autor: Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Lehnu si do své postele, napůl se přikryju a sleduji svůj tmavý pokoj. Ať řeknu cokoliv, stejně to vždycky chápe špatně, a hned se musí urážet. Nemůžu za to, že mám holt vysoký ego a on nechápe, jaký tohle pro mě je. Vždycky jsem byl já ten „pán“ a holky ho kouřily mě. To já jim přirážel do pusy, div se neudusily. Jenomže tentokrát mi to udělal Bill. Je mi divně. Mám zraněné ego a on to nechápe. Ale to je jeho problém. Já se omlouvat nebudu. Nemám přece za co. Nic hnusnýho jsem mu neřekl, vykouřit jsem mu ho vykouřil. Jediné, čím jsem se provinil, je to, že jsem odešel z pokoje. Ale za to si taky může sám. Neměl se ke mně otočit zády a hrát si na uraženýho. Tak ať si políbí ten svůj malej zadek, no.
S povzdechem zavřu oči a nakonec nějak usnu… sám. Po dlouhé době.
Když se ráno probudím, mé ego se cítí už trochu zacelené, ale pořád je ještě poškrábané. A takovou mám i náladu. Dojdu se osprchovat, oholit se a celkově vykonat takovou ranní hygienu, skoro až ranní povinnosti. Copak bych mohl vyjít na ulici zarostlý jako nějaký houmlesák? Těžko… Ne, že bych se někam chystal. Taky už nejsem tedy slavný, ale lidé mě na ulicích stále poznávají zřetelně. I když bych rád vypadnul z tohohle baráku a vypustil. Je tu děsná atmosféra, ale co nadělám. Nesmím se od Billa hnout. A jelikož spolu asi teď nebudeme komunikovat, budeme tu spolu zavřený. No co už.
Po hygieně se přesunu do kuchyně. Bill asi ještě spí, jeho problém. Udělám si k snídani pár toastů, naliji si džus a pak se přesunu na zahradu. Jakmile vyjdu ze dveří na zahradu, zahltí mě teplý čerstvý vzduch a v nose mě trochu zašimrá nějaký ten pyl v ovzduší. Každopádně svítí sluníčko a je krásně. Sednu si do zahradní houpačky, začnu snídat a opalovat se. Asi až po hodině se Bill mihnul v kuchyni a zase šel. Buď si mě nevšimnul, nebo si všimnout nechtěl. Neřeším to a dál si prohlížím časopis s nejnovějšími typy aut. Přemýšlím, že si pořídím nějaký nový auto. Ne, že bych se svojí R8 nebyl spokojený, ale třeba takové Ferrari… Mhmhmh…
Po nějaké době, co se sluním, usoudím, že už je čas k obědu. Takže vezmu to nádobí, časopis tam nechám a dojdu to sklidit do myčky. Nemám chuť něco vařit. Objednám si něco, možná čínu. Nejdřív se dojdu zeptat Billa, jestli chce taky. Protože on je jinak schopný nevyjít celý den z pokoje a nenažrat se. Už tak je dost hubený. Ne, že by se mi za ním chtělo a chtělo se mi koukat na ten jeho uraženej ksicht, ale co nadělám. Pořád je to můj brácha, že. A něco jíst musí. Takže pěkně vyšlapu schody a zaklepu mu na dveře. Vlastně to můžu vyřešit lehce. Nemusím ani do pokoje vejít, stačí se zeptat přes dveře. Oh, jsem já to ale chytrý muž.
„Ano?“ ozve se Bill hned. Haha, on fakt snad čeká, že se mu jdu omluvit. Proto je tak ochotný.
„Jen si jdu objednat něco k jídlu. Chceš taky něco?“ opřu se o zeď vedle jeho dveří, neotevřu je. Nechci vidět ten jeho výraz nebo to, jak mě bude propalovat pohledem. Nebo je ještě jedna možnost. Že ze sebe bude dělat hroznýho chudáčka a bude na mě dělat oči, takže se mu nakonec jak blbec omluvím. Ale já se neomluvím, nemám přece proč. Nemůžu za to, že si všechno bere tak osobně a špatně to ještě k tomu chápe. Možná, že když jsme dvojčata, je nějaká možnost, že mozková kapacita by mohla být menší a… Pochod myšlenek mi naruší Bill.
„Co?“ řekne a slyším, jak dupe, jak jde ke dveřím. Kurva. Ihned musim zdrhnout. No, ale zas to bude blbý, když najednou odejdu. Ah bože! Otevře. „Proč nejdeš dál?“ Hm a co teď?
„No, tak… chceš něco objednat k jídlu nebo ne?“ vyhnu se jeho otázce. Snažím se tvářit neutrálně a nezaujatě.
