autor: Ainikki
Plně soustředěná udělala další táhlý tah štětcem, skousla násadu a poodstoupila od plátna, aby si kritickým okem prohlédla malbu, která byla již téměř hotová. Nepovažovala se za kdovíjak talentovanou malířku, ale měla to ráda. Byla to pro ni relaxace a způsob sebevyjádření. A konkrétně tohle se jí vůbec nezdálo špatné. Byla to jen abstrakce, nic určitého a detailně vypracovaného, ale i tak už přesně věděla, kam se jí bude tenhle obraz hodit. Ta tapiserie v její pracovně, ve které se beztak drží jen spousta prachu, půjde dolů, a místo toho si tam dá tohle.
„Jasně, to bude ono,“ zamumlala si a přidala dalších pár tahů červenu barvou. Odložila štětec a přešla k rádiu, které ztlumila. Zdálo se jí totiž, že někdo zvoní, ale nebyla si jistá, zda slyší správně. S nastraženýma ušima zůstala chvíli bez hnutí stát a skutečně, ozvalo se to znovu. Přehrávač vypnula úplně, sebrala ze země hadr, do kterého si utřela ruce od barev, a opustila tu úplně nejzazší místnost v domě, která sloužila jako její ateliér. Ona sama ten pokoj ale mnohem radši nazývala umělecká dílna. Zdaleka tu totiž jenom nekreslila, ale vytvářela tu cokoli, co ji jen v daný moment napadlo. Za pár měsíců to tu například bude vonět po jmelí, větvích borovice a cedru, to až se pustí do vánočních dekorací, které ve velké míře vyráběla především, když byli její dva synové malí, ale i dnes ji nadšení tak úplně neopouštělo a trochu té vánoční atmosféry, jak říkávala, muselo být v domě vždycky.
Došla k hlavním dveřím a otočila klíčem v zámku.
„Bille,“ vydechla radostným překvapením. Poslední roky se s ním nevídala často, proto ji nesmírně těšila každá jeho návštěva.
„Ahoj, mami,“ usmál se na ni chlapec a krátce ji objal.
„Měl jsi zavolat, že přijedeš. Koupila bych něco na zakousnutí. My tady toho mnoho s Gordonem nemáme.“ Bill se neubránil pousmání.
„To je v pohodě, mami, nepřijel jsem kvůli jídlu.“
„Tak pojď dál,“ ustoupila ze dveří, aby mohl chlapec vejít. Vychovaně vyklouzl z bot a natáhl si přezůvky, které tu pro něj byly vždycky připravené.
„Udělám ti alespoň kávu, ano,“ spíše než otázka to bylo pouhé oznámení, a když Bill zahučel svoje: „Jo, díky“, byla už Simone v kuchyni a napouštěla vodu do varné konvice.
Loudavým krokem došel za ní a posadil se k malému stolku, který stál v rohu kuchyně. Máma ho tu měla jen za tím účelem, když si chtěl sníst někdo něco malého, tak aby zbytečně nechodil drobit do jídelny.
„Tak povídej, co je u tebe nového?“ Začala se vyptávat, zatímco nalévala horkou vodu do hrnečků. Bill pokrčil rameny a na čele se mu vyrýsovala vráska. Pozorné Simone to neuniklo.
„Tenhle pohled znám. Nějaký malér, viď?“ Postavila před něj vonící kávu a cukřenku a sedla si naproti němu.
„Hmm,“ zamyšleně zahuhlal Bill a se žblunknutím hodil do nápoje tři kostky cukru, až trochu vyšplíchlo ven. Matka se zatvářila káravě a Bill naopak omluvně. „Utřu to,“ chtěl se hned postavit a dojít si pro hadr, Simone ho ale zadržela a za předloktí ho stáhla zpět na židli.
„To počká. Řekni mi, co se stalo.“
„Dobře,“ rezignoval Bill. Nemělo cenu chodit kolem horké kaše. Ostatně kvůli tomu sem přijel, tak nač to protahovat. Schlíple nahrbil záda a jako by to snad byl jeho přešlap, provinile se matce zadíval do očí. „Fabian má teď nějaké finanční problémy a my nemáme zaplacený nájem. Nemohla bys mi půjčit nějaké peníze?“ Simone se ulevilo, čekala to horší. Pokud jde o peníze a ne o život, vždycky se to dá nějak zvládnout. Navíc ona s duší umělce nijak zvlášť na penězích nelpěla.
