Lykara 40.

Tu noc se ještě žádná noční můra nekonala. Bill spal klidně, schoulený v jeho náručí a snil o sněhu.

Nevěděl, kde je, ale měl pocit, že je doma. Mohl si do té bílé nadílky lehnout, nechat sníh padat, až ho celý přikryl a ani mu nebyla zima. Místo shánění se po něčem teplém sledoval, jak na sněhu tančí první ranní paprsky a vše se třpytí ponořené v krásném tichu…

Cesta do Loitche byla dlouhá a úmorná. Zasekli se v zácpě a Bill začínal být nesvůj a netrpělivý. Ani si neuvědomoval, že svou nervozitou nakazil i bratra, který se za volantem kroutil a věčně se škrábal na krku a ve vlasech.

Leslie to nijak neobtěžovalo. Na rozdíl od dvojčat nespala tak dobře, takže využila kolonu k dohnání toho, co zameškala v noci. Bill se pokoušel o spánek taky, ale marně.

Když konečně Tom zaparkoval před domem, měl sto chutí křičet radostí. Místo toho nechali Leslie spát v autě, Tom vyndal jejich tašky a vzal Billa dovnitř.

Ten se viditelně třásl nadšením z nového místa, kde nejsou žádní lidé, kteří by ho rozptylovali, a nechal si postupně vše ukázat.

Do svého pokoje nakoukl jen zběžně a z Tomova ukradl jeho skicák, aniž by si toho Tom všiml. Pak už byl tak nedočkavý na Tomův ateliér, že ho ostatní pokoje nezajímaly.

„Tak, vítej v mém království….“ Zamumlal Tom a poprvé si uvědomil, že v jeho království je celkem čurbes na to, jak měl jinak vše rád na svém místě a uspořádané. Rozpačitě si promnul zátylek a otevřel střešní okno, aby dovnitř pustil trochu čerstvého vzduchu.

Billovi evidentně jeho nepořádek nevadil. Fascinovaně si prohlížel barvy, štětce, houbičky, hadříky, tužky, uhly, palety, ale plátnům nevěnoval pozornost.

„Voní to tady.“

„Vážně? Obyčejně to každýmu smrdí.“

„Ne… je to nádhera. Jen nechápu, kde máš obrazy a proč si ničíš celá plátna zkoušením barev. To by nestačil kus papíru?“ Zeptal se a ukázal na nejbližší modro žluto zelené něco na papíře. Svým způsobem to bylo vlastně hezké.
„To není… To jsou moje obrazy…“ Odpověděl Tom trochu rozpačitě a Bill se zajíkl.
„Tohle?“
„Ano.“
„Tohle vystavuješ?“ Zeptal se nedůvěřivě a znovu si čmáranice důkladně prohlédl, hledaje nějaký smysl. Ne… nebyl tam…
„Jo, tohle…“
„A někomu se to líbí?“
„Dostávám slušně zaplaceno.“
„Oni za to platí?“ Vyjekl a ukázal na nejbližší obraz.
„Jo, Billy, platí za to.“ Odpověděl pobaveně. Bill byl evidentně celá Leslie.
„Aha…“ Broukl Bill, vzal nejbližší štětec, tuš a udělal čmouhu na poloprázdné plátno.
„Jsem malíř!“ Vykřikl radostně a znovu se rozmáchl proti papíru. Tom si jen bezmocně schoval obličej do dlaní.

Nenamáhal se tím, že by se mu snažil vysvětlit něco z moderního umění, toho jak se má na obrazy dívat, jak jim porozumět, a místo toho ho nechal počmárat, co chtěl. Byla větší zábava ho sledovat.

Pak sešel dolů, opatrně vynesl z auta Leslie, protože mu bylo jasné, co dlouho do noci dělala. Její blok přetékal poznámkami, jak se snažila ke všemu z lykarského deníku přisoudit nějaký význam.

Nechápal, jak může celou tu věc brát tak samozřejmě, ale když se jí pokusil zeptat, začala o nějakých obranných mechanismech mozku, a tomu zas pro změnu nerozuměl on.

Bill a Leslie fungovali očima. Museli věci vidět, pak pro ně byly reálné. On je musel nejdřív cítit, zažít, okusit, než dokázal určit, co před ním leží.

Tak i maloval svoje pocity ze všeho okolo.

První den zůstali všichni doma a druhý se vydali na menší procházku. Zašli až k říčce a Tom se nemohl ubránit očekávání, že by si Bill mohl na tom místě alespoň něco vybavit. Nic, místo toho se Bill dožadoval kakaa, jen co se vrátili, a Tom roztopil krb. Bill si před něj přitáhl deku a polštáře a uvelebil se naproti němu s hrnkem v ruce, a zbytek večera byl nezvykle tichý. Později si Tom uvědomil, že právě to byl okamžik, kdy se jeho Bill začal vracet.

Tu noc přišla první noční můra po týdnech klidu. Byla to ta samá, kterou už zažil i Tom. Oheň a Dorienův hlas. Bill se probudil s křikem, ale téměř nic si nepamatoval.

Tom zůstal u něj a druhý den přestěhoval svou postel k Billovi do pokoje a Leslie spustila jejich plán.

„Máš dost? Klidně ti ještě pár toastů domažu,“ nabídla se Billovi, když před něj postavila talíř se snídaní.