„Ne, děkuju. Jen, rád bych s tebou potom mluvil,“ podotkne a kouká se na mě.
„Něco jíst musíš,“ řeknu jen a lhostejně sleduju futra.
„Nemám hlad ani chuť k jídlu,“ odvětí.
„No, dobře. Koneckonců… už nejsi malý dítě, abych se ti staral o jídlo,“ pokrčím rameny a odejdu dolů.
„To máš pravdu. A nejen o jídlo,“ zavolá ještě. Když nechce, tak ať nechce. Já mu to vnucovat nebudu. Snad má rozumu dost a svojí postavu taky zná dobře. Nejsem jeho rodič, abych ho nutil jíst. Vezmu do ruky telefon, zavolám na -mně už známé- číslo a objednám si čínu. Pak telefon položím a přemýšlím, co budu dělat. Nakonec si vezmu vychlazený Red Bull, ze stolku seberu iPhone i se sluchátky a přesunu se opět do houpačky na zahradu.
Po nějaké době mi přivezou jídlo, zaplatím a zas zavřu. Odnesu si to na zahradu, položím to na stolek do stínu a jdu si nahoru do koupelny pro krém na opalování. Když se otočím k odchodu z koupelny v ruce s mlékem na opalování, musím se zastavit. Ve futrech stojí opřený Bill a brání mi tak v cestě.
„Prosím, můžu s tebou mluvit?“ řekne. Přijdu k němu a postavím ho stranou.
„S dovolením,“ projdu. „Já se omlouvat nebudu, nemám za co,“ řeknu rovnou a koukám na něj.
„Nechci žádnou tvou omluvu, Tome,“ chytne mě za zápěstí. Ruku mu vysmeknu a jen ho pozoruji.
„Tak co?“
„Omluvu přijmi ty, ode mě,“ řekne potichu a sklopí oči. Má tak dlouhý řasy. „Já tě nechtěl nijak urazit. Říkal jsem, že když se ti to nebude líbit, nemusíme to dělat. A už se to opakovat nebude. Nic se opakovat nebude. Nechci ti snižovat ego, ani ti nějak ubírat na tvých zvyklostech. Teď mě prosím omluv, pojedu do města,“ řekne s naprostým rozrušením v hlase. Nejsem schopný ničeho jiného, než jen zůstat tiše zírat a lapat po dechu. Bill se otočil a šel směrem ke svému pokoji.
„Já tě nepustím,“ hlesnu. Ale jsem si jistý, že v tuhle chvíli by do mě stačilo píchnout prstem a sesypal bych se na zem. To, co řekl… Že už se to nebude nikdy opakovat? Copak nechápe, že… To přece ne… to nemůže. A nemůže jet do města. To je skoro to stejné, jako by se tomu úchylovi chtěl vydat.
„Tome, přestaň. Stane se to, co se má stát,“ řekne Bill a jde dál. Je vidět, jak je smutný. Ale jak má být teď asi mně? V očích mě začnou štípat slzy. Nevzmůžu se na nic. Jen tam stojím na chodbě, zírám do prázdna a tečou mi slzy po tvářích. Snažím se zhluboka nadechnout, ale knedlík v krku mi brání. Akorát se zachvěji a zavzlykám. Sotva se držíc na nohách sejdu pomalu dolů. Cítím, jak mě kolena chtějí zradit a podlomit se, abych upadnul na zem. Ale nedovolím to. I když by mi to asi bylo teď už jedno. Dřepnu si na gauč a nehybně tam sedím v nějaké nepřirozené pozici. Co, když jsem mu zlomil srdce? Co, když nechce jen jet do města? Určitě tuší… určitě ví, že tam na něj někde bude čekat. Třeba se mu chce vzdát dobrovolně. Možná se chce zabít. A čí je to vina? Moje. Jenom moje. Schovám si obličej do dlaní a začnu vzlykat, přičemž se snažím uklidnit tím, že Bill takový není.
Po chvíli zaslechnu kroky. Bill sejde po schodech dolů. Najednou se objeví vedle mě a upřeně na mě kouká. Je mi to jedno a dál brečím s obličejem v dlaních. Nevím, co mu říct dřív. Že nechci, aby to mezi námi skončilo? Nebo aby nechodil nikam? Nemůžu ho tu přece držet, ale on se mu takhle sám vydává! To přece nemůže. Nemůže mě opustit. Je to Bill, můj bráška, moje dvojče.
Bill se posadí vedle mě a dá mi ruce stranou. Přitáhne si mě k sobě silou, ačkoliv se chvilku bráním… slabě bráním, tak přitáhne. Hned mi slzy otře a nahne se ke mně.