„Kolik?“ Zněla její prostá otázka. Nechtěla z toho dělat žádnou vědu. Navíc moc dobře věděla, že Bill nejspíš opravdu neměl na vybranou. Co se od nich odstěhoval a odjel žít do Berlína, neřekl si jim o jediný cent, takže když přišel prosit o peníze, zřejmě tu nebyla jiná možnost.
„No dlužíme za tři měsíce. Nájem je 700 euro. Na jeden bych měl, takže bych potřeboval 1400 euro,“ odmlčel se a podrbal se v zátylku, „nebo možná 1500. Nezbyly by mi potom totiž žádný prachy do konce měsíce.“
„Hmm, to je dost. Nemám u sebe tak velkou hotovost, ale pokud by ti nevadilo se tu dnes zdržet, zavolám Gordonovi, aby cestou z práce někde vybral.“
„Jasně, bude fajn tu s tebou být a trochu si popovídat.“ Usmál se na ni chlapec. Měl svoji matku rád, i přes to, že ne vždycky byl jejich vztah bez problémů. Simone mu úsměv vrátila, i ona se těšila z jeho přítomnosti, a sáhla po mobilu.
„Raději mu napíšu hned,“ vysvětlila a rychle naťukala textovku pro svého muže.
Pak telefon odložila stranou a zamyšleně usrkla trochu kávy.
„Bille, můžu se zeptat, čeho se ty Fabianovy finance týkají? Nespadnul zase do té své závislosti, že ne?“
„Já nevím, mami, vážně nevím. On mi tvrdí, že ne.“
„A věříš mu?“ Bill se ušklíbl a zapíchl oči do desky stolu. To byla všeříkající odpověď, a Simone pochopila. „Ach jo, pořád jenom samý starosti,“ vydechla až skoro teatrálně. „Nelíbí se mi to. Víš, že jsem se ti nikdy nesnažila míchat do života, ale neměl bys zůstávat s někým, na koho není spolehnutí.“
„Tak to, prosím, nedělej ani teď. My to spolu nějak vyřešíme.“ Odsekl jí. Nechtěl nic vysvětlovat nebo Fabiana obhajovat. Ona ho neznala tak jako on, nevěděla, jak je pro něj důležitý. Díky němu zapomínal, že kdysi tu býval člověk, který mu byl dražší než kdokoli. A ona ani nikdy neprojevila zájem ho poznat. Příčila se jí představa syna homosexuála, takže to pouze tiše tolerovala, ale rozhodně neměla sebemenší zájem se s Billovým přítelem poznat osobně, i když věděla dost o jejich vztahu. Máma totiž pro Billa zůstávala pořád člověkem, kterému se přišel svěřit a nebo vyplakat na rameni, když ho něco trápilo.
„Možná by sis měl zkusit najít nějaké hodné děvče. Já jsem přesvědčená, že by ti bylo líp.“
„Mami, prosím,“ zavyl chlapec úpěnlivě. „Už s tím zase začínáš? Pochop, já nestojím o holku.“
„Jak to můžeš vědět, když jsi to nikdy ani nezkusil?“ Umanutě si Simone vedla svou. Nehodlala to jen tak vzdát, když se jí povedlo tohle téma nakousnout. „Za tuhle tvoji úch…“ skončila v půlce slova a hledala vhodnější výraz, „pomatení smyslů, může ten bastard. Kdyby se to tenkrát nestalo, nikdy bys neměl tyhle potřeby…“ Plivala znechuceně a ve tváři se jí usadila nenávist tak jako vždycky, když mluvila o svém starším synovi. Nedokázala ho ani nazvat jeho vlastním jménem.
