autor: Clarrkys
„Andy, já to tady nezvládnu. Poraď mi, co mám dělat? Mám… mám dát výpověď?“
„Tome, co blázníš? Jsou dvě v noci… a o čem to vůbec mluvíš?“
„Andreasi, on… je to tu šílený. Já už nevím, co mám dělat, co na něj zabere. Jsem v koncích…“
„Tome, ty… ty brečíš?“
Tom zavěsil. Doufal, že se to během dne spraví, ale Bill se v ložnici zamknul a celý den z ní nevylezl. Tom jenom slyšel pláč a zoufalý nářek, který večer ustal. Chtěl se jít za ním podívat, ale slyšel jenom nadávky na svoji osobu. Vrátil se proto zpátky do svého pokoje a čekal. Nevěděl na co a nevěděl proč. Možná se z toho Bill vzpamatuje? A ano, opravdu brečel. Divil se, jak se poslední dobou mění. Před měsícem by ho absolutně nenapadlo, že se dostane do takové situace. Všechno začalo tou potvorou Amandou, ano, ona za to všechno může!
Tom se vzteky položil na záda a bouchl pěstí do postele, když uslyšel tiché krůčky na chodbě. Rychle si utřel obličej do rukávu od mikiny a posadil se. Hned, co uviděl zuboženého Billa, jak se opírá o zeď, vyděšeně vstal a šel k němu.
„Tomi, promiň…“ zašeptal Bill do ticha noci a do černočerné tmy, ve které jeho bílé tělíčko svítilo jako nejjasnější hvězda na obloze. Natáhl bezbranně ruce a málem by upadl, kdyby ho Tom nechytil do náruče.
„Pššt,“ Tom Billa pomalu dovedl ke své posteli a položil ho do rozhozených peřin. Odtáhl se, aby si sundal mikinu, a Billovy ruce už lačně lapaly ve tmě po Tomově blízkosti. „Hned jsem u tebe, počkej chvilku.“ Tom Billovi přetáhl přes hlavu svoji mikinu, měl na sobě jen nějaké tepláky a byl tak studený… „Musí ti být strašná zima,“ zašeptal Tom a přilehl k němu. Oba je přikryl a Bill svoje ruce obmotal kolem Tomova horkého krku.
„Já… omlouvám se, Tomi. Nevěděl jsem, co dělám… mrzí mě to, neublížil jsem ti?“
„Ne, neomlouvej se… To je v pořádku, všechno je v pořádku.“ Tom se poprvé odvážil zakročit jako první a začal zlehka líbat Billův obličej. Začal čelem, potom nosík, líčko. Až se dostal ke rtům, Bill se tichounce zachichotal a začali se pomalu a líně líbat. Po pár minutách se odtáhli a Bill se zaculil.
„Tomi, jak dlouho mi ještě budeš odolávat?“ Bill si svůdně skousl ret, aby dodal ještě větší důraz na svou otázku. Tom se jenom usmál a znovu ochutnal chlapcovy vyprahlé rty, toužící po dalším polibku.
„Už moc dlouho ne.“ Oba se tiše zasmáli a znovu své rty spojili vjedno. Mladší z chlapců si dodal větší odvahu a i po tom všem se pomalu vyhoupl na Tomovo tělo. Usadil se v jeho klíně a rukama líně bloudil po Tomově hrudi překryté tričkem. Začal tenkou látku rolovat nahoru, odtrhnul se od těch nejsladších rtů a přemístil svoje lehké polibky na Tomovo bříško. Ten jen spokojeně vydechl a začal Billa hladit po ramenech.
„Bille… co to zase děláš?“ Usmál se a podíval se dolů na toho culícího se čertíka.
„Říkal jsi, že už jen chvilku… a ta právě uběhla.“ Znovu se sklonil a usazoval vlhké polibky na Tomovo horké bříško. Po chvilce mu tričko přetáhl přes hlavu a odhodil jej někam do kouta pokoje. Jako by se najednou z roztomilého chlapce stala dravá šelma, začal Toma nenasytně líbat a nadrženě mu stahoval kalhoty.
„Hej, hej… uklidni se. Myslím, že to není dobrý nápad po tom všem. Může se ti udělat špatně.“ Tom to myslel dobře, dokonce se nepatrně usmál, ale Billovy oči se zaleskly ve tmě a zamračil se.