„Neplač, prosím neplač. Nedokážu se na to dívat. Já nechci, abychom se pořád jen hádali. Nechci jet ani pryč, chci být s tebou. Ale bez hádek, urážení se… Tomi,“ šeptá mi do ucha. Nakonec mě obejme. Přitisknu se k němu a pořád brečím. Najednou se cítím tak moc zranitelný jako nikdy dřív. Tak moc potřebuju utěšit a vybrečet se. Nechci, aby mě opustil. To on přece nemůže. Bill se mi stále snaží utírat slzy. Začne se se mnou pomalu pohupovat, hladit mě po zádech a tišit můj pláč.
„Bolí mě to, když pláčeš…“
„Že jsi se nechtěl zabít,“ zavzlykám nahlas a zabořím si obličej do jeho ramene. Bill se maličko odtáhne a koukne se na mě.
„Jak to myslíš?“
„Takže nechtěl?“ vzlykám dál.
„Ty si myslíš, že jsem chtěl jet do města proto, abych si něco udělal?“ zeptá se tiše. Rychle zakroutím hlavou, že ne.
„Ne, já… já to myslel tak, že…“ stále vzlykám, tak se snažím uklidnit a otírám si tváře. „…že se chceš vydat tomu úchylovi. Já myslel, že jsem ti zlomil srdce, že jsem ti ublížil a teď se jdeš vydat tomu hajzlovi, protože chceš umřít,“ rozbrečím se zas přímo hystericky a zabořím mu hlavu do hrudi. Ani nevím, kde se ve mně ta hysterie bere. Nikdy jsem takhle nevyváděl. No, ale taky jsem nikdy nemusel docházet k takovýmhle myšlenkám. Přitiskne si mě okamžitě k sobě a zvedne mi hlavu. Kouká mi do očí.
„Tome, notak, klid. Uklidni se, prosím,“ řekne jenom tiše a pevně mě obejme.
„Slib mi, že jsi to nechtěl udělat. Ty mě přece nesmíš opustit. Jsi moje dvojče, můj Bill,“ zadusím se vlastními vzlyky.
„No tak,“ poplácá mě maličko po zádech, abych se probral a uklidnil. „Teď se hlavně uklidni, pak si o tom můžeme promluvit.“ Pořád se z toho vykrucuje, určitě chtěl.
„Tys to vážně chtěl udělat!“ bouchnu mu rukou do ramene a zhroutím se mu v náručí. Brečím jako malé dítě, hystericky a výbušně. Jak ho mohla taková pitomost vůbec někdy napadnout? Copak by mě dokázal opustit? To by mě tu nechal? Vždyť on je můj život, polovina mě! Bill mě k sobě začne tisknout pevněji, objímá a snaží se mě utišit.
„Ne, nechtěl…“ řekne. Tak tedy kývnu a dál brečím, přičemž se snažím uklidnit. Takže se nechtěl zabít, nechtěl si nic udělat. Pořád mě má rád, proto by to nedopustil. Je tu pořád se mnou a nikam nejde, nic mu nehrozí. Už nemám přece důvod brečet…
Nakonec se mi nějak podaří uklidnit. Jen mu ležím vyčerpaně z toho breku na rameně, občas se ještě jemně zachvěji a popotáhnu. Bojím se ho pustit. Bojím se, že jinak odejde. On mě pořád jen opatrně hladí po zádech.
„Teď nemysli na nic. Na nic takového, ano?“ řekne a otře se mi tváří o mou. Jen přikývnu a snažím se pravidelně dýchat. Vdechuji jeho vůni a cítím, jak mě hladí jemně po zádech. Zavřu oči a klidně mu vydechnu na krk.
„Měl by sis odpočinout, prospat se,“ řekne po chvíli ticha a začne mě pouštět. Jenom poslušně přikývnu.
„A zůstaneš u mě?“ zašeptám smutně. Zvláštní, jak se nám najednou prohodily role. Když se zeptám, sklopí zrak.
„Hmm,“ řekne. Potlačím v sobě další záchvat breku. Zavřu oči a zadržím dech. Co jsem vůbec mohl čekat… Pomalu se zvednu. Bill se zvedne taky a chytne mě za ramena, otočí si mě k sobě.
„Ty víš, že to nedokážu. Víš moc dobře, že neodejdu a že u tebe budu sedět, i kdybys mi ublížil sebevíc. Chci u tebe být, pořád,“ dívá se mi zpříma do očí. Začíná se mu v nich lesknout. Vztáhnu k němu ruku, abych ho pohladil po tváři, ale nakonec si to rozmyslím a nechám ji spadnout podél těla. Stejně by nechtěl, abych se ho dotýkal.