„Mami, prosím,“ pípnul Bill tiše a úpěnlivě. Tyhle debaty ho vyčerpávaly. „Přestaň s tím. Nechci se hádat, a jestli budeme ještě chvíli pokračovat na tohle téma, tak to tak dopadne. Takže dost, chci s tebou strávit den, ale v klidu.“ Bill přes stůl uchopil její ruce a palci jí začal masírovat dlaně a žena jako mávnutím kouzelného proutku skutečně přestala. Jestli Bill něco bravurně dokázal, tak kočírovat tyhle její výbuchy emocí a ty se dostavovaly vždycky, jakmile jí na mysli vytanul Billův bratr.
Vystoupil jsem z Fabianova auta, které jsem si půjčil na cestu za mámou do Loitsche, překontroloval jsem, zda jsou skutečně dobře zamčené všechny dveře a párkrát jsem se zhluboka nadechl, než jsem pokračoval z parkoviště do našeho bytu. Miloval jsem ruch a vůni velkoměsta. Tady jsem se cítil jako ryba ve vodě. To se s místem, kde jsem vyrůstal, vůbec nedalo srovnat.
Zbytek času s mámou už proběhl v klidu. Příjemně jsme si popovídali, a když se k nám přidal Gordon, nebyla nouze ani o spoustu smíchu. Ten čas s nimi byl perfektní balzám na moje nervy, které v posledních dnech dostaly docela zabrat. Momentálně jsem se cítil v klidu a příjemně vyrovnaný. Dokonce jsem se těšil na Fabiana, i přesto, že naše trable ještě zdaleka nebyly vyřešené. Měl jsem ho moc rád, ať už byl jakýkoli. Chyby přeci máme každý, proto je potřeba ledacos překousnout a odpustit. Navíc mi moc pomohl, a já se mu svým způsobem cítil zavázaný. To až když jsem poznal jeho, přestaly ty otřesné noční můry, které trvaly celé moje dospívání. Řekl bych, že zahojil mou duši. Nedokázal ji zbavit jizev, které na ní zůstaly, ale i tak mi s ním bylo mnohem lépe než kdy dřív. Nebo možná byla doba, kdy mi bylo ještě lépe než s ním, ale to už je tak dávný čas, že mi na něj zůstala jen velice mlhavá vzpomínka.
Zmáčkl jsem tlačítko pro přivolání výtahu, ale nic. Ještě párkrát jsem to zopakoval, ale se stejným výsledkem. Až potom jsem si všiml malé cedulky vedle dveří, která oznamovala, že je dočasně mimo provoz.
„Kruci,“ zaklel jsem a neochotně jsem začal vydupávat schody do pátého patra. Asi v polovině mě ale něco napadlo. Chvíli jsem zůstal stát na místě, rozmýšleje, jestli mám. Nakonec proč ne, kvůli tomu Fabian remcat nemůže.
Vrátil jsem se do přízemí, kde bydlel domovník celého domu a razantně mu zaklepal na dveře. Byla to taková moje malá pojistka. Přeci jen už jsem měl s Fabim svoje zkušenosti, takže pokud by se snad mělo potvrdit moje podezření, že zase někde hraje, tak pokud bych peníze na nájem dal jemu, nejspíš by se k té cílové osobě vůbec nedostaly. Dědek se na mě potěšeně zubil a velice přeochotně si ode mě tu sumu převzal. Nakonec si ještě neodpustil upozornění, ať se pro příště už nic podobného neopakuje.
Když jsem se konečně dostal domů, v bytě bylo naprosté ticho. Očekával jsem, že tu Fabian bude. Bylo už hodně pozdě na to, aby se zdržel v práci, a kdo ví, jestli tam vůbec s tou svojí opicí dnes šel, takže by tu měl být.
„Fabiane,“ zkusil jsem zavolat, když jsem prošel obývák a kuchyň. Všude se jen válel jeho nepořádek. Nějaké svršky, napůl vyloupané platíčko aspirinu, hrnek od čaje a listy týden starých novin rozházené po stole v kuchyni. Tohle mu nebylo podobné. Jednou z jeho předností bylo, že byl pořádkumilovný. Nikdy by neodešel a nenechal by tu takový svinčík.
