě, zranitelně, důvěřivě, a zároveň křehce jako porcelánová panenka – jeden neopatrný dotek a rozbije se.
„Bille, já – já,“ zkusí to znovu,“hledal jsem tě.“
„Já vím,“ odpoví a natáhne se přes stůl pro chvějící se dlaně, aby je lehce stiskl ve svých.
„Tak proč-„
„Nechtěl jsem, abys mě našel,“ řekne popravdě. „Nebyl jsem připravený. A o spoustě věcí ještě potřeboval přemýšlet.“
„A teď už jsi připravený?“
„Ne, ale už mě nebaví utíkat. Zvlášť před něčím, co stejně nedokážu změnit. Smířil jsem se se skutečností, že ať budu na druhém konci světa, nebo jako teď – tady a s tebou – pořád budeš tím jediným. Žádná nová setkání, náhodná rande – nic to nezvrátí, moje pocity zůstanou stejné,“ vysvětlí a pohledem sklouzne na jejich propletené ruce. Přál by si tento moment zachovat navěky, dokud může. Provinilost jej ovšem nutí zrak znovu pozvednout: „Opravdu jsem se snažil, Tomi, žít bez tebe, ale nejde to.“
Starší bratr se na něj jen mlčky dívá, stále ztracen, hledající. Na čele se mu udělají drobné vrásky, jak se přes doznívající překvapení a šok snaží alespoň trošičku porozumět, kam svými slovy míří, rozlousknout nějaký zapeklitý hlavolam.
„Rád bych se vrátil domů, pokud mi to dovolíš. Na tohle… zapomeneme. Potlačím ji, lásku. Zase budu jen tvůj malý bráška.“ Poslední věty vysloví tiše, přes hluk v baru jsou sotva slyšitelné, bolí ho jen je vyslovit, Toma však konečně probudí z jeho nečinnosti.
Namísto očekávaného souhlasu, odmítnutí, opovržení či vzteku se ozve ale pouhé: „Byl jsem slepý.“
„Co tím myslíš?“
„Tímhle pohledem… Díval ses jím na mě roky. A já to neviděl. Podobně jako tisíce dalších drobných náznaků, které jsem přecházel, neboť jsem se neodvažoval věřit, že by mohly představovat něco víc. A nevědomky ti je opětoval, neupřímný k okolí, ale hlavně sám k sobě.“ Ústa dlouhovlasého chlapce se zvlní do lehkého, leč smutného úsměvu, když spatří malé světélko úžasu, jež se Billovi pozvolna začíná rozehřívat v srdci. „Když jsi zmizel, rozpadl se mi doslova celý svět. Vše jako by se zahalilo do černobílé, prázdného a ponurého odrazu krásného cosi, kterého jsem si předtím dostatečně nevážil. A v průběhu těch několika měsíců, kdy jsem se pokoušel žít s Julií, ve snaze oddálit nevyhnutelné, jsem si pomalu začal uvědomovat, že jsi to ty, za kým se chci večer co večer vracet domů, vyprávět si historky z práce a ráno se v objetí probouzet. Mám tě opravdu rád, Bille. Nevím, jestli je to láska, dosud jsem ji nepoznal. Ale věřím tobě. Tomu, že bez tebe jinak vše postrádá svůj smysl. Takže-„
„Skočíš za mnou?“ vyhrkne, neschopen se déle udržet. Srdce bije jako splašené, neochotné zpomalit. Každý druhý dech se někde zapomíná.
„Ne,“ usměje se Tom, „skočíme společně.“
autor: Cera
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
To byla taková dlouhá a bolestivá nádhera! Už jsem se bála, že ten konec vážně obrečím, jak se mi svíralo srdce, ale naštěstí na konci zasvítil záblesk naděje, že by to přece jen mohlo dobře dopadnout a že už snad pochopili, co jeden pro druhého znamenají! Moc moc děkuju za tuhle nádheru a doufám, že tady od tebe něco rozhodně ještě někdy uvidim!!! 💕
Krása slzy v očích ta jsem se bála že se Bill už nevrátí.****************************
Tak jo, přiznávám, jsem měkota. Povídku jsem probrečela celou. Nejdřív jsem brečela lítostí nad Billem a na konci štěstím, že se shledali.
Prostě nádhera💞
Překrásné. ♥
Ačkoli je šíleně smutná, hned jsem si tuhle povídku zamilovala. Je napsána neuvěřitelně krásně, budí ve mně veškeré pocity a a všechnu Billovu lásku a utrpení jsem mohla cítit sama. Po celou dobu jsem měla slzy očích a jen marně doufala v nějaký zázrak, aby to nakonec dobře dopadlo. A ono přeci! Tohle je neuvěřitelně krásně bolavý skvost! Moc za tuhle povídku děkuji! ♥
Súhlasím. Zdráhala som sa ju čítať, pretože tento štýl písania nemám moc v obľube, nie som asi dosť poetický a často mám pocit, že niektorým vetami dostatočne nerozumiem a nechápem ich hlbší význam. V konečnom dôsledku je však poviedka zaujímavá a bolestivá. Najskôr Billovo trápenie, potom to Tomovo, až sa človek obávala, či k sebe ešte niekedy nájdu cestu. A ono to bolo nakoniec také jednoduché. A teraz si predstavujem, že prídu k sebe domov, vrhnú sa jeden druhému do náručia, vášnivo sa pomilujú a zvyšok noci si len tak budú ležať v náručí a hľadieť si do očí. Proste nádhera. Ďakujem za príbeh.
Tohle bylo sladkobolné cosi, co pohladilo moji dušičku. Definitivně. Pěkná povídka, děkuji.
No to bola naozaj nádhera 🙂 Som v práci, pred počítačom , no fakt nebol dobrý nápad ju čítať na verejnosti nakoľko pracujem s ľuďmi skoro neustále. Potom len zdvihnem zrak , a pozerajú na mňa jak na idiota , prečo plačem.. a ja od dojatia 🙂 Skutočne nádherná vec , ďakujem za zážitok <3 🙂