„Možná by nám prospělo, kdybychom od sebe byli nějakou dobu oddělení. Jen… nechci, abys někam jezdil. Nechci, aby se ti něco stalo. Prosím…“ zašeptám. Setřu si slzu z tváře a odejdu nahoru.
Jenom mu ubližuju. Beze mě bude šťastnější. Jsem kretén a dost si ho nevážím. On má právo na pořádný vztah, ne na někoho jako jsem já. Bude lepší, když skončíme to, co mezi námi bylo, i když tak moc nechci. Zaslouží si něco lepšího, než jsem já. Chci pryč, nejradši bych tu všechno nechal a někam daleko odjel. Nechci mu už dál ubližovat…
Když odcházím, zaslechnu jen hlasitý pláč a nářek. Zavřu oči, abych se nerozbrečel. Dojdu do koupelny, otevřu lékárničku a prohlédnu si léky. Vyberu tu správnou lahvičku a vysypu pár prášků na spaní na okraj umyvadla. Ty vezmu do ruky a jdu si dolů pro skleničku. Asi by se měl brát jenom jeden nebo dva, nečetl jsem recepis. Aspoň se prospím dýl a tvrději. Vždyť je to jedno. Když jdu kolem obýváku, vidím Billa, jak sedí na zemi opřený o pohovku a pláče, strašně pláče. Nadechnu se, abych mu něco řekl. Nejradši bych se k němu rozběhl a objal ho jako vždycky, ale tentokrát na to už nemám dost síly. Ztěžka polknu knedlík v krku a dojdu do kuchyně. Vyndám ze skříně skleničku a napustím do ní vodu. Rozsypu těch pár prášků na linku a chvíli je pozoruji. Jsou 3. To mi ublížit nemůže. Jen se pěkně prospím, aniž bych věděl o světě.
„Proč…?“ slyšel jsem Billa naříkat z obýváku. Pořád plakal, naříkal, kňučel jako malé děcko nebo štěně. Už jsem to nemohl vydržet. Už jsem nechtěl být silný bratr, co ho utěšuje. Nedokážu být pořád takový. Taky mám své meze a tohle už je na mě moc. Shrábnu všechny 3 prášky, hodím je do sebe a pořádně to zapiju. Opřu se rukama o linku a zavřu oči. Po chvíli jsem zaslechl, jak odchází. Sakra! Kam jde?!
„Bille,“ vyběhnu ihned z kuchyně a rozhlédnu se. Ale odpovědi se mi nedostalo.
„Kurva!“ zakleju a vrátím se do kuchyně. Naliju si další vodu do skleničky a napiju se. Ucítím na tvářích další slzy, ale už si jich nevšímám. Jen tam tak stojím o linku opřený se skleničkou v ruce a zírám do prázdna. Chci, aby to už všechno skončilo. Aby zmizel ten hnusný úchyl a my měli pokoj. Abychom neměli strach, že nám něco udělá, až vylezeme z domu. Mohli bychom, kam by se nám zachtělo. Mohli bychom odjet spolu i každý zvlášť… Snad se Billovi nic nestane… Nějakou dobu tam stojím.
Sjedu na podlahu a pustím skleničku na zem. Ty prášky fungujou sakra nějak rychle. Buď jsem vážně už tak vyčerpaný a unavený, nebo přestávám všechno nějak cítit. Cítím, jak mám slabé nohy i ruce. Opřu si hlavu o linku a vydechnu. Zavírají se mi oči. Měl bych si jít lehnout do postele. Jen se obávám, že to tam už nestihnu. Pokusím se vyškrábat na nohy a přidržím se stolu. Roztřesenýma nohama se pomalu přesouvám do chodby a pak do schodů. Přidržuji se při tom zdi, jinak bych asi spadnul dolů. Rozrazím dveře od pokoje, a jakmile spadnu do postele, jsem tuhej. Konečně klid…
autor: Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Teda, Tom je nemožný…chová se k Billovi fakt hnusně, je to obyčejný sobec a v podstatě i zbabělec, který před problémem utíká…nevím, ale zdá se mi, že v tomhle díle to prostě není on…
Taky si myslím,že Tom se nejdřív chová jak namyšený idiot a pak ze sebe dělá chudáka..a pak se diví,že se Bill trápí..snad se Billovi nic nestane,když odjel pryč
Nebojte. Tom je jen idiot. On si to brzy uvědomí. ;D
Tom a jeho ego… Nekonečná a nevyřešitelná kapitola… Doufám, že se Billovi ve městě nic nestane a Tom, že to nepřehnal s těma práškama… Přece jen 3 jsou docela dost… Rychle další kapitolu prosíííím 😀