Please, breath 22.

autor: Sch-Rei

Dny běžely, a s každým z nich i větší a větší strach. O Billovi se začalo víc mluvit i v oddělení, kde Tom pracoval. Dian se neukázala už šest dnů. Už zítra by měli Billa převést na normální pokoj, ale z toho měli chlapci snad strach ještě větší. Co když je to jen zástěrka toho, co se doopravdy má stát?  Dá se těm lidem věřit? Už zítra. Čeho se teď ale Tom hodně bál, že ho Billův doktor, ten cvok, co do něj cpal to všechno svinstvo, pozval k sobě. Prý s ním chtěl mluvit o něčem důležitém. Tom myslel, že by se ho nějak mohl zeptat i na Billa. Nebo Bill je snad to důležité téma? Po pravdě… Pro Toma důležitější téma není.

„Dále,“ ozval se mužský hlas zpoza dveří. Tom vydechnul a stlačil kliku. Vešel do kanceláře.

„Dobrý den, Tome,“ usmál se mladý muž na dredáče, který stál nejistě ve dveřích.

„D-dobrý den.“

„Asi už víte, o čem s vámi chci mluvit, že ano?“ usmál se a posadil se na svou velkou černou židli.

„Posaďte se,“ kývl k židli, která byla naproti němu za stolem. Tom pomalu přišel ke stolu a posadil se.

„Netuším,“ řekl tiše a díval se zpříma na osobu před sebou.

„Tak tedy… Slyšel jsem, že jste měl chvíli pana Billa Kaulitze v péči, je to pravda?“ založil ruce na stole. Tom zalapal po dechu. Takže opravdu chce s ním mluvit o Billovi? Ale… Proč?

„A-ano.“ Doktor přikývnul.

„Určitě víte, co se odehrálo v jeho minulosti, víte, jakou léčbu-„

„To není léčba, ale vražda!“ zavrčel Tom a zamračil se. „Všechno tady okolo toho, co mu děláte, není normální! Napojování na přístroje, zavírání do podělaný klece, úplně všechno. Pícháte mu nějaké drogy, ze kterých blbne! Je to normální? Tohle určitě není normální proces léčby, hm? Chápete, že jste mu absolutně zničil život?“ křičel po doktorovi Tom. Díval se na něj s očky plnými nenávisti a slz. Černovlasý muž za stolem neřekl ani slovo. „Viděl jste jeho oči?“ řekl Tom potichu a vstal ze židle. Zapřel se rukama o desku stolu. „Tak co? Viděl? Jsou rudé. Krvavě rudé. A víte, jak vypadaly dřív?“ vzlyknul Tom. Nebránil slzám v průchodu na tvář, nebránil se tomu, ukázat navenek emoce. Nejradši by toho chlapa zabil za to, co Billovi udělal. Tohle si opravdu NIKDO nezaslouží. Doktor jen nečinně přihlížel, jak si Tom před ním vylívá vztek. Čekal každou chvíli od něj i ránu do obličeje, ale jen tiše přihlížel.

„Byly čokoládové. Čokoládově hnědé, překrásné,“ zašeptal Tom a podíval se do země.

„Tome, já…“ odmlčel se doktor.

„Sklapni,“ odsekl Tom a bouchnul pěstí do stolu.

„Tome, tohle by opravdu stačilo,“ zamračil se a vstal také ze židle. Obešel si stůl. Tom se zamračil a odstoupil od stolu.

„Co mu chcete udělat, hm? Zabít ho snad? O to vám jde? Protože zabil on, tak musí skončit stejně nebo co? Tohle je vaše logika? Byl na tom po psychické stránce špatně, stačilo ho normálně léčit, starat se o něj, mluvit s psychologem. Psychicky postižený člověk se léčí elektrickým šokem? Vraždou? Drogama?“ zakřičel Tom a začal si stírat slzy z tváře. Doktor založil ruce na hrudníku.

„Chtěl jsem vám jenom říct…“ povzdechnul si a opřel se o stůl, „rozlučte se,“ ušklíbl se.

Žije to v nás, když ztrácíme význam, 
ty obrazy málokdy stárnou. 
Vím, že žije to v nás jako čarovná míza, 
co ožívá, když slzy sbíráš.