„Já sám moc dobře vím, co můžu a co ne. Chci se s tebou milovat… hned.“
Staršímu z chlapců málem vyskočily oči z důlků a spadla mu čelist. Ta vážnost Billa, s jakou to říkal, ho příliš zarazila a najednou se cítil dost nejistě.
„Bille, to si děláš srandu? Málem jsi mě zabil… a teď… A navíc, dnes jsi měl jít k doktorovi, musím tam zítra zavolat a určitě jsi hodně vysílený a… měl bys spát, pojď, lehni si.“ Tom Billa rychle překulil zpátky do postele vedle sebe a přikryl ho peřinou. Bill ublíženě poulil očka a nafoukl tváře. Tomovi se mezitím honily v hlavě nejrůznější myšlenky na to, co mu Bill řekl… No on se snad zbláznil.
***
Když se Tom ráno vzbudil, Bill už u něj v posteli nebyl. Neslyšel žádné zvuky a to bylo dost podivné, tak rychle vstal a šel na chodbu. Bill byl u sebe v ložnici a uklízel ten nepořádek, co tam během včerejška udělal. Byl jenom v tričku, a když se sehnul, Tom mohl vidět, že nemá žádné spodky. Těžce polkl a raději odešel tiše na záchod. Byl to ale chytrý tah, takže teď nesmí myslet na Billovo pozadí a zavolat do té nemocnice.
„Bille, musíme hned teď jet, ta sestra říkala, že nás vezmou dneska, ale musíme tam být do půl hodiny.“
„Proooč, chtěl jsem dneska být s tebou doma!“
„Pohni, oblíkej se.“ Tom se postavil mezi dveře Billovy ložnice, opřel se o futra a založil ruce na prsou. Bill s naštvaným výrazem vstal ze země, nezapomněl přitom na Toma vystrkovat zadek, a otevřel svou velkou skříň plnou drahých hadříků.
„Nenávidím ty podělaný terapie, stejně mi to nepomůže. Už před třemi lety mi řekli, že mám jen pár roků před sebou, tak proč se s tím musím srát? Jenom mě to víc ničí.“ Mumlal si Bill pro sebe a Tom byl zaražený. Nikdy o tom Billa mluvit neslyšel a teď nevěděl, co mu na to říct.
„Nebuď sprostý.“ Zašeptal tiše Tom a svraštil čelo. Bill vykoukl zpoza dveří skříně a pozvedl obočí.
„Nemám být sprostý? Tome, ty to nechápeš, zničilo mi to život! Je mi jedno, že můžu každou chvíli umřít, ale nenávidím ty tahanice okolo.“
„Jak můžeš říct, že je ti to jedno?“ Tom přešel ode dveří k Billovi a dal ruce kolem jeho ramen. „Nechci tě ztratit, Bille.“ Zašeptal a políbil Billovo ouško. „Mám tě rád.“ Billovi poskočilo srdíčko a nepatrně se usmál do Tomova ramene.
„Fajn, už mi to není jedno.“ Špitl po pár vteřinách ticha. „Můžu ti něco povědět, Tomi?“
„Jistě, cokoliv. Budu rád.“ Najednou jako by zapomněl na chemoterapii…
„Víš… před dvěma lety mi umřela máma. Ona… zabila se. Otec jí dával za vinu moji nemoc.“
„Cože? Proč?“ Zašeptal Tom, aby tady byl pro Billa jako jeho podpora. Snažil se mu svým hlasem dodat trochu důvěry.
„Já nevím… Otec mě celkově nemá moc rád od té doby, co zjistil, že jsem gay. Myslí si, že je ten nádor z toho… že se to prostě udělalo kvůli tomu, že jsem teplej, že je to jako odplata za to, že nejsem jako ostatní kluci.“
„Bille, určitě to tak nemyslí… určitě tě má rád, tak o něm tak nemluv.“
„Ne, Tomi, ty ho neznáš. Byl jako šílený, dával to za vinu Samovi, a když mě pak opustil a nemoc se horšila, tak to zase byla vina mámy. Byl pořád tak strašně vzteklý, pořád nadával a potom mámu bil. Neunesla to a… zabila se,“ zašeptal Bill a měl oči plné slz, „můžu za to prostě já. Táta ji donutil, ale kvůli mně! To kvůli mně zemřela, a přitom vůbec nemusela!“ Vykřikl a málem se už sypal na zem, ale Tom ho pevně držel.