„To je dobrý, Leslie. Ani nemám moc hlad…“ Pousmál se a unaveně si opřel hlavu do dlaní. Chvíli do talíře civěl, než se přemohl, a jeden světlý chléb si vzal a ukousl z něj.

„Tom ještě spí?“

„Jo… včera moc nespal. Měl jsem zase noční můru a byl u mě.“ Leslie si sedla naproti němu.

„Nechápu to, takovou dobu byl klid. Nejspíš měli všichni pravdu, že jezdit sem byl špatný nápad.“

„To si nemyslím. Řekla bych, že je to dobře.“ Odvětila a Bill se zarazil s jídlem na půl cesty.

„Vážně?“

„Jo. Podívej, já ještě nemám dostudováno… ale myslím, že na to s tebou jdou všichni blbě.“

„Jak blbě?“

„No, říkal jsi, že se ti zdálo o dracích, ne?“ Zeptala se naoko nejistě a Tom stojící za dveřmi se modlil, aby vše vyšlo. Všechno záviselo jen na tom, jestli Bill přistoupí na Lesliin návrh.

„Jo, je to…“ Zarazila ho gestem ruky a zavrtěla hlavou.

„Zapomeň na metaforu. Co ti to připomíná? Pamatuješ se na tu imaginární zemi, co jste si na ní hráli s Tomem?“

„Lykara…“ Vyhrkl Bill hned a v Tomovi se vše sevřelo.

„No… a měli jste tam draky?“

„Jo… ale nechápu, co to má s tím společného.“

„Možná nic, možná všechno. Napadlo mě, kdybys vysadil léky, ty sny by se ti vrátily. Podle mě se ti nezdají náhodou. Měl bys je nechat a zapisovat si je, dokud z toho neposkládáš úplně všechno. Možná, že pak se to zlomí a začne se ti vracet paměť. Víš, ty sny jsou vlastně obranný mechanismus, brání ti vzpomenout si, jenže když je nepřekonáš, může trvat roky, než si k tobě najdou cestu vzpomínky.“ Bill odložil toast na talířek a naklonil hlavu ke straně.

„Ty myslíš, že by to pomohlo?“

„Jo… ale jak říkám, ještě nemám dostudováno a naši by to určitě nedovolili.“

„Nemusí to vědět!“ Vyhrkl hned Bill a Leslie potlačila úsměv. Měli napůl vyhráno.

„Jsme teď tady jen my tři. Když to Tomovi vysvětlíš, dovolí to. Když ne, uprosím ho já.“

„Jsi si jistý, že do toho půjdeš? Budeme tady s tebou, ale i tak to bude těžké.“

„Těžké to už je. Ani nevíš, jak… přes patnáct let je pryč a já nevím kde. Všeho se bojím… Chci to zkusit. Když to nebude pomáhat, zase začnu brát léky a vrátíme se domů.“ Rozhodil rukama.

„Co mám dělat, Leslie? Slibuju, že tě poslechnu na slovo.“

„Dobře… snížíme dávkování a postupně přestaneš brát. Piš si každý sen i noční můru. I kdyby to měly být jen pocity, pomůže ti to pamatovat si ty další. Měj notes pořád u sebe a napiš to hned, jak se probudíš. I kdyby na sebe nic nenavazovalo, piš to a pak se je teprve snaž seřadit, jestli nebude dávat smysl něco s něčím. I kdyby ti to připadalo kdovíjak šílené.“

„Včera se mi zdálo o sněhu. Ale byl jiný… nestudil… a dneska…“

„Piš.“ Vybídla ho, Bill jen kývl a málem převrátil židli, jak prudce vyběhl nahoru, popadl první věc na psaní, což byla tužka na Tomově posteli, tak příhodně zapomenutá, a vzal skicák, který schoval pod polštář a ještě si ho nestihl prohlédnout. Otočil poslední stranu, kde byly listy čistě bílé a začal psát…

„Myslíš, že to vyjde?“ Zeptal se Tom, když vykoukl zpoza rohu a sedl si naproti Leslie místo Billa.

„No, asi nemáme co ztratit. Ale jestli se mu vážně zdálo o sněhu, co nestudí… Nic jiného, než vzpomínky to není.“

„Jo, ale co když mu nedojde, že je to opravdové.“

„Tak mu to ukážeš. Ale teď by mu to spíš ublížilo.“ Tom jen kývl a vzal si nakousnutý toast.

„Lessi? Neviděla jsi muj skicák? Ten tmavě modrej?“

„Ne, ani nevím, žes měl nějakej s sebou.“

„Jo… vlastně jsem do něj kreslil jenom Lykaru. Všechno, co mě napadlo, když jsem se vrátil domů. Potřeboval jsem se ujistit, že to všechno nebyl jen klam.“ Leslie chápavě kývla.

„No nic, asi jsem ho nechal doma. Chceš se zatím podívat na obraz, co namaloval Bill?“

„Bill maluje?“

„No, včera viděl moje barevný fleky, jak to nazval, a prohlásil, že bude taky malíř jako já, protože tohle zvládne každej.“

„Víš, bráško, konečně ti někdo řekl pravdu.“ Poslala mu vzdušný polibek a uhnula před letícím chlebem.

autor: Bitter