Nakoukl jsem ještě do koupelny, pak do místnosti, která nám sloužila jako pracovna – já se tam zavíral, když jsem potřeboval psát texty, a on, když dělal něco na počítači do práce – a nakonec jsem mrknul ještě do ložnice. Byly tam zatažené žaluzie a do naprosto ztmavlého pokoje tak nepronikal ani slabý proužek slunce. Už jsem chtěl odejít, když cosi zašustilo. Hromada dek na naší posteli se pohnula a zpod ní vykoukla Fabianova hlava. Viděl jsem jen slabé obrysy jeho do všech stran trčících rozcuchaných vlasů, ale nic víc.
„Bille, jsi zpátky,“ zachraptěl rozespale. Cvaknul jsem vypínačem a Fabian zůstal oslepený mžourat do náhlého světla.
„Jsi nemocný? Vypadáš hrozně,“ poznamenal jsem, řekl bych, docela trefně.
„Odešel jsi. Neřekl jsi kam. Měl jsem strach,“ no, tohle zrovinka nebyla odpověď na moji otázku, ale budiž. Ta jeho zbědovanost a opuštěnost vypadala rozkošně. Odhrnul jsem pokrývky kousek stranou – byl zalezlý pod oběma našimi peřinami, muselo mu pod tím být horko – a sedl jsem si k němu na kraj postele. Shrnul jsem mu pár červených vlasů, které měl slepené potem z čela, a vtisknul mu na to místo drobnou pusu.
„Jsem zpátky,“ zašeptal jsem s úsměvem. „A mám dobré zprávy.“
„Vážně? Jaké?“ Zvědavě si podepřel hlavu rukou, aby na mě lépe viděl a snad až s výrazem dětské zvědavosti ve tváři čekal na odpověď. Občas byl vážně zvláštní. Dokázal přecházet ze stavů deprese a naprosté skleslosti, což bylo nepochybně to, jak jsem ho teď našel, do okamžiku, kdy se už zase bezstarostně usmíval.
„Máme zaplacené bydlení. Můžeš to hodit za hlavu a přestat si dělat starosti,“ prozradil jsem mu to a tentokrát jsem mu věnoval mnohem delší polibek, ovšem ne na čelo, ale na ústa.
„Bille, ty jsi neuvěřitelnej,“ dostalo se mi pochvaly, když jsem ze svého zajetí propustil jeho rty.
„Já vím,“ uculil jsem se.
„Ne vážně. Miluju tě a nevím, co bych si bez tebe počal. Ještě jednou se omlouvám za všechno, co jsem řekl.“
„Ššš,“ položil jsem mu prst na rty. „Nemluv už o tom. Všechno zapomenuto.“ Fabian ze sebe shodil pokrývky a místo nich si na sebe stáhnul mě. Sevřel mě v pevném objetí a v něžném gestu mi foukl na nos.
„Kocourku můj,“ zavrněl těsně před tím, než jsme se oba naplno ponořili do hlubokého polibku.
autor: Ainikki
betaread: Janule
To by mě fakt zajímalo, co Tom provedl, že by z toho měl mít Bill nějaké trauma, které ho dohnalo(podle Billovy mámy) k homosexualitě…? Že by spolu v dospívání něco měli a prasklo to, a co má znamenat, že Fabi Billovi pomohl vyléčit nemocnou duši, že by v tom byla nějaká láska ke staršímu bráškovi? Samé otázky a odpovědi v nedohlednu =) Snad se nějaké časem dozvím =)♥
jsem napnutá jako struna na mé kytaře.prosím další díl:D
No tak výraz, jakým se Simone vyjadřovala o Tomovi mě docela zaskočil. Že by mezi nimi už bylo něco v minulosti? No jsem zvědavá, jestli se to v dalším díle trochu poodkryje a nebo si budeme muset počkat až v průběhu dalších.
[1]: Tom je v tom ouplně nevinně, tam to všechno zapříčinily vnější vlivy… 🙂
A na tu spoustu otázek pochopitelně odpovědi přijdou, š´časem na všechny. 🙂
[2]: Tak to pozor, kytarista sice nejsem, ale z doslechu vím, že rupnutí struny může být pěkně nebezpečný. 🙂
[3]: Samozřejmě že v minulosti, Simone s Tomeme, stejně jako Bill s Tomem se už dlouho dlouho neviděli. A čtvrtý díl to, tuším, ještěneodkryje, ale neboj, odpovědi přijdou. 😉