„Bille, tohle neříkej, tak to není. Já… pomůžu ti a všechno bude dobrý.“ Tom vůbec nevěděl, co říct, čím Billa utišit. Bill znovu brečel a vypadal tak strašně zoufale.
„Jsem jako on, Tomi? Já… taky jsem ti ublížil, ale nechtěl jsem ti ublížit. Neopustíš mě, že ne? Prosím, Tomi, nenechávej mě tady samotného.“ Zalykal se svými vzlyky a nevědomky Toma bouchal do zad zatnutými pěstičkami.
Tom se cítil hodně mrzutě, když si uvědomil, že s tím chtěl skončit. Volal Andymu a měl v plánu odejít a už se k Billovi nikdy nevrátit, protože si myslel, že by to dál neunesl. Teď byl zahanbený, že o tom vůbec přemýšlel. Nenapadlo ho, že tím ublíží Billovi.
„Neboj, Bille… já bych tě přece nikdy neopustil. Neplakej, zlatíčko… Ty slzy ti nesluší.“ Starší chlapec začal utírat drobné slzičky z tváří tomu druhému a sám se neubránil pálení v očích. „Pojďme se posadit.“ Oba se malými krůčky přesunuli k posteli a posadili se. Bill se hned vměstnal Tomovi na klín a schoulil se mu do náruče.
„Víš, já… rád vzpomínám na Sama. Milovali jsme se a bylo to moc krásný. Byli jsme spolu od mých patnácti. Byl prostě boží…“ Bill se zachichotal, ale když uviděl Tomův výraz, tak přestal. Posmrkl a utřel si oči, čímž si rozmazal poslední zbytky líčení po celém obličeji. „Promiň, Tomi, nechtěl jsem tě nějak… to…“
„To je dobrý,“ Tom se vážně necítil nejlíp, když tady Bill básnil o svém dokonalém bývalém příteli. Asi ho opustil, protože by neunesl se o Billa starat. Nebyli náhodou stejní? „Jen se chci na něco zeptat… to si se mnou jen hraješ, nebo mě vážně chceš?“
autor: Clarrkys
betaread: Janule
Nádherná povídka. Smutná, přesto krásná.
A Billovi se nedivím, že je pro něj důležité být intimně s Tommym, pokud mu nezbývá moc času, tak ať je alespoň na pár okamžiků, které mu Tom může dát, tím nejšťastnějším klukem na světě. Já slzím.
Mám podobný názor jako Ondi. Nejdříve jsem si říkala, že je Bill nějak moc čilý na to, že umírá, ale hned potom jsem si uvědomila, že když neví tkzv dne ani hodiny, tak musí jednat rychle, jestli chce být v životě ještě aspoň chvilku šťastný…ale je mi líto Toma, možná víc, než Billa, protože on potom ponese všechen žal a bolest…mimochodem, pořád doufám v zázrak…=)♥
Tohle je hodně zajímavá povídka. Smutná ale kásná… Nevím proč a možná že se pletu, ale mám pocit že bill chce byt jenom tomem ojetej a čau… Rozhodně se těším na další díl a zároveň prosím, ať nás nenechaš čekat tak dlouho jako posledně, protože tahle povídka mě vážně zaujala a líbí se mi.. :))
Mam z týhle povídky zvláštní pocity… Ale moc ráda ji čtu 🙂
Už jen když vidím název této povídky, mám tendenci brečet… Je mi jich strašně líto. Billa s tou jeho hranou lhostejností, za kterou se skrývá strašná touha žít, Toma, že to bude on, kdo nakonec bude nejvíc ze všech trpět. Ale říká se, že naděje umírá poslední. Takže i já nepřestanu doufat…až do konce =)
[2]: Mluvíš mi z duše, Jani. Ten, kdo bude nakonec nejvíc trpět, je Tommy. Tedy pokud se nestane zázrak. Ale i ty se dějí a stejně jako Cera, ani já nepřestanu doufat.
[3]: Tak to je jen pocit. Myslím, že Billovi jde o mnohem hlubší city, teď, když mu nezbývá čas… Chce prožít lásku, milování s člověkem, kterého miluje (tohle není o sexu), dokud má možnost. Osobně mu držím palce a doufám, že ho Tommy udělá alespoň na okamžik šťastným.
[3]: Jsem asi naivní, ale naprosto nesouhlasím, tady přece vůbec nejde o sex…
[7]: Nejsi, Jani, já zareagovala úplně stejně!