autor: Deni & Sajü
Stále jsem mezi prsty svíral svítek s nákresem Zakázaného města a nebyl jsem schopen od něj odtrhnout pohled. Proč jej tady naše paní má? K čemu jí je, když se tam nikdy nemůže podívat?
Za dveřmi se ozval jakýsi šramot, paní Li Xuejian se jistě vrací do svého pokoje.
Rychlým pohybem jsem svitek opět smotal a ve chvíli, kdy se za mými zády odsunuly dveře, jsem jej ukryl do uzounkého rukávu svého kimona.
Urychleně jsem se postavil na nohy a s hlavou sklopenou mezi ramena, s pohledem upřeným k zemi, jsem se pokorně Li Xuejian poklonil tak, jak se sluší a patří.
„Co tady děláš, Kôji?“
Poklonil jsem se ještě o kousek níže. „Omlouvám se, má paní, jen jsem uklízel.“
Hodnou chvíli si mě přeměřovala nedůvěřivým pohledem, než nakonec nepatrně přikývla a vykázala mne ze svého pokoje. Neváhal jsem a rychlými drobnými krůčky jsem pospíchal pryč. Rozhlédl jsem se po úzké chodbičce, a když jsem nikoho neviděl, zaběhl jsem do svého a Yuina pokoje, kde jsem plánek města bezpečně ukryl pod nejspodnější vrstvu přikrývek na mé posteli, kam se nikdy nikdo nedívá. Ještě mne čeká spousta povinností, takže plánek bude muset ještě pár hodin, až do západu slunka, počkat.
—————–
Konečně jsem si našel chvilku, kdy se mohu nerušeně usadit v zahradě našeho domku a nechávat slunce zaplavovat mou tvář svým příjemným teplem. Od chvíle, kdy jsem u paní Li Xuejian našel plánek Zakázaného města, uběhlo již několik dní, a já mám teprve dnes možnost zjistit blíže, co vše na kusu papyru je. Až do této chvíle mne všichni plně zaměstnávali, denně jsem musel leštit všechny misky na rýži, pozlacené svícny, drhnout podlahu a zametat dvůr. Pro samou únavu jsem na svitek pozapomínal až do dnešního odpoledne, kdy mám chvilku volna jen sám pro sebe.
Naše paní vzala malou Yu společně se Sayuri do města, aby mou malou sestřičku přihlásila do školy pro Gejši. Matka tvrdí, že z naší malé Yu bude nejslavnější Gejša všech dob, a já bych jí to rád věřil, Yu si zaslouží lepší život, než mám já nebo matka.
S mírným vydechnutím jsem zalovil v rukávu kimona, a do klína mi spadl nažloutlý svitek. Propaloval jsem jej pohledem a najednou jsem si nebyl tak jistý, jestli chci vědět, za jakým účelem jej paní má. Co když je to něco špatného? Nebylo by to poprvé, kdy by někdo z méně významných rodin plánoval něco proti císaři a jeho rodině. Ale to by přeci naše paní nemohla, Li Xuejian je moudrá žena, jistě by neriskovala trest smrti, který padne na hlavu každého, kdo pomyslí byť i jen na tu nejmenší krádež, natož pak na něco horšího.
Aniž by mé prsty souhlasily s bojem uvnitř mé hlavy, samy uchopily svitek a rozmotaly jej. Oči mi začaly přelétávat jednotlivá zákoutí plánku města, a ač jsem nechtěl, údivem nad jeho velikostí se mi lehce pootevřely rty.
„Je tak obrovské,“ zašeptal jsem a prsty přejel přes soukromou část města, kde se nachází císařský palác, kde se právě teď nejspíš nachází i můj T’chi-moro. Ach ano, můj. Nemohu si pomoci, dnem i nocí na něj stále myslím, toužím po setkání s ním.
Rty se mi zvlnily do mírného úsměvu při vzpomínce na něj. Co bych dal za jedno další setkání s ním? Abych získal čerstvou vzpomínku na jeho plné, růžové rty a krásné, zlatavě hnědé oči, jež se na mne za svitu měsíce tak usmívaly.
Úsměv zmizel, když jsem ještě jednou očima přejel po plánku města. V rohu papyru, v samém samotinkém rohu, kde to lze snadno přehlédnout, bylo drobnými znaky napsáno Kôji. Kôji? Ale proč? Co já s tím mám společného?
S nakrčeným čelem jsem špičkou prstu přejel přes záhyb, kde černě zářilo mé jméno. Něco se děje, a já nemám nejmenší tušení, co.
„Kôji? Kôji!“
Rychle jsem papyr schoval za záhyb kimona a vymrštil se na nohy akorát ve chvíli, kdy se v zahradě objevila postava mé matky. Ještě stále mi ani po několika dnech neodpustila můj omyl, a její pohled byl ledově ostrý.
„Kôji, jdi uklidit do Sayurina pokoje, slečna Šan-si převrhla pudřenku.“
Jen jsem přikývl a poslušně odešel zpět do domu, kam nedosvitne jediný paprsek slunce.
Tom
Náplň mých dní byla poslední dva týdny jednotvárná; za úsvitu vstát, trénovat Kung Fu, posnídat s císařovou rodinou, učit se s dětmi o historii Číny a Zakázaného města, učit se polygrafii a další důležité věci, oběd, chvíle klidu pro mne samotného, odpolední trénink Kung Fu a nakonec večerní horká lázeň, po které se západem slunce uléhám vyčerpaně do postele. Ve chvíli, kdy se má hlava dotkne polštáře, poklidně oddychuji.
Dnes, po dlouhém a náročném dni, který probíhal úplně stejně jako všechny předchozí, se však necítím tak unavený jako obvykle. V noci se mi zdál nádherný sen, o malém Kôji, který mne nabil neuvěřitelnou energií.
Je to zvláštní, jak moc na toho chlapce myslím. Od oslavného dne uplynul již téměř celý jeden úplněk a já jej ještě stále nedokázal zcela vytěsnit pryč ze svých myšlenek. Vždy, a nejčastěji v tu nejnevhodnější chvíli, mi před očima vyvstane jeho plachý úsměv, a v tu chvíli jsem ztracen.
Ještě nikdy jsem na nikoho nemyslel tak usilovně, jako se má mysl zaobírá jím. Co je na něm tak zvláštního, že zrovna on musí být v mých snech? Jeho hluboké, hnědé oči? Nebo snad ten plachý úsměv? Možná jeho bledá tvář mne natolik zaujala…
Při vzpomínce na naše krátké setkání v parku si vybavím svitek pergamenu, jenž mi tehdy v noci Kôji s důvěrou předal. Úplně jsem na něj zapomněl, nebyl pro mne důležitý, a ani Sasce se po něm již znovu netázala.
S lehkým povzdechem spustím nohy z tepla svého lůžka a s tichým pleskáním bosých chodidel po dřevěné podlaze dojdu až k rohu místnosti, kde se ukrývá truhlička s mými poklady. S nehlasitým klapnutím ji otevřu a lehce se pousměji, když si všimnu barevných papírků, které jsem nasbíral v ulicích města po svém prvním oslavném dni.
—————–
„Podívej, papá! Podívej!“ křičel malý chlapec jazykem všem lidem kolem neznámým, a hrdě ukazoval otci hrstku barevných papírků, které právě posbíral. „Je jich tady tolik, papá! Pomož mi je prosím sesbírat, chtěl bych si je nechat.“
Muž s úsměvem zavrtěl hlavou. „Nech si jen ty, co již máš, Tomi, jistě ti to jako památka bude stačit.“
„Ale papá-„
„Žádné ale, mladý muži,“ usmál se na něj otec a káravě před ním zamával prstem. „Víš, že dnes se máme opět sejít s císařem, nemůžeš mít kapsy plné papírků, které by za tebou vytvářely cestičky,“ cvrknul jej jemně po malém nose, načež se chlapec šťastně rozesmál.
„Budu si zase moct hrát s princem, papá?“
„Není to…“ Muž zakroutil hlavou; nemělo smysl jeho synkovi vysvětlovat rozdíl mezi královským princem a císařovým synem. „Možná, Tomi. Ale teď už pojď, nesmíme přijít pozdě.“
Jemně uchopil šťastného chlapce za ruku a vedl jej do síně Baohe Dian*, kde se měli s císařem opět setkat.
—————–
Barevné vybledlé papírky jsem nechal na svém místě a spolu se svitkem v rukou jsem se pohodlně usadil na měkkou kožešinu, jež zahřívala zemi pod mou postelí.
Mám jej rozbalit? Mám si přečíst, co v něm stojí, nebo jej mám prostě předat… tomu chlapci, bratrovi Sasce?
Mé prsty jednaly samy za sebe. Ladně zatahaly za černou stuhu, jíž byl svitek převázán, a jakmile byl papyrus uvolněný, rozložily mi jej v klíně tak, že jsem snadno mohl přečíst slova, jež na něm stála.
Oči mi stále přelétávaly jednotlivé znaky a já nemohl uvěřit tomu, že to, co čtu, je skutečné.
Ale… jak? Proč? Proč on?
Ne, to nemůže být pravda, určitě ne! Jak by… jak by on, můj milý Kôji, mohl chtít udělat něco takového? A proč by byl takový hlupák, aby předával svitek mně, když… ne, to jistě není pravda.
Rázně jsem svitek opět smotal do ruličky a převázal jej stuhou tak, jak ještě před chvílí byl.
Musím s tím chlapcem mluvit, a musím s ním mluvit hned. Může být v nebezpečí, a to nesmím dopustit.
* Baohe Dian („Síň Harmonie“), kde se v minulosti přijímali zahraniční velvyslanci a obchodníci.
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
No… tak to je konec!!! Tohle je jedna z mála povídek, ze které jsem čím dál míň moudřejší, a která mě zároveň čím dál víc, díl od dílu nutí přemýšlet nad dějem…
Ta mapa a Billovo jméno v rohu se mi vůbec nelíbí stejně, jako se mi nelíbí ten vzkaz, který si Tom přečetl. Určitě to nebude nic dobrého, když se o Billa bojí. Něco mi říká, že Bill tam sehraje důležitou roli, rozhoduje se o něm za jeho zády… a to, že zrovna ON měl předat císařskému sluhovi ten papyrus, to taky není jenom náhoda…
Jedna z věcí, která se mi na téhle povídce strašně moc líbí a kterou zbožňuju, je Billova a Tomova plachost. Všimla jsem si toho už v předchozích dílech… a dneska jsem se nad tím musela usmívat. To, jak jeden pořád přemýšlí o tom druhém, myslí na něj a vzpomíná na setkání… a zároveň si ani jeden z nich nechce připustit, že je pro něj ten druhý krásný, že se mu líbí a že se do něj zamiloval. Ani ne tak nechce připustit, jako o tom ještě neví… Ale je to naprosto sladké, jak na sebe pořád myslí ♥
Těším se na jejich další setkání a doufám, že bude co nejdřív. Tahle povídka je prostě neskutečná… každý díl mě překvapuje čím dál víc 😉
Tuhle povídku musím prostě chválit, chválit a zase chválit =) Teď už jsem přesvědčená, že jde o nějaké spiknutí proti císaři, a že Bill, i když to ještě sám netuší, v něm má sehrát důležitou roli, dokonce mě napadlo, jestli není ztraceným dítětem z císařské rodiny, a nebudou ho chtít dosadit na trůn. Je to sice trochu divoká teorie, ale třeba to tak je =) A jak psala Rachel, postavy obou chlapců jsou moc hezky vymyšlené, těším se, až se znovu setkají ♥
No sakra!!! Já jsem teďka strašně napnutá, už jsem chtěla jít spát, ale nemůžu! 😀 prostě si musím přečíst ještě minimálně jeden díl, abych se dozvěděla něco víc! 😀 takhle bych prostě neusnula!!