autor: Ainikki
Blondýna na mém klíně se zachichotala a velice přeochotně odhodila stranou svoji podprsenku. Přímo před očima se mi zhouply její bujaré čtyřky a ona se ještě víc vyprsila, aby mi je nabídla.
„Sally… Sally, ty neposlušná číčo. Nevrť se a drž.“ Napomenul jsem ji, když se mi zhoupla na klíně. Neměl jsem rád přílišně horlivé holky. Rád si podobné hrátky režíruju sám, jejich úkolem je se pouze podřídit a vyhovět každému mému přání.
„Omlouvám se, šéfe.“ Poslušně nechala toho blbého poskakování, krátce, zato žhavě, mě políbila a zase se způsobně usadila, abych mohl pokračovat ve svojí zábavě.
„Jakej debil, zase?!“ Zanadával jsem, když se na dveře mé pracovny v jednom z nejluxusnějších klubů, který jsem vlastnil, ozvalo zaklepání. Jasně jsem Erikovi, dalšímu z mých poskoků, nařídil, aby hlídal a nikoho ke mně nepouštěl. „Co je?“ Houknul jsem neochotně, aby mě slyšel i ten za dveřmi. Měl by se jen modlit, aby to bylo skutečně důležité, protože jinak s ním vytřu podlahu.
Do místnosti vešel Bobo a já se rázem uklidnil. Jeho jsem čekal, a hlavně on byl jediný, který si mohl dovolit za mnou přijít i bez důvodu. Dnes ale jeden měl a já jsem samou netrpělivostí, než uslyším, co mi nese za zprávy, zmáčknul Sally nechtěně pravé prso malinko víc razantněji, až chuděra vypískla.
„Sorry, brouku,“ nedbale jsem vysypal omluvu směrem k ní, a pak už jsem stočil zrak na Boba. Hromotluk jen přešlápl z nohy na nohu a mlčel. Sice byl loajální a já se na něj mohl v čemkoli spolehnout, ale taky to byl moula s nevelkým mozkem. Stál tu a čekal jak tvrdé y, dokud nedostane pokyn něco říct.
„Tak Bobo, vysyp to. Jak to dopadlo? Měl nějaké námitky, když jsi mu řekl, aby nám zapůjčil svého přítele?“ Byl jsem nedočkavý a děsně netrpělivý. Díky tomu taky ten červenáček narazil na Bobovu pěst dřív, než jsme mu původně slíbili. Beztak na čase nezáleželo. Ty peníze nemohl sehnat, ani kdyby se rozkrájel, tím jsem si byl jistý. A já se tak strašně nadchnul pro svou malou odměnu, že už se mi jen stěží dařilo čekat. Teď jen doufat, že na to můj malý bráška přistoupí a bude ochotný svého boyfrenda zachránit. V opačném případě bych byl nucen mu ukázat, že když to neudělá, už nejspíš nikdy neuvidí drahého Fabiana pohromadě a k tomu jsem se uchylovat nechtěl. Nejsem žádný sadista, a hlavně, nikdy jsem nikoho neměl na svědomí. Ne že bych měl s tou malou nulou skutečně v plánu skoncovat, kdyby Bill tvrdohlavě odmítal, ale přeci jen už jsem neměl ani velký zájem zboulovat toho kluka ještě víc, než musel být nyní po Bobově zásahu.
„No, on neměl mnoho příležitostí nějaké námitky ze sebe vymáčknout,“ přiznal Bobo.
„Aha,“ protáhl jsem. „Ale no tak, chlape, jsi profesionál, tak mi alespoň řekni, jaký jsi z toho měl pocit? Byla na jeho straně ochota to udělat, nebo si spíš bude hrát na rytíře a přítelíčka si chránit?“
„Tak to tě ujišťuju, že ten má do hrdiny hodně daleko. Ten udělá všechno proto, aby ten jeho na to kývnul.“
„Bezva,“ zazubil jsem se radostně a rozverně Sally štípnul do bradavky.
…
„Pa, mami.“ Houknul z kuchyně na matku, která ráno odcházela do práce. Právě dovařenou vodou zalil dva hrnky s kávou, a do obou přidal vrchovaté tři lžičky cukru, a nakonec přilil mléko. Bylo vcelku časně, tedy určitě alespoň pro Billa, který si stále nerušeně pochrupával v jeho pokoji na posteli pro návštěvy. Gustav se ale rozhodl to ignorovat a připravit mu snídani také. Přeci ji potom nebude dělat dodatečně, až se drahý pán uráčí proškrábnout oči.
Do předem rozpáleného másla, které si už spolu s najemno nakrájenou cibulkou prskalo na pánvičce, rozklepl šest vajíček a všechno pečlivě promíchal. Když bylo hotovo, rozdělil je na dva malé talíře, jejichž okraje dozdobil pár cherry rajčátky. Spolu s pečivem a kávou to vyskládal na tác a všechno odnášel k sobě do pokoje.
Jaké bylo jeho překvapení, když namísto Billa našel jen prázdnou postel a deku skopanou na zemi. Když už se chtěl začít po svém kamarádovi shánět, z koupelny k němu dolehlo šumění vody, což nemohl být nikdo jiný než Bill, protože všichni ostatní obyvatelé domu už byli pryč. Tác s jídlem postavil na psací stůl a sám se pustil do své porce. O pár minut později, s ručníkem omotaným kolem pasu a zívající na celé kolo, do místnosti vešel Bill. Cítil se, jako kdyby v noci vůbec nezamhouřil oko a podle toho i vypadal, oteklé oči s tmavými kruhy pod nimi byly vše říkající. Ani ta sprcha ho nedokázala vzpružit.
„Co že dneska tak brzo? Čekal jsem, že prospíš půl dne, tak jako obvykle.“ Vyptával se Gustav, když se mu povedlo sežvýkat, co měl právě v puse.
„Moc jsem toho nenaspal. Měl jsem plnou hlavu včerejška.“ Vysvětlil Bill a vysypal na postel cestovní tašku, kterou si s sebou donesl, aby v ní našel něco na sebe. To oblečení, ve kterém přišel, bylo už sice suché, ale díky dešti nevonělo zrovinka vábně a chlapec byl na podobné věci háklivý. Odhodil ručník a natáhl na sebe spodní prádlo, načež zjistil, že tu má tři trička, nějaké černé koženkové kalhoty, jedny tepláky a mikinu, a nic z toho se nehodí k sobě.
„Ach jo,“ vzdychnul si zmučeně a naházel na sebe něco náhodným výběrem. Oslnivý model z toho splácat nešlo, ale on se dnes beztak nechystal mezi lidi.
„Chceš o tom mluvit?“ Účastným hlasem se ptal brýlatý blonďák, když si k němu Bill konečně přisedl a zkusmo usrknul trochu kávy.
„Promiň, ale ani ne.“
„Jasně, chápu,“ nesnažil se už víc Gustav naléhat. Moc dobře věděl, že až bude mít zájem se mu svěřit, začne s tím sám.
Bill ďoubnul do své porce vajíček a ochutnal.
„Hmm, máš to dobrý. Dík.“
„No nemáš zač,“ ujistil ho Gustav, zatímco vyškraboval poslední zbytečky na svém talíři. „Ale nevypadáš, že bys měl nějak výraznou chuť na jídlo.“
„To máš pravdu. Ale hladovět kvůli svým starostem taky nehodlám. Takže tě ujišťuju, že nic po mně vyhazovat nebudeš,“ vyloudil Bill na své tváři zaculení.
„To by nehrozilo. Mně by se to určitě někam ještě vešlo.“ Plácl se Gustav do svého plného břicha, a pak do sebe na ex vyklopil celý zbytek své kávy, která už byla za tu dobu vlažná.
„Mohli bychom si ale dnes udělat dřív zkoušku s kapelou, když už jsem tady,“ navrhnul Bill. Ta příležitost se přímo nabízela. Jejich skromná zkušebna se totiž nacházela v garáži Gustavovy rodiny, protože pronajímat si k tomu někde nějaký prostor, si nemohli dovolit. „Já se alespoň trochu odreaguju,“ huhlavě dodal Bill s plnou pusou jídla.
„Jasně, proč ne. Georg se při nejhorším uleje s přednášky, ale určitě se zúčastní, jen teda Derika sem asi dřív nedostaneme.“ Ne všichni členové kapely žili jen hudbou. Jejich basista nemínil vsázet všechno pouze na budoucnost plnou slávy, uječených fanynek a koncertů ve vyprodaných halách, tak jako se pro tu představu nadchnul Bill s Gustavem, takže se při tom jejich muzicírování věnoval ještě vysoké škole. Kytarista pracoval jako bankovní úředník, a navíc toho to vůbec nijak nebralo, a kluci ho vlastně ani nikdy nepovažovali za plnohodnotného člena kapely. Za tu dobu jejich garážové existence už byl třetí, kdo se na tom postu vystřídal a spokojení s ním nebyli pořádně nikdy. Nejenže neměl dostatek talentu pro hudbu, ale hlavně mu chybělo dostatečné zapálení pro věc. Chudák netušil, že bude vyměněn hned, jak se naskytne nějaký jiný zájemce. A to ne, že by se k nim hrnul dlouhý zástup uchazečů, kteří by za něco stáli. To bylo to, co Billa nejvíc trápilo a čemuž přičítal největší díl jejich dosavadního neúspěchu, ovšem odstranit tuhle skvrnu na kráse jejich bandu se mu ani trochu nedařilo.
Bill polknul a mávl rukou.
„To je jedno, zvládnem to i bez něj. Stejně musíme domyslet a doladit ty nové songy a při tom by nám byl k ničemu. Dáme mu jen noty s akordama, až to bude hotový.“
„OK,“ přikývl Gustav. „Já ho rozhodně postrádat nebudu. Jdu brknout Geemu.“
…
Výtah v jejich domě stále ještě nebyl v provozu, a tak Fabianovi nezbývalo nic jiného, než sejít schody pěšky. A co by vlastně ne, alespoň si po těch pár dnech, které strávil v posteli sám a bez Billa, trochu protáhne tělo. Párkrát mu za tu dobu zkoušel volat, ale bez úspěchu. Přišla mu jen strohá smska, že je tam, kde obvykle, a nakonec k tomu dodal, že si přeje, aby ho nechal být. Fabimu bylo smutno, ale respektoval to. Věděl, že přílišné vnucování se, by s Billem stejně nehnulo, jen by se ještě více zatvrdil. A netvářilo se to ani obzvlášť nadějně. Bill ještě nikdy netrucoval tak dlouho, takže se opravdu začínal bát, že by ho mohl opustit, a z té představy se mu nedělalo dvakrát nejlépe. A nebylo to jen díky tomu, že by mu pak neměl kdo zachránit zadek, ale také proto, že ho měl nepředstíraně rád. Nebyla to sice taková ta láska v pravém slova smyslu, modré z nebe by mu rozhodně nesnesl, ale byl pro něj důležitý, ten jediný, kdo mu zbyl. Jeho považoval za svou rodinu, protože matka mu umřela, když byl malý, sourozenci žádní a s otcem se příliš v lásce neměli, a tak se s ním pár let vůbec nestýkal. Beztak bydlel na opačném konci Německa.
Ještě než opustil dům, zkontroloval schránku s poštou, ale byla prázdná. Mohl tedy pokračovat dál do nejbližšího obchodu s potravinami. Obvykle pravidelné nákupy obstarával Bill, ale za jeho nepřítomnosti musel tyhle drobnosti udělat on. A že už tedy bylo na čase. Za tu dobu, co byl sám a neopouštěl byt, stihl vyjíst téměř vše, co se tam dalo najít. Ovšem to lenošení a klid byly také k něčemu dobré – vyhojila se mu zranění, která mu uštědřil ten bouchač z kasina. Jen pár podlitin na obličeji momentálně hrálo všemi barvami, ale jinak se cítil vcelku fajn.
Toužil po čerstvém vzduchu a malé procházce. Nedělal si těžkou hlavu nad svými problémy, jeho byt byl útočištěm, kde se cítil v bezpečí, a bezstarostnost se ho držela, i když vykročil na chodník před jejich domem, na tváři mírný úsměv. Ten mu ale zmrzl v okamžiku, kdy na protější straně silnice postřehl Boba s ještě dalším mužem. Právě vystupovali z auta. To jejich setkání bylo tedy skvěle načasované, a kdyby se jednalo o kohokoli jiného, nejspíš by byl Fabian pobavený tou náhodou. Pozdě mu došlo, jak lehkovážný byl. Po úsměvu nezůstala ani památka, jen v očích se odrazil úlek a strach. Oni přeci říkali, že si přijdou pro odpověď velice brzy. Měl je očekávat za každým rohem, být ostražitý, a především se měl sejít nejprve ještě jednou s Billem, aby ho umluvil k pomoci dřív, než dojde ke kontaktu s těmihle chlapy.
Donutil děsem zchromlé nohy k pohybu a co možná nejrychleji se otočil zpět ke vchodovým dveřím. To už se ale k němu rozeběhli i oba dva muži.
„Stůj, ty šmejde!“ Slyšel, jak na něho jeden z nich křiknul, ale neměl ani v nejmenším chuť ho uposlechnout. Povedlo se mu rychle otočit klíčem v zámku, rozrazil dveře, ale než je za sebou stačil zabouchnout a běžet do svého bytu, chytil ho Bobo zezadu za vlasy a smýknul s ním nazpět. Fabian vykvíkl, načež se pokusil rozkřičet z plných plic, ale to už jeho ústa byla ucpána ohromnou Bobovou tlapou.
„Myslel sis, že nám utečeš, chlapečku?“ Zasyčel mu posměšně do ucha, a ještě pevněji ho druhou rukou sevřel kolem trupu, když sebou nebohý vyplašený Fabi zazmítal, v marném pokusu se mu vyprostit. „Přišli jsme si jen popovídat. Když nám řekneš, co chceme slyšet, nic se ti nestane,“ dodal ten druhý, kterého Fabian viděl poprvé.
„Jdem s ním do sklepa, nebo do jeho bytu?“ Domlouvali se mezi sebou, kde by mohli mít klid.
„Sklep.“ Jen marně se Fabian vzpíral, když byl táhnut do suterénu. Odtamtud se pomoci nedovolá, a že by je někdo vyrušil, také nebylo moc pravděpodobné. Lidé si tam uskladňovali jen pár krámů, které jim doma překážely, takže nebyl důvod, aby se tu někdo nějak zvlášť frekventovaně coural.
„Teď ti sundám ruku z pusy, jasné?“ Mluvil na něj Bobo, když už byli v chodbě sklepa, kde byla spousta dveří od kójí, které patřily jednotlivým nájemníkům. „Jestli budeš vyvádět, tak si mě nepřej, rozumíš?“ Fabian jen kývl.
„Takže,“ začal ten druhý muž. „Jak to vypadá? Souhlasil ten tvůj s podmínkami?“ Fabianovi se v očích zatřpytily slzy a roztřásla se mu brada po té otázce. Samozřejmě hned, jak je dnes uviděl, věděl, kvůli čemu přišli, přesto ho ještě více zachvátila panika a strach, když tu otázku teď i uslyšel. A protože na ni neměl kladnou odpověď, děsil se toho, jak špatně to s ním dopadne.
„Já… on…“ koktal. „My jsme spolu o tom mluvili a…“ zasekl se a těkal vyděšenýma očima z jednoho muže na druhého.
„To tě chválíme, a k čemu jste dospěli?“ Vybídl ho Bobo a oba se docela dobře bavili chlapcovou vystrašeností.
„My… my jsme se malinko pohádali a… a on… já potřebuju trochu víc času, abych si s ním znovu promluvil a…“ Ve své bázlivosti jim popravdě vyklopil, jak to celé proběhlo, aniž by se snad pokusil cokoli zastírat, což byla v dané situaci chyba.
„Zadrž,“ utnul jeho snahu Bobův asistent. „Shrňme to. Prostě jsi ho nepřesvědčil?“
„Ne,“ pípnul. „Ale já…“
„Ticho!“ Ušklíbl se Bobo a oba muži se na sebe podívali. Ten pohled jim stačil, aby si potvrdili, že se přechází na druhou variantu plánu, která měla nastat, když se jim dostane téhle odpovědi. „Nejspíš budeme muset donutit toho tvého chlapečka, aby se o tebe začal trochu víc bát a byl tak svolný k našim požadavkům.“ Bylo mu vysvětleno, zatímco ho ta hora svaloviny pevně svírala pod krkem. A pak už jen tlumeně zakníkal, když na jeho hlavu dopadla první nepředstavitelně tvrdá rána.
Za ní se na něj sesypalo neuvěřitelné množství jí
autor: Ainikki
betaread: Janule
No teda nevím, ale Tom má na můj vkus dost divné metody, jak se sblížit s bratrem…myslím, že Fabiho z toho mohl klidně vynechat, v podstatě nevím, proč to dělá takhle, když by stačilo k Billovi zajít, nebo ho nechat přivést. Ale asi pro to nějaký důvod má, uvidíme…=)
[1]: Důvod má rozhodně